Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 17. kapitola

15.07.2010 (17:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5164×

Ponořila jsem se pod vodu a na malý okamžik jsem se pokochala tou nádhernou podmořskou krajinou… Jenomže potom se to stalo…

„Isabello! Doopravdy jsi to ty?“ ozvalo se šťastně a naléhavě v mé hlavě. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Ten hlas jsem znala. Až moc dobře jsem jej znala… Copak jsem se zbláznila?

„Nezbláznila ses, neboj. Jsem to doopravdy já,“ zachichtal se. Co se to děje? Co… Vždyť…

„Jen ti čtu myšlenky, uklidni se.“

Prudce jsem stiskla oční víčka k sobě. Snad jsem doufala, že když nic neuvidím, ani nic neuslyším, ale ten hlas se ozýval pořád.

„Uklidni se, Isabello. Klid. Nikdo ti to neřekl, nikomu se to neříká dřív, dokud se nezačne měnit,  ale tohle je u nás normální. Měniči si navzájem dokáží číst myšlenky, když jsou ve své podobě.“

„Jacobe?“ pomyslela jsem si velice opatrně.

Přišlo mi to, jako bych zaslechla jeho tichý, unavený smích. Pocítila jsem ohromnou radost.

„Ty žiješ?!“ křičela jsem v mysli. Moje štěstí se rozlívalo po celém mém těle a snažilo se ho přimět aby pochopilo tu jednu jedinou primitivní věc. On nezemřel, je naživu, žije, žije, žije!

Znovu jsem zaslechla ten smích. „Klid, Isabell. Já si myslel to samé o tobě. Každý den jsem se přeměňoval a doufal jsem, že tě zastihnu. Dokonce jsem jako puma i spal. Proč jsi se neměnila? Kde jsi? Jsi v pořádku?!“

Jak mě před chvílí zaplavilo štěstí, najednou ho vystřídalo zoufalství se strachem. Budu mu to muset říct. Budu mu muset říct, kde jsem a s kým jsem…

„Isabell, neděs mě!“ ozvalo se přísně. Sakra… on snad slyší úplně všechno. „To si piš, že slyším všechno. Co mi budeš muset říct? Někdo ti ublížil? Isabello, mluv!“ pokračoval rázně.

Kdybych nebyla pod vodou, musela bych se zhluboka nadechnout. Takhle jsem se jenom mohla pokusit sebrat co nejvíce odvahy. Což se mi moc nepovedlo.

„Jsem na jednom ostrově,“ pomyslela jsem si tiše.

„Kde?“ vypálil okamžitě.

„Neumím přesně určit zeměpisnou polohu. Když… když mě máma poslala pryč, prostě jsem plavala co nejdál, nebrala jsem ohledy na směr. A… doplavala jsem sem.“ Ze všech sil jsem se Edwardovo jméno snažila potlačovat, aby se Jacob nemohl dozvědět o mé společnosti. Bylo to těžké, ale docela se mi to dařilo.

Chvíli mi to připadalo, jakoby bylo ticho, a už jsem si doopravdy začala připadat jako naprostý psychopat a začala jsem se přesvědčovat o tom, že se mi to určitě jen všechno zdálo. Že jsem doopravdy neslyšela hlas mého bratra. Že jsem…

„Isabell,“ ozvalo se znovu, rázněji. „Prosím, vrať se.“

Srdce se mi na malý okamžik zastavilo, aby se následně mohlo vyděšeně rozbušit třikrát větším tempem. „Já nemůžu…“ To bylo to jediné, co jsem mohla říct. Nemůžu…

„Jak to, že nemůžeš? Nejsi tam sama? Někdo tě tam drží?!“ Znělo to hystericky. Musel mít o mě strach. Ale já jsem prostě nemohla… Nemohla jsem odejít. Způsobovalo mi ohromnou bolest jen to pomyšlení na to. I ve vodě jsem pocítila, jak se mi do očí tlačí horké, pálivé slzy.

„Nejsem tady sama,“ přiznala jsem. „Ale v žádném případě mě tady nikdo nedrží. Já… já tady chci zůstat.“

„Isabell? Prosím tě, buď rozumná! Kdo tam s tebou je?“

Myslí mi nedobrovolně prolétl obraz Edwarda. Místo hlasu jsem zaslechla tiché vrčení, následované obrovským křikem. „Okamžitě se vrať! Uteč dřív, než ti ta pijavice něco udělá! Co tě tam drží, proboha?! Jsem si jistý, že bys mu dokázala utéct! Ve vodě jsi přece rychlá, nebo ne?!“

„Jakeu…“ přerušila jsem ho. „On není jako ostatní upíři. On není-“

„Nech toho! Všechny ty zrůdy jsou úplně stejný!“

Zavrtěla jsem hlavou, jakoby mě snad mohl vidět. „Ne, Jacobe. On je doopravdy jiný! On nezabíjí lidi!“

„Jako by na tom záleželo… Isabello, je úplně jedno, čím se živí. Je to nepřítel!“

„Pro mě už ne…“

„O čem to mluvíš? Copak chceš zradit vlastní rodinu? Copak ji opustíš jenom kvůli někomu, koho bys správně měla zabíjet a ne se s ním bratříčkovat? Co by si o tobě pomysleli rodiče!“

V tu chvíli se mi do srdce zarylo tisíc neviditelných nožů s ostrou čepelí a chtěly mi ho rozdrásat na co nejvíce kousků. Tahle slova bolela víc než cokoliv jiného. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomila, že má pravdu… Rodiče by mě odsoudili, nenáviděli by mě! Znovu se mi do mysli vkradl rozzuřený hlas otce, jak by na mě křičel…

„Isabell,“ ozvalo se. Teď už klidněji. „Měj rozum. Až se vrátíš, můžeme spolu žít zase jako rodina. Jako dva sourozenci, kteří vyvádějí hlouposti. Můžeme se přestěhovat někam, kde se nám bude líbit, přihlásit se do školy a najít si přátele. No tak, nebuď paličatá,“ promlouval ke mně naléhavě.

Navždy se budu nenávidět za to, co mu teď řeknu. Ale nemohla jsem jinak… Jak říkal, nemůžu zradit vlastní rodinu. Vzpomněla jsem si na slova Rosalie. ‚Jsou mrtví…‘ Hlavně to byl důvod, proč jsem se nebála dát své city najevo. Jenomže teď jeden z nich žije. A já už tady nemůžu zůstat…

„Tak se mi líbíš, Isabell…“ řekl Jacob. „Počkám tě dneska večer u našeho domu. Odjedeme spolu pryč a nebudeme se otáčet za minulostí. Bude to super, věř mi!“

„Dej mi čas alespoň do zítřka, Jakeu,“ pomyslela jsem si prosebně. Nebylo lehké zatajit před ním myšlenky na Edwarda a na to, jak se s ním rozloučit, ale snad se mi to povedlo.

„Víš to jistě?“ zeptal se opatrně.

„Ano…“

Uslyšela jsem povzdech. „Dobře. Ale buď opatrná, prosím. A zítra večer ať jsi tady.“

„Jistě… čekej tam na mě.“ Snažila jsem se, aby ta myšlenka byla co nejtišší. Tak tichá, aby ji snad přeslechl a nechal mě být. Ale neúspěšně.

„Těším se, Isabell. Teď potřebuju ruce, takže se přeměním zpět. Měj se a buď tady včas.“

„Taky se měj…“

Zaslechla jsem zvláštní šustění a následně zapraskání. Když to ustalo, naše zvláštní spojení bylo přerušeno. Několikrát jsem se ještě ujistila, že už mě doopravdy nikdo neslyší, a potom jsem se na malý okamžik poddala tichým vzlykům, které naštěstí tlumila voda kolem mě.

Jak to Edwardovi můžu udělat? Jak to sobě můžu udělat? Vždyť já bez něj nevydržím ani den, ani minutu. Už teď, když jsem pár minut pod vodou bez něj, tak se mi neuvěřitelně stýská!

Ale rodinu nemůžu zradit… Vzpomněla jsem si, když jsem byla malá. Na slova, která jsem slýchávala každý den. Rodina je vždy na prvním místě…

Nedokážu to. Není mi souzeno být šťastná. Není mi souzeno milovat. Ať už se rozhodnu jakkoliv, někoho tím zradím! Ale už jsem to Jacobovi slíbila…

Tichý hlásek mi ale začal našeptávat, že Edwardovi jsem taky slíbila, že ho budu navždy milovat. Jaký slib mám porušit?! Komu mám ublížit?! Proč tohle musím zažívat zrovna já? Co jsem udělala tak strašného, že se mi Bůh mstí? Proč, proč, proč…?

V koutku mysli jsem stejně věděla, co nakonec udělám… Musím za Jacobem. On je rodina. On je bratr, kterého znám odjakživa, kterého mám ráda.

Ignorovala jsem hlas, který po mně křičel, že Edwarda miluju. Nemohla jsem to poslouchat…

Uvědomila jsem si, co jsem slíbila. Že zítra večer budu doma… To znamená, že nejpozději dnes v noci musím vyrazit. Alice říkala, že dnes večer musí na lov. To znamená, že nebudou doma a já budu mít větší prostor pro útěk… Jsem totiž srab. Ohromný srab a nedokážu Edwardovi říct do očí, že odcházím. Bojím se, že by mě přemlouval a já bych mu snadno podlehla.

Útěk bude rozumnější. Na delší chvíli jsem zavřela oči a snažila jsem se zatlačit slzy zpět do slzných kanálků. Nešlo to dobře, ale nakonec se mi to jakžtakž podařilo. Zbývá mi s Edwardem pouze několik hodin a já si ho za tu dobu chci užít. Chci být s ním, chci být v jeho náručí, chci cítit jeho polibky a doteky… Znovu jsem si musela zopakovat, že jsem ohromně sobecká. Pro oba dva by bylo jednodušší, kdybych prostě zmizela teď. Teď, když je na to ideální příležitost, ale já jsem to nedokázala…

Odhodlala jsem se jednat. Rychle jsem se vydala zpět ke břehu. Seděl tam. Opíral se dlaněmi o písek, slunce se třpytilo na jeho pokožce a on měl na tváři kouzelný úsměv. Úsměv, který říkal vše. Jeho lásku a něžnost… Věděla jsem, že po mém odchodu už na jeho tváři nebude. Ale já jsem to musela udělat… Už jsem neměla na výběr.

Edward:

V křišťálově čisté vodě jsem viděl každý její pohyb. Byla to kouzelná bytost. Její ladné pohyby ve mně vzbuzovaly nové a nové pocity, které jsem snad ani neuměl pojmenovat. Mohl jsem rozeznat pouze obrovskou lásku a taky jistou touhu, když jsem se díval, jak se její tělo ladně kroutí. Připadalo mi, jakoby mi to snad dělala naschvál. Už dnes ráno, když měla na sobě pouze ty krátké šatičky. Věděl jsem, že ji do toho navlékla Alice, ale i tak… Tehdy jsem prostě nemohl odtrhnout oči od jejího rozkošného zadečku a dokonalých nohou. A když si vzpomenu, co se mnou dělala ráno… V té shrnuté noční košilce a s vlasy rozházenými kolem hlavy vypadala jako sen každého muže. A já jsem měl to štěstí, že zrovna já jsem mohl být tím, komu patří.

Najednou se ve vodě otočila a vydala se směrem ke mně. Na tváři se mi samovolně vykouzlil ještě větší úsměv. Chtěl jsem jí mít co nejblíže. Abych mohl sledovat každý její harmonický pohyb.

Už byla skoro u mě. Hladina vody se snižovala a těsně před tím, než zmizela úplně, se kolem jejího těla objevily barevné jiskřičky a najednou už ke mně běžela na nohou. Ale asi metr ode mě se zastavila a dlouze se na mě zadívala. Zarazila mě nepřirozená vlhkost jejích očí. Vlastně, celý její výraz působil tak nějak zarmouceně.

„Bells,“ vydechl jsem tiše. „Co se stalo?“

Zatřepala hlavou. „Nic,“ odpověděla. I když zněla přesvědčivě, nevěřil jsem jí. Vyskočil jsem na nohy a rychlými kroky došel k ní. Chytil jsem její obličej do dlaní a donutil jsem ji, aby se mi podívala zpříma do očí. Poslechla… Najednou jí v nich překypovalo tolik lásky, že mě to až překvapilo. Bylo jí tak velké množství, že se mi tomu nechtělo uvěřit.

Pevně mě objala a hlavu mi zabořila do hrudi. Něco se dělo. Ale co?

„Lásko, co se děje?“ zeptal jsem se a snažil jsem se, aby to znělo normálně, ale jistá naléhavost mi z hlasu přeci jenom čišela při každém slově.

„Bylo mi tam bez tebe smutno,“ zakňourala a ještě silněji se na mě přitiskla.

Zasmál jsem se. I když jsem stále měl jisté pochybnosti, už se pomalu vytrácely a já jsem si začal její přítomnost vychutnávat plnými doušky.

Obmotal jsem kolem ní paže a požitkářsky jsem nasál její ojedinělou vůni. Na malý okamžik jsem zavřel oči a nechal se jí naplno omámit, ale potom prudce zafoukal vítr, který ze země zvedl spršku malých zrníček písku a prsknul ji na nás. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné ani na mou kamennou kůži. A na tu její sametovou to muselo být ještě protivnější.

Nečekal jsem, jestli něco řekne sama. Popadl jsem jí do náruče a došel jsem s ní až k naší malé stavbičce. Budeme tak schovaní před větrem a bude tam větší pohodlí. Na zemi byla rozprostřená tlustá deka a i přes Belliny protesty jsem tady přinesl několik menších polštářů, které jsem rozprostřel podél celé zadní stěny, a kdyby jí náhodou byla někdy zima, i přikrývku. Ta ovšem byla složena v koutě a Bella si ji odmítala kdykoliv vzít. Je strašně paličatá… Ale to je jeden z důvodů, proč mě k ní láska tolik táhne.

Posadil jsem se na zem a zády se opřel o tu kopku naducaného peří ukrytého v tmavé, hedvábné látce. Bella zůstala u mě na klíně stočená do klubíčka a co nejvíce to šlo se ke mně tiskla. Začal jsem ji pomalými pohyby přejíždět prsty po páteři. Stoupalo z ní napětí, cítil jsem ho. Ale už jsem se nechtěl potřetí ptát, co se jí stalo. Doufal jsem, že mi to poví sama od sebe, a když ne, nechci ji do toho nutit. I když jsem cítil strašnou potřebu se to dozvědět.

Ale během dalších pár vteřin se všechno změnilo. Uvolnila svou ztuhlou polohu a zvedla hlavu, aby se mi mohla podívat do očí s nevyřčenou otázkou.

V tu samou chvíli mi omotala ruce kolem krku. Prsty mi zapletla do vlasů a něžně se přitiskla na mé rty. Jemně mi přejela jazykem zvlášť po spodním i horním rtu. Hlasitě jsem vydechl a pootevřel jsem ústa. Pocítil jsem její zaváhání. Opatrně do nich svým jazykem vnikla a čekala na mou odpověď. Nejprve jsem na malý okamžik ztuhl překvapením, které se mísilo s rozkoší. Tohle jsme si ještě při našich něžných hrách nikdy k tomu druhému nedovolili. No, dalo by se říct, že jsme k tomu neměli odvahu…

Uvědomil jsem si, že stále vyčkává, jak zareaguju, a já namísto toho strnule sedím. Neváhal jsem ani vteřinu. Původní překvapení se vypařilo jako mávnutím kouzelného proutku a nahradila jej nepřekonatelná vášeň. S tichým stenem jsem se na její rty vrhl. Přistoupil jsem na její novou hru a opatrně jsem vnikl jazykem do jejích úst.

Ruce, které jsem měl doteď jen ležérně obmotané kolem jejího těla, jsem jí pevně ovinul kolem pasu a pomalu jsem je stahoval do pevnějšího obětí. Byl jsem tak zaslepen touhou a rozkoší, že jsem si málem nevšiml jejího pohybu, kterým se na mě posunula tak, že na mně teď seděla obkročmo. Nevím, jestli si uvědomovala, jak se zadečkem otřela o můj klín, ale ten jediný, nepatrný pohyb způsobil šílený nával vzrušení, který mi jako elektrický výboj projel celým tělem. Nikdy jsem nic takového nezažil. Z hrdla se mi vydral tichý vzdych, který jsem se snažil utlumit v polibku. Otevírala mi dveře do světa, který byl pro mne doteď zahalen tajemstvím.

„Edwarde…“ vydechla tiše během krátké chvilky, kdy musela popadnout dech. Nechtěl jsem ani na okamžik vzdalovat mé rty od jejího těla. Přesunul jsem se jí na krk. Její pokožka byla tak hebká, mé rty po ní lehoučce sklouzávaly.

Tušil jsem, že tohle už neskončí pouze tím, že se od sebe provinile odtáhneme a začneme se navzájem omlouvat. A ona to nejspíš musela vědět taky. Ba co víc, chtěla to stejně jako já, protože sama se odhodlala jako první k dalšímu kroku.

U lemu svého trička jsem ucítil nesmělé, rozklepané doteky horkých prstů. Byly velice váhavé, ale jak pokračovaly nahoru přes linie mých svalů, postupně se uvolňovaly. Bylo to velmi příjemné. Další hejno malých motýlků se mi v břiše vzedmulo a dalo se na zběsilé mávání svými křidélky.

Bella:

Nenáviděla jsem se za to, co dělám. Věděla jsem, jak šíleně jsem sobecká. Ale mé tělo nechtělo poslechnout mysl. Chtělo si Edwarda vychutnat naplno a neznalo překážek. Nechalo se zaslepit touhou míšenou se strachem a naléhavostí. Vědělo, že už mu nikdy nic podobného nebude dopřáno a chtělo si těch zbývajících pár hodin dělat to, po čem už dlouhou dobu toužilo.

Prsty, kterými jsem prozkoumávala každý centimetr jeho dokonale tvarovaných svalů, se chvěly vzrušením. Nebyla jsem schopna se na nic soustředit. Naše semknuté rty tančily v bezchybné souhře vášnivý tanec a spolu s jeho dotyky na mých zádech mi do těla vysílaly odzbrojující návaly elektřiny.

Přestala jsem vnímat rozum, který mi v duchu nadával a říkal mi, abych přestala. Začala jsem se řídit pouze touhou, vášní a hlavně nekonečnou láskou. Zapomněla jsem na všechno. Teď neexistoval žádný Jacob, kterému jsem dala slib. Neexistoval rozdíl mezi Edwardem a mnou, mezi upírem a měničem. Neexistovalo nic kolem nás… Byli jsme pouze my dva a naše láska. A to bylo vše, co jsem momentálně potřebovala.

Cítila jsem ho všude. Jeho líbezná vůně procházela celým mým tělem. Jeho dotyky se mísily s polibky na každém odhaleném centimetru mé kůže, která pod tím nátlakem doslova hořela. Měla jsem pocit, jakoby křičela a říkala, že chce další a další.

Rty se pomalu sunul přes můj obličej a krk až k hlubokému výstřihu mých volných šatů. V tu chvíli mě štvalo, že je mám ještě na sobě, ale nechtěla jsem nic uspěchat. Potřebovala jsem si naplno vychutnat každou setinu sekundy toho krátkého času, který nám zbýval.

Zaslechla jsem jeho tichý hlas vydechnout toužebně mé jméno. Netušila jsem, že to ještě bylo možné, ale příjemný pocit v oblasti podbřišku se ještě rozšířil.

Přes jeho plátěné kalhoty jsem cítila jeho narůstající vzrušení a byla jsem si jistá, že má touha narůstá stejně rychlým tempem.

Něžně skousl mou pokožku na hrudi. Málo na to, aby ji protrhl, ale dost na to, abych se celá zachvěla příjemným pocitem. Následně mě zasypal motýlími polibky.

Potom už seběhlo několik věcí najednou. Nechali jsme se polapit touhou a nechtěli jsme dál vyčkávat. Pomalým a procítěným pohybem mi stáhl šaty přes hlavu. Chvíli se toužebně díval na má ňadra uvězněná v krajkové podprsence. Neváhal dlouho a takovým něžným způsobem, aby ji nepotrhal, ji ze mě sundal. Seděla jsem před ním už pouze v kalhotkách, které toho moc nezakryly, a náhle jsem pocítila horkou červeň hrnoucí se mi do tváří, když jsem viděla, jak mé tělo se zájmem pozoroval.

S něžným úsměvem se mi zadíval do očí, v těch jeho se zračilo takové množství lásky, až mě bolestně píchlo u srdce, když jsem si vzpomněla, že už se na ni nikdy nebudu moct podívat znovu. Položil mi prst na čelo. Pomalými pohyby jím začal přejíždět kontury mého obličeje. Přes nos, ústa bradu. Nezastavoval se a pokračoval níž, přejížděl můj krk, hruď, malou prohlubní mezi mými ňadry a dojel až k pupíku, který objel dokolečka a potom se zastavil. „Proč se červenáš?“ zašeptal tiše a hlas mu přeskakoval, jak se v něm snažil potlačovat vzrušení. Sehnul se až těsně k mému obličeji a přitom nepřerušoval náš oční kontakt. „Každý muž by mi tě teď musel závidět. Jsi tak kouzelná…“ Poslední slova už říkal tak tiše, že jsem mu jen stěží rozuměla.

Lačně jsem se přisála na jeho rty a nechala je splynout v procítěném polibku. Edwardovy ruce mě mezitím pevně uchopily za pas. Přitáhl si mě k sobě tak blízko, jak jen to šlo, aniž by naše rty rozpojil. Začal mi pomalu docházet dech. Už jsem cítila nepříjemný tlak v plicích a musela jsem se odtáhnout, abych se přerývaně nadechla. Potom jsem si všimla, že je stále oblečený. Chtěla jsem, aby to bylo vyrovnané. Stejně jako on, i já jsem se chtěla pokochat pohledem na jeho hruď, prohlédnout si každý detail jeho svalů zblízka a na každý milimetr mu vtisknout vroucný polibek.

Roztřesenými prsty jsem uchopila lem jeho trička a pomalu jej vyhrnovala vzhůru. S každým nově odhaleným kouskem jeho kůže jsem cítila nový nával dychtivosti, která mi zatemňovala mysl. Poslední pohyb rukou jsem urychlila. Chvatně jsem mu tričko přetáhla přes hlavu a odhodila jsem jej někam za sebe. Nestarala jsem se o to, kam dopadlo, bylo mi to úplně jedno. Před sebou jsem teď měla tu nejkrásnější věc na světě. Dokonale stavěné tělo. Ještě krásnější a vypracovanější, než vídáte na obálkách časopisů s pánskými plavkami.

Váhavě jsem se k němu sehnula. Políbila jsem ho na rty, na krk, až jsem se konečně dostala k té vypracované hrudi. Byla hebká jako sklo, bez jakékoliv chybičky. Užívala jsem si opojení, které mi burcovalo celým tělem.

Slyšela jsem, jak hlasitě dýchal a dodávalo mi to odvahu pokračovat níž. Vychutnávala jsem si sladkou chuť jeho pokožky a nechtěla jsem skončit. Obkroužila jsem jazykem kolečko kolem jeho pupíku, když se mu zhrdla vydral vzrušený vzdech následovaný tichým zavrčením.

Najednou už se všechno seběhlo strašně rychle. Chytil mě pevně do náruče a svalil mě na zem. Opatrně si nalehl na mě a začal si razit přes mé tělo cestičku něžnými polibky. Kde se dotkly jeho studené rty mé horké pokožky, tam mi naskakovala husí kůže.

Najednou se však zvedl do sedu a já jsem se na něj zmateně podívala. Se vší něžností a opatrností uchopil mou pravou nohu do dlaní. Netrpělivě jsem vyčkávala, co se chystá udělat. Trochu ji nadzvedl a přiložil si ji k obličeji. Nejprve se tváří otřel o mou pokožku a potom si vroucnými polibky postupoval od kotníku nahoru.

Celá jsem se zachvěla, když líbal mé stehno a bez zastavení pokračoval dál. Zastavil ho až lem mých kalhotek. Vycítila jsem zaváhání v jeho počínání. Ale než jsem se nadála, kalhotky byly odhozeny někde daleko od nás, stejně jako ostatní oblečení. Uvědomila jsem si, že teď už mě neskrývá nic. Žádný kousek látky. Ležím pod ním přesně taková, jakou mne Pán Bůh stvořil. Do obličeje se mi opět začala hrnout krev a i když jsem chtěla, nedokázala jsem ji zastavit. V tu samou chvíli jsem u ucha ucítila dotek Edwardových rtů.

„Neměla by ses stydět,“ zašeptal tichounce a potom mi něžně přejel jazykem ušní lalůček, až jsem se zachvěla rozkoší. Srdce mi uhánělo v divokém rytmu a já jsem věděla, že to musí slyšet.

Sledovala jsem jeho tělo pohledem. Oči se mi zastavily na jeho kalhotách. Byla jsem nedočkavá. Nelíbilo se mi, že jen já jsem tady nahá a on má ještě půlku těla skrytou pod otravnou látkou. Chtěla jsem, abychom si byli vyrovnaní.

Otočila jsem hlavu k němu a na malý okamžik jsem jej políbila na rty. Prsty jsem přejížděla přes jeho břišní svaly a zastavila jsem se u lemu kalhot. Na malý okamžik jsem zaváhala. Ale nedokázala jsem odolat.

Začala jsem zápolit s jeho páskem, ale mé prsty s ním nebyly schopny pohnout, jak byly rozklepané. Bylo mi trapně.

Ale Edward se zdál, že to tak nebere. Něžně se v polibku usmál. Opatrně uchopil mé zápěstí a přesunul si mé dlaně na hruď. Potom jsem uslyšela cinkavý zvuk, jak o sebe kovové spony pásku narážely. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl nahý. Měla jsem sto chutí si ho prohlédnout stejně, jako si on předtím prohlížel mě. Ale věděla jsem, jak trapně bych se přitom cítila, tak jsem to zatím odložila na později.

Leželi jsme teď na boku naproti sobě. Naše rty se o sebe něžně otíraly. Zvedla jsem opatrně jednu nohu a váhavě jsem přejela špičkou palce po jeho lýtku.

Do úst mi vypustil tichý sten a mi se zamotala hlava z jeho sladkého dechu. Znovu jsem pocítila smutek. Uvědomila jsem si totiž pravý důvod tohohle zbrklého jednání. U srdce mě zase bolestivě píchlo, ale snažila jsem se to všechno potlačit, vžít se zpět do téhle chvíle.

Políbila jsem Edwarda naléhavěji. Věděla jsem, že už nebude dlouho otálet. A taky že jsem se nemýlila…

Najednou mě držel okolo pasu a rychlým pohybem nás překulil, abych byla pod ním. Věnoval mi pár posledních polibků na tváři a krku a potom hlasem plným touhy, naléhavosti, ale taky smutku zašeptal: „Promiň mi to.“

„Na něčem jsme se dohodli,“ vydechla jsem a hned potom jsem se musela přerývaně nadechnout.

Edward opatrně oddálil mé nohy trochu od sebe a jak nejněžněji a nejpomaleji to šlo, spojil naše těla v jedno. Ucítila jsem bolestivé škubnutí v lůně a do očí mi okamžitě vhrkly slzy. V tu chvíli jsem nemohla říct, jestli byly způsobené bolestí fyzickou nebo psychickou. Čím víc totiž ta fyzická odeznívala a já jsem pociťovala rozkoš, ta psychická se zvětšovala a slzy se mi draly do očí ve větším množství. Čím víc se mi to začínalo líbit, tím větší díra se vytvářela v mém srdci…

Edward:

Sledoval jsem, jak se její oči zalévají slzami. Ve velkých proudech jí začaly stékat po tvářích a já bych se v tu chvíli nejraději zabil. Byl jsem pitomec. Neměl jsem se nechat tak rychle unést. Vždyť je ještě mladá, nebyla na to připravená. Do nosu mě uhodilo silné aroma její krve. Voněla krásně, ale ne jako potrava. Spíš jako příjemný parfém.

Cítil jsem momentálně ohromnou rozkoš, ale když jsem sledoval, jak má láska trpí, nedokázal jsem si ji naplno vychutnávat.

Další potůček slz si razil cestičku po jejím obličeji a rychlým tempem stékal dolů. Celé tváře měla mokré a já jsem se v tu chvíli nenáviděl.

Začal jsem se odtahovat. Nechtěl jsem ji zbytečně trápit. Ale jakmile se mé tělo jen malinko pohnulo dál od toho jejího, poznala co chci udělat a chtěla tomu zabránit. Obmotala kolem mě ruce i nohy a přirazila si mě zpátky.

Ten jediný pohyb v jejím lůně ve mně vyvolal nepopsatelný pocit. Mé vzrušení se znásobovalo a já jsem cítil, jak mě opouští všechen rozum.

Chtěl jsem víc… chtěl jsem to pocítit znovu a silněji. Už jsem nedokázal odolávat. Snažil jsem se být něžný. Pohnul jsem se v ní nejprve pomalu, aby si na mě zvykla, ale opět jsem pocítil ten odzbrojující pocit. Nemohl jsem přestat. Mé tempo se zrychlovalo, aniž bych si to uvědomoval. Její tělo se mi ochotně přizpůsobovalo, ale její oči ronily slzy dál.

Začal jsem je jemně slíbávat z jejího obličeje. Měly příjemně slanou chuť, která se dokonale mísila s její vůni.

Mé ruce byly zaneprázdněny jejím tělem. Potřeboval jsem cítit každý detail toho božského stvoření. Nedočkavost z mých doteků jen čišela, zhmotňovala se.

Slyšel jsem její zrychlený dech. To ona byla ta, kdo neustále zrychloval tempo, a já jsem měl pocit, že musím každým okamžikem explodovat. Nechtělo se mi uvěřit, že jsme se tomuhle oba dva doteď vyhýbali. Jak jsme si mohli odepírat takovou nádheru?

Bella mi do ucha slastně vydechla mé jméno. Zapomněl jsem na všechno. Na všechnu šetrnost a priority a nechal jsem zvíře v sobě, které toužilo po uspokojení, aby vyplavalo na povrch.

Naše milování se stalo vášnivějším. Nechali jsme se pohánět instinkty a zapomněli jsme na předsudky. Jemný stah, který jsem pocítil v jejím lůně, ve mně vyprovokoval další neuvěřitelný pocit…

Pláží se rozléhaly jen naše hlasité vzdechy a výkřiky slůvek lásky. Prsty mi zamotala do vlasů a tiskla se ke mně celým svým tělem. To, co jsem nyní cítil, se nedalo slovy popsat. Téhle chvíli se nemohlo vyrovnat nic na světě. Užíval jsem si blízkost lásky mé existence a nechtěl jsem dovolit, aby nás někdy něco rozdělilo…

…

Slunce už zacházelo za obzor. Bella mi ležela na hrudi. Měli jsme přes sebe přehozenou jednu z tenkých dek, které teď konečně našly své využití. Její srdce ještě stále tlouklo v neuvěřitelně rychlém rytmu. Pažemi mě pevně objímala, ale na prsa se mi snášely její tiché slzy, které ve mně vyvolávaly nepopsatelnou bolest.

Pocit štěstí z předchozí chvíle se okamžitě vytratil a nahradil jej ohromný pocit viny. Určitě jsem ji nějak ublížil. Přestal jsem se ovládat a klidně jsem ji mohl zabít.

Musel jsem se jí omluvit. Musela vědět, jak mě to mrzí. Položil jsem jí dva prsty pod bradu a donutil jsem ji podívat se mi do očí.

„Bello, já-“

Nenechala mě domluvit. Zvedla ruku a prsty mi zakryla pusu. Chvíli se mi jen tiše dívala do očí. Viděl jsem v těch jejích tolik smíšených pocitů, kterým jsem nedokázal porozumět. „Ne, Edwarde.“ Zavrtěla hlavou a v očích se jí mihla velká bolest. Zděsil jsem se ještě víc. To jsem jí ublížil až tak hodně?

Vzedmula se ve mně ohromná zuřivost. Zuřivost vůči sobě samému. Nejraději bych se sám zmlátil. Mučil se bolestí, které by se nic nemohlo rovnat. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem mohl pošpinit a ublížit nejzbožnějšímu stvoření na téhle planetě?

Bella se zděšením sledovala mé rychle měnící se pocity a její obličej nepřirozeně bělal.

„Moc mě to mrzí,“ zamumlal jsem skrz její prsty a snažil jsem se, aby do mého hlasu prosákly všechny mé skutečně pocity viny.

Znovu zakroutila záporně hlavou. „Edwarde,“ promluvila tichým, láskyplným hlasem. „Tohle bylo ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy zažila. Byl to nekrásnější dar, jaký jsi mi mohl dát a já ti za něj nikdy nepřestanu být vděčná. Ukázal si mi všechno. To, co je na životě krásné, že na původu ani zásadách nezáleží, že láska je silnější než cokoliv… Miluji tě, Edwarde. Pamatuj si, že se to nikdy nemůže změnit. Vždycky budeš v mém srdci jen ty a pro nikoho jiného už tam není místo.“ Během slov jí oči zvlhl dalším přívalem slaných slz. Mluvila tak naléhavě… Slyšel jsem v jejím hlase ještě jeden skrytý význam, ale neuměl jsem si ho správně vyložit.

Má nervozita spolu s podezřením se usadily v mé mysli a snažily se přijít na to, co se děje.

Bella natáhla krk ke mně a vroucně mě políbila. Prudce okupovala mé rty a já jsem se jí přizpůsoboval. Ale i v tom polibku bylo cítit to napětí, které kolem Belly panovalo. Začínal jsem mít doopravdy strach. Co se děje? Tohle byla jediná otázka, která mi v mysli panovala. Byla v každém kousíčku mého mozku, ale odpověď na ni jsem nemohl nikde najít.

Najednou se Bella zahleděla na moře. Dívala se do dáli a těsně před tím, než stihla na obličeji nasadit pevnou masku, jsem viděl, jak jím projela další neuvěřitelná bolest.

„Už je pozdě,“ řekla tiše. „Určitě už tě doma očekávají.“ Vzpomněl jsem si na Alici, která mi kladla na srdce, abych přišel domů včas. Už teď jsem měl jistě zpoždění, ale chvíle s Bellou za to stály. Nechtěl jsem ji na několik dlouhých hodin opustit, ale lov jsem potřeboval.

„Máš pravdu. Měli bychom jít,“ souhlasil jsem smutně a chtěl jsem se začít zvedat. Ale ona ležela pořád stejně. Zdálo se mi, že její stisk okolo mého hrudníku na chvíli zesílil, ale potom najednou povolil a ona své paže stáhla k sobě.

Oblékl jsem si kalhoty a postavil jsem se na nohy. Čekal jsem, že Bella udělá to samé, ale ona překvapivě ztuhle ležela pořád na zemi.

„Bello?“ zeptal jsem se opatrně a přidřepnul jsem si k ní.

Nepodívala se na mě, když mluvila a to mou nervozitu ještě zvětšovalo. „Myslíš, že bych dnes mohla zůstat přes noc tady?“

„Nevím, jestli to je dobrý nápad…“ zaváhal jsem. „Co kdyby se ti něco stalo?“ Pohladil jsem ji po tváři a setřel jsem jí zbloudilou slzu.

„Co by se mi mohlo stát? Kromě vás tady přeci nikdo nežije.“ Zněla tak… já nevím. Mrtvolně? Její hlas byl suchý, bez nádechu jakýchkoliv emocí.

„To sice ne, ale… mám o tebe strach,“ přiznal jsem.

Podívala se mi do očí a trochu se usmála. Musím přiznat, že se mi ohromně ulevilo, když jsem spatřil alespoň nějaký projev pocitů. Zvedla se na kolena s dekou obmotanou kolem sebe. Nahnula se trochu ke mně, aby mě mohla políbit na rty. Potom mě znovu objala a položila si hlavu na mé rameno.

„Nemůže se mi tady nic stát. Jsem zvyklá na přírodu a potřebuju s ní chvílemi zůstávat o samotě. Potřebuju si vyčistit myšlenky a dnes je k tomu ideální příležitost. Kdyby… kdybych spala ve tvé posteli bez tebe, cítila bych se hrozně osaměle. Chyběl bys mi a já bych stejně nemohla usnout. Tady to bude jiné. Zaposlouchám se na chvíli do šumění moře a budu klidnější. Prosím…“ šeptala tiše.

Povzdechl jsem si. Jednomu mému já se příčilo, abych ji tady nechal samotnou, zvlášť v takovém stavu. Ale to druhé jí chtělo splnit všechna přání.

„Slib mi, že budeš opatrná. A kdyby něco, Rosalie s Emmettem jedou na lov až zítra a dnes budou doma, tak za nimi zajdi,“ zaprosil jsem a pevně jsem ji sevřel v náručí.

„Slibuju, že se mi nic nestane.“ Pevné objetí mi opětovala a já jsem si povzdychl. Už doopravdy budu muset jít, jinak mě Alice přetrhne.

Podíval jsem se naposledy na Bellu. Přitiskl jsem se na její rty a nechal jsem se unést v bouřlivém polibku. Bella mě líbala naléhavěji. Už zase jsem pocítil to nevysvětlitelné napětí a smutek. Připadalo mi, jakoby se… loučila?

Bylo by to logické, když jdu od ní pryč, ale přeci nebudu daleko dlouho. Do rána se zase vrátím a budu s ní. Ona tou dobou bude spát a uteče jí to jako voda. Tak… proč?

„Miluji tě,“ zašeptala, když se musela odtáhnout, aby se zhluboka nadechla.

„Já tebe,“ řekl jsem a naposledy jsem na malý okamžik přitiskl své rty na její.

Odtáhla se ode mě a podívala se mi do očí. S jistou útěchou jsem zkonstatoval, že už ty její nejsou zalité slzami. Byly plny lásky a něhy.

Usmál jsem se. „Ráno už budu s tebou,“ slíbil jsem. Věnoval jsem jí poslední úsměv a potom jsem odběhl do lesa…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 17. kapitola :