Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 22. kapitola

04.08.2010 (07:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4053×

Uběhl nejdelší týden mého života. Zároveň však byl nejhorší. Měla jsem pocit, že se na mě v poslední době valí moc věcí. Kdo jiný by byl tak hloupý, aby opustil svou pravou lásku kvůli cti rodiny, o které stejně potom zjistí, že mu celých šestnáct let lhala a vodila jej za nos? Že osoba, kvůli které se vrátil, není jeho bratr, ale naprosto cizí člověk? A že by se teď, když už nemá žádné závazky, klidně mohl vrátit zpět na ostrov, kde našel smysl života, ale nemůže?

Povzdechla jsem si. Bylo toho na mě moc. Hrozně jsem se stresovala. A to mělo důsledky takové, že jsem zvracela častěji a častěji. Navíc jsem měla pocit, že tloustnu, což jsem moc nechápala. Jedla jsem sice o něco víc, ale stejně jsem všechno potom vyvrhla do záchodu.

Teda, netloustla jsem celým tělem, ale břicho se mi maličko nafukovalo a já jsem si připadala celkově těžší a unavená. Vzpomínala jsem si, že když jsem byla malá, měla jsem nějakou střevní chorobu, díky které se mi na břiše vytvářela malá boule, i když jsem neustále zvracela. Ale nechtělo se mi věřit, že bych to měla i teď. Byla to totiž dost ojedinělá nemoc, kterou by obyčejný člověk nejspíš ani nepřežil. A jaká je pravděpodobnost, že bych něco takového chytila dvakrát? Nulová…

Chtěla jsem se vrátit... Nebylo nic, co bych si přála víc, ale copak jsem mohla? Po tom všem, co jsem Edwardovi udělala? Vždyť jsem ho vlastně zneužila… a potom od něj odešla. Po tom všem se jeho láska musela změnit v nenávist. Jinak by snad ani nebyl normální.

Zase jsem ucítila to škubnutí v žaludku. Pevně jsem zatnula čelist a ruce semkla do pěstí. Přejde to, přejde to, přejde… Tahle slova jsem si opakovala poslední dny v jednom kuse. Vždy se ovšem minula s účinkem.

Ale dnes to bylo jiné. Bolest byla intenzivnější a proto mě ještě víc překvapilo, když asi po minutě přešla. Že už bych měla konečně klid?

Úlevou jsem se musela pousmát. To bylo snad poprvé za celou tu dobu, co jsem opustila Edwarda, kdy jsem dokázala projevit nějakou pozitivní emoci. Velkou částí mysli jsem trpěla, ale jeden malý koutek mozku právě jásal, že už jsem alespoň tohohle schopna.

„Isabell?“ Tichý hlas doprovodilo ještě tišší zaklepání na dveře.

Všechna ta maličká radost se ihned vypařila, jako když mávnete kouzelnou hůlkou. Nechtěla jsem Jacoba vidět. Nechtěla jsem s ním mluvit…

„No tak, Isabell. Pusť mě dovnitř, prosím! Tohle je důležité,“ naléhal, když jsem delší dobu neodpovídala.

Čekala jsem, že když budu mlčet i nadále, on to brzy vzdá a odejde – tak jako vždycky. Ale dnes byl vytrvalejší, než jindy. S každým novým zaklepáním zněl jeho hlas naléhavěji a zoufaleji.

Když už se ozval asi po šesté, nevydržela jsem to.

„No dobře,“ zavrčela jsem tiše, ale věděla jsem, že to uslyší.

A nemýlila jsem se, ani ne vteřinu po mém vyzvání se totiž dveře prudce otevřely. Podívala jsem se na něj. Stále stál na prahu a díval se na mě se semknutým obočím.

Uběhlo sotva půl minuty a on se ani nepohnul. Stále se tvářil hrozně zamyšleně a mi už začínala docházet trpělivost.

„Chtěl jsi něco, Jacobe?“

Povzdechl si. Vešel dovnitř a dveře za sebou tiše zavřel; i když jsem moc nechápala proč, když jsme v tomhle domě úplně sami.

„Isabell, já… ty…“ Znovu si povzdechl. „Musíme si promluvit, doopravdy to je důležité.“ Hleděla jsem na něj pořád stejně. Můj pohled zůstal stejně kamenný a neprojevil sebemenší náznak zájmu. Ovšem to Jacob ignoroval.

Posadil se na kraj postele. Další chvilku na mě hleděl a nakonec svěsil hlavu. Spletl si ruce do sebe a nervózně si začal pohrávat se svými prsty. Pamatovala jsem si, že to vždycky dělával, když něco vyvedl a bál se to povědět našim… tedy jeho rodičům.

„Předpokládám, že si pamatuješ, co jsem ti pověděl o… ehm… rodičích.“

Jak pošetilé a zbytečně konstatování! Jak bych asi mohla zapomenout?

„Jistě,“ odsekla jsem stroze a znovu jsem musela zatnout čelist. Tentokrát už v tom ale hrály roli dvě potlačované bolesti. Jednak můj opět protestují žaludek, který jsem ze všech sil ignorovala. A také moje srdce, které bylo rozpadlé na miliony malých kousků, a při každé zmínce o Edwardovi nebo rodičích, to dalo okatě najevo.

Jacob ukončil svou prstovou hru a jednu horkou ruku položil na mou zatnutou pěst. Neucukla jsem, i když mi to bylo nepříjemné. Už mi bylo všechno jedno.

„Isabell,“ zašeptal. „Musím ti něco říct. Ty totiž musíš znát pravdu a navíc…“ Odmlčel se.

„Navíc co?“ Bolest v břiše opět trochu polevila, ale bolest v srdci zůstávala. Přesto můj hlas zněl o něco vlídněji, i když jsem to sama nechápala.

„To je teď jedno,“ zamluvil to rychle. „Ale důležitější je teď něco jiného. Něco, s čím zápolím už dlouhou dobu.“

„Sakra, Jacobe, nechoď kolem horké kaše. Už jsi o tom začal, tak to taky dokonči!“

Zadíval se zpět do svého klína, ale ruku na mé pořád nechával. Jeden koutek se mu pozvedl do úsměvu, jako by tady snad bylo něco k smíchu. Copak už se doopravdy pomátl?

„Víš, Isabell. Vzpomínám si, když jsi oslavila patnáctiny. Ze všeho nejvíc sis tehdy přála jít se mnou na naši pláž.“ Další střípek se mi odlomil ze srdce. Naši pláž… Tehdy jsme na ni chodili hrozně rádi. Bylo to takové naše místo, kde jsme spolu tropili skopičiny. Ale teď žádná naše pláž není! To bylo místo dvou milujících se sourozenců. A my jimi nejsme, takže by si ho měl ponechat někdo jiný. Někdo, kdo má opravdovou rodinu, ne pouze nějakou náhražku.

Nevšiml si mého zasmušení a pokračoval dál. „Tehdy se snad poprvé spustil opravdový déšť. A my jsme byli pouze v půlce zpáteční cesty. Tehdy jsi na sobě měla bílé tričko a světle šedé kraťasy. pamatuju si to přesně. A právě díky nim jsem si to všechno uvědomil…“

Začínala jsem mít neblahé tušení, že to, co řekne, rozhodně nebudu chtít slyšet.

„Pamatuješ, jak jsem se toho večera pohádal s mámou a ty ses ze mě ještě týden potom snažila vypáčit, kvůli čemu to bylo? Nechtěl jsem ti to říct, ale teď ti to klidně řeknu. Bylo to kvůli tomu pitomýmu tajemství, které před tebou celý život střežili. Chtěl jsem tehdy, aby ti řekli pravdu, protože jsem chtěl, aby mezi námi naše sourozenectví nestavělo zbytečnou zeď. Táta se mě sice tehdy zastával, ale máma nekompromisně prohlásila, že když už tě jednou vychovali jako svou dceru, taky jí navždy zůstaneš…“ Na dlouhou chvíli, během které se mé srdce rozbušilo strachem z toho, co se dozvím, se odmlčel. „Isabell, já… jsem se do tebe už tehdy zamiloval.“

Prásk! Moje nejčernější obava je venku. Pocítila jsem náhlý příval nervozity, strachu, zoufalství, nenávisti…

Nevěděla jsem, co na to říct. Jacob ale zřejmě čekal nějakou odezvu. I když jsem se dívala na vzor povlečení mé postele, věděla jsem, že se na mě dívá. Jeho vyčkávající pohled mě na tváři pálil.

Uběhla minuta, dvě a ticho v pokoji se prohlubovalo. S každou další sekundou mi hlavou prolítlo nejméně deset různých myšlenek, ale ani jedna z nich jaksi nedávala smysl.

Najednou jsem na tváři kromě jeho pohledu ucítila i něco jiného. Jeho prst mi jemně odhrnoval vlasy z očí a zastrčil mi zbloudilý pramen za ucho.

Potom mi přejel linii obličeje od čela, přes nos, rty, až po bradu. Zachvěla jsem se. Ale ne rozkoší, jako se mi to stávalo s Edwardem. Bála jsem se. A přesto jsem se nedokázala pohnout, abych vynaložila nějaký odpor.

Netrvalo dlouho a jeho ústa se něžně přitiskla na ta má. Seděla jsem strnule. Jako dokonalá socha.

Vnímala jsem, jak jeho horké rty jemně laskají každý můj ret zvlášť. Ale když se snažil jazykem proniknout do mých úst, konečně jsem si uvědomila, co doopravdy chci.

Odvrátila jsem od něj obličej. Na malý okamžik jsem musela pevně stisknout oční víčka, abych potlačila nával pálících slz. Nechápala jsem přesný důvod svého pláče a upřímně mě to štvalo.

Připadala jsem si jako zrádce. A taky jsem jím byla. Tím, že jsem tohle dopustila, jsem zradila svou lásku k Edwardovi. Proč jsem to Jacobovi jenom dovolila? Od začátku jsem přece tohle nechtěla, tak jak je možné, že se to stalo?

„Isabell…“ Snažil se prsty mou tvář otočit zpět ke své, ale nedala jsem se.

Prudce jsem se mu vytrhla. Nevšímala jsem si jeho zaraženého pohledu a rychle jsem vyběhla na chodbu. Nevěděla jsem, kam teď jít, aby za mnou nemohl. Utíkat ven by bylo pošetilé.

Můj pohled však upoutaly dveře do koupelny. Neváhala jsem. Vběhla jsem dovnitř a s třísknutím za sebou zavřela. Ruce se mi klepaly, proto jsem musela vynaložit jisté úsilí na to, abych za sebou zamkla. Ale podařilo se mi to.

A potom se najednou všechny mé hráze protrhly a já jsem začala brečet naplno. V bolestných vzlycích jsem se sesula podél stěny na zem a pevně jsem si objala kolena.

Co jsem teď měla dělat? Mezi mnou Jacobem se to pohodové pouto rozpadlo hned, co mi řekl pravdu o mých rodičích. Už tehdy jsem věděla, že nic nebude tak jako dřív. Ale mohla jsem trochu doufat.

A tímhle vyznáním všechno pokazil. On ke mně cítil něco, co já jsem cítila k někomu jinému. Nevím, jak ten polibek vnímal on. Ale z mé strany tam žádná chemie být nemohla. Bylo to úplně jiné, než když mě líbal Edward.

Tentokrát se mi v břiše nerozvlnilo hejno motýlku. Nenaskočila mi husí kůže. Srdce se mi neroztlouklo láskou. A místo potřeby mu ho opětovat, jsem cítila potřebu přestat…

Vím, že by bylo rozumné, abych byla s ním. Oba dva jsme stejného druhu. Narodili jsme se pro stejný účel. Zabíjet upíry.

Ale už jsem se nechtěla chovat rozumně. Když jsem to udělala naposled, pořádně jsem se spálila. Chci žít tak, jak chci já sama. Jak mi radila Annalia – chci se řídit svým srdcem.

A to tlouklo pro někoho, kdo je daleko za mořem…

V tu samou chvíli, co jsem si to uvědomila, mým tělem prostoupilo ohromné odhodlání. Je mi jedno, jestli mě Edward už nemiluje! Je mi jedno, co všechno si o mně myslí. Já ho chci znovu vidět. Chci mu vysvětlit důvod svého jednání. Mohla jsem jen doufat, že ho pochopí.

Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby ne…

Ale na to jsem teď myslet doopravdy nechtěla. Vyskočila jsem na nohy s novou energií, ale bohužel jsem nedomyslela všechny detaily. Tím prudkým pohybem se křeče v žaludku vrátily. Ba co víc – ještě se znásobily! Měla jsem pocit, jako bych snad spolkla nože a ty mě tam teď bodaly.

Chytila jsem se za břicho a znovu jsem se svezla na podlahu. Čekala jsem, že to brzy přejde, stejně jako před chvílí, ale nedělo se tak. Bolest se stupňovala. Měla jsem pocit, že to snad ani moje tělo nemůže snést.

A pak najednou všechno přestalo. Zmateně jsem rozlepila oční víčka, která jsem bolestí opět semknula k sobě. Chvíli jsem na zemi setrvala ve váhavosti. Čekala jsem, jestli se to ještě nevrátí. Ale zdálo se, že už to je skutečně pryč.

A pak se najednou stalo něco naprosto jiného. Žaludek se uklidnil, to ano, ale někde těsně nad pupíkem jsem ucítila uvnitř svého břicha zvláštní tlak. A znovu a znovu...

„Ne…“ hlesla jsem zoufale, protože se mi náhle všechno spojilo do sebe. Nevolnosti, zvracení, tloustnutí, nepochopitelný pláč. „Ne, ne, ne!“ opakovala jsem znovu. Jako bych to snad těmi pouhými slovy dokázala vyvrátit skutečnost.

Ale to přece není možné. Jako měnič jsem neměla pravidelný menstruační cyklus, protože náš organismus, včetně doby těhotenství, pracoval jinak, takže jsem neměla možnost to posoudit i z tohohle hlediska. Ale jinak to všechno…

Znovu do mě něco šťouchlo. Ruka mi vylítla k tomu místu a čekala, jestli se to stane zase.

Ale vždyť Edward je upír, ne? Sice jsem slyšela nějaké historky o poloupřích dětech, ale i ot… tedy skoro otec, mi vždy říkával, že to jsou nejspíš jen báchorky. A já jsem měnič – největší nepřítel upíra.

Vždyť naše druhy by si prakticky měly být jedovaté. Jak je možné, že společně dokázaly zplodit… hlasitě jsem vydechla a přiznala si tu skutečnost… dítě…

Jak by mohlo být normální?

Najednou se mi v mysli vytasila vzpomínka na sen, který se mi zdál hned prvního dne u Cullenových. Nevzpomínala jsem si na něj příliš přesně. Ale obrázek malé holčičky, jak na Edwarda volá tati a mě označuje za svou maminku, se mi vybavil jasně.

Znovu to šťouchnutí, tentokrát přímo do mé dlaně. A ve mně se najednou začaly probouzet nepochopitelné emoce. Cítila jsem se najednou hrozně zodpovědně, ochranářsky. Připadala jsem si milovaně. To něco ve mně mě bude milovat. Budu matka. Jeho matka.

A Edward bude otec.

Moje odhodlání, abych se vrátila na ostrov za Cullenovými, ještě zesílilo. Edward totiž má právo znát pravdu. A já mu to povím.

Začala jsem se znovu stavět na nohy. Tentokrát až přehnaně opatrně. Jednou rukou jsem stála objímala břicho a druhou se přidržovala zdi. Teď už jsem vůbec nepochybovala o tom, že mé přesvědčení je správné.

Udělala jsem jeden krok ke dveřím, ale najednou jsem se zděsila.

Co Jacob?

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 22. kapitola: