Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 16. kapitola

12.07.2010 (08:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4018×

Ani jsem se nenadála a dva týdny utekly jako voda. Za tu dobu jsme s Edwardem strávili každou minutu, každou vteřinu, spolu. Nedokázala jsem se od něj odloučit. No jo… stala jsem se na něm závislá. Byla jsem závislá na jeho polibcích, dotecích, hlasu, očích, vlasech, jeho pokožce… Aah, jak já ho miluju.

Naše pláž se stala naším každodenním útočištěm. Byly chvíle, kdy jsme tam dováděli jako malé děti, jindy jsme se zase tulili k sobě a užívali si vzájemnou blízkost, nebo jsme se chovali doslova jako zamilovaní puberťáci. Chodili jsme ruku v ruce, vyměňovali jsme si polibky, vyrývali jsme do stromů naše jména a slibovali jsme si věčnou lásku.

Jednoho dne jsme měli tvořivou náladu. Zase jsme dělali hlouposti na pláži, házeli jsme po sobě pískem, stříkali vodou, až jsme čirou náhodou nějakým způsobem skáceli jednu palmu. Načež dostal Edward geniální nápad. Okamžitě jsme se dali do vytváření a za pár hodin jsme měli hotovo. Kmen palmy jsme použili pro tvorbu našeho malého, soukromého místečka. Museli jsme k tomu ovšem pokácet ještě pár dalších. No, co všechno jsme zbourali je jedno. Hlavní byl dokonalý výsledek.

Postavili jsme si z toho všeho takový malý přístřešek. Nebyl to tak docela domeček ani srub, protože na ten to by to muselo mít nejméně střechu a čtyři stěny a náš výtvor měl pouze jednu a o střeše se taky zrovna mluvit nedalo. Ale byl to spíš takový náš malý úkryt. Jak před sluncem, tak před celým světem. Měli jsme pocit, že tam máme soukromí a nemohli jsme být ničím rušeni. Nebylo to ani moc vysoké, když jsem stála, sahalo mi to někam po prsa. Ale když jsme seděli nebo leželi, bylo to velké tak akorát pro nás. Edward tam dokonce, i přes mé protesty, donesl i nějaké deky a polštářky. Prý abych tam měla pohodlí, pche… Jakoby snad nevěděl, že mi k pohodlí stačí pouze jeho hruď, objímající paže a sladké polibky…

Ale moc jsem se s ním nehádala. Takhle to alespoň působilo víc pohodovým dojmem.

…

Dnes byla sobota. Seděli jsme, teda Edward seděl a já jsem mu ležela na klíně, v obýváku a dívali jsme se na nějaký film. No, popravdě řečeno, ani moc netuším o čem byl. Velice mě totiž rozptylovaly Edwardovy prsty v mých vlasech, které každou chvíli vystřídaly jeho rty.

Emmett seděl v křesle vedle nás. Řekla bych, že ani on z toho filmu nic neměl, protože se každých pár vteřin podíval naším směrem a culil se na všechny strany. Ale aspoň jsem mohla být vděčná za to, že si své poznámky nechává pro sebe. Za ty dva týdny, co jsme se s Edwardem od sebe ani nehnuli, nás sledoval dost zvláštním pohledem. Jakoby rentgenoval každý náš pohyb, každý dotek a polibek… No, nebudeme si nic nalhávat. Prostě je to pako a taky jím zůstane.

Najednou na obrazovce naskočily závěrečné titulky a když jsem se podívala na hodiny, s hrůzou jsem zjistila, že film trval skoro tři hodiny. Bylo už něco po půlnoci. Za tu dobu jsem byla docela ztuhlá a potřebovala jsem se protáhnout. Proto jsem rázně odmítla Edwardovu nabídku, že mě nahoru odnese. Raději jsem se tam vydala po svých a jeho jsem chytla pouze za ruku.

Dveře do pokoje se za námi zaklaply a já jsem sebou únavou třískla o postel.

Zaslechla jsem za sebou jeho smích. „Vypadáš unaveně,“ zkonstatoval.

„Ne, doopravdy?“ reagovala jsem na to ironicky, ale stejně jsem se při pohledu na něj neubránila úsměvu. Přisedl si ke mně na postel a pohladil mě po vlasech.

„Měla bys spát. Neměl jsem tě nechat tak unavit,“ řekl provinile.

Převrátila jsem oči v sloup. „Žádné omluvy, vzpomínáš?“

Usmál se. „Já se neomlouvám. Jen chci, abys věděla, že je mi to doopravdy líto.“

„Edwarde,“ povzdechla jsem si. „No tak jsem se prostě unavila, to je toho. Na tom není nic, co by sis měl vyčítat.“ Pomalu jsem se zvedla. „Myslím to vážně,“ dodala jsem a dala mu rychlou pusu na tvář. „Dojdu se osprchovat,“ oznámila jsem a začala jsem hledat oblečení. Nebyla jsem si zcela jistá, co bych si měla obléct. Ta jediná použitelná košilka totiž záhadným způsobem zmizela a já podezřívám Alici, že to udělala naschvál. Nezbývalo mi teda nic jiného, než si vzít jednu z těch odvážnějších. Našla jsem jednu, která sice končila těsně pod zadkem, ale alespoň nebyla průsvitná jako všechny ostatní. Rychle jsem k tomu popadla ještě spodní prádlo a už jsem za sebou zavírala dveře v koupelně.

S úlevou jsem si stoupla pod sprchu a nechala jsem horké prameny, aby mi bičovaly pokožku. Jestli jsem si myslela, že mě to probere, nejspíš jsem se mýlila. Spíš se mi zdálo, že to mělo opačný účinek…

Po pár minutách jsem si spláchla šampon z vlasů i z těla a vypnula jsem vodu. Vlasy jsem si alespoň trochu vysušila ručníkem, aby mi z nich neodkapávaly kapky vody, ale nechtělo se mi je sušit úplně, tak jsem je nechala vlhké.

Když jsem si na sebe navlíkla tu odpornou zrůdu v podobě černé, sametové košilky, naštvaně jsem se naposledy podívala do zrcadla a raději jsem rychle vpadla do pokoje, než bych si to byla schopná rozmyslet a vzala si na spaní třeba rifle.

Vešla jsem do pokoje. Byla tady tma, kterou ředilo pouze slabé světlo z malé lampičky na nočním stolku. Díky barevné žárovce zbarvovala pokoj do modra a dodávala mu tak tajemný odstín. Edward seděl na posteli a se zájmem si mě prohlížel. Snažila jsem se ten jeho zkoumavý pohled ignorovat a rychle jsem zapadla pod přikrývku. Pohodlně jsem se mu zavrtala u boku a poslední, co jsem zaregistrovala, než jsem upadla do hlubokého spánku, byly jeho studené paže, které mě pevně objaly…

…

Opatrně jsem otevřela jedno oko. První, co jsem postřehla, bylo to, že už za okny bylo světlo, které mě dost nepříjemně píchalo do očí. Dále jsem zaregistrovala něco studeného, co jsem měla obmotané kolem sebe, a když mi pomalu docházelo, co to je, jako každé ráno jsem se začala v duchu tetelit, že se mi nic z těch krásných chvil s Edwardem pouze nezdálo, nýbrž je to dokonalá skutečnost.

Ucítila jsem na zátylku motýlí polibky.

„Umm… to lechtá,“ postěžovala jsem si a vzápětí se za mnou ozval smích. Hlasitější než moje uši byly schopny po ránu v klidu vnímat.

Rozlepila jsem i druhé oko a párkrát jsem zamrkala, aby se mi pohled zaostřil. Rty se ze zátylku přesunuly na můj krk a já jsem měla co dělat, abych nevzdychla blahem.

„Edwarde…“ vydechla jsem a snažil jsem se znít přísně.

„Ano, lásko?“ zamumlal a přesunul své rty k těm mým. Nevím, co jsem mu chtěla ještě před chvílí vytknout, každopádně, teď už jsem toho ani nebyla schopna. Naprosto jsem se mu oddala. Ach jo… taky chci mít takové manipulační zbraně.

Obmotala jsem mu ruce kolem krku a do polibku jsem se vžila. Ospalost mě pomalu opouštěla a já jsem cítila, jak jsem čím dál čilejší.

Když se ode mě odtáhl, propálila jsem ho naštvaným pohledem. Nahlas se zasmál a přitáhl si mě do náruče.

„Co bys dneska chtěla dělat?“ položil mi svou obvyklou otázku. Nepamatuji si ráno, kdy by se na ni nezeptal.

„Hm…“ Zamyslela jsem se. Včera mě napadlo, že bych si chtěla jít zaplavat. Už dlouho jsem se nekochala tím krásným, podmořským světem, protože jsem se kochala převážně Edwardem. Ale jak jsem tak nad tím přemýšlela, doopravdy mi to chybělo. Ten pocit, kdy kolem mě plavou mořští živočichové, jak ze dna vlají mořské chaluhy a dno je celé pokryté mořskými poklady v podobě mušlí a barevných kamínků…

„Půjdeme na pláž?“ zeptala jsem se místo toho. S mým plánem ho seznámím až tam…

„Tvé přání je mým rozkazem,“ zašeptal mi do ucha a já jsem se jeho slovům upřímně zasmála.

„Asi tě vezmu za slovo,“ zasmála jsem se a začala jsem se pomalu sápat na nohy. Ovšem ani jsem si málem nestačila sednout a už mě jeho paže stahovaly zpátky k sobě.

„A jaká jsou tvá další přání?“ zeptal se a políbil mě na tvář.

„Hm… Však já na nějaké časem přijdu,“ odpověděla jsem se smíchem a začala jsem se vymotávat z jeho rukou nanovo. Tentokrát mě nechal.

Moje tělo se stále ještě pohybovalo dost pomalu. Jako mátonoha jsem se postavila na nohy. Celou dobu se na mě Edward díval zbožným pohledem, na tváři šťastný úsměv a v očích obrovskou něhu. Na malou chvíli jsem mu zamilovaný pohled oplatila a potom jsem se začala belhat do koupelny. Ovšem to nebyl dobrý nápad. Hned naproti dveřím totiž bylo zrcadlo a jakmile jsem se v něm zahlédla, tak kdyby nebylo futer, o které jsem se včas zachytila, zcela jistě bych se skácela k zemi.

V tu ránu mě zezadu chytaly jeho paže. „Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

Musela jsem se v duchu zasmát. Já se pouze leknu svého odrazu v zrcadle a on si hned dělá starosti, jestli nejsem nemocná.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem rychle.

„Bello?“ zeptal se striktně.

„Co?“

„Právě si sebou málem sekla o zem. Doopravdy mi chceš tvrdit, že ti nic není?“

Tentokrát jsem se zasmála nahlas. „Neříkal jsi náhodou, že jsi studoval medicínu?“

„Ano…“ odpověděl a tvářil se docela zmateně.

„V tom případě by sis ji měl ještě nejméně ještě jednou zopakovat. Třeba si napodruhé zapamatuješ, že devadesát sedm procent všech dívek v období od desíti let je silně závislá na svém vzhledu a když uvidí po ránu v zrcadle tohle,“ kývla jsem hlavou před sebe a on se tím směrem nechápavě podíval, „může to mít katastrofální následky. A v případě, že si uvědomí, že ji takhle viděl její přítel, ba v mém případě dokonce láska mého života, celé vypětí se ještě znásobuje a padesát procent případů může následovat omdlením.“ Nevěděla jsem, co to žvástám. Věděla jsem, že to jsou nesmysly, které mi zrovna přinesla slina na jazyk, ale bavilo mě Edwarda přitom pozorovat.

Zmateně se vrátil od zrcadla pohledem zpátky ke mně a pozvedl obočí v očekávání normálního vysvětlení.

Povzdechla jsem si. „Jen se podívej, jak vypadám!“

„Nevím, o čem to mluvíš, Bello,“ řekl s klidem.

„V tom případě je nejspíš čas na návštěvu u optika, lásko.“ Znovu jsem se podívala do zrcadla. Pohled mi zhrozeně oplácela dívka, jejíž vlasy rozcuchaně trčely do všech stran, noční košilku měla na pravé noze skrčenou vzhůru tak, že jí končila někde nad pasem a byly tak vidět její krajkované kalhotky, a aby toho nebylo málo, jedno ramínko měla shrnuté pod rameno. No, zjednodušeně řečeno, vypadala, jakoby právě vylezla z křoví, nebo jí případně někdo znásilnil… Neubránila jsem se rychlému pohledu na Edwarda, ale hned na to jsem si v duchu vynadala za to, že se vůbec opovažuju o něm takto přemýšlet.

„Jo, to je,“ přiznal a já jsem se vítězně usmála.

„Tak vidíš.“

„Ale jedině, že bych tam měl odvést tebe. Bello, jen se na sebe podívej!“ řekl naléhavě.

„No právě, že se dívám, Edwarde,“ odpověděla jsem s klidem. Už jsem chtěla mít tenhle trapný rozhovor za sebou, tak jsem se nadechovala k tomu, abych ho ukončila, ale on mě předběhl.

Objal mě zezadu kolem pasu a pevně si mě k sobě přitisknul. Dvě osoby v zrcadle udělaly to samé. Tedy, jedna osoba, o mně se takto totiž mluvit nedalo.

„Bello, nedokážeš si ani představit, jak svůdně vypadáš,“ zamumlal a přitom mě líbal na obnažené rameno.

„Hahaha,“ řekla jsem ironicky.

Povzdechl si. „Ty jsi tak paličatá.“

„To asi nemá být kompliment, předpokládám.“

Zasmál se. „To je jen konstatování.“

„Jo tak.“

„Kéž bych ti nějak mohl ukázat, jak na mě zrovna teď působíš,“ povzdechl si.

„To si dokážu živě představit. Příšera s rozcuchanými vlasy, která vypadá, jakoby se právě vrátila z procházky na ulici, na které se zrovna rvaly davy rozběsněných fanoušků dvou fotbalových mužstev a ona se do toho čirou náhodou připletla.“

Zasmál se. „Jsi vedle. Vypadáš jako vyspělá žena, která se právě rozhodla, že chce svého přítele svést.“

Protočila jsem oči. „Proč já nikdy nepochopím to mužské myšlení?“ zamumlala jsem si pro sebe a vymotala se z jeho rukou.

Došla jsem k umyvadlu a ještě jednou se znechuceně podívala na tu dívku před sebou. Zblízka už nevypadala tak hrozně, ale stejně… Zašklebila jsem se na sebe a ona mě napodobila. Brr…

Opláchla jsem si obličej ledovou vodou a potom jsem do ruky popadla hřeben. Trhavými pohyby, kterými jsem si ty vlasy spíš vyrvala, než rozčesala, jsem se snažila rozmotat jeden velký chuchvalec.

Po několika minutách velmi namáhavé práce jsem se podívala do zrcadla a hned mi bylo o něco líp. Teda, alespoň vlasy už vypadaly normálně. Byly sice o něco vlnitější než jindy, jako ostatně pokaždé, když jdu spát s mokrou hlavou, ale aspoň už jsem neměla pocit, že vypadám jak pankáč.

Všimla jsem si, že se Edward pořád opírá o futra a zaujatě mě pozoruje. Na rtech měl pobavený úsměv a já jsem přemýšlela, co tak vtipného - nebo trapného - jsem zase udělala.

Ale on se netvářil, že by se mi to zrovna chystal povědět, takže jsem se raději s povzdechem vydala zpět do pokoje, abych našla něco normálního na sebe. Otevřela jsem skříň dokořán a očima rentgenovala její bohatý obsah.

Edward si mezitím stejně jako já hlasitě povzdechl a se slovy, že mi dojde připravit snídani, se vytratil s pokoje. Nestihly se za ním ani zavřít dveře a už vedle mě stála Alice, až jsem se jí lekla a trochu nadskočila.

Zasmála se. „Myslela jsem si, že jako měnič budeš mít rychlejší reflexy.“

Zasmála jsem se s ní, ale jakmile se začala štrachat ve skříni, ihned mi zatrnulo. Doufám, že právě nedělá to, co si myslím, že dělá. Ale když po mně po pár vteřinách mrskla něčím světle žlutým, musela jsem v duchu zasténat, protože ona mi doopravdy vybírala, co si mám vzít na sebe!

Roztáhla jsem ten kus látky před sebou a… no dobře, musela jsem uznat, že to není zas tak hrozné. Rychle jsem to na sebe v koupelně oblíkla a v zrcadle jsem se ujistila, že se to doopravdy dá nosit. Bylo to trochu delší, volné tričko, které končilo těsně pod zadkem.

Vrátila jsem se zpět do pokoje a čekala jsem, že jakmile projdu dveřmi, Alice po mně hodí kraťasy nebo tak něco. Ale ona seděla na gauči, úsměv od ucha k uchu, a ohromně se na mě culila.

Začínala jsem mí neblahé tušení… a to se potvrdilo po pár vteřinách, když se zvedla a s pochvalou, že mi to sluší a upozorněním, ať je večer Edward doma, protože ho musí vzít na lov, už se chystala zmizet z pokoje.

No dobře, jak myslí… Však já si k tomu něco vyberu sama. Už jsem si chtěla obléct mé oblíbené džínové kraťasy, když mi je najednou její drobná paže začala tahat z ruky. A samozřejmě se jí to povedlo.

„Alice…“ zasténala jsem.

„Buď rozumná, Bello. Přece by sis nevzala kraťasy k šatům!“

Vytřeštila jsem na ni oči. „Tohle, že jsou šaty?“

Alice si povzdychla. „Věděla jsem, že nejsi zrovna velký módní znalec, ale rozpoznávat jednotlivé kousky oblečení by jsi mohla.“

Ještě jednou jsem se podívala na to, co mám na sobě. Ať jsem se pokoušela, jak jsem chtěla, žádné znaky šatů jsem v tom prostě nenašla.

Ale už jsem neměla náladu se hádat, tak jsem nakvašeně odešla dolů a Alici s vítězným úsměvem na rtech jsem přitom úspěšně ignorovala…

…

Došli jsme s Edwardem společně na pláž. Doopravdy bylo větší horko než obvykle a já jsem vlastně za… za tu věc na sobě byla docela vděčná. Ale stejně mě pořád štvalo, že si Alice prosadila svou. Nemohla jsem si totiž nevšimnout, jak Edward se zájmem pozoruje každý můj pohyb. A to hlavně od pasu dolů, jelikož jsem celé nohy měla odhalené. Sice mi to lichotilo, ale když jsem potom pokaždé zrudla… no prostě to bylo trapné. Navíc když se při každém tmavším odstínu na mé tváři objevil na té jeho širší a širší úsměv.

Zastavili jsme se ruku v ruce u vody. Slabé vlny se nám tříštily o kotníky a slunce pražilo do vodní hladiny.

„Chceš se jít koupat?“ zeptal se vševědoucně a já jsem podezřele přivřela oči. Neříkal náhodou, že mi neumí číst myšlenky? „Je doopravdy vedro a navíc si myslím, že bych neměl nijak omezovat tvé tvůrčí geny. Navíc mi říkala Alice, že se stejně do vody chystáš.“ Usmál se. Přivřela jsem oči ještě víc. „Děje se něco?“ zeptal se opatrně, když viděl můj výraz.

„Ne, nic…“ řekla jsem ledabyle a přestala jsem se tím zabývat. Usmála jsem se na něj. „Půjdeš taky?“ zeptala jsem se a nadšení v mém hlasu jsem prostě nemohla popřít.

Zasmál se. „Myslím, že to není nejlepší nápad.“

Úsměv mi pohasl. „Proč ne?“

Pohladil mě po tváři. „Protože by sis to se mnou ve vodě neužila,“ zašeptal klidně.

Vykulila jsem oči. „Doufám, že jsi chtěl říct, že bych si to bez tebe neužila.“

Zavrtěl hlavou. „Lásko, vzpomínáš jak jsi mi vyprávěla, co ve vodě zažíváš?“ zeptal se. Matně jsem si vzpomněla na náš rozhovor před pár dny. Vyprávěla jsem mu, jak se mi pod vodou líbí. Ale s ním by se mi tam líbilo ještě víc, copak to nevěděl? „Říkala jsi mi o těch všech rybičkách a vůbec všem živém, jak s tebou plují a dovádějí. Kdybych byl vedle tebe já, nejspíš by utíkaly na stovky kilometrů daleko.“

Zamračila jsem se. „To není pravda.“

„Ale je. Věř mi,“ odpověděl se smíchem. „Tak běž, já na tebe počkám na břehu,“ usmál se.

Zavrtěla jsem hlavou a pevně jsem ho objala. „Já tam bez tebe nechci.“ Připadala jsem si jako malé dítě, které říká, že bez svých rodičů nepůjde do školky. Ale tohle bylo jiné. Já jsem prostě chtěla strávit každou chvíli s ním. Nechtěla jsem výjimky.

„Nebuď hloupá, Bello,“ zasmál se a pohladil mě po vlasech. „Jak jsem říkal. Je horko a ty se občas musíš měnit, abys neztratila sílu. A já si alespoň ze břehu vychutnám pohled na tu nejkrásnější mořskou královnu a budu si pořád opakovat, že je jen a jen moje.“

Smutně jsem se usmála a dala jsem mu pusu na tvář. „Stejně mě budeš mít hned zpátky,“ řekla jsem s ledabylým pokrčením ramen, naposledy jsem se podívala na jeho spokojený úsměv a rozběhla jsem se do vln. Během pár vteřin jsem napjala všechny svaly, uslyšela jsem bzukot v uších a už jsem místo nohou pocítila ocas. Ponořila jsem se pod vodu a na malý okamžik jsem se pokochala tou nádhernou podmořskou krajinou… Jenomže potom se to stalo…

Tak kdo tuší, co se děje? :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 16. kapitola: