Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 19. kapitola

22.07.2010 (09:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3698×

Nedokázala jsem s přesností určit, jak dlouho jsem plavala. Mohly to být vteřiny, minuty nebo klidně hodiny a já bych to nepoznala. Co pro mě znamená pojem čas bez Edwarda? Ačkoli byla odpověď bolestná, byla jasná. Nic… Bez něj vůbec nic…

Jen jakoby z dáli jsem vnímala svou únavu. Není se čemu divit, už to musí být dlouho, co jsem nespala, ale mi to bylo jedno. Brala jsem to jako jakýsi druh trestu za to, co jsem provedla. Mohla bych takhle mořem putovat třeba celé roky a ničeho bych si nevšimla.

Barevné rybičky byly celou tu doby mými věrnými společnicemi. Na každém místě jsem narazila na nový druh, ale ani tohle pro mě dnes nebylo nic. Jen kulisa, přetvářka, dekorace… Tančily kolem mě ladnými pohyby, ale ani tak si mou pozornost nezískaly.

V tom kruhu nepodstatných věcí jsem zaznamenala ne zrovna příjemnou a potěšující skutečnost. Dno moře pomalu začalo stoupat a já jsem poznala, že už jsem blízko pevniny.

Neviditelná a ohromně silná ruka mi sevřela bolavé srdce ještě pevněji, až jsem měla pocit, že už se nikdy nebudu moct nadechnout. Všechno se ve mně zatajilo a já jsem pocítila velký nápor nervozity, jak se pomalu rozlévá do každého kousíčku mého těla.

Blížila jsem se k vynucenému domovu… Nevědomky jsem zpomalila tempo. Nejspíš jsem chtěla tu chvíli ještě oddálit. Ale proč vlastně? Neuměla jsem si odpovědět, ale neměla jsem potřebu znovu zrychlovat.

Čím nižší hladina vody byla, tím pomaleji jsem plavala. Když už jsem se octla v hloubce, ve které bych nejspíš ve stoje dosáhla na dno, zastavila jsem úplně. Moje mysl začala pracovat na plné obrátky a já jsem nevěděla, jakou informaci přijmout jako první.

Doopravdy už jsem tady? Jsem tady včas? Nepřišla jsem pozdě? A vadilo by mi to vůbec? Neodešel Jacob pryč? Bude tady vůbec čekat? Co se bude dít dál?

Otázky mě přímo bombardovaly, ale odpovědi na ně jakoby neexistovaly. Nebo možná ano, pouze já jsem k nim neměla klíč.

Rozhlédla jsem se ve vodě kolem sebe. Nepoznávala jsem to tady. Opatrně jsem vykoukla nad hladinu. Venku foukal silný, ledový vítr a okamžitě mě uhodil do vlhkého obličeje. Ten chlad mi ale připomněl věci, na které jsem si zakázala myslet.

Na malý okamžik jsem oční víčka pevně semkla k sobě. Zatnula jsem čelist a snažila jsem se Edwarda a jeho rodinu z mysli vytěsnat. Už na něj nesmím myslet. Ne, ne, ne…

Nedařilo se, tak jsem je alespoň zasunula do zaššího koutku mozku a zaměřila jsem se na právě probíhající okamžik. Otevřela jsem oči a otáčela jsem hlavou kolem sebe, abych mohla lépe určit, kde jsem.

Přede mnou se rozprostírala špinavá pláž, která byla jasným úkazem toho, co s krásnou přírodou může napáchat člověk. Písek byl ošklivě zašedlý a sem-tam se v něm válely odpadky. To znamená, že je to veřejné místo, a já právě riskuju, že mě někdo uvidí.

Dokonce i já jsem to tady znala. Když jsem byla malá, chodili jsem si tady s Jacobem hrát. Nemůžu být daleko od cíle… Ani mě nenapadlo, že bych se trefila na místo tak blízko od domova. Ono totiž pod vodou těžko určíte směr, kudy jít. Čekala jsem, že možná doplavu někam na opačný konec států. Ale bohužel…

Zhluboka jsem se nadechla, ale necítila jsem žádný neznámý pach ani neslyšela tlukot lidského srdce, takže bych měla být v bezpečí. Pomalými tempy jsem se začala šourat ke břehu, aniž bych se obtěžovala hlavu ponořit zpět pod vodu.

Když už byla voda tak nízká, že jsem se plazila po dně břichem, sebrala jsem všechny své zbývající síly a nechala své tělo, aby se vrátilo zpět do lidského stavu.

Ucítila jsem známé šumění v uších, napínání svalů, uslyšela praskání… A najednou jsem stála na nohou.

Jen tak ze zvyku jsem se rozhlédla kolem, abych se znovu ujistila, že se žádný ubohý člověk nestal svědkem této nadpřirozené zvláštnosti, a když jsem zjistila, že ne, s klidnější hlavou jsem se vydala na západ, kde – jak jsem tušila – bude stát můj bývalý dům.

Bála jsem se, co se mnou pohled na něj udělá, ale doteď jsem si to nechtěla připustit. Bude úplně stejný, jako když jsem ho viděla posledně? Budou před ním ještě ležet nehybná těla mých rodičů? A stojí ten dům vůbec ještě?

Aah!!! Už zase ty otázky! Chtělo se mi křičet. Tak nahlas, aby všichni slyšeli můj žal. Ale mohla jsem to udělat? Ne… Neměla jsem dost sil, odvahy a ani odhodlání.

Slunce se stejně jako já svažovalo k západu. Jeho horké paprsky mi dopadaly na kůži a vytvářely na ní malé krůpěje potu. Vítr to moc nespravil, protože s každým mým dalším krokem ustával.

Šla jsem možná tak půl hodinky, možná víc, možná míň… nevím to přesně. Když  jsem v dáli zahlédla mně velice povědomou stavbu.

Všechno se ve mně sevřelo. Žaludek se stáhl do velikosti malého oříšku a plíce odmítaly přijmout kyslík. To je on… Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, nasát vzduch a s ním i odvahu. Ale jakoby to spíš všechno ještě zhoršilo. Bolest kolem srdce se znásobila a já jsem měla pocit, jako bych každou chvíli měla přinejmenším zkolabovat.

Udělala jsem jeden váhavý krok vpřed. Potom druhý, třetí… S každým tímto pohybem jsem se cítila hůř a hůř. Nervozita narůstala, žaludek se svíral ještě víc a já jsem chtěla umřít.

Ale věděla jsem, že už to nemůžu oddalovat. Jednou bych tam stejně musela jít. Nasadila jsem na obličej tvrdou, neprodyšnou masku hraného klidu a ráznou chůzí se vydala tam. Do jámy lvové.

Edward:
„Alice, tohle nemá cenu,“ zašeptal jsem zlomeně. „Může být kdekoliv.“ Už celý den jsme byli na pevnině. Bloudili jsme tam a zpátky, ale nenacházeli jsme nic. Jakoby se po ní slehla zem…

„Edwarde Cullene!“ vyjela na mě. „Ty jsi doopravdy srab. A já jsem myslela, že jsme se na něčem posledně domluvili, nebo ne?“

„Alice! Jen se podívej kolem. Kde by asi tak mohla být, nevíš? Ty nic nevidíš, její pach ve vodě necítíme a žádný jiný záchytný bod nemáme!“

Změřila si mě přísný pohledem. „Jestli jsi doopravdy taková bábovka, tak se klidně vrať zpátky na ostrov. Ale my ji budeme hledat dál. Víš,  nejsi jediný, komu chybí.“ Poslední větu už neřekla tím rozzuřeným tónem. Ten nahradil smutný a upřímný. Opět jsem pocítil tu díru v srdci, když jsem si uvědomil, že odešla. Byl to fakt, ale moje mysl se tomu přizpůsobovala hrozně pomalu. Kdykoliv jsem pomyslel na ty dvě slova Je pryč, sevřelo se ve mně všechno náhlou bolestí. A to jsem si myslel, že ji upír snad ani nemůže cítit.

„Chci ji najít,“ řekl jsem honem odhodlaně. „Jen říkám, že se nám to nepodaří.“

„Podaří! A už nechci slyšet žádné slabošské řečičky, jasný?!“ Šel z ní docela strach. Přikývl jsem, ale v duchu jsem si stejně myslel svoje…

Jak si vůbec mohla myslet, že ji nechci najít? Na světě není nic, po čem bych toužil víc. Ale bojím se spousty věcí. Bojím se, že ji nenajdu. Bojím se, že už mě nemiluje. Bojím se, že se jí něco stalo. Bojím se, že je mrtvá. Bojím se, že už mě nechce. Bojím se, že už má někoho jiného… Tohle bylo šílené. Jak je možné, že mi obyčejná měničská holka dokázala překopat celý život od základů?

Ne, že by se mi to snad nelíbilo. Probudila ve mně dávno mrtvého člověka. Poznal jsem, co to znamená doopravdy milovat. Bylo to naprosto jiné, než když o tom čtete. To totiž nebyla pouhá představa, nýbrž skutečnost! A byla nádherná… Ale o to horší potom byla bolest ze ztráty.

Najednou se z Aliciny kapsy ozval pronikavý zvuk nepříjemného vyzvánění jejího telefonu. Během další vteřiny už ho držela u ucha a já jsem netrpělivě poslouchal.

„Co se děje, Emmette?“ ptala se a v mysli ji trápilo, že jeho budoucnost se jí momentálně ztrácí. Ovšem takhle to v posledních čtyřiadvaceti hodinách bylo se všemi.

„Našli jsme nějakou stopu,“ ozvalo se z telefonu. Na okamžik jsem  ztuhnul, abych mohl slyšet každé jeho slovo. Našel ji? Jsme blízko? „Není Bellina, ale patří nějakému měniči. Sledovali jsme ji směrem na jih, ale po pár kilometrech se vytratila.“

Všechno očekávání ze mě opadlo a já jsem opět pocítil smutek. Snažil jsem se v duchu si utřídit informace. Říkal, že stopa patří nějakému měniči. Všichni jsme si doposud mysleli, že jejich rod už dávno vymřel a Bella je poslední, ale nejspíš jsme se mýlili. Tímhle se alespoň vysvětlují všechny ty záhady, proč Alice nic nevidí. Musí být někde blízko nás… Ale proč ho my nikde necítíme?

Alice nevidí ani Carlislea s Esme, kteří se vydali hledat na sever. Ani Emmetta s Rosalií a Jasperem, kteří jsou na východě a právě volali, ale to se teď vysvětlilo. Jen by mě zajímalo, kam se ta stopa, na kterou narazili, poděla.

Jenomže Alice nevidí ani nás a to jsme na nic zvláštního nenarazili.

„Kde teď jste?“ promluvila Alice do telefonu.

„Zrovna jsme míjeli Caravelas, tam jsme zamířili do lesa a na pach jsme narazili tady. Sledovali jsme ho až do Alcobacy, ale tam se to vytratilo. Budeme pokračovat do Prada a pak dál, když na nic podezřelého nenarazíme.“

„Dobře, my jsme právě v Muruci a půjdeme podél pláže na jih, když ani my nic nenajdeme, opustíme pobřeží a vydáme se víc do středu,“ mluvila Alice a přitom se rozhlížela kolem sebe.“

„Ta fajn, možná se někde potkáme. Hodně štěstí!“ zvolal Emmett a do hlasu se mu dostal jeho obvyklý optimismus.

„Nápodobně, tak zatím!“ Alice zaklapla telefon, strčila ho zpět do kapsy, a potom se zamyšleně zadívala na moře. Pokoušela se spatřit ve svých vizích něco nového, ale nedařilo se.

Povzdechla si a potom obrátila svou pozornost na mě. „Přestaň se tvářit jako kyselá okurka. Jdeme!“ zavelela a už se rozbíhala podél moře pryč.

Obrátil jsem oči v sloup a rozběhl jsem se za ní. Čichové buňky jsem měl na stopkách, abych když-tak zachytil jakýkoliv pach.

Ale kromě slanosti vody a čerstvého vánku z lesa jsem necítil vůbec nic…

Bella:

Stál tam, zády ke mně a nejspíš o mojí přítomnosti ještě nevěděl. Dívala jsem se na jeho vysokou postavu s mohutnými svaly. Jeho tmavě hnědá, možná skoro rudá pokožka se leskla v zapadajícím slunci. Uhlově černé vlasy měl nepořádně rozcuchané kolem hlavy – přesně tak, jak jsem ho viděla posledně. Jediné, co měl na sobě, byly staré, ošoupané rifle s ustřiženými nohavicemi. Žádné tričko ani nic podobného. Jemu zima být nemohla.

Stál tam jako socha, pohled nepřítomně upřený na západ slunce nad mořem. Ještě stále jsem váhala, jestli za ním jít, jestli bych raději neměla odejít a vrátit se zpět. Zpět k mé lásce…

Znovu jsem zatnula zuby, když mi došlo, že na něj znovu myslím. Už jsem se nechtěla trápit bolestnými vzpomínkami. Už ne…

V tom ale zafoukal silný vítr. Strnula jsem, věděla jsem, co teď přijde.

A taky že ano. Jacob se prudce otočil a chvíli bloudil očima v lesním porostu, až se zastavil u mě. Na tváři se mu okamžitě roztáhl široký úsměv. Rozběhl se ke mně, ale já jsem stála strnule na místě a čekala.

„Isabell,“ zašeptal úlevou, když se zastavil těsně u mě. Hlasitě se zasmál a já jsem v jeho smíchu zaslechla úlevu.

Popadl mě do své medvědí náruče, díky jeho výšce mě zvednul ze země a ve vzduchu se se mnou zatočil dokola.

Do očí se mi začaly hrnout slzy. Ale nebyly úlevné, protože jsem viděla svého bratra, byly smutné, protože tohle nebylo to objetí, po kterém jsem toužila. Tahle horká náruč nemohla nahradit ten příjemný chlad, který tolik miluju… Bude to těžší, než jsem si myslela.

„Jsem tak rád, že jsi tady,“ mumlal a při tom mě nepouštěl ze svého obětí.

„Já taky,“ špitla jsem. Ale nebyla to pravda a můj hlas to jistě musel dokazovat. Ale vypadalo to, že Jake si ničeho nevšimnul.

Položil mě na zem a pořád mě sledoval s tím upřímným úsměvem na rtech. Prohlížel si mě od hlavy až k patě, jakoby mě neviděl celé roky a ne pouze měsíc.

„Páni, ty jsi nám zkrásněla,“ zasmál se. Nechápala jsem, o čem to mluví, ale nechala jsem ho při tom.

Zvedla jsem koutky do malého úsměvu, ale oči jsem klopila k zemi, aby nic nepoznal. „Jak by se to asi stalo, prosím tě,“ řekla jsem tiše. Sama jsem byla překvapená, jak mrtvě, bez života, zní můj hlas.

„No… nevím. Vypadáš tak nějak… ženštěji,“ řekl a koutky mu cukaly potlačovaným úsměvem.

Ženštěji… kdyby tak jenom tušil, že už nejsem tak nevinná jak vypadám, že už jsem doopravdy žena. A že ten, kdo mě jí učinil, je jeho největší nepřítel. Nejspíš by mě zabil. Tedy, ne mě, ale Edwarda určitě. Našel by ho a… Zakázala jsem si na tohle myslet.

„A co to máš na sobě, prosím tě?“ zeptal se zmateně a protočil mě dokola, aby si to mohl lépe prohlédnout.

Měla jsem totiž oblečené ty žluté šaty. Ty, které jsem původně vydávala za tričko. Ty, kvůli kterým jsem se pohádala s Alicí. Ty, které ze mě Edward sundával při našem milování…

Slzy mě zase začaly pálit v očích. Proč musí jeden obyčejný kus látky v sobě skrývat tolik vzpomínek, které tolik bolí?

Jacob si mé slzy nejspíš vyložil špatně. Znovu mě objal. Tentokrát něžněji, víc bratrsky. „Taky mě mrzí, co se mámě s tátou stalo. Ale společně se přes to přeneseme,“ šeptal mi do vlasů a já jsem i v jeho hlase poznala zármutek. „Koupil jsem malou vilku na pláži. Je daleko odsud, aby nám je tady nic nepřipomínalo.“

Slzy se začaly valit rychleji a zmáčely mu hruď. Ovšem jemu to nevadilo. Objal mě pevněji a uklidňujícími pohyby mi začal přejíždět po zádech. „Bude to dobré,“ konejšil mě. Nevěřila jsem mu, ale mohla jsem doufat. „Pojď, kousek za lesem mám auto. Odjedeme odsud pryč a už se sem nikdy nevrátíme…“

Pomalu jsem přikývla a nechala jsem se v jeho náručí odnést pryč. Pryč od dávných vzpomínek, které mě neuvěřitelně trápí…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 19. kapitola: