Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 7. kapitola

25.04.2010 (08:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4610×

„No…“ Teď pro změnu chyběla slova jemu. „Vlastně. Čí by jinak byl? Tenhle ostrov je opuštěný, nikdo tady nikdy nebyl… Až na tebe,“ podíval se mi při posledním slově do očí a já už jsem svůj pohled opět nedokázala odtrhnout.

Byla to dlouhá chvíle a já jsem věděla, že ani jeden z nás nebude mít odvahu k tomu, aby tohle naše oční spojení přerušil.

Postřehla jsem, že jeho zorničky jsou zlaté, na rozdíl od minule, kdy byly uhlově černé. To mi připomnělo, že i já mám pár otázek na jeho adresu…

„Jsem na řadě,“ prohlásila jsem.

„V čem?“ ptal se zmateně.

„V kladení otázek samozřejmě!“

„Aha…“ řekl zamyšleně, ale pak se zářivě usmál. „Máš jich pět.“

Cože? Ne! Tolik mi jich stačit nebude! „Deset!“ vykřikla jsem.

„Šest!“ nevzdával se.

„Tak alespoň devět. Prosííím!“

Zavrtěl hlavou. „Šest je můj limit.“

„No tak se domluvíme na kompromisu… Co třeba sedm?“

„Ale to by nebylo fér. Já jsem jich taky neměl tolik…“ Na chvíli se zamyslel.

„No tak dobře,“ řekl nakonec a já už jsem se chtěla začít pořádně radovat, ale on ještě dodal. „Ale jedině, když mi řekneš, v co se měníš!“

Můj úsměv pohasl a změnil se v nefalšovanou zadumanost.

Mám mu to říct? Nemám mu to říct? V duchu jsem si říkala všechna pro a proti…

Takže, když mu to neřeknu, budu mít pouze malé množství otázek a rozhodně se z nich nedozvím vše, co chci…

Ale kdybych souhlasila, mohla bych o něm zjistit úplně všechno a to jsem rozhodně chtěla víc…

„Vyhrál jsi…“ hlesla jsem a přitom doufala, že ve škole z počtů propadl. „Ale nejdřív se budu ptát já!“

„Tak dobře… Co bys chtěla vědět?“ zeptal se a byl z mého souhlasu naprosto nadšený.

„Takže… Jak přesně funguje ten váš způsob krmení… ehm… zvířecí krví?“ Rozhodla jsem se začít takovými těmi nepodstatnými věcmi, kterými se potom doberu až k těm důležitým…

„Většinu už jsem ti řekl,“ pokrčil rameny. „Dáváme jí přednost, ale i tak v sobě máme takové – pudy, řekl bych – které nás k té lidské stále táhnou… Museli jsme si vypěstovat obrovské sebeovládání, abychom mohli žít mezi lidmi… To proto se Jasper jednoho dne neudržel. On naším způsobem života žije pouze pár let…“

„Let? To trvá tak dlouho?“ vykulila jsem na něj oči.

„Ano… Jasper s Alicí se k nám přidali před šestnácti lety.“

„A jak dlouho odoláváš ty?“

„Řekl bych, že tomu bude něco kolem šedesáti až sedmdesáti let…“ Na chvíli se zamyslel, nejspíš nad vzpomínkami na svůj dlouhý život.

„A kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se, protože jsem byla doopravdy zvědavá, jestli žil tímhle způsobem celou dobu nebo ne…

Povzdychl si. „Ale nelekej se, ano?“

„Neměj obavy,“ zašklebila jsem se.

Znovu ze sebe vydal povzdech. „Narodil jsem se v roce 1901… Carlisle mě přeměnil v sedmnácti letech, když jsem umíral na španělskou chřipku.“ Obezřetně sledoval můj výraz, ale já jsem nasadila neproniknutelnou masku, takže nemohl odhadnout mé skutečně udivené pocity.

Páni… Sto let. Takže nějakou dobu opravdu zabíjel lidi.

Rozhodla jsem se o tomto tématu dál nepokračovat. Potřebovala jsem se ho zeptat na mnohem důležitější otázky…

„Takže… Co vás vede k tomu, abyste – neurážej se prosím – k tomu, abyste žili tímhle způsobem… Víš, už jsem v životě viděla několik upírů. Oni prostě jdou tou – přirozenou cestou? – nevím jak přesně to nazvat…“ Tahle otázka byla strašně zmatená, takže mě docela překvapilo, že ji pochopil.

„My jsme si svůj osud nevybrali. Snažíme se žít jako ostatní lidé a ne je zabíjet. Oni si to nezaslouží. Mají před sebou bohatou budoucnost a my jim ji nechceme sebrat…“ Mluvil pomalu a svůj pohled upíral někam do písku.

Uvědomila jsem si, že jsem jim už od začátku křivdila… Oni jsou doopravdy strašně milí a já jsem si o nich myslela bůhví co…

Cítila jsem se kvůli tomu docela provinile.

„Tak co? Máš ještě dvě otázky, hodláš je využít?“ přerušil to ticho a jeho obličej už zase zdobil ten překrásný úsměv.

Sakra… Takže matika mu jde.

Syčák jeden!

„To kvůli tomuhle můžete žít takhle pohromadě? Myslím… jako rodina. Co vím o upírech, pohybují se maximálně ve dvojicích.“

„Jsi docela informovaná,“ usmál se. „Máš pravdu. Jen velice ojediněle se vyskytuje někdo jako my. Většina upírů jsou nomádi. Nemají trvalé místo k osídlení… My jsme se v poslední době snažili žít jako lidé. Kupovali jsme si rodinné domy, chodili jsme do školy, Carlisle pracoval v nemocnici… Nevíme, jak je možné, že jsme se dokázali navzájem nepozabíjet. Ale opravdu se domníváme, že za to může ta zvířecí krev. Totiž, ona v nás neprobouzí ty pravé predátory… Pouze uhasí naši žízeň…“

Ukládala jsem si do mozku všechny nové informace a snažila jsem se je zapamatovat.

Už mi zbývala poslední otázka. Jenomže v hlavě jsem jich měla přinejmenším dva miliony. Takže kterou z nich vybrat?

Hm… Toť otázka.

Nakonec jsem se rozhodla pro tu, která mě zajímala nejvíc… Jenomže, kdybych to na něj vybalila rovnou, byl by to pěkný trapas… Musím to nějak obejít.

„Takže… Když jsem se seznámila s tvou rodinou… To… byli všichni členové nebo jenom někteří?“ vykoktala jsem ze sebe a ze všech sil jsem se snažila, aby to neznělo nějak divně. Ale já jsem prostě potřebovala vědět, jestli někoho má! Vždyť žili v párech. Carlisle a Esme, Alice s Jasperem a i když se zdálo nemožné, že se ještě ti dva nepozabíjeli – Rosalie s Emmettem. Pouze k Edwardovi mi tam někdo chyběl…

Jenomže on mě samozřejmě prokoukl a vypadalo to, že se mu jakýsi můj zájem nějak moc zamlouvá. „Byli jsme všichni… Pouze máme ještě ‚příbuzné‘ v Denali… Ovšem ty vídáme jen zřídka.“

Nastala chvíle ticha, během které jsem byla červená až za ušima a snažila jsem se splynout s prostředím… No - nejspíš se mi to moc nedařilo.

„Takže…“ promluvil nakonec. „Na otázky jsem ti odpověděl… Teď je řada na tobě.“

Ach jo… Proč nemůžou století upíři trpět sklerózou?

„Dobře,“ povzdychla jsem si.

Netrpělivě čekal, co ze mě vypadne.

„No… nejlepší nejspíš bude ti to ukázat,“ rozhodla jsem se nakonec.

Postavila jsem se na nohy a vydala se směrem k vysokým vlnám.

„Co to děláš?“ ptal se zmateně a v tu ránu stál vedle mě. „Ty vlny jsou nebezpečné, nechoď tam!“ varoval mě a starost v jeho očích nemohl popřít.

Ale mě ta starost moc těšila… Srdce mi bušilo rychleji, než obvykle a já jsem byla v tuhle chvíli šťastná.

Podívala jsem se na něj vychytralým výrazem a rozběhla jsem se do moře. Ladně jsem vyskočila a přitom změnila svou podobu.

Poslední, co jsem zaregistrovala, byl jeho vyjevený pohled.

Pod vodou jsem se uchichtla a potom jsem se vynořila zpět na hladinu.

„Spokojený?“ zeptala jsem se s úsměvem.

Jeho oči byly překvapením vyboulené a jeho ústa nepřítomně otevřená.

Teď už mi vůbec nevadilo, že o mně ví všechno. Naopak… Ohromě se mi ulevilo.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 7. kapitola: