Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 21. kapitola

02.08.2010 (17:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4236×

Za malými okny nového domu se v černočerné tmě třpytily drobné vlnky, které neustále dokola omývaly břeh a nevypadaly, že by je to někdy mohlo omrzet. Svit půlnočního úplňku se na jejich vrcholcích odrážel a vytvářel tak pravou, uklidňující atmosféru. Která ovšem na mě nepůsobila…

Ano, slyšeli jste správně. Byl úplněk. Uplynulo už přesně jednatřicet dní od okamžiku, který mi udělal život nezapomenutelným, ale v podstatě mi ho zničil.

Kdybych nebyla mořská panna, neposlala by mě maminka pryč v mylném domnění, že se nemůžu bránit. Já bych pak po jejich smrti neplava daleko odsud, nenarazila bych na záhadný ostrov, nikdy by mě Edward nemohl zachránit, já bych ve strachu ze svých citů neutekla pryč, nenarazila bych na dalším malém ostrůvku na Annaliin dopis, její přítomnost v mém snu by mě nepřiměla vrátit se zpět ke Cullenovými, já bych se s nimi nikdy znovu nesetkala, nedala bych najevo svou lásku k Edwardovi, nikdy bych mu tak nezlomila srdce a teď bych tady neseděla s tichými slzy u okna a nemyslela bych na to, co všechno mohlo být jinak, kdybych se místo dvou měničů narodila dvěma normálním lidem.

Nejspíš bych teď byla jedna z těch hloupých středoškolaček. Možná bych právě v tuto chvíli byla na nějakém večírku, popíjela bych alkohol a kouřila s přáteli cigarety…

Ale ne, taková jsem já být nikdy nechtěla. A určitě bych taková nebyla, i kdyby moji rodiče byli bůhvíkdo. Vždycky jsem si o lidech, co požívají drogy, myslela to nejhorší. Že to jsou pouhé nicky, které se neumí normálně bavit bez vlivu omamných látek. Že nevědí, co život doopravdy znamená, a že si o něm vědomě vytvářejí mylnou představu.

Ne, taková bych určitě nebyla…

Možná bych byla jednou z těch tichých studentek. Dělala bych si pravidelně úkoly a ostatní by mě kvůli tomu považovali za šprtku. Vždycky jsem toužila po tom, se dozvědět něco nového. Takže kdoví…

Do toho ticha v pokoji mi najednou hlasitě zakručelo v břiše. Což je dost zvláštní, protože ještě před chvílí jsem zažívala nevysvětlitelné křeče a bylo mi na zvracení. Přisuzovala jsem to unavenosti po dlouhé cestě, nervozitě a tísni z nedávných událostí.

Sice jsem teď prospala celou noc a velkou část dne, protože jsem se vzbudila až pozdě odpoledne. Už jsem tehdy ležela na posteli v novém domě. Usnula jsem totiž v autě cestou sem a Jake mě nejspíš přenesl dovnitř. Ale i tak jsem si připadala hrozně unavená, celá mátožná. Všechny části těla jako by mi ztěžkly.

S povzdechem a jistou námahou jsem se zvedla a tiše jsem se vydala do jednoduché kuchyňky.

Celkově to nebyl moc velký dům, žádná extravagantní vila. Místnosti tady byly velice skromné, ale mohla jsem být ráda alespoň za vlastní pokoj. Nebyla jsem si totiž jistá, že bych s Jacobem a jeho chrápáním vydržela v jedné místnosti. Neměla bych navíc žádné soukromí a jen těžko bych zadržovala svůj žal…

Tohle byl takový ten malý rybářský domeček, co vidíte ve většině všech telenovel. No dobrá – byl o něco větší, ale vzhledově byl podstatně stejný. Jednopatrový, ze dřeva natřeného na zeleno, s nevelikými zapadlými okýnky a drobnou verandou s výhledem na moře, ke které vedly čtyři vrzající schůdky.

Ale ať jsem se dnes večer snažila, jak jsem chtěla, výhled na rudé zapadající slunce mi nepřišel nijak uklidňující, jako mi připadal vždy, když jsem byla malá.

Bosýma nohama jsem přes úzkou chodbu, lemovanou dřevěným obložením, doťapkala až do kuchyňky a ve velké ledničce jsem začala hledat něco k jídlu. Díky Jacobovi už byla dost zásobená, ale já jsem na nic z jejího obsahu neměla chuť.

Nakonec jsem si vytáhla věci potřebné na palačinky. Sbíhaly se mi jen při pomyšlení na ně sliny, tak proč si to nedopřát, že?

Ze skříňky nad sporákem jsem ještě vytáhla balíčky s moukou a cukrem a pak jsem se konečně pustila do příprav.

O pár minut později už jsem si na talíři své dokonalé a na pohled velice chutné dílo odnášela ke kulatému stolku, který byl přisunutý ke stěně hned pod jedním z mnoha okýnek.

„Isabell?“ ozvalo se najednou těsně za mnou, že jsem leknutím povyskočila a brzká snídaně mi div nevylítla z ruky.

Stála jsem zády k němu, takže jsem si mohla na tvář rychle nasadit kamennou masku.

„Proč nespíš?“ V mém hlase se opět nepromítly vůbec žádné emoce a bála jsem se, že si toho Jacob brzy všimne.

Cítila jsem jeho upřený pohled v zádech, když jsem si sedala ke stolu, a po pár vteřinách si s vrznutím po podlaze odtáhl židli naproti mně.

Šoupla jsem talíř s palačinkami doprostřed. Beztak toho bylo víc, než pro jednoho.

Několik minut uběhlo mlčky. Bylo slyšet pouze mé přežvykování, protože Jacob jednu srolovanou palačinku držel v ruce a se zájmem si ji převaloval z dlaně do dlaně, ovšem kousnul si všehovšudy možná tak jednou. Vypadal docela zamyšleně, ale nechtěla jsem se ho ptát proč.

Po další dlouhé chvíli už jsem si připadala totálně plná. Snědla jsem většinu, a že toho bylo doopravdy dost.

Vstala jsem, a když jsem usoudila, že Jake se nejspíš nemá k tomu, aby jedl, vzala jsem talíř a chystala se ho schovat do ledničky.

Najednou jsem ale na zápěstí ucítila jeho horký dotyk, který byl dost silný na to, aby mi zabránil odejít. Jacob mě pevně držel a díval se mi při tom důležitě do očí. Vypadal hrozně vážně. Už to nebyl ten hravý kluk, kterého jsem si pamatovala. Byl to rozumný dospělý muž.

„Posaď se, Isabell. Musíme si promluvit.“ Skoro šeptal, ale v jeho hlase jsem zaslechla zvláštní podtón, který jsem nedokázala pojmenovat.

Poslechla jsem. Znovu jsem se sesula na židli a snažila se přitom ignorovat bolest v žaludku. Doopravdy jsem se přecpala. Jsem to ale kačena pitomá!

Zkřížila jsem ruce přes břicho a sledovala jsem jej s vyčkávajícím pohledem.

Povzdechl si. Užmoulanou palačinku hodil zpátky na talíř a na okamžik ode mě odvrátil pohled. Musel si v mysli přebírat asi hodně důležité informace, protože mi jeho chmurný výraz naháněl docela strach.

„Tak co se děje?“ vyhrkla jsem, když už bylo ticho delší, než by bylo normální.

Znovu si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Nevím, kde bych měl začít.“

„Co třeba od začátku?“ Zase se z mého hrdla ozval pouze ten mrtvý a lhostejný tón. I když by měl být zbarvený zájmem, protože mě doopravdy zajímalo, co má na srdci.

„Bojím se, že mi to neuvěříš a zareaguješ špatně…“

„No tak, Jacobe, už jsi začal, tak to dokonči.“

Zhluboka se nadechl. Vypadalo to, že sbírá odvahu. I když, co já vím… „Dobře… Vzpomínáš si, když ti bylo sedm a my jsme byli v tom obchodě s dětským oblečením?“

Zamračila jsem se. Proč vytahuje zrovna tohle? Samozřejmě, že si to pamatuju. Vždyť jsem tam zakopla o kámen a propadla jsem skleněnou výlohou… To mě chce naštvat, že mi to připomíná? A co je na tom tak důležitého, že to vytahuje zrovna teď?

Stále čekal na mou odpověď, a tak jsem stroze přikývla.

„Tehdy,“ pokračoval, „jsem si z tebe dělal legraci, že jsi stejné nemehlo jako teta Megan.“ Vybavila se mi pohledná dívka z fotografií, které byly u nás doma vždycky všude vystavěné. Na většině z nich byla se svým manželem, našim strýčkem Ianem. Nebyli to naši opravdoví příbuzní, ale byli ze stejného kmene jako maminka a tehdy s ní a tátou společně utekli. Máma potom vždycky říkala, že Megan byla něco, jako její mladší sestra. Ale ona i strýček bohužel zemřeli těsně po tom, co jsem se narodila, takže já sama si je vůbec nepamatuju a znám je jen z vyprávění. „Víš…“ Jacob se na delší dobu odmlčel. „Tehdy v té pouhé narážce bylo něco víc. Byl jsem na tebe tehdy ještě naštvaný – už si nepamatuju proč, ale kvůli něčemu, co se stalo předtím doma – a chtěl jsem, abys trpěla. Chtěl jsem, abys věděla pravdu, která by tě trápila, ale máma mě zarazila ještě dřív, než jsem stihl mluvit dál.“

Nechápavě jsem na něj hleděla a nebyla jsem schopna pochopit význam jeho slov. Co tím chtěl říct?

„Isabell, Megan s Ianem jsou tví opravdoví rodiče.“

Šok. Srdce vynechalo několik úderů a potom se rozeběhlo dvojnásobným tempem. „Ne…“ vydechla jsem. Víc jsem nebyla schopna. On lže! Musí lhát! To přece nemůže být pravda. Oni… oni jsou mrtví. Nemůžou to být moji rodiče. Vždyť… Maminka vždycky říkala, že jsem celá po tatínkovi, že…

Uvědomila jsem si hloupost vlastních myšlenek. Jak bych mohla být po něm? Vždyť on byl úplně jiný než já. Byla to přesná kopie Jacoba, ve všech ohledech byli stejní.

Ale já jsem byla úplně jiná. Oči a vlasy jsem místo černých měla hnědé. Má pokožka nikdy nebyla tak rudá jako jejich.

A maminka? Na tu jsem přece nebyla podobná nikdy! Měla blonďaté vlasy a studánkově modré oči. Jak bych mohla být jejich dcera?!

„Isabell…“ Jacob se přes stůl natáhl a pohladil mě po tváři. Až teď jsem si uvědomila, že moje oči bez ustání produkují slané slzy, které mi stékají po obličeji. A on se je tím chabým pohybem snažil setřít. Stejně jako to dělával Edward…

Odvrátila jsem od něj hlavu. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. On nebyl můj bratr. On byl naprosto cizí kluk! Všichni mě celý život obelhávali!

Zase se ode mě odtáhl. „Když ti byly asi dva týdny, napadla nás smečka upírů. Byli jenom tři, ale byli silní. Megan ani Ian tehdy nepřežili. Mámě s tátou se ty upíry tehdy podařilo zahnat, ale je už to nevrátilo. Rozhodli se o tebe postarat. Megan si to přála a mámě to ještě za svého života opakovala pořád dokola. Říkala jí, že kdyby se jí kdykoliv něco stalo, chce, aby se o tebe postarali oni. Tvoji opravdoví rodiče tě měli rádi a chtěli, abys dostala za každou cenu šanci vyrůstat v úplné rodině. Aby sis nepřipadala nijak odstrčená. Abys měla pocit, že máš mámu i tátu…“

Poslouchala jsem ta slova, ale pořád jsem nevěřila, že patří mně. Myslela jsem si, že tohle se děje jen v ubrečených seriálech. Tohle nemohl být můj život…

Najednou se bolest v žaludku znásobila. Projela mnou ostrá křeč. Bylo to tak silné, že jsem tlumeně vykřikla, rychle jsem si dala ruku přes pusu a rozběhla jsem se do koupelny.

Svezla jsem se na záchodovou mísu a ucítila jsem ten nepříjemný tlak v krku, jak se zvratky prodíraly ven.

„Isabell!“ Jacobův hlas křičící na mě jsem vnímala z velké dálky. Cítila jsem, jak mě temnota pomalu vtahuje, ale bránila jsem se. Silou vůle jsem nechala oči otevřené a všemi možnými způsoby jsem se snažila zůstat tady, v tomhle okamžiku.

Po pár vteřinách to pominulo. Stejně jako náhlá křeč v břiše. Kromě hlavy už mě nebolelo nic.

Pro úplnou jistotu jsem ještě chvíli setrvala ve strnulé poloze. Když jsem usoudila, že už to je doopravdy pryč, postavila jsem se na nohy. Snažila jsem se nevnímat starostlivý pohled Jacoba, který stál těsně za mnou. Pomalu jsem si vyčistila zuby. Doufala jsem, že když nebudu mít v puse tu pachuť, tak se mi uleví.

Trochu to pomohlo, to ano, alespoň už jsem si nepřipadala, že přežvykuju hnůj, ale oči se mi čím dál víc zavíraly a já jsem před sebou viděla barevné fleky.

„Isabell, jsi v pořádku?“ Jeho hlas mi v tu chvíli zněl jako ozvěna. Otočila jsem se, ale moje nohy se podlamovaly. V břiše mi něco zase mohutně škublo a v tu samou chvíli mě ta temnota lapila úplně. Bojovat už nemělo šanci…

°°°°°°

„Isabell? Isabell! No tak, tohle mi nedělej! Héj!“ Ten hlas jsem slyšela, ale nechtěla jsem ho poslouchat. Bylo by příliš namáhavé otevřít oči a podívat se na něj. Tady v té tmě se mi líbilo mnohem víc. Byl tu takový klid…

„Isabell! Otevři oči. Prosím!“ Znělo to naléhavě, ale proč bych měla poslechnout?

V tom mou mysl začaly šílenou rychlostí zaplavovat různé vzpomínky.

Megan s Ianem jsou tví opravdoví rodiče.

Megan ani Ian tehdy nepřežili.

Rozhodli se o tebe postarat.

Tvoji opravdoví rodiče tě měli rádi a chtěli, abys dostala za každou cenu šanci vyrůstat v úplné rodině.

Ne… Nééé! Jacobův hlas mi v hlavě ty věty opakoval pořád a pořád dokola. Byla to skutečnost, kterou nelze vyvrátit. Co bych měla dělat? V té temnotě mi bylo příjemně, ale naléhavý hlas, který mi teď připadal mnohem víc cizí, než kdykoliv jindy, mi celý ten vysněný klid narušoval.

Po chvíli už jsem to vzdala. Pomalu jsem otevřela oči a zírala na rozmazaný obličej nade mnou.

„Ach, Isabell.“ Slyšela jsem tu úlevu, která jím prostoupila. Najednou mě jeho horké paže objímaly a já jsem tomu nestihla nijak zabránit.

Neměla jsem sílu ho odstrčit, a tak jsem jen tiše čekala, dokud se neodtáhne.

„Tolik se mi ulevilo,“ mumlal, jak se ke mně tisknul. „Byla jsi v bezvědomí skoro šestnáct hodin. Víš, co to bylo?“ Slyšela jsem bolest, s jakou to říkal.

Ale proč by mu na mně mělo záležet? Může mu to být přece úplně jedno, nebo ne? Už nejsem jeho sestra, nikdy jsem nebyla. Tak proč mám pocit, že to objetí je z jeho strany plné nějakého citu? A že mu na mně záleží víc, než by mělo?

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 21. kapitola: