Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 5. kapitola

12.04.2010 (14:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4443×

Edward:

Je pondělí večer. Právě jsem se předčasně vrátil z rodinného lovu. Byli mým jednáním zaskočeni, ale nechali mě jít bez řečí okolo…

Už týden každou noc vysedávám na pláži a čekám… čekám na ni. Na tu kouzelnou krásku jménem Isabella…

Každou volnou chvíli jsem se snažil přijít na to, co by ty přívěšky na náramku mohly znamenat… Ta zvířata bych snad ještě pochopil… Ale proč je tam ta mořská panna? Je to snad nějaké znamení?

Nebylo časté, aby upírovi nefungovaly mozkové buňky, ale mi se to stalo úplně jednoduše. Stačila jedna dívka s čokoládovýma očima a kaštanovými vlasy a já jsem byl úplně mimo…

Nedokázal jsem myslet, nedokázal jsem normálně žít, nedokázal jsem dělat věci, jako jindy… Nedokázal jsem nic!

Na obloze svítil měsíc a obklopovaly jej miliony hvězd… Zvláště jedna z nich se mi zalíbila. Byla o něco větší než ostatní a její vrchní cíp byl protáhlý… Nevím proč, ale zrovna tahle hvězda mi dodávala klid a přinášela nepochopitelnou vlnu radostného očekávání…

Asi už jsem se doopravdy zbláznil… Nebo ne?

Bella:

Na Annaliině ostrově – jak jsem si ho pojmenovala – už jsem strávila téměř šest dní… Nevěděla jsem, co mám dělat  připadala si jako ztracená v bludišti.

Ano – tohle bylo přesné. Byla jsem jako uzavřená v nějakém prostoru, ze kterého nedokážu najít cestu ven…

Hned druhý den po nalezení Annaliina dopisu jsem zjistila další věc, která mi vehnala slzy do očí… ztratila jsem můj náramek. Náramek – mou poslední spojitost s mou rodinou… Věděla jsem, že už jej nikdy nenajdu… Uplavala jsem v moři takovou dálku… Může být kdekoliv! Je to jako hledat zelenou nit na louce porostlé vysokou trávou - naprosto zbytečné!

Další věc, kterou jsem na ostrově dělala, bylo stálé namáhání mé mysli. Snažila jsem se přijít na význam těch slov… Ale jak se mám řídit mým srdce, když už moje srdce nemá nikoho, pro koho by tlouklo… Má rodina je mrtvá. Žádného přítele jsem nikdy neměla…

Ale možná, že přeci jenom je na tomhle světě někdo, komu by mé srdce mohlo patřit… Ale když jsem si uvědomila, kdo by to mohl být, okamžitě jsem si jakékoliv myšlenky na toho záhadného Edwarda zakázala…

On je upír, já měnič… Když se takto zamilovala Annalia, přišli si pro její lásku upíří vládci. Annalia zůstala se zlomeným srdce sama a nakonec zemřela…

Nemůžu udělat stejné chyby jako ona. Nemůžu nechat vymřít náš rod tím, že se vydám špatnou cestou…

Jenomže co když Annalia chtěla, abych Edwarda znovu vyhledala. Co když ve svých vizích viděla, jak jsem s ním a jsem šťastná?

Ale co když to viděla a nedopadlo to dobře? Co když mi tím chtěla říct, abych se vydala jiným směrem?

Tohle bylo tak složité! Copak nemohla jasně napsat: Bello, udělej to a to, vyhni se tamtomu, když budeš s támhletím, tak zemřeš, proto musíš nají toho a toho… To by to bylo tak těžké? Vždyť ona říkala, že viděla všechny mé činy! Mohla mi nechat alespoň nějakou užitečnou radu, která by mi pomohla dostat se z této bezmocné situace…

Vyčerpaná neustálými návaly mých myšlenek, jsem pod hvězdnatou oblohou usnula…

Stála jsem na kousíčku skály, který vyčuhoval z rozbouřeného moře. Kolem foukal silný, studený vítr a vlny burcovaly o vše co jim přišlo do cesty.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se najít nějakou pointu, která by mi prozradila, proč jsem tady…

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, neviděla jsem nic… Všude byla pouze rozbouřená voda…

Ale najednou jsem pod vodou spatřila něco barevného a třpytivého. Jen se to tam mihlo a zase to zmizelo…

Ať už to bylo cokoliv, já jsem to chtěla spatřit znovu. Vypadalo to, jako můj ocas a já jsem cítila, že tohle byl důvod proč jsem tady. Najednou jsem mezi šuměním vln zaslechla jemný dívčí hlas.

„Bello!“ ozýval se za mnou. Prudce jsem se otočila a spatřila jsem ji – Annaliu. Úžasem jsem zůstala stát s otevřenou pusou.

Zasmála se zvonkovitým, jemným, ale naprosto překrásným smíchem.

„Vypadáš legračně,“ poznamenala. Rychle jsem si uvědomila, že se chovám nevhodně a tak jsem ústa rychle zavřela. Teď jsem musela udělat jiné věci. Musela jsem se ji zeptat na spousty otázek! Ale kterou ji položit jako první?

„Jak to, že jsi tady?“ začala jsem tou nejjednodušší, ale zároveň jednou z nejdůležitějších.

„Psala jsem v dopise, že se ještě jednoho dne setkáme,“ pokrčila lhostejně rameny.

„Tak takhle jsi to myslela, že mě navštívíš ve snu?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Samozřejmě, co sis myslela?“

Usmála jsem se. „Vlastně ani pořádně nevím. Z tvého dopisu jsem byla strašně zmatená… Bylo tam spousta hádanek, které jsem nedokázala rozluštit… Co jsi myslela tvou radou: Vždy se řiď svým srdcem... Jaký to má význam? Musíš mi to říct, jsem z toho strašně zmatená a-,“

„Bello,“ přerušila mé zoufalé návaly otázek. „Na tohle musíš přijít sama. Já ti nesmím říkat, co máš dělat. Ty musíš učinit svá vlastní rozhodnutí! Já jsem ti pouze napověděla, ale ať už si má slova vyložíš jakkoliv, já vím, že budeš jednat správně!“

Chvíli jsem se na ni zamyšleně dívala. „A nemohla by jsi mi alespoň trochu napovědět? Prosím! Vždyť já – já nemám nikoho za kým by mé srdce šlo. Matka, otec, bratr… ti všichni jsou mrtví!“

Zamyšleně se zamračila. „Víš to jistě?“ Co tím myslí? Vždyť  v tom dopise psala, že viděla, že mou rodinu zabili upíři…

„Co?“

Povzdechla si. „To je teď jedno… Ale zamysli se, Bello. Dám ti ještě jednu a poslední nápovědu, ale potom už budu muset jít… Zavři oči.“ Trochu nedůvěřivě jsem jí poslechla.

„Snaž se vyčistit svou mysl…“ To se dělalo celkem obtížně, ale nakonec se mi to povedlo. Cítila jsem takový ten povznášející pocit, kdy si myslíte, že jste se právě zbláznili…

„Vnímej tep svého srdce a zamysli se… Co se ti při jeho poslechu vybaví? Jestli na to nepřijdeš ani teď, je vše marné, Bello…“

Poslechla jsem. Uvolněně jsem vnímala mé hlasité bušení srdce. Zažívala jsem pocit deja-vu, protože přesně tohle už jsem jednou zkoušela…

Takže co se mi vybaví? Zaposlouchala jsem se ještě intenzivněji a v tom jsem to viděla… Přesněji řečeno viděla jsem jeho… Vysoký s bledou pletí. Rozcuchané bronzové vlasy rozvířené větrem. Dokonalé rty zkřivené do omamujícího úsměvu a jeho zlaté oči plné něhy, přesně tak, jak se na mě díval tehdy… Edward…

Okamžitě jsem se vzpamatovala. Otevřela jsem oči a hledala jimi Annaliu. Podívala jsem se na to místo, kde před tím stála, ale ono bylo prázdné. Začala jsem se rozhlížet všude kolem, ale jediné, co jsem viděla, byly divoké vlny tříštící se o útesy… Annalia byla pryč…

S trhnutím jsem se probudila. Kolem byla stále černá tma. Jediné, co jsem v ní mohla vidět, byl měsíc, který byl přesně uprostřed oblohy a tisíce hvězd, které tvořily spousty souhvězdí… Jedno z nich vypadalo jako mořská panna… A to mě opět přinutilo se vrátit k mému snu. Doopravdy mě v tom snu Annalia navštívila nebo to byl pouze výplod mé fantazie?

Upírala jsem svůj pohled na tu mořskou pannu na obloze. Její obrysy byly přesné… Začala jsem zkoumat hvězdy kolem, když v tom jsem spatřila jednu, která byla o malinko větší než ostatní a která způsobila, že mé srdce začalo bušit ostošest…

Co se to děje?

Jako by ta hvězda byla kouzelná, jakoby se mi snažila něco říct…

Asi jsem se doopravdy zbláznila…

Ale něco mi našeptávalo, že ne… že právě tohle je ta zlomová věcička, kterou jsem hledala… Neváhala jsem. Okamžitě jsem se postavila na nohy, při skoku do moře jsem změnila svou podobu a už jsem plavala směrem, který ukazoval její protáhlý cíp. Moje rychlost byla ještě vyšší, než jindy, neznámá síla mě táhla dál a dál…

Věděla jsem, kam mě vede, ale už mi to vůbec nevadilo. Já jsem totiž nechtěla nic jiného…

Edward:

Za chvíli už by mělo začít svítat. Zase jsem na té pláži seděl celou noc, ale ona nepřišla… Moje naděje se zmenšovala a já jsem cítil, jak mě obklopuje smutek… Ale aspoň se na to moje rodina nemusela dívat… Z lovu se vrátí za dva dny a já se do té doby dám nějak do kupy… doufám…

Když v tom jsem to uslyšel. Někde v lese za mnou. To bylo ono. To bylo její srdce!

Prudce jsem se otočil a zaposlouchal jsem se do toho překrásného zvuku. A potom jsem ji spatřil. Její dokonalá postava se objevila mezi stromy a její oči byly překvapeně upřené na mě…

Její srdce se zrychlilo a já jsem se zatetelil blahem.

Ačkoliv jsem byl nedočkavý, tak jsem velice pomalu udělal první krok, potom druhý a za několik vteřin už jsem stál naproti ní.

„Ahoj,“ zašeptal jsem tiše, přece jenom jsem se trochu obával její reakce. Ona totiž byla strašně nepředvídatelná a to bylo frustrující. Zvlášť pro mě, když jsem jí nedokázal číst myšlenky…

„Ahoj,“ řekla a plné rty se jí roztáhly do překrásného úsměvu, ze kterého se i mě – upírovi – točila hlava.

„Co tě sem přivádí?“

Její úsměv zmizel. Ne, to ne! Ty seš blbec první třídy, Edwarde! Už zase jsi ji připravil o úsměv...

„Já -,“ zadrhla se. „Víš, ztratila jsem náramek, tak jsem se jenom chtěla porozhlédnout tady po pláži, jestli – jestli tady náhodou někde nezůstal…“ koktala. No – dobrá lhářka rozhodně nebyla.

Sáhnul jsem do zadní kapsy kalhot a vytáhl jsem ho.

Chytil jsem ho mezi dva prsty a podržel jí ho před obličejem. „Myslíš tenhle?“ zeptal jsem se s úsměvem.

Překvapeně vykulila oči. „On – on tady doopravdy byl?“ zeptala se překvapeně a s pootevřenou pusou zírala střídavě na mě a na něj.

Potom se zeširoka usmála a natáhla ruku, aby si ho vzala. Ale já jsem s ním uhnul.

„No ták! Vrať mi ho!“ žadonila a snažila se pro něj vyskočit.

„Nejdřív mi ale odpověz na pár otázek, prosím,“ řekl jsem s úsměvem a ona se roztomile zamračila.

„Pár?“ zeptala se s jedním pozdviženým obočím.

„No… asi tak milion nebo dva,“ zakřenil jsem se.

„Máš jich pět a buď za to vděčný,“ řekla a hypnotizovala mě pohledem.

„Hm… Asi bych měl brát, dokud si to nerozmyslíš, co?“

„To bych ti radila.“

„A budeš upřímná?“

„Pokusím se.“

„Dobře… Tak, nechceš se jít posadit?“ ukázal jsem rukou k pláži, kde jsem před chvíli netrpělivě čekal.

„Proč ne,“ pokrčila rameny.

Bok po boku jsme došli až ke dvěma kamenům, které byly naproti sobě. Isabella si sedla na zem a opřela se o jeden z nich.

Vzal jsem si z ní příklad a posadil se naproti ní.

„Takže…?“ zeptala se.

„Takže… proč jsi se sem vrátila doopravdy?“ I když byla kolem tma, mé smysly mi umožňovaly vidět přesně, jak její obličej nabírá červenou barvu…

„Nevím… Prostě mě sem něco táhlo… Já – já to neumím popsat! Jako bych tady nechala část svého já a to druhé chtělo to první najít…“ Dívala se přitom do země a hypnotizovala kamínky a mušle v písku.

Přesně takhle jsem se cítil i já. Jakoby mi urvala kus srdce a vzala si ho s sebou…

Chvíli jsem se jí díval upřeně do očí a snažil jsem se je přimět, aby se na mě podívaly…

Ale ona stále seděla s nádechem červené ve tváři a pohled upírala kamkoliv, jen ne na mě…

Rozhodl jsem se tedy položit další otázku.

„Odkud vlastně jsi?“

„Bydlela jsem s rodinou v jihovýchodní Americe…“

Bylo vidět, že je to pro ni nějakým způsobem citlivé téma a já jsem ji nechtěl trápit.

„Řekneš mi konečně, jak jsi se sem dostala?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Hm… Ne. Další otázka.“

„Ale to není fér!“ protestoval jsem.

„Proč ne? Ty jsi se mě zeptal, jestli ti řeknu, jak jsem se sem dostala a já jsem ti odpověděla, že ne,“ zakřenila se. Musel jsem uznat, že byla mazaná.

„Co znamenají ty přívěšky na tvé náramku?“

Na chvíli zaváhala. „Jsou jistým způsobem spojeny s mou… rodinou…“

„A jak?“

„No… jsou to symboly mojí rodiny…“

„A co znamená ta mořská panna?“ ptal jsem se zvědavě.

Zeširoka se usmála. „Tohle byla šestá otázka.“

Zhluboka jsem si povzdychl. Tohle bude namáhavější, než jsem si myslel…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 5. kapitola: