Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 9. kapitola

26.06.2010 (07:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4000×

Isabella:

„A to znamená, že tady ještě musíš zůstat, abys mu to přetlumočila. Vrátí se s ostatními z lovu za dva dny a já si jsem jistý, že až přijdou všichni domů a tam tě uvidí, bude to pro ně to nejkrásnější překvapení!“ Mluvil tak jistě a sebevědomě. Jeho hlas ve mně vyvolával zvláštní pocity a já jsem měla pocit, jako by mě celou omamoval. Nejraději bych ho z toho hned obvinila, ale malý kousek nejzazší části mysli mi říkal, že se možná chci nechat omámit. Že tady s ním chci zůstat a už nikdy ho neopustit. Ale copak je to možné? Je sice pravda, že jsem jako smyslů zbavená plavala sem, jen abych ho viděla, ale to ještě neznamená, že ho miluju. Nebo ano?

Vzpomněla jsem si na Annaliina slova. Řiď se svým srdcem. Když jsem to tehdy zkoušela, zavedlo mě to až sem. Možná na tom něco bude. Možná doopravdy chtěla, abych tady zůstala s Cullenovými a… Edwardem… Třeba jí to připadalo, jako když ona byla tehdy s tím Demetrim…

„Tak co říkáš?“ ozval se zase Edward, když jsem delší dobu, kdy jsem se zabírala svými myšlenkami, neozývala.

„Doopravdy si myslíš, že jim to nebude vadit?“ zeptala jsem se pro ujištění, i když jsem odpověď předem tušila.

Pozvedl obočí a zadíval se na mě jako… no, jako na naprostého blázna. „Bello,“ řekl a mně zase štěstím poskočilo srdíčko nad tím oslovením. Odmalička jsem jméno Isabella nenáviděla. Ale rodiče nesnášeli žádné zdrobněliny, takže jsem neměla šanci, aby mi někdy řekli jinak. Ale Bella… to mě hladilo po duši. „Kdybych si nebyl stoprocentně jistý, že to mé rodině nebude proti srsti, nejspíš bych ti to nenabízel. Copak ses o jejich přátelství a pohostinnosti nepřesvědčila hned poprvé?“

Němě a pomalu jsem zakroutila hlavou. „To bylo něco jiného. Byl to jeden den, kdy jsem byla zraněná a potřebovala jsem pomoct. Je jasné, že někdo tak milý jako vy, mě nevyhodí jen tak někam ven, ale poskytne mi pohodlí. Ale mít doma měniče na delší dobu? Jsi si jistý, že vám tam nebudu zapáchat?“ ušklíbla jsem se.

Ale co mě překvapilo, byl jeho hlasitý smích. „Zapáchat? Ty? Spíš bychom tě mohli používat jako osvěžovač vzduchu. Nedokážeš si ani představit, jak líbezně na rozdíl od ostatních měničů voníš.“

„Voním?“ Nedůvěřivě jsem ho sjela pohledem. V mysli jsem si vzpomněla na náš úplně první rozhovor. Odehrával se v době, kdy jsme o sobě ještě nevěděli vůbec nic a já jsem se ho tehdy snažila podpálit… Teď jsem se za to styděla a nejraději bych si nafackovala… Ale co utkvělo v mé mysli, bylo něco jiného. Už tehdy se zmínil o tom, že na rozdíl od ostatních měničů jim voním a neláká je má krev. Kvůli tomu mi můj původ nechtěl věřit. Teď se to vše zdálo tak směšné…

„Ovšem, že voníš.“ Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Jako louka porostlá stovkami druhů nejlíbeznějších květin… a taky jahodami.“ Zasmál se a otevřel oči. Pohlédl na mě a začal mě svým pohledem propalovat. Jakoby měl v očích nějaké obranné štíty a já se bála na něj zaútočit jakýmkoliv křivým slovem nebo odmítnutím. Jakoby měl kouzelnou moc a chtěl si tak docílit svého.

Ale já jsem se ani nedokázala tomu všemu nijak bránit. Nechala jsem se unášet tou zlatou nádherou a moc se mi to líbilo…

„Tak zůstaneš?“ zašeptal tak tiše, že jsem měla pocity, jakoby byl jeho hlas součástí noci. Vlastně on celý, jakoby byl noční zázrak. V měsíčním světle nabírala jeho pokožka ještě bledší odstín než kdykoliv jindy. Vypadal jako Bůh. Bůh krásy a dobroty.

Neuvědomovala jsem si, že kývu hlavou na souhlas. Až tehdy, když radostně vyskočil zpátky na nohy a mě obstříkla voda, mi došlo, co jsem právě udělala. Slíbila jsem mu, že tady zůstanu… že zůstanu na ostrově plném upírů. Upírů, kteří ačkoliv jsou dobrosrdeční, jsou mí nepřátelé. Porušuji všechna pravidla, ale stojí to zato.
„Uvidíš, že budou všichni nadšení,“ pokračoval Edward a radoval se jako malé dítě u vánočního stromečku. Nemohla jsem jinak, než se začít smát. I Edward se smál a to dost hlasitě. Celá tahle scéna musela působit dost zvláštně, raději jsem si ani nechtěla představovat, jaké by bylo dívat se na ni jako nestranný pozorovatel.

„Když myslíš… Ale jestli mě Emmett roztrhá na kusy, budete mě potom skládat dohromady,“ řekla jsem.

Pomalu jsem se začala připravovat na svou přeměnu zpět do lidského těla, protože jsem začínala být unavená a nechtěla jsem zůstat celou noc s ocasem místo nohou. Bylo by to dost nepříjemné a já jsem si ani nedokázala představit, jaké by bylo takhle spát… No, nejspíš by to nebylo zrovna pohodlné.

Chtěla jsem se potopit pod vodu a doplavat až ke břehu, abych si stejně jako Edward nezamokřila mé oblečení. Ale když má ruka udělala jediný sebemenší pohyb a já jsem se trochu víc potopila, Edward po mě okamžitě střelil pohledem. Tvářil se obezřetně a lehce vyděšeně. Naprosto jsem jeho výraz nechápala. Jeho oči mě propalovaly přezíravým pohledem plným obav a já jsem nevěděla, jak si je vysvětlit.

„Doufám, že si to teď nechceš všechno rozmyslet,“ zašeptal tiše. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase doopravdy zaslechla náznak zklamání?

„Pche…“ nahlas jsem se uchichtla. Nevšímala jsem si jeho zmatenosti a smutku, i když mi způsoboval nevysvětlitelnou bolest v oblasti srdce, a jakoby nic se ponořila pod hladinu. Chtěla jsem si z něj malinko vystřelit, a tak jsem se vydala směrem pryč od něj. Byla jsem zvědavá, co by udělal. Ale on stál pořád na tom samém místě, s nohami po kolena ve vodě a působil jako kamenná socha. Ale já jsem neměla v plánu odejít. Takže jsem se asi v padesáti metrové vzdálenosti otočila o sto šedesát stupňů, ale místo abych se vrátila přímo k němu, jsem zvolila směr, kterým jsem se nepozorovaně dostala až za útesy, které se nacházely pár metrů od něj.

Za obrovskou skálou, přes kterou mě rozhodně nemohl vidět, jsem se tichounce doplazila na pláž a z posledních sil napjala všechny své svaly a spolu s mou myslí jsem se všemi smysly soustředila pouze na přeměnu.

Povedlo se. Brzy jsem pocítila to známé brnění v dolních končetinách, zvláštní šumění v uších a když jsem otevřela oči, s radostí jsem zkonstatovala, že mám opět nohy.

Neváhala jsem a vyskočila na ně. Našlapujíc na špičky prstů, tak tiše, že mě ani jeho skvěle vyvinuté sluchové orgány nemohly zaslechnout, jsem popošla pár kroků, až jsem se octla naproti němu.

Stál ke mně zády. Ještě si mě nevšiml. Stál nehybně na tom samém místě, kde byl těsně před tím, než jsem od něj odplavala pryč. Měl ruce založené v kapsách u riflí. S jeho vlasy si pohrával noční větřík a do nohou mu velkou silou narážely vlny. Ovšem s ním to ani nehnulo. Stál naprosto nehybně. Kdybych nevěděla, čím doopravdy je, nejspíš bych ho považovala za dokonalé dílo veleslavného sochaře. Edward upíral pohled nepřítomně do moře.

Nemohla jsem si pomoct, on vypadal tak dokonale, tak sladce… Na jednu stranu se mi chtělo začít smát, jak jsem zmatená ze svých pocitů, že se tak strašně často mění. Ale na stranu druhou jsem se nedokázala přimět ani k nejmenšímu pohybu.

Trvalo pár minut, než Edward odtrhl pohled od nekonečného konce moře a s hlavou sklopenou do země se pomalu otočil. Udělal ve vodě dva šouravé kroky, aniž by si mě všiml. Potom ale od západu zavál silný vítr. Najednou zpozorněl…

Na chvíli ustrnul uprostřed pohybu. Potom zvedl oči do normální výšky a když mě spatřil, vystřídalo se mu ve tváři hned několik emocí. Překvapení, radost, spokojenost, upřímné potěšení a něco, pro mě naprosto nového. Tenhle pohled už jsem sice vídala, ale nikdy nebyl adresovaný mně. Tohle byl přesně ten cit, který se každé ráno objevil v tatínkových očích, když vstal a došoural se do kuchyně, kde uviděl maminku, jak připravuje snídani. Vždy neváhal ani minutu. Sevřel ji v pevném obětí a věnoval jí vášnivý polibek. Když jsem byla menší, docela mě to otravovalo. Ale čím víc jsem dospívala, tím víc jsem chápala to neporušitelné pouto mezi nimi.

A teď se na mě Edward díval úplně stejně a já jsem tomu nemohla věřit. Připadalo mi to příliš pohádkové, příliš neskutečné nato, aby to mohla být pravda… Nevěřícně zavrtěl hlavou. Ještě jednou se podíval na moře a potom zpátky na mě, jako by se chtěl ujistit, že se mu to nezdá.

Když nejspíš usoudil, že to doopravdy není nějaký praštěný sen, rozběhl se ke mně. Byl tak rychlý, že jsem stihla zahlédnout pouze rozmazanou šmouhu, a když zmizela, zmizela s ní i moje pevná půda pod nohama. Rovnováhu mi nahradily silné paže, které mě silně držely na své hrudi a točily se se mnou vesele dokola.

„S tebou to nejspíš nebude jednoduché, ty potvůrko jedna,“ smál se mi tiše do ucha.

„To víš… trocha napětí ti neuškodí!“ Můj hlas ale zdaleka tak bezstarostně jako jeho nezněl, ačkoliv jsem se hodně snažila. Do plic se mi totiž díky jeho pevnému sevření nedostával dostatečný příděl vzduchu, takže můj hlas zněl krapánek chraplavě, a navíc už se mi z toho neustálého točení začalo dělat špatně. Nikdy jsem neměla ráda kolotoče… a tohle se jim velice nebezpečně podobalo.

Edward, okamžitě, co zaslechl mou úzkost, přestal. Povolil sevření, ale na zem mě nepoložil, jak jsem čekala. Místo toho si mě trochu přehoupl tak, aby mě pohodlně držel v náručí.

Obdařila jsem ho nechápavým pohledem doprovázeným zvednutým obočím.

Jen pokrčil rameny a tím pohybem mé tělo trochu nadzvedl. „No co… Já mám oči. A díky nim vidím, jak ty ty své držíš sotva otevřené. Snad si nemyslíš, že bych tě – zvlášť v tomhle stavu – nechal někde klopýtat po svých, aby ses přerazila přes pařez a já ti potom musel zase zašívat hlavu.“

Zhluboka jsem si povzdechla. „Vidím, že to ani s tebou nebude zrovna nejjednodušší.“ Tohle bylo jediné, co jsem dokázala říct.

Neměla jsem energii ani náladu na protesty – zvlášť s ním. A navíc jsem zjišťovala, že se mi tohle velice líbí… Naše těla byla v těsné blízkosti. Jeho líbezná vůně nyní obklopovala každičký kousek kolem mě a já jsem se pomalu začínala uvolňovat. Navíc jsem si stejně nedokázala představit, že bych teď podnikala několikakilometrovou túru lesním porostem se všemi těmi zrádnými kořeny a vysokou trávou…

Od Edwarda bych se nechala odnést klidně až na samý konec světa a měla bych pouze jedinou podmínku – nikdy by mě už nesměl pustit…

Tyhle řečičky zněly tak nádherně. Připadala jsem si jako jedna z puberťaček, o kterých jsem často čítávala v dívčích románech. Vždy se některá z nich zamilovala do nádherného kluka a potom smýšlela o tom, jak by spolu byli šťastní, jak se jednou vezmou, jaká bude jejich první dovolená a první dítě… No, zkrátka naprosto bláznivé.

Proto mě mírně děsilo, že se má mysl pomalu začíná tamtěm myslím podobat…

„Za chvíli budeme doma, klidně už můžeš spát,“ prolomil Edward to ticho kolem a donutil mě tak zase pohlédnout na jeho andělsky překrásnou tvář, od které bylo velice těžké odtrhnout pohled.

Uvědomila jsem si, co řekl. Doma… jak krásně to znělo. Tolik jsem si přála, aby to byla doopravdy skutečnost. Bála jsem se, že se teď probudím z pouhého snu a budu zpátky na Annaliině ostrově. Bylo to šílené. Naprosto jsem své úvahy nedokázala pochopit.

Chtěla jsem nechat oči otevřené a sledovat všechno kolem, ale nakonec mě stejně únava přemohla a já jsem se rozhodla ho poslechnout. Zavřela jsem oči a nechala jsem se větrem ve vlasech a jeho pravidelnými pohyby při běhu ukolébat do kouzelné říše spánku…

Ostré světlo mě bodalo do očí. Otráveně jsem otevřela nejprve jedno oko a hned nato druhé. Nechápavě jsem zamžourala kolem sebe, než jsem si uvědomila, že se mi to všechno doopravdy jen nezdá a to vše se skutečně stalo. Mně povědomý klenutý strop, jemné stěny s mnoha poličkami nacpanými knihami a cédéčky a hlavně osoba, která seděla v proutěném křesle v koutě, mi dodávaly jistotu, že se mi už nic nezdá.

Pokusila jsem se posadit, ale mírně se mi zamotala hlava a já jsem se raději svalila zpátky do měkoučkých polštářů. Neuniklo mi, jak se jeho pohled, kterým mě po celou dobu sledoval, změnil ze zkoumavého na podezřele starostlivý. Zahřálo mě přitom u srdce…

Pomalu vstal. Zaslechla jsem, jak křeslo tiše zavrzalo. Edward dělal pomalé kroky ke mně a já jsem si povzdychla. I když se nedalo říct, že ho znám zrovna dlouho, přesně jsem věděla, na co se chystá zeptat.

„Nic mi není,“ řekla jsem dřív, než mi stihl položit otázku, zda jsem v pořádku.

„Víš to jistě?“ Došel až ke mně a odbornicky mi položil ruku na čelo. Ačkoli byla jeho ruka studená, měla jem pocit, jako by ve mně vyvolala oheň. Ale nebylo to žádné nepříjemné pálení. Spíš naopak – bylo to velmi příjemné a já jsem měla pocit, že se celá tím jediným dotykem chvěju štěstím.

„Zdá se, že horečku nemáš,“ zkonstatoval zamyšleně. Neubránila jsem se otrávenému převrácení očí.

„Doopravdy mi nic není. Jen jsem vstala moc prudce a zatočila se mi hlava. U lidí je to naprosto normální.“

„Ale ty nejsi tak úplně člověk,“ odporoval, ale už to nemyslel tak moc vážně, protože se jeho hlas přitom otřásal lehkým smíchem, který mu ještě přidával na dokonalosti.

„Ale s takovými věcmi to mám úplně stejně.“

„No dobře, věřím ti. Ale kdybys měla ty závratě nějak častěji, nechám Carlislea, aby se na tebe podíval.“ Jeho ruka pomalu zmizela a mně se to vůbec nelíbilo. Ale jestli jsem se nechtěla ztrapnit, nemohla jsem s tím nic nadělat.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 9. kapitola: