Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 26. kapitola - konec

15.08.2010 (07:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5177×

Netuším, jak dlouho jsme setrvávali v tom nekončícím polibku. Mohly to být vteřiny nebo roky. Minuty nebo měsíce, hodiny nebo celá věčnost… kdoví.
Tolik jsem si vychutnával její blízkost, mít ji u sebe pro mě znamenalo vše. Bylo to tak dokonalé, že slovy by se to ani nedalo popsat. Nikdy jsem se necítil tak… plný. Najednou jsem si připadal, že mám naprosto všechno a nic mi nechybí. Ale… já vlastně měl všechno. Protože Bella byla všechno. Byla můj život, má věčnost; už nikdy nás nic nesmí rozdělit.
A nebylo to všechno. Při vědomí, že se Belle narodí miminko, které spolu budeme vychovávat, mě šťastné pocity naplňovaly ještě víc. A ta malá možnost, to vědomí, které můj rozum stále nechtěl přijmout, že bych mohl být i jeho biologický otec, mi dodávalo pocit naprosté povznešenosti, a já jsem si připadal, že snad musím každým okamžikem samou radostí explodovat.
Budu otec.
Kdybych tato dvě primitivní slova slyšel v době, kdy jsem byl ještě člověkem a moje orgány normálně fungovaly, nemohl bych mít nejmenší pochybnosti. Ale ta upíří podstata, no… Nějak mi to nešlo dohromady. Upír a zplodit dítě? Vždyť je to přece hloupost. 
Musela by být nějaká legenda či příběh, už by se to někdy v naší minulosti muselo stát.
Je snad možné, aby srdce netlouklo, žaludek nepracoval, žíly vyschly, ale mužské pohlavní orgány produkovaly spermie?
No dobře, dost. Takhle myslet se mi příčilo. Blee, to zní nechutně. No ale… Vždyť mozek taky normálně funguje, tedy – ne normálně, ale je v provozu, řekl bych. To znamená, že…
Raději jsem to vzdal a přesvědčil sám sebe, že v tomhle bude Carlisle chytřejší než já. 
V tuhle chvíli bylo přece úplně jedno, čí dítě to je, no ne? Nebylo hlavní, že jsme teď spolu a že i to miminko budeme vychovávat bok po boku? 
Budeme jeho rodiče, to nás bude oslovovat mami a tati. To na nás budou mířená ta jeho první slůvka. Budeme rodina. Nejšťastnější rodina ze všech a nikdo nám v tom nebude moct zabránit.
S novým blaženým pocitem z této myšlenky jsem Bellu během polibku vyzvedl radostně do náručí a zatočil se s ní dokola.
Odtáhla se od mých rtů a něžně jako letní vánek se zasmála. Až teď, když jsem ji zase měl u sebe, jsem si teprve uvědomoval, jak moc mi chyběla. Ten pocit osamění, když odešla, byl tak slabý v porovnání s tím, jak prázdně bych se cítil, kdyby mě znovu opustila právě teď.
Ale to už se nestane. Nikdy to nedovolím.
„Co je tady k smíchu?“ zašeptal jsem jí do ucha. Založila svoje ruce za mým krkem a spokojeně si povzdychla.
„Já vlastně nevím. Prostě… jsem šťastná.“ Trošku se začervenala a sklopila oči dolů.
Na tváři se mi těmi slovy vykouzlil úsměv. „Víš co?“ 
„Co?“ zopakovala tiše a zpod řas na mě váhavě koukla.
Vesele jsem se zazubil. „Taky jsem šťastný.“
Její rty se roztáhly do potěšeného úsměvu a já jsem se musel zasmát. Opřel jsem si čelo o její a zhluboka jsem do plic vtáhl její aroma. Ovšem kromě té líbezné vůně jsem ucítil ještě něco a já jsem si v tu ránu vzpomněl na všechno ostatní, co jsem dnes večer viděl. Ne jenom měnič a má láska. Nýbrž ještě něco, co, ačkoliv to bylo nejspíš důležitější, jsme já i mí sourozenci náležitě ignorovali. „Můžu se tě na něco zeptat?“ otázal jsem se zdvořile.
„Hm…“ přisvědčila, ale v očích se jí zableskla tichá obava.
„Ten dům…“ Hlavou jsem kývnul napravo od nás na ohořelé pahýly dřeva čouhající do nebe, ze kterých stoupal smradlavý kouř dohasínajícího ohně. „To má taky na svědomí… on?“ Nebyl jsem si jistý, jestli by vyslovit Jacobovo jméno bylo vhodné, proto jsem se rozhodl pouze pro zájmeno, které nemohlo nadělat moc škody.
Do Beliných tváří stoupla další jemná červeň. „On ne…“ špitla a při dalších slovech zrudla ještě víc. „To… já,“ přiznala a zahanbeně sklopila hlavu.
Ona? Nechtělo se mi tomu věřit, přišlo mi to tak… vychytralé. A vtipné. Měl jsem co dělat, abych se nezačala nahlas chechtat. Pouze jsem dovolil svým rtům, aby povytáhly koutky do úsměvu a odhalily tak řadu horní řady zubů.
„To jako bohyně pomsty jsi polila obývák benzínem a škrtla sirkou, protože tě obtěžoval?“ neodpustil jsem si a Bella se na mě zamračila jako tisíc čertů.
„Ne, Columbo. Já vlastně… No, udělala jsem to těsně před tím, než jste přišli vy. Chtěla jsem od něj utéct, vyběhla jsem z domu k moři, ale potom jsem zjistila, že se nemůžu přeměnit a v lidské podobě bych neměla šanci, on by mě dohonil. A když potom za mnou přišel ven, začal mi říkat odporné věci, urážel naše dítě a chtěl ho zabít. Říkal, že my dva musíme zplodit nějaké našeho druhu. Začal se chovat hrozně pošetile, vůbec jsem ho nepoznávala. Kdyby to u našeho druhu bylo možné, řekla bych, že trpí nějakou psychopatickou chorobou. A já… já jsem se na něj hrozně naštvala, ten dům jsem vlastně zapálila schválně, a když si pak Jacob domyslel, že to mám nejspíš na svědomí já, začal mě hrubě líbat a nechtěl mě pustit. No a pak…“ Během její řeči se jí do očí nahrnuly slzy a ona teď popotáhla. „Pak už se objevil Emmett a on na něj zaútočil.“
Pohladil jsem ji po tváři, ale tak docela jsem to, no… nechápal. „A jak jsi ten dům zapálila?“ zeptal jsem se něžně. Nějak mi do sebe nezapadalo, že by před tím Jacobem dokázala ten požár rodělat nějak tajně. Neříkala, že jí venku říkal škaredé věci a ona se potom naštvala? A že když mu potom došlo, že za ten požár může ona, tak ji začal hrubě líbat. A nelíbal ji náhodou právě tady na pláži? Jak by Bella mohla založit požár odsud? Nebo tenkrát stála někde jinde?
Po mé otázce se Bella znovu začervenala a upřela na mě provinilý pohled. „Je tady něco, co… jsem ti ještě neřekla,“ přiznala a omluvně se na mě usmála.
Trochu mi zatrnulo. Vlastně ani nevím, co jsem čekal, že mi řekne, ale bál jsem se, aby to nebylo něco… 
„Víš… nejenom upíři mají, ehm… dary,“ přerušila mé úvahy.
Zmateně jsem pozvedl jedno obočí, což ji rozesmálo a atmosféra se trochu uvolnila. „Po tom, co jsem se začala přeměňovat,“ vysvětlovala, „jsem… No, prostě jsem byla hrozně rozzuřená a pod mým pohledem vzplála palma.“
„Rozzuřená?“ zopakoval jsem nechápavě.
„No… Vlastně to bylo ten den, co jste přijeli na ostrov. Zahlédla jsem vás, pochop, že tehdy jsem ještě netušila, co jste zač, prostě jsem viděla upíry. Bylo to jen pár dní po tom, co jiní upíři zabili mé rodiče, prostě jsem cítila vztek.“
Rychle jsem se vzpamatoval a pohlédl jí do očí. „Takže ty dokážeš pohledem rozdělat oheň?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Nejen to,“ pokračovala váhavě. „Potom jsem tu palmu i uhasila a později jsem přišla na to, že dokážu ovládat i jiné živly.“
Překvapeně jsem vykulil oči. Tak mocná? To ani upíři nemají tak silné schopnosti. Páni…
Najednou se mi do mysli vkradla krátká vzpomínka. Byla z doby, kdy Bella ležela v mém pokoji a zotavovala se z toho úderu do hlavy. Tehdy jsem postřehl, že se chvíli dívala na sklenku na stole, ve které voda na okamžik začala bublat, a ona mi potom nechtěla povědět, co to bylo.
Takže tohle byl taky její dar? Jen ještě nedopilovaný? Čeho všeho by byla schopná? Použila by oheň i proti nám, kdyby nevěděla, co jsme skutečně zač?
„Mrzí mě, že jsem ti to neřekla ani potom, co jsem ti vyznala lásku a my jsme si říkali všechno. Ale já… nevím, jestli bys mi uvěřil, kdybych řekla, že jsem na to úplně zapomněla, ale v podstatě to je pravda. Když jsem byla s tebou, zapomínala jsem na všechny odlišnosti mezi námi, na to, že já jsem měnič a ty upír, na to, že bychom se podle zákonů měli nenávidět.“ Vypadala, že ji to doopravdy trápí, a když jsem sledoval její zarmoucený obličej, bolelo mě z toho srdce. Nechtěl jsem, aby se užírala výčitkami svědomí jenom kvůli mně.
„Lásko, to tě přece mrzet nemusí. Vždyť já ve tvé společnosti taky zapomínal na všechno ostatní.“
„Jo, ale o tvém čtení myšlenek jsi mi řekl.“
Usmál jsem se. „Kdepak, to tys to ze mě vypáčila.“ S laškovným veselím v očích jsem sledoval, jak se jí trochu pozvedly koutky, ale potom rychle nasadila uraženou masku a zlobně se na mě podívala. Ale v té roztavené čokoládě jejích kukadel jí hrály čertovské jiskřičky.
„Kdepak! To sis vymyslel!“ osočila mě a koutky jí cukaly potlačovaným smíchem.
„Ne, ne, ne! Pamatuješ, jak jsi mě přemlouvala, abys mi mohla položit více otázek, než já tobě? To rozhodně nebylo fér!“
„Tak jsi neměl souhlasit!“
„Ne? Ale ty jsi prostě musela být až moc neodolatelná, víš? Nešlo ti říct ne.“
Usmála se. „Ale to, zaprvé, není moje chyba. A zadruhé, právě lžeš!“
„Ne, ne! Ty jsi ta nejneodolatelnější dívka, jakou tento svět kdy měl možnost spatřit.“
„Ale ano jsi lhář a teď lžeš zase!“
„Kdepak!“
Už se nadechovala k další salvě slov, ale ta už se na povrch nikdy nedostala. Přitiskl jsem své rty na její a nedal jsem jí ani tu nejmenší možnost k dalším námitkám.
Ale nezdálo se, že by měla v plánu nějak protestovat. Naopak, ochotně se do polibku položila a já jsem se připadal jako ten nejšťastnější chlap na světě. Správně, ne upír, ale naprosto obyčejný muž, který je naprosto a neodvolatelně zamilovaný do té nejúžasnější dívky na tomhle světě…


O tři týdny později z pohledu… Shindeen!

„Ale no tak, Carlisle! Nebuď jak nenechavý dědek! Tohle přece nejde vydržet!“ stěžoval si Emmett uraženě. Samou nedočkavostí nadskakoval na místě a každých pár vteřin prohlásil nějakou větu, kterou směřoval o patro výš. Byl si jistý, že všichni, kdo se tam nacházejí, jej uslyší. Avšak v odpovědi se mu vždy dostalo pouze od Alice, Rosalie, Jaspera a Esme, kteří stejně nedočkavě pochodovali kolem něho. 
Ale ti se alespoň uměli chovat, jak se patří, a nerozrušovali Bellu při složitém porodu. Věděli, že potřebuje pouze klid, tatínka, který ji bude držet za ruku, a zkušeného doktora k tomu. A na to místo nemohli nasadit samozřejmě nikoho jiného než Carlislea, který dětí za posledních dvě stě padesát let odrodil skutečně požehnaně. Je sice pravda, že s tak výjimečným děťátkem, jako je to, o které se staral dnes, se ještě nikdy nesetkal, ale sám si věřil, že to dokáže.
Bellino těhotenství se v posledních dnech stále urychlovalo. Bříško bylo větší a větší a asi týden potom už dokonce slyšeli i tichý tlukot jeho srdíčka a byli schopni cítit jeho nasládlé aroma.
Když v něm Edward shledal i velkou podobnost svému vlastnímu pachu, zahnal i tu poslední pochybnost, že by nemohl být biologickým otcem. Na všech, a hlavně na Belle, bylo vidět, jak moc je to potěšilo.
Emmett si vzal do hlavy, že když může Edward, tak on s Rosie si najdou taky nějaký způsob, jak mít vlastní mimčo, které podle jeho slov bude určitě desetkrát hezčí, než to jejich.
Ale teď jakoby na vlastní mimina zapomněl a samou nervozitou poskakoval, jak se nemohl dočkat, až Carlisle konečně poví, že už se na ten malý zázrak mohou jít všichni podívat.
Z vrchního patra se co chvíli ozvalo Bellino bolestné zaskuhrání a hned na to Edwardova konejšivá slůvka, že všechno bude v pořádku.
No a, světe div se, po několika minutách zaslechli hlasitý dětský pláč a Edwardovo tiché a plné obdivu: „Je to holčička!“
„Naše malá Elizabeth,“ hlesla Bella láskyplným hlasem.
„Už můžu?“ Emmett prostě nevydržel chvíli mlčet.
„Ne!“ ozvalo se šest upírů naráz.
Emmett sebou zmučeně prásknul o gauč a založil si hlavu do dlaní. „Když vy nechápete, jaký to je pro mě významný okamžik!“ řekl tak uraženě, jak jen v tuto chvíli mohl.
„Důležitý?“ zopakovala po něm nechápavě Alice.
„Jo! Vždyť budu strejda, proboha! A oni mi ani nechtějí ukázat mou vlastní neteř? Tak takhle by to nešlo, Edwarde!“ Poslední větu řekl schválně hlasitěji a zadíval se přitom do stropu.
Odpovědí mu byl pouze Edwardův smích, ke kterému se tiše přidali i Carlisle a Bella.
„Ehm… ehm…“ odkašlal si Jasper a významně pozvedl obočí. „Emmette? Víš o tom, že jsme bratři, viď?“
Emmett se na něj podíval pohledem – Vypadám snad jako magor?
Jasper přikývl a pokračoval. „No, a Edward je tudíž náš bratr. Tvůj i můj. Takže bys jen měl vědět, že ne jenom ty máš jako strejda právo vidět Elizabeth. Rozumíš?“ Mluvil takovým tím klidným hlasem, kterým maminky trpělivě vysvětlují svým ratolestím, že travička se nepapá.
Emmett protočil oči v sloup. „Jako by na tom záleželo.“
„Ale-“
„Tak dost!“ ukončila to Alice celkem netrpělivě. I ona, ačkoliv si to odmítala přiznat, byla stejně vynervovaná jako všichni kolem, možná ještě víc. Ať se totiž snažila, jak se snažila, ve svých vizích to děťátko nebyla schopna ani na okamžik spatřit. Byla z toho naprosto zoufalá.
Uběhlo dalších několik dlouhých minut, během kterých část Cullenovic rodiny v obývacím pokoji skutečně skoro zešílela nervozitou. Rosalie si dokonce nevědomky začala mezi zuby žmoulat kamenné nehty, které byly ještě včera čerstvě upravené na zdobenou francouzskou manikúru.
Esme vyťukávala do desky stolu netrpělivé staccato. Jasper seděl s rukama založenýma na prsou, pohledem upřeným na jeden z mnoha obrazů v pokoji. A Emmett poskakoval tam a zpátky, zatínal pěsti a vydával ze sebe nedočkavé skřeky.
A potom konečně uslyšeli Carlislea scházet ze schodů a za pár vteřin už do dveří nakoukla jeho rozcuchaná hlava se zářivým úsměvem na rtech. „Padesát čtyři centimetrů, pět kilo, zdravá jako řípa!“ oznámil a v tu samou chvíli v obývacím pokoji vypukl veselý jásot a hlasitý potlesk.
„A už můžeme?“ zeptala se Esme dychtivě.
Carlisle ji chytil za ruku, políbil na tvář a vesele se usmál. „Ale opatrně. Žádné vylomeniny, ano, Emmette?“
Jmenovaný se zatvářil nechápavě. „Já? A vylomeniny? Nebuď směšný, tatínku!“
Carlisle pouze přetočil oči v sloup a s povzdechem zavrtěl nechápavě hlavou. Emmett už se prostě nikdy nezmění, pomyslel si ve chvíli, kdy se právě nedočkavě řítil kolem něj – s Jasperem, Alicí a Rose v patách, samozřejmě.
S Esme si vyměnili vše říkající pohled a potom se za doprovodu jejich smíchu vydali za nimi…

A takhle to vypadalo toho dne na ostrově Elizabeth, jak jej krátce po narození miminka pojmenovali.  
Edward s Bellou šťastně a pohodově vychovávali svou malou dcerku, která navzdory urychlenému těhotenství vyrůstala jako normální dítě. Ale s tím rozdílem, že byla mnohem krásnější než kdokoliv jiný, v sedmi letech na sebe při kontaktu s mořskou vodou začala brát podobu půvabné mořské panny, a když dospěla šestnáctého roku života, nastalo díky jejím měňičským genům zatmění měsíce, při kterém se však nestala svým vnitřním zvířetem, nýbrž se proměnila v plnohodnotnou upírku s mocným darem měnit svou podobu.
A chcete vědět, jak to všechno bylo dál? S radostí vám to povím. Jestli někdo z vás má obavy, že by Elizabeth zůstala navěky sama, není to pravda. I ona objevila svou pravou lásku hned pár desítek let poté, co se stala právoplatně nesmrtelnou. 
A kdože to byl? Ten šťastný muž, který si získal její srdíčko? Nikdo jiný než Demetri, se kterým se setkala, když jednou s rodinou cestovali po pevnině a on pouze bezcílně bloumal světem, protože už se dávno vzdal místa ve Volterrské gardě a nyní toužil někde ve světě najít štěstí. A kde jinde by ho našel, než v Elizabeth, kterou poprvé spatřil v její podobě mořské panny? V té, ve kterou se měnila jeho dávno mrtvá Annalia? Ať si kdo chce co chce myslí, byla z toho láska jako trám. A ať mi všichni odpustí tu pohádkovou větu – protože tenhle příběh tak trochu pohádka je. Všichni žili šťastně a blaze až navěky věků. Nikdy nezemřeli, žijí tam dodnes a dlouho tam ještě žít budou. 
A proč? Protože když jim osud našel opravdové štěstí, přesunul se zase někam jinam a s úlevou si řekl, že další kus práce už má za sebou…

A na závěr bych vám ještě chtěla říct pár slov. Vím, že si tahle poděkování stejně skoro nikdo nečte, ale já stejně nemůžu jinak.

Můj obrovský dík patří mým největším múzám a inspiracím, a zvlášť mojí skvělé a úžasné KristieCullen, která mě v začátcích bombardovala všemi možnými nápady a kopala do mě, když se mi zrovna nechtělo psát.

Dík všem skvělým adminům, kteří měli trpělivost a opravovali chyby v mých článcích.

A hlavně největší všem čtenářům, kteří ocenili mou snahu a psali mi povzbudivé komentáře. Nebudu jmenovat, protože to bych se nedopočítala a ještě bych si potom vyčítala, že jsem na někoho třeba zapomněla.

A nakonec snad jenom, že doufám, že se vám povídka líbila. Tak co? Stála vám alespoň za to, aby jste jí tady na rozloučenou zanechali komentář?:)

Děkuji, děkuji, děkuji. Celou tu dobu jste byli skvělí a bez vás bych to zalomila hned po 1. kapitole.  A teď už jenom... Nashledanou někde příště. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 26. kapitola - konec: