Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 25. kapitola

14.08.2010 (07:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4472×

Edward:
Periferním viděním jsem zahlédl, jak Rosalie za pomoci svého jedu pomáhá Emmettovi připojit chybějící kus paže. Jasper, jakmile se přesvědčil, že nebezpečí v podobě toho měniče už je skutečně pryč, pevně objal Alici a ona se mu na okamžik stulila v náručí.
Ale já jsem stále zíral na Bellu, která mi svůj pohled vyděšeně a se slzami v očích oplácela. Bál jsem se, že jsem si to všechno namlouval. Že toho, kdo utekl, třeba skutečně milovala.
Byl jsem tak zmatený ze svých vlastních myšlenek, že jsem ani nepostřehl Alici, která mě opatrně chytila za ruku. „Půjdeme chvíli po jeho stopě, abychom se ujistili, že odešel dostatečně daleko,“ povídala svým sopránovým hláskem a snažila se přitom přimět můj pohled, aby se střetl s tím jejím.
Když se tak nedělo, povzdychla si, chytila Jasper za ruku a společně se rozběhli do lesa, kde se to zvíře před pár vteřinami ztratilo.
Emmett došel až ke mně, postavil se zády k Belle a vesele se na mě zazubil. Tvářil se tak jako vždycky. Jakoby mu před minutou to zvíře neurvalo kus ruky. Ale co, byl to Emmett. Co jiného se od něho dalo čekat?
Zdálo se, že teď už je zase naprosto v pořádku. I fyzicky. Zbrusu nově naimplantovanou rukou mě povzbudivě praštil do ramene. Na okamžik jsem nedobrovolně odtrhl pohled od Belly a zadíval se na něj. 
Jak jsem předpokládal, paže už byla na svém místě, ale od loktu po rameno se mu táhla tenká jizvička upířího jedu. Která tam zůstane už navěky. 
„Bolelo to?“ zeptal jsem se soucitně. Sám jsem ještě o žádný kus těla nikdy nepřišel. Pouze z legend a vyprávění jsem věděl, že je to možné. Domníval jsem se, že to musí být ohromná bolest. Taky, vždyť je to jediný způsob, jak nás zničit. Roztrhat a spálit. Něco z toho bolestivé být musí, když je to smrt.
„Jasně že ne!“ zasmál se, ale v jeho myšlenkách jsem viděl jasný opak. Skousl jsem si spodní ret. Jen kvůli mně takhle trpěl. Kdybych tam místo něho vlítnul já, tak by… Ach, prostě bych byl já ten, koho by ten bastard rozcupoval.
Podle toho, jak se Emmett ty vzpomínky přede mnou snažil uchránit, jsem poznal, že to muselo být skutečně otřesné. Vlastně nechápu, že vydržel být potichu a nekřičet bolestí. Jde vidět, že bicepsy nejsou všechno, co má. Jeho duševní síla je stejně tak velká jako ta fyzická.
„No tak my půjdeme za nimi,“ vložila se do toho Rosalie. Vesele mrkla na Bellu, potom Emmetta popadla za ruku a stejně jako Jasper s Alice před chvílí, jako pár oba dva zmizeli mezi stromy.
Uvědomoval jsem si, že jsme tu s Bellou osaměli. Že nám mí sourozenci vyklidili prostor jen proto, abychom si mohli promluvit. 
Ale já najednou vůbec netušil, co bych měl říct. Tolik jsem toužil po tom ji obejmout, ale nevěděl jsem, jestli si to smím dovolit. 
Nakonec sama prolomila ticho. „Edwarde, já…“ vzlykla. „Já se ti chci omluvit.“ 
„Ale ty přece…“
„Ne, Edwarde. Já vím, že to, co jsem ti udělala, je neodpustitelné. Byla jsem tak pitomá. Ne, byla jsem mnohem víc než pitomá. Úplně pošetilá a smyslů zbavená. Já prostě… nechtěla jsem to udělat a vím, že už to nemůžu vrátit, ale jen jsem chtěla, abys věděl, že mě to skutečně mrzí a vím, co všechno jsem ti tím způsobila, a-“
„Bello,“ přerušil jsem ji. „Proč… proč jsi odešla? Myslel jsem, že všechno to, co jsem ti kdy řekl a co jsi řekla ty mi, něco… znamená.“ Tohle bylo to, co jsem potřeboval vědět. Byly to z její strany jen soucitné lži? 
Její tělo se otřáslo dalším vzlykem a mě stalo obrovské úsilí zůstat stát na místě a nesevřít ji pevně do svého bezpečného náručí.
„Miluju tě, Edwarde,“ vyhrkla. „A vždycky jsem tě milovala, ale já jsem prostě tehdy musela odejít. Myslela jsem si, že je to správné. Vůbec jsem tehdy netušila, co všechno to způsobí!“ Zoufale spadla na kolena do vody. Trhalo mi srdce ji takhle vidět. Počkala, až bude schopna souvisle mluvit, a potom se zhluboka nadechla. „Když jsem se tehdy před tebou přeměnila, stalo se něco, co jsem nečekala. Nevěděla jsem, že je to možné.“
„Co se tehdy v té vodě dělo?“ vyhrkl jsem naléhavě a udělal jsem pár váhavých kroků směrem k ní.
„Já… já jsem slyšela Jacobovy myšlenky.“
„Kdo je Jacob?“ přerušil jsem ji, ale pak mi to docvaklo. „To on je Jacob? Kvůli němu jsi odešla?“ Tisíc střípků se mi zarylo do srdce. Takže to je přece jenom pravda. I jeho miluje. A láska ke mně nejspíš není dost silná na to, aby to přebila.
Přikývla a já jsem musel na chvíli zavřít oči, abych si utřídil myšlenky. „Jacob je můj bratr. Teda byl. No vlastně nebyl, to jenom já jsem si to myslela, ale to jsem to ještě nevěděla. Pochop mě. Myslela jsem si, že je mrtvý. Že umřel ve stejný den jako jeho rodiče. Když jsem ho tehdy uslyšela, byla jsem hrozně zmatená, vlastně mě ani nenapadlo, že by mohl být ještě naživu. A-“
„O čem to mluvíš?“
Hlasitě vydechla a vypadala, že ji stojí velké úsilí tohle říct. „Moje rodina nebyla ta, kterou jsem za ni pokládala. Moji opravdoví rodiče zemřeli krátce po mém narození a ti, co mě vychovávali, mi celý život lhali. Včetně Jacoba, kterou mi celou tu dobu tvrdil, že je můj bratr. Ale až teď, když mě přesvědčil se vrátit, mi řekl pravdu. Netušila jsem, proč to udělal, až do doby, kdy mi začal vykládat, že mě miluje a že spolu musíme obnovit náš rod.“ Znovu se hlasitě rozvzlykala. „Nikdy jsem se tady neměla vracet. Bylo by to tak lepší. Nic by se nestalo.“ Slzy se jí řinuly po tvářích a rychle skapávaly do slané mořské vody.
Už jsem to nevydržel. Sehnul jsem se k ní, pevně kolem ní obmotal paže a vyzvedl ji na nohy. Byla celá mokrá a voda z ní odkapávala.
„Ach, Bells,“ vydechl jsem a konečně jsem ji objal. Tak silně jako nikdy, ale teď jsem ji potřeboval cítit všude. Po těch dlouhých dnech plných zoufalství jsem musel mít jistotu, že je se mnou. Že žije a je v pořádku.
První vteřinu byla překvapená, ale potom se vytáhla na špičky a ruce mi spojila za krkem. Položila si hlavu na moje rameno a omámeně vdechla mou vůni.
Ta její byla celá prosáklá smradem toho měniče, ale i tak jsem v nitru cítil tu nádheru. Tu svěžé, rozkvetlou louku a lesní jahody.
„Edwarde,“ vydechla najednou a já jsem na rameni ucítil novou horkost jejích slz.
„Bells, já se na tebe nezlobím. Miluju tě, vždycky jsem tě miloval a vždycky tě milovat budu.“
„Já tě taky miluju Edwarde, ale… musím ti říct ještě něco.“ Její hlas se celý napjal nervozitou a já jsem na okamžik celý ztuhl. Přesvědčoval jsem se, že není nic, co bych ji neodpustil, ale měl jsem strach, co mi řekne.
„Copak, lásko?“ vydechl jsem, ale byl jsem si jistý, že nervozitu v mém hlase vyčetla.
„Edwarde já… já se skutečně bojím, jak zareaguješ,“ přiznala zahanbeně a já jsem si uvědomil, jak pitomě se chovám. Můj hlas zněžněl a já jsem ji konejšivě pohladil po vlasech.
„Neboj se, slibuju, že bych ti nikdy nic neudělal.“
Zasmála se, ale nebyl to ten vesel zvonivý smích, jaký jsem si pamatoval. Tohle bylo zoufalé zachichtání, jak se snažila uklidnit. „O tohle nejde. Toho se nebojím, já jen…“
„Co?“
„Edwarde,“ vydechla. „Já… já jsem nejspíš těhotná.“ 
Naráz jsem zkameněl. Ne… ne, ne, ne!

Co jí ten hulvát udělal?! Já ho najdu… Najdu ho a roztrhám na milion malých kousíčků! Ublížil při… při tom Belle? Co když jí provedl něco mnohem horšího?
Anebo… a tahle představa mě zabolela snad nejvíc ze všeho… co když se mu tehdy Bella vůbec nebránila a dobrovolně se s ním… pomilovala?
„Miluješ ho?“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Já sám jsem slyšel tu bolest ve vlastním hlase.
„Myslíš to dítě? Sa-samozřejmě, že ho miluju. Vždyť je to naše dítě, jak bych k němu mohla cítit něco jiného?“ Její hlas se třásl a ona očima vyděšeně sledovala mou reakci.
Ale moment! Cože to řekla? Naše dítě? Myslela tím sebe a mě nebo sebe a jeho?
„Čí je to dítě, Bells?“ zeptal jsem se vyrovnaně.
Překvapeně na mě zírala s pootevřenou pusou. „Je naše, Edwarde. Moje a tvoje.“
Povzdechl jsem si. Proč mi lže? „Bells, já nemůžu mít děti. Jsem upír, pamatuješ?“ zeptal jsem se s hrubým sarkasmem. „Lásko, proč mi prostě neřekneš pravdu? Nemusíš se bát, na mých citech k tobě se nic nezmění, nemusíš lhát jen proto, abys neranila moje city. A jestli ti ten… ten Jacob,“ jeho jméno jsem přímo zavrčel, „jestli ti něco udělal, pověz mi to a já… já si to s ním vyřídím!“
Najednou se její pohled změnil. Ze zmateného a zoufalého na skoro rozzuřený. „Ty si myslíš, že bych s ním někdy něco měla? Je to tak, Edwarde?“
„Zlatíčko, nemusíš se bát mi povědět pravdu,“ přesvědčoval jsem ji, ale ona se nezdála, že by to k něčemu pomohlo. 
Když znovu promluvila, skoro křičela. „Jak si vůbec můžeš myslet, že bych s ním někdy něco měla? Že bych se někdy vyspala s někým, ke komu necítím nic kromě nenávisti? A vůbec, skutečně si myslíš, že bych byla schopna se milovat s někým jiným než s tebou?“ Do očí se jí nahrnuly další slzy. Tentokrát hněvu a zoufalství.
A já si dnes už nejmíň po sté uvědomil, že jsem naprostý blbeček! Jasně že mě miluje. Ale co to dítě? Měla snad poměr s někým ještě přede mnou? Ještě před tím, než přišla na ostrov? Biologicky vzato by to tou dobou ještě ani nemusela vědět a zjistit to až teď, ale…

Přece když jsme se milovali my dva, cítil jsem, že to… ehm… musí být poprvé. Vždyť jsem cítil její krev…
„Edwarde, pochop to. Ty - budeš otec!“ Její uslzené oči prosily o pochopení. A já, i když už mi nic nedávalo smysl, jsem jí uvěřil. Ono se všechno časem zjistí, Carlisle může zkusit udělat testy a třeba zjistíme, že žádné dítě vůbec nečeká a všechno to byla jen představa. Taky, jak by mohla otěhotnět s upírem? Vždyť je to blbost. Kdyby upíři skutečně mohli mít děti, na ten způsob už bychom dávno přišli a Rosalie by už měla dětí tolik, že by je ani na prstech nespočítala.
Pevněji jsem ji objal a ona si povzdychla. „Ty mi nevěříš, že ne?“ Nebyla to otázka, ale tvrdé a bolestné konstatování.
„Bells…“ vydechl jsem. „Jaká je pravděpodobnost, že by upír mohl zplodit dítě?“
Chvíli bylo ticho, jak Bella přemýšlela. Najednou se mi v náruči vzepřela a chtěla se ode mě odtáhnout. Zabolelo mě u srdce, ale okamžitě jsem ji pustil.
„Podej mi ruku, Edwarde,“ řekla tiše a dívala se mi při tom odhodlaně do očí. Nechápal jsem, co má v úmyslu, ale natáhl jsem k ní paži a ona mě jemně uchopila svou drobnou ručkou na zápěstí. Přitiskla si mou studenou dlaň na břicho odhalené v roztrhaném oblečení. Až teď jsem si všiml, jak je nezvykle vypouklé.
Vypadalo to, jakoby se na něco v duchu soustředila. Sledovala mou dlaň a potom mi láskyplně pohlédla do očí.
A v tu chvíli jsem to ucítil. Něco, nedokážu říct co, do mé ruky zevnitř jejího břicha šťouchlo. Bylo to silné, až jsem se docela polekal. Podíval jsem se na Bellu, která měla pevně stažené rty a její stisk kolem mého zápěstí v okamžiku, kdy to něco koplo, trochu zesílil.
„Bolí to moc?“ vyhrkl jsem bez přemýšlení a opět si ji přivinul k sobě.
Tiše se zasmála. „Ne,“ hlesla, ale věděl jsem, že je to lež.
„Mluv pravdu,“ požádal jsem ji zoufale.
Povzdychla si. „Edwarde, tím jsem ti nechtěla ukázat, jestli to bolí, ale to, že tam to miminko je!“
„To nic nemění na tom, že je to bolestivé,“ zkonstatoval jsem hrubě.
Bella se znovu zasmála, tentokrát hlasitěji a mnohem upřímněji. Tohle byl ten smích, který mi tolik chyběl. „Kdepak. Tohle bylo poprvé, co koplo tak silně.“ Na chvíli se odmlčela a potom se vědoucně usmála. „Nejspíš chtělo nechápavému tatínkovi dokázat, že tam skutečně je a že je jen a jen jeho.“
Objal jsem ji pevněji. Jak se na sebe naše těla tiskla, ucítil jsem přes její pokožku na svém břiše další šťouchnutí. Tentokrát slabší, ale na mě to mělo daleko silnější účinek. Jsem blázen, když jsem konečně uvěřil tomu, že ten malý šťouchálek je můj? Budu hodně zklamaný, když se potom dozvím něco jiného?
Tohle všechno mi bylo v tuhle chvíli jedno. Najednou jsem cítil potřebu udělat něco úplně jiného. Pozvedl jsem Bellinu bradu, aby se mi dívala do obličeje, a malinko se usmál. „A nebude tomu děťátku vadit, když si v příštích pár vteřinách budu s jeho maminkou dělat, co chci?“
Zasmála se. „Hm… říká, že ne.“
„Tak to jsem rád,“ zašeptal jsem, chvilku se jí díval procítěně do očí, které mi mou lásku zrcadlily zpět, a potom konečně po tak dlouhé době jsem spojil naše rty v jedny.
Bylo to snad ještě hezčí, než jsem si pamatoval. Zaplavil mě pocit naprostého omámení a já jsem chtěl pouze ji líbat víc a víc.
Jednu ruku jsem jí zamotal do dlouhých, vlnitých vlasů a tou druhou si něžně přivinul k sobě. Do hrudi mi bušilo její zběsile uhánějící srdce a já jsem byl přímo… ne v sedmém, ale nejmíň v desátém nebi!
Tak šťastný jako já nemohl být nikdo jiný. A o jedné věci jsem byl stoprocentně přesvědčený. Budu s ní pořád, každou vteřinu naší společné věčnosti, aby už mi nemohla znovu utéct.

Nikdy...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 25. kapitola: