Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 23. kapitola

12.08.2010 (08:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3868×

Nervózně jsem postávala pořád na tom samém místě. Nemohla jsem se ani hnout, moje srdce zběsile uhánělo a já jsem si byla jistá, že Jacob to uslyší. Co když si to vyloží špatně? Co když si bude myslet, že je to tím, že po něm prahnu, a ne proto, že se ho bojím.
Zhluboka jsem se nadechla, ale potom mi došlo, že tohle mi stejně k ničemu nepomůže. Musím mu říct pravdu. I on si zaslouží znát důvod mého odchodu.
Nebo bych mohla zdrhnout oknem!
Tenhle nápad jsem ale zavrhla stejně rychle, jako ho vymyslela. Zaprvé, Jacob by mě slyšel. Zadruhé, okna tady byla tak malá, že bych se jimi stejně neprocpala. A zatřetí… Jestli mě Jacob miluje, musím mu říct, aby mě nehledal. Že budu v pořádku, ale už ho nejspíš nikdy neuvidím. Bude to tak lepší.
Zabolelo mě, že mu tím ublížím. I když jsme si biologicky vzato naprosto cizí a já jsem se k tomu v posledních dnech pořád upínala, prožili jsme spolu celé dětství, které nejde jen tak vymazat z paměti a říct, že všechno bude v pořádku.
Skutečně to nešlo.
Povzdechla jsem si. Teď nebo nikdy!
Přeopatrně jsem uchopila kliku od dveří, otočila jí a… A nic, já trubka totiž zapomněla, že jsem se tu zamkla. 
Pomalu jsem otočila klíčem v zámku a ozvalo se tiché cvaknutí. Ale Jacob ho určitě slyšel a to ve mně vzbuzovalo obrovskou nervozitu.
Do ruky mě zase něco šťouchlo. Neboj se, bude to v pořádku, pomyslela jsem si, ale bůhvíproč jsem tomu sama nevěřila. Co když mě Jacob nepustí? Bude mě tady držet násilím? Nebo mě miluje natolik, že by mu bylo jedno, s kým bych byla šťastná?
Dveře se s vrznutím otevřely a já jsem bosýma nohama vstoupila na chodbu. Všude bylo ticho, které narušovalo pouze mé a Jacobovo srdce. To jeho klidné a vyrovnané, zatímco moje zběsilé a s touhou utéct. Tohle bude moje smrt.
Šouravě jsem odcupitala až ke dveřím do mého pokoje. Jak jsem očekávala, byl pořád tam. Seděl na posteli, ruce zkřížené v klíně a pohledem mě zvědavě propaloval.
V krku mi narostl obrovský knedlík a já jsem najednou nevěděla, co říct. Ne, nemůžu mu tolik ublížit. Nemůžu mu říct, že miluju jiného, a že ten jiný je Edward, upír, na kterého jsem náhodou narazila na ostrově.
Sami řekněte, nezní to jako přesládlá sci-fiction? Bože můj, proč mi tohle děláš? Co jsem ti kdy provedla, že se mi takhle mstíš?
„Isabell?“ prořízl Jacob dlouhé ticho a svižně se postavil na nohy. Blížil se ke mně. Ach ne!
„Jacobe, musím… měla bych ti něco říct.“ Dávala jsem si pozor, jaká slova vypustím z úst. Nechtěla jsem ho ranit, ale jiná možnost nebyla. Je to spravedlivé? Aby trpěl zrovna on? Aby zůstal sám? Praví rodiče mrtví a já, jeho poslední naděje na dlouhý a pokojný život vedle milované osoby, abych mu řekla, že ho opouštím? 
Ne, nebylo. A moje odhodlání mu to vzít najednou vzalo roha. Do pr… kýnka! Tohle prostě není normální! 
Čapla jsem tu zdrhající mrchu za límec, teoreticky vzato samozřejmě, a donutila jsem ji, aby zůstala v mé hlavě. Nešlo to snadno, vzpírala se a znovu chtěla utéct, ale to jsem já nemohla dopustit.
„Isabell, proč… proč jsi utekla? Udělal jsem něco… špatně?“ Mezitím už došel až ke mně a stál těsně přede mnou. Jeho blízkost mi nijak nepomáhala v mém ehm… vyjadřování.
Zavrtěla jsem hlavou, i když bych nejraději řekla, že ano, ano udělal! Že neměl právo mě políbit. Ale jeho zkroušený výraz mi to bůhvíproč zakazoval.
„Tak co se stalo? Udělalo se ti zase zle?“
„Ne, Jaku, ne…“ Sklopila jsem pohled k zemi. Nedokázala jsem se mu dívat do těch nechápavých očí a sledovat v nich potom tu náhlou změnu v pochopení, či zuřivost, či…
Nechtěla jsem na to myslet!
„Isabell!“ naléhal dál a já jsem si skousla spodní ret. Co mu mám teď říct? Já to nedokážu. Ne, ne, ne!
Zase to šťouchnutí. Ruka mi automaticky vylítla na to místo a v tu chvíli jsem na mém břiše ucítila Jacobův nechápavý pohled.
„Je ti špatně, že jo.“ Nebyla to ani tak otázka, jako pouhé konstatování. „Aah, krucinál! Kdybych tě tak aspoň mohl vzít k doktorovi! Nebo-“
„Ne!“ přerušila jsem ho. „Mně není špatně, rozumíš? O tohle tady teď vůbec nejde, musím ti povědět něco naprosto jiného.“ Ta lež z toho přímo čišela, ale on si toho nevšiml.
Ten jeden jediný pohyb mého malého drobečka mi pomohl ujasnit si své priority. Vzpomněla jsem si na Edwarda. Na jeho bělostnou tvář, která se na naši pláži při západu slunce třpytí tou dokonalostí. Jeho zářivý úsměv, se kterým se na mě vždy dívá. Bezchybné a plné rty, kterými mě každé ráno budil, příjemně chladivé paže, které mě odnášely, když jsem byla unavená nebo když chtěl všem ukázat, že mu patřím…
Naše dvě srdce byly jako jeden magnet, který někdo rozdělil a teď nemůže normálně existovat. Já jsem byla jižní část, on byl severní, dva opačně nabité elektrony, které to k sobě přitahuje. Já měnič, on upír, ale přesto jsme spolu tvořili jednu velkou dokonalost.
Ano, já chci být s ním. A Jacob v mé budoucnosti bohužel není.
„Co mi musíš říct?“ zeptal se naléhavě. Neuvědomila jsem si, že jsem se do svých úvah ponořila na tak dlouho. Jeho hlas byl netrpělivý, ale já jsem teď měla novou sílu vzdorovat.
„Já tě nemiluju, Jacobe,“ řekla jsem tvrdě. Dívala jsem se mu přitom do očí, i když právě to jsem původně nechtěla. Jedna část mé mysli se ale pořád obávala, co uvidí. A proto mě překvapilo, když se jeho výraz vůbec nezměnil. Vypadal, jako bych nic neřekla. Ale…
„Isabell, já vím, že je toho na tebe v poslední době skutečně moc. Ale uvidíš, že se to všechno změní. Atmosféra se uklidní a vše se vrátí do normálu.“
„Ale ne, já…“
„Ššš, neboj se. Nebudu na tebe naléhat, nechám tě, aby sis to nechala projít hlavou. Já tě miluju. A počkám tak dlouho, jak jen bude potřeba, aby sis i ty uvědomila, co ke mně cítíš.“
„Jacobe, já…“
„Isabell, klid.“ 
Já jsem klidná! chtělo se mi vykřiknout, ale včas mi došlo, že by ho tenhle prudký výlev asi moc nepřesvědčil.
Pevně mě objal a vůbec nebral v potaz mé bezradné a neúspěšné pokusy ho od sebe odtlačit. „Bude to fajn… Představ si, jaké by to bylo. Mohli bychom mít dům někde daleko odsud. Už žádné moře, ale nějaké poklidné místo mezi lidmi, naše děti by chodily normálně do školy a až by nastala doba jejich přeměny, bylo by to skvělé. Zase bychom obnovili náš rod, byli bychom to my, o kom by byly ty legendy o znovuvzkříšení našeho genu.“
Moment, moment, moment! Tak tohle tedy ne… Znovuvzkříšení? Děti? S Jacobem? Ale já čekám dítě s Edwardem! A bydlet daleko od moře? To mi chce zakázat se měnit? Ne, ne, ne, ne, ne!
Prudce jsem ho dlaněmi udeřila do hrudi, abych se od něj odstrčila. Samozřejmě mi to bylo asi stejně platné, jako bych kopla do skály, ale já jsem se nevzdávala.
„Pusť mě!“ zakřičela jsem, a když se k ničemu neměl, začala jsem do něj svými bezradnými pěstičkami bušit. „Okamžitě mě pusť!“ opakovala jsem stále dokola, až mě konečně poslechl. Kdybych právě nebyla tak naštvaná a rozzuřená, nejspíš bych ironicky zvolala „Sláva!“ 
Ale to teď nehrozilo. Nyní se ve mně vztek a rozčilení začaly vařit a já jsem toužila se toho odporného pocitu zbavit.
„Takhle to nikdy, nikdy nebude. Rozumíš?!“ vykřikla jsem a chtěla jsem se kolem něj protáhnout, abych se dostala ke svým málo věcem, které jsem schovávala v dřevěném prádelníku.
Nepustil mě. Uchopil mě pevně za zápěstí a trhl se mnou, abych se vrátila zpět. Podívala jsem se mu do obličeje. Jeho výraz ztvrdl. „Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co to tady provádíš?“ vyhrkl docela naštvaně skrz a mě najednou zamrazilo v zádech.
„Co já provádím? Jdu pryč, tak to je a ty to nezměníš!“ Škubla jsem rukou, ale docílila jsem tím jenom toho, že ještě zesílil stisk, až to skutečně začínalo bolet.
„Nikam nejdeš!“ procedil naštvaně skrz zuby a trhnul se mnou jako s psychopatem. Ale momentálně mi jako psychopat připadal spíš on. Můžou mít měniči vady na mozku? No, asi jo…
„Jdu! A jak jsem řekla, ty to nezměníš. Nemůžeš mi v tom zabránit!“
„Že ne?“ Znělo to spíš jako zavrčení a mě polilo horko. Co když něco provede mému dítěti? To přece nemůže!
Bála jsem se, co hodlá udělat. Vypadal skutečně rozzuřeně. Jeho nepochopitelný klid naprosto zmizel a nahradila jej pouho pouhá zuřivost.
„Co mi chceš udělat?!“ vyštěkla jsem na něj. „Zmlátíš mě?! Budeš mě tady násilím držet?! Přivážeš mě k posteli?! No tak do toho, jsem na tebe zvědavá!“
Chvíli se mi díval se stejným výrazem do očí, ale potom mou ruku pustil a já jsem si ji automaticky rychle přitáhla k tělu, abych ji pro příště ochránila. Když jsem se na ni podívala, na zápěstí jsem viděla velký červený flek, přesný obtisk jeho dlaně.
„Kam jdeš?“ zavrčel tiše.
„Pryč!“ odsekla jsem naštvaně, rychle jsem se protáhla kolem něj a postavila jsem se k prádelníku. Chtěla jsem na sebe obléct něco jiného, protože tohle tričko a kraťasy jsem na sobě měla od té doby, co mi řekl o rodičích. A to už je několik dní.
Začala jsem se přehrabovat v šuplíku, když se znovu ozval. „Isabell!“
Naštvaně jsem pustila tročko, které jsem měla zrovna v ruce a abych si trochu ulevila, nakopla jsem do prádelníku, až se celý zatřásl. „Jak jsem řekla,“ procedila jsem skrz zuby. „Já. Tě. Ne-mi-lu-ju!“
„Aha, takže jestli jsem to dobře pochopil, tak ty ses zamilovala do někoho jiného, že?“ Ironie byla v každé slabice, kterou pronesl. Netušil, že právě řekl pravdu. Neodpovídala jsem a on se najednou zatvářil vyděšeně, jak mu to začalo všechno docházet. „Isabell… Prosím tě! Nebuď směšná!“ zoufale se zachechtal. „Do koho by ses asi tak zamilovala?! Pochybuju, že na tom ostrově, kde jsi byla, si ti upíři udržovali nějaké li…“ Najednou se odmlčel a jeho oči se vytřeštily úžasem. „Ne… Ne! Řekni mi, že to není pravda! Ty… ty ses zabouchla do… upíra?“
Nezmohla jsem se na odpověď. Otočila jsem se k němu zády a znovu jsem začala prohrabovat můj skromný šatník. Nedokázala jsem to vyslovit nahlas. Věděla jsem, že je to proti všem pravidlům. Ale láska a rozum jsou dva odvěcí nepřátelé.
„Ne! Isabello, ty ses pomátla?! Vždyť tě jenom využívá! Něco ti udělá! Přece nemůžeš být tak pitomá!“ Dvěma dlouhými kroky přešel až těsně ke mně. 
„Mluv se mnou, hergot!“ vykřikl zoufale, když jsem neodpovídala na nic z toho, co říkal. Hrubě mě uchopil za ramena a zatřásl se mnou, jako bych snad já byla ta, kdo se potřeboval vzpamatovat.
„Nesahej na mě, Jacobe!“ vřískla jsem podrážděně. Cítila jsem stupňující se bolest v břiše, ale ignorovala jsem to. Teď jsem musela vyřešit něco jiného. „Ty ho vůbec neznáš. Nemáš právo na to ho soudit. Tak mě nechej na pokoji!“
„Copak ty si vůbec neuvědomuješ, co děláš? Zradíš svůj původ kvůli nějakému pitomému pubertálnímu pobláznění?!“
Tak pubertální pobláznění? Měla jsem poslechnout své podvědomí, které mi přikazovalo, abych mu nic neříkala. Ale teď už bylo pozdě…
Do očí už se mi dávno nahrnuly slzy a teď se mi valily po tvářích. Podívala jsem se mu zpříma do očí. „Ty nemáš ponětí, co k němu cítím,“ zašeptala jsem a nechápavě přitom zavrtěla hlavou. „Chápeš to? On je můj život. On je ten koho miluju! On je ten, kdo-“ Nemohla jsem domluvit, protože mým břichem projela ostrá bolest, nejhorší, jakou jsem kdy zažila, a já jsem hlasitě vykřikla.
Chytila jsem se oběma rukama za břicho a snažila jsem se uklidnit.
Jacobův pohled vyděšeně přejížděl od mého obličeje až k mým pažím a přitom nevědomky vrtěl hlavou. A pak jeho obličej náhle zbrunátněl. Vůbec jsem ho nepoznávala a cítila jsem, že se ho bojím.
„Jak jsi mohla?!“ Přímo ta slova vyplivl. Nebylo těžké uhodnout, že se mu právě všechny souvislosti spojily dohromady. Děsila jsem se jeho reakce, ale takovou bych určitě nečekala. 
Dalších pár vteřin mě rozzuřeně sledoval a potom najednou napřáhl ruku a vší silou mě uhodil. Na mé tváři se rozhořela obrovská bolest a já jsem při tom nárazu upadla na zem, přičemž se bolest ještě znásobila. Mé děťátko trpělo!
Už jsem nemohla zůstávat tady, vykašlala jsem se na hledání oblečení, prudce jsem se postavila na nohy a rozběhla jsem se pryč, ignorujíc bolest a Jacobův hlas křičící mé jméno. Myslela jsem jen na to, že musím utéct daleko… hodně, hodně daleko…

Tak jste se po dlouhé době konečně dočkali! Už mám notebook, takže psaní nebude problém, ale... no, v pondělí letím do Egypta... na deset dní... Heh, tak já padám. Pár dílů do té doby ještě přidám. ;)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 23. kapitola: