Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 11. Kapitola

04.11.2009 (20:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3030×

11. Kapitola – Škola

Ležela jsem v zelené trávě a pozorovala jsem žluté listí na stromech, jak v otočkách padá k zemi a vytváří tak na zemi úchvatnou mozaiku barev a tvarů. Sledovala jsem pavučiny, jak se blyští v záři zapadajícího slunce. Jak se při každém sebemenším poryvu větru nadouvají a posouvají ty malé tvorečky blíž a blíž k jejich vysněnému cíli. Najednou někde za mojí hlavou praskla malá větvička. Vystrašeně jsem se posadila a podívala se na strůjce onoho rozruchu.

A tam, vedle mé hlavy stál jak nějaký pohanský bůh krásy Edward. Stál tam a bránil paprskům  slunce v cestě k mým očím. Jen zbloudilá jiskra z jeho pokožky mě polechtala na tváři. Zářivě jsem se na něj usmála a natáhla jsem k němu ruku. Edward mi úsměv oplatil a natáhl se na zem vedle mě. Díval se na oblohu a zřejmě čekal, až si lehnu vedle něj. Já to však v plánu neměla.

Pozorovala jsem jeho topazové oči, které se v ten moment upírali na mě. Pozorovala jsem jeho blyštící se pokožku pod každým pohlazením slunečních paprsků. Jeho pokožka odrážela paprsky a vrhala tak na moji kůži barevné obrazce. Jeho oči skenovali mou tvář a ani se nehnul. Pod jeho pohledem jsem se nervózně ošila.

„Co? Mám něco na tváři?“ zeptala jsem ho nervózně.

„Ukaž tady něco…“ řekl. Pohladil mě po líci a odtud mě chňapl za krkem a přitáhla si mě na rty. Naše rty se o sebe otíraly a jemně se laskaly navzájem. Až pak po nekonečné době pronikl jazykem mezi mé rty a… Crrrrrrrrrr!! Probudil mě otravný zvuk budíku. Zklamaně jsem zakňučela.

„Ach jo. A začínalo to být zajímavé…“ zaúpěla jsem a nasupeně jsem praštila rukou do té malé plastové krabičky. Neustále a pořád dokola pípala a ne a ne přestat. Nakonec jsem ho shodila na zem. Vystřelila jsem do sedu a snažila jsem se dostat z postele a postavit se na vlastní nohy. Nakonec se mi to podařilo, ale byla jsem celá zamotaná do přikrývek, tak jsem sebou jenom praštila na zem.

Rozzuřeně jsem funěla a snažila jsem se vymotat z přikrývek. Nakonec se mi to podařilo a já nakopla tu kouli válející se na zemi. Pobrala jsem si hromádku oblečení, které jsem měla přehozené přes lenošku a vřítila jsem se do koupeny. Ze zrcadla tam na mě koukal můj vlastní unavený obličej. Fialové kruhy pod očima a opuchlé líce mi připomínali těžkou noc.

Jakmile jsem si vzpomněla na ten sen, mé líce zrůžověli a métělo se zachvělo. Když jsem si vzpomněla na jeho dotyky, znovu jsem pocítila touhu. Pak jsem si ale poměla na to, jak jsem vzdychala a vykřikovala vášní. Zatrnulo ve mně. Co když jsem ty zvuky vydávala nahlas? A co když… radši jsem na to ani nepomyslela. Celá roztřesená a vystrašená jsem vlezla do sprchy a pustila jsem na sebe štiplavý proud horké vody.

Kapky se tříštily o mou kůži a nepříjemně mě bodaly jako tisíce malých jehliček. Hlavu jsem si opřela o chladivé kachličky na stěně. Zhluboka jsem dýchala a nakonec jsem se vymydlila levandulovým mýdlem. Dřela jsme svou kůži, až nabrala sytě rudý odstín a mírně mě pálila. Svou očistu jsem ukončila tím že jsem si ještě umyla vlasy. Opláchla jsem si celé tělo a nakonec jsem vyšla ven ze sprchy.

Stoupla jsem si před zrcadlo a pozorovala jsem svůj červený obličej. Zrcadlo se mírně zamlžilo a znemožnilo mi výhled na mou tvář. Otřela jsem zrcadlo a prohrábla jsem si vlhké vlasy. Ze šuplíku jsem si vytáhla fém a začala jsemesi sušit vlasy. Nakonec, až byly úplně suché, jsem použila trochu pěny a zpevnila jsem účes lakem.

Tělo jsem si pak natřela levandulovým olejem. Počkala jsem, až zaschne a pak jsem si vzala oblečení, které jsem měla přichystané. Modré mini šaty na ramínka a přes ně lehký svetřík. Vyšla jsme už oblečená z koupelny a sedla jsem si před toaletní stolek. Použila jsem jen lehký make-up a šedé stíny na oční víčka. Na rty jemný narůžovělý lesk a na líce trochu zdravíčka. A byla jsem hotová. Spokojeně jsem se prohlížela v vzrcadle a musela jsme uznet že nevypadám až tak unaveně jak jsem si myslela. Půl kila make-upu a trocha zdravíčka dokáže divy.

Z lenošky jsem ještě vzala kabelku. Vběhla jsem do šatny a nazula jsem si vysoké kozačky, které sahyly až nad kolena a mohla jsem vyrazit. Stála jsem před dveřmi, které vedli z mého pokoje na chodbu. Nemohla jsem se ale přimět je otevřít. Strašně jsem se bála, že jsem v noci jančila. Ježíši, jen představa toho jak se mi bude Emmett posmívat, mě přiměla o pár kroků ustoupit od dveří.

Nakonec jsem se ale přiměla znovu přijít až ke dveřím a otevřít je. Zpoza dveří se na mě vyvalil příjemný chládek a úplné ticho. Nikde nikdo. Úlevně jsem si oddechla a vydala jsem se ke schodům. Dole v obýváku na mě už čekali všichni. Mírně jsem vytřeštila oči a cítila jsem, jak mi vlhnou ruce potem a mírně se mi třesou. To jsem ale bačkora, pomyslela jsem si. Nervózně jsem se na ně usmála a všechny jsem je pozorovala.

Nikdo nic nedělal, tak jsem je obešla a vběhla jsem do kuchyně. Naložila jsem si hromadu lívanců s javorovým sirupem a všechno jsem to do sebe začala ládovat. Nikdo u mě výjimečně nestál, tak jsem nemusela vypadat až tak slušně. Cpala jsem se jako bláznivá, dokud jsem si nepřipadala naprosto sytá a jediné sousto navíc by mě roztrhlo vejpůl.

Spokojeně jsem se opřela do židle a chvilku jsem si dala oddech. Ještě jsem to zapila sklenicí minerálky. Seskočila jsem ze židle a vydala jsem se do obýváku. Všichni seděli na stejných místech jako předtím a vypadalo to, že byli i ve stejné poloze. Začínali být opravdu divní. Výjimečně jinak než tím že jsou upíři.

„Tak jdeme do školy?“ zeptala jsem se jich nervózně po hodné chvíli. Všichni jakoby se probrali z transu a sborově se postavili. Už jsem si myslela, že nic neslyšeli a vracela se mi dobrá nálada, když v tom…

„Ty Bells, co se ti dneska zdálo? Křičela jsi, volala jsi Edwardovo jméno a vyluzovala jsi další… zvuky.“ Zeptala se mě Emmett a všichni se rázem na mě podívali. Sakra, sakra! Co teď? Cítila jsem, jak mi zahořely tváře studem. Bedlivě jsem uvažovala jak se z toho vykecat a co si mám vymyslet, aby se mi neposmíval. Když mě něco napadlo…

„Tomu by jsi neuvěřil Emmette. Stála jsem uprostřed světlé místnosti. Byla tam postel, stůl no prostě všechno a já tam prostě jenom tak stála a nic jsme nedělala…“ chvilku jsem se zasekla, jak jsem přemýšlela nad tím, co si mám vymyslet.

„Tak jsem tam tak stála a pak baf! Z ničeho nic, mě začal on!“ ukázala jsme prstem na Edwarda „Normálně honit a bůh ví, co mi chtěl udělat… To je určitě z těch zážitků…“ pronesla jsem do ztracena a dívala jsem se při tom na Edwarda. Všichni se zasmáli. Až na mě a Edwarda. Tomu do smíchu moc nebylo.

„Tak jo Edward tě honil, tak už můžeme jít do školy ne?“ rozsekla to Alice. Všichni souhlasili a tak jsme se konečně vypravili. Nasedli jsme do našich aut. Já samozřejmě do mého miláčka, na kterého si musím udělat tenhle týden papíry, a vyrazili jsme z prašné příjezdové cesty k místní střední škole.

Řítili jsme se směrem k městu. Až před cedulí, která nás vítala na území Forks jsme zpomalili na povolenou rychlost. Pomalu jsme zatáčeli a projížděli jsme ještě poloospalým městečkem. Všude bylo ještě ticho. Ještě stále rozsvícené pouliční lampy navozovaly podivnou atmosféru. Jen občas jsme potkali děti, které mířily do školy. Každý kdo nás potkal, vykulil oči a pozoroval nás, dokud to bylo možné. Nad každým z nich jsem jenom zakroutila hlavou a snažila jsem se je vypudit z mých myšlenek.

Čím blíže jsme byli škole, jsem pociťovala větší a větší nervozitu. Jak mě přijmou? Budu se jim líbit nebo se budu muset schovávat za moje sourozence? Tohle všechno se mi honilo hlavou. Nemohla jsem si pomoct. Strašně jsem se bála a nevěděla jsme jak se toho odporného pocitu v žaludku zbavit.

Dojela jsem konečně na školní parkoviště a zařadila jsem se mezi dva pruhy, které označovaly parkovací místo. Vedle mě zaparkovalo Edwardovo Volvo a o místo dál Emmettův džíp. Všichni vystoupili, jen já jsem neustále zahřívala sedačku řidiče v mém autě. Nemohla jsem se nijak přimět vylézt ven. Vždycky jsem měla ráda pozornost. Ale tady to bylo jiné. Byla tady moje rodina a hlavně Edward. Nemohla jsem flirtovat s každým hezkým klukem, i když…

Proč ne? Můj život před tím než jsem sem přišla, nebyl špatný. Byl uspokojivý. Tak proč nežít i tady stejným způsobem? Se znovu nabytým přesvědčením jsem ladné vystoupila z auta. Rozhlédla jsem se kolem a na případné sexy zájemce o mou osobu jsem se hezky zasmála. Nebylo to nic moc, ale nebylo to ani nejhorší. Ještě jsem z auta vydobyla svůj svetr s kabelkou a mohla jsem vyrazit. Přibouchla jsem dveře a následně jsem je i na dálku zamkla.

„Jdeme?“ zeptala jsem se Alice, která mi slíbila, že mě tady provede. Ona jen němě s úsměvem na tváři přikývla a poštuchovala mě směrem k budově s nápisem Sekretariát. Když jsme tam konečně došli za doprovodu zvídavých pohledů mých nových spolužáku Alice mě ani nepustila ke slovu. Všechno za mě vyřídila a ještě té milé paní nakecala něco o tom, že jsem dcera nevlastní tetičky z druhého kolene z matčiny strany. Sama jsem nevěděla, jak na tom jsem, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že se mě nikdo na nic nevyptával.

Alice mě táhla po chodbě na první hodinu a do toho mi štěbetala o tom, jak spolu tenhle víkend  znovu vyrazíme na nákupy a společně s Esme a Rose si uděláme dámskou jízdu. Už jsem se nehorázně těšila, až vypadnu z Forks. Já sama jsem navrhla, že bychom mohly přespat v nějakém hotelu a zajít si třeba na diskotéku. Alice nadšeně souhlasila, ale pozměnila plány tak že s námi půjdou i kluci. Takže i Edward.Bezva a mám po zábavě...

„Tak jo já už půjdu a vyzvedneš mě po hodině?“ zeptala jsem se Alice pro jistotu, abych nemusela bloudit celou školou. Alice jenom neznatelně kývla hlavou a už pelášila pryč, až se jí za patami kouřilo. Jenom jsem nad jejím chováním zakroutila hlavou a vlezla jsem do třídy.

„Dobrý den slečna Masenová, pokud se nemýlím že?“ zeptal se mile vyhlížející postarší profesor.

„Ano pane.“ Řekla jsem jako slušně vychovaná dívka a mile jsem se na něj usmála. On mi úsměv oplatil, podepsal mi potřebné papíry a poslal mě sednout si k blond klukovi, který se culil jak měsíček na hnoji a horlivě mě vítal. Tak jo tyhle hodiny nebudou patřit mezi mé oblíbené, napadlo mě ihned, jakmile na mě spustil lavinu všetečných otázek.

Z hodiny jsem utíkala, co mi nohy stačili. Sotva zazvonilo, už jsem stála a utíkala jsem pryč. Ten kluk byl hotová pohroma. Mor a černý kašel na něj! Alespoň by na minutu zavřel pusu! On-on byl prostě šílený. Všechny ty otázky a – a no prstě byl jak živel, který nejde zastavit a já měla sto chutí ho něčím praštit po hlavě, aby mi už konečně dal pokoj. Ani se mi pořádně nepředstavil.

Vyběhla jsem před třídu, kde na mě měla čekat Alice, ale místo ní tam stal v celé své kráse Edward. Vykulila jsem na něj oči. On se jenom pokřiveně usmál a pobídl mě gestem ruky, abych ho následovala. Já chtěla odmítnout ale, jakmile jsem spatřila toho kluka, jak už za mnou peláší, jsem vystartovala jako raketa a utíkala jsem za Edwardem

„Tak jaká byla první hodiny.“ Pronesl sametovým hlasem sladkým jako med.

„ Už bylo líp. Mám nového nedobrovolného kamaráda. Nevím, jak se jmenuje, ale je dost vtíraví. Jistě si budeme rozumět.“ Pronesla jsem nasupeně a zároveň s tím jsem do věty přidala notnou dávku ironie. Edward se zasmál, ale nakonec toho nechal, jakmile si všiml mého vraždícího pohledu.

„Mike. Mike Newton. Tak se ten kluk jmenuje a není vtíravý, jen si myslel, že se ti líbí tak se snažil zapůsobit.“ Řekl jakoby na jeho ochranu. Nasupeně jsem ho probodla pohledem, ale všimla jsem si, že se zpoza rohu zase vyřítil tem Mike. Protočila jsme oči a hodila jsem na Edwarda pohled typu já malé štěňátko.

„ Promiň.“ Zašeptala jsem k němu a doslova jsem se na něj vrhla. Edward překvapeně zůstal stát jako socha, ale pak se vzpamatoval. Pevně mě objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Chtěl  do polibku zapojit i jazyk, ale to už jsme se do něj odpojila, setřásla jsem jeho ruce a odstoupila jsem od něj o několik kroků.

„Děkuju za pomoc. Mike už je z dohledu, takže já už jdu. Mám hodinu.“ Řekla jsem k němu napůl omluvně a napůl ve vysvětlení mého konání. Edward chvilku zaraženě civěl, ale nakonec se pokřiveně usmál a řekl to jediné, co bych od něj nečekala.

„Kdykoli budeš potřebovat. Přijedu jako princ na bílém koni a věnuji ti polibek, který tě uchrání ode všeho zlého.“ řekl až posvátným hlasem. Já to nevydržela a zplna hrdal jsem se mu zasmála.

„ Nehraj si tady na šaška a upaluj na hodinu.“ Přikázala jsem mu. A zapadla jsem do třídy. Sedla jsem si na místo vedle hnědovlasí dívky s brýlemi.

„Ahoj já jsem Bella.“ Řekla jsem mile a natáhla jsem k ní ruku. Ta malá myška mi nehorázně připomínala Ash. Ona se na mě vyjeveně otočila, přijala mou ruku a představila se mi.

„Ahoj já jsem Angela.“ Takže Ang. Hezké jméno, napadlo mě ihned, jak jej vyslovila. Byla to milá  chytrá holka. Debatovali jsme celou hodinu. Probírali jsme všechno. Její rodinu, moji rodinu, můj pobyt v Anglii a mou minulost v upravené verzi. Společně jsme vyrazili i na další společnou hodinu. Zjistili jsme, že máme skoro všechny hodiny společné tak mi slíbila, že mě bude pokaždé doprovázet.

Za společného smíchu a štěbetání jsme dorazili na další hodinu. Ang mě požádala, ať si za ní sednu. A taky jsem to tak udělala. Seděli jsme a tiše jsme si šeptali. Tlumeně jsme se smáli a neustále jsme byly napomínány profesorem. Ale nijak jsme na něj nedbali. Pořád jsme museli něco rozebírat a témata neubývala. Právě naopak. Stále víc a víc jsme si měli co říct. Byla to bezedná studny a my jsme se prokopávali níž a níž.

Do oběda jsem veškerý čas trávila s Ang. Nakonec jsme si společně i stouply do fronty na jídlo. Nadšeně jsme debatovaly, dokud k nám nepřišel jeden kluk. Upřeně se díval na Ang, ale nic neříkal. Jenom za námi stál. Až pak Ang zvedla hlavu a tiše ho pozdravila. Takže se jmenoval Ben. No Ben byl očividně zamilovaný do Ang a ona do něj. To jak se v jeho přítomnosti červenala a zajíkala se, mluvilo za vše.

Sama pro sebe jsem se usmívala a vymýšlela jsem už plán jak ty dva dát dohromady. Zamířila jsem ke stolu, kde seděli všichni Cullenovi. Ang mě sice pozvala k jejich stolu, ale jakmile jsem si všimla Mika, radši jsem jak zajíc pelášila k mému původnímu cíli. A jakmile si i Ang všimla mého pohledu, jenom se omluvně usmála a vyšla ke svým přátelům. Já jsem si sedla na poslední volnou židli.

Všichni na mě koukali, ale nic neříkali. Jenom Edward svůj pohled zavrtával do nerovné desky stolu. Vypadlo to na nudu. Nikdo se neměl k ničemu. A tak jakmile jsem si trochu uždibla z pudinku, ihned jsem vstala a odešla jsem na poslední hodinu. Ani nevím proč, ale byla mi jejich přítomnost nepříjemná. Ne zrovna nepříjemná, ale byli všichni nějak napjatí. Takže po škole bude asi vážný rozhovor, napadlo mě.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 11. Kapitola: