Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 14. kapitola

09.07.2010 (18:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3606×

Bella:

Ostré paprsky slunce pronikly i přes víčka k mým očím a donutily mě je tak otevřít. Potřebovala jsem párkrát zamrkat, abych si přivykla na náhlé světlo, a taky na to, abych si uvědomila, co se to děje.

Došlo mi, že studené, objímající paže, tichý smích a studené rty v mých vlasech nejspíš nebudou součástí pohodlné postele. Zavrtěla jsem se. Až moc pohodlné… Vzpomínky se mi začaly tlačit neodbytně do mysli a mnou projela neuvěřitelná vlna štěstí, úlevy, radosti a lásky. Tak rychle, že jsem se tomu sama divila, jsem se přetočila tak, abych mu viděla do tváře, na které si mu pohrával něžný úsměv.

„Vypadáš šťastně,“ zkonstatoval. Jak pošetilá poznámka!

„Nemám snad k tomu dostatek důvodů?“ zeptala jsem se a založila jsem mu své ruce za krk, kde jsem své dlaně pevně spojila.

„Hm… Nejspíš ano,“ zasmál se.

„I ty mi přijdeš poněkud veselejší,“ podotkla jsem na důležitý fakt, že v jeho očích poskakují jiskřičky štěstí a směje se mnohem častěji, než kdy dřív. No… ale lichotilo mi to.

„A mohla bys mi říct,“ řekl a odmlčel se na malý okamžik, během kterého se rychle přetočil tak, že jsem nyní byla pod ním, a i když se opíral na loktech, celé jeho tělo se na mě tisklo tak, že intenzita tohoto okamžiku prosakovala všude kolem nás, „který muž,“ zase se odmlčel; rty mi přitiskl na krk a zbytek věty už zašeptal během polibku, „by nebyl šťastný, kdyby mu tak překrásná dívka, jako ty, řekla, že ho miluje?“ Objel rty mou spodní čelist a moje srdce – ačkoli se to zdálo nemožné – své tempo ještě zrychlilo.

Opět se zasmál. Překulil se zpátky na záda a mě si přitáhl na svou hruď. Pohodlně jsem se tam uvelebila a nechala si od něj probírat vlasy.

Ale jak už to bývá, krásné chvíle musí vždycky něco – nebo v tomhle případě spíš někdo – pokazit. Dveře se s ohlušující ránou rozletěly dokořán a za nimi stál Emmett, paže založené na prsou, obočí stažené a celkově vypadal velice pobaveně.

Pod mým uchem se v Edwardově hrudi ozvalo něco jako zavrčení. „Ne, Emmette, jestli tě zajímá doopravdy jenom tohle,“ procedil skrz zuby a tvářil se nazlobeně. Nechápala jsem proč. Jaká otázka mi zase unikla?

„Chceš mi říct, že jste v téhle poloze, ale přesto jste-“ nevzdával se Emmett, ale neměl šanci větu dokončit.

„Ne!“ přerušil ho Edward rázně a přitom ho propaloval varovným pohledem.

Nejspíš to zabralo, protože Emmett se uculil, na malý okamžik se zahleděl do země, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel, a potom pohlédl na mě. „Tak co, Bello? Jak se ti spalo první den v nové posteli?“ Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla ještě něco, co tam být nemělo?

Zase jsem pod sebou zaslechla to zavrčení, ale pokusila jsem se jej ignorovat.

„Ehm… Dobře?“ zajíkla jsem se zmateností a on se uchichtl.

„Tak to je fajn… A co tvůj nový šatník?“ Nechápala jsem, co se to tady děje. Je jasné, že tenhle rozhovor neměl hlavu ani patu. To se snažil být pouze zdvořilý? Byl docela roztomilý, jak se takhle culil, ale nějak jsem tušila, že má něco za lubem…

„Jo… je docela-“ Nedomluvila jsem, protože mě přerušila Rosalie, která se najednou vedle Emmetta zničehonic objevila.

„Prosím tě, pojď,“ řekla a podívala se mu do očí naléhavým pohledem.

„Ale já jsem chtěl jen-“

„Já vím.“ Zatahala ho za ruku. On si povzdychl, ale nechal se odtáhnout pryč. Rosalie se na nás ještě stihla podívat s omluvou ve tváři a potom už se za nimi jen zaklaply dveře.

„Edwarde?“ zeptala jsem se, když už jsem si byla jistá, že nás neuslyší.

„Ano?“ opáčil a políbil mi pramínek vlasů, který zrovna třímal mezi prsty.

„Co to mělo znamenat?“ optala jsem se zmateně. Byla jsem si jistá, že on to ví. Určitě mu v myšlenkách přečetl, co tím vším to pako myslelo.

„Coby… Emmett je prostě takový, na něj si zvykneš,“ řekl až moc rychle. Ač nedobrovolně, vymanila jsem se z jeho objetí, sedla jsem si vedle něj a s nedůvěřivým zamračením jsem se mu podívala do tváře.

„Já vím, že mi neříkáš pravdu. Tak co těmi zdvořilostmi myslel?“ zeptala jsem se v naprostém klidu. Ať mi to řekne na rovinu.

Povzdechl si. Taky se zvedl do sedu a konejšivě mě chytil za ruku. „Ale nic, lásko. Doopravdy, byl to jenom jeden z jeho mnoha vtípků, kterými se ovšem dobře baví  pouze on.“

„Řekni mi to, taky se chci zasmát,“ pobídla jsem ho.

Zatvářil se zasmušile. „Není to vtipné,“ řekl, možná trochu naštvaně.

„I tak to chci vědět.“

„Bello…“ Znovu si povzdechl. „Emmett se prostě baví věcmi, které pro ostatní znamenají něco úplně jiného.“ Na poslední slova vkladl zvlášť velký důraz a podíval se mi při tom naléhavě do očí.

„No tak už to vyklop.“ Můj hlas už nezněl ani tak moc pobaveně, jako spíš nervózně. Je jasné, že to byl nějaký vtípek na mou adresu. Myslí si o mně Emmett něco špatného? Chce se mi vysmívat? Otázky se mi v hlavě tvořily bez ustání, ale odpovědi na ně jsem postrádala.

„No víš…“ na chvíli zaváhal a já jsem začala mít doopravdy strach.

„To je to tak zlé?“ přerušila jsem ho.

„No ne… víš, Emmett jen chtěl vědět, jestli… no, jestli…“ Podíval se mi významně do očí a nejspíš čekal, že na to sama přijdu. Ale mě nenapadalo nic, co by zrovna Emmett mohl myslet svým blábolením o oblečení.

„Jestli co?“

Hlasitě vydechl a zadíval se na povytáhlou nit v povlečení na posteli. „On je prostě strašně zvědavý, jestli jsme spolu už… ehm… jestli už jsme zkrátka spolu spali. A když zjistil, že ne, nechtělo se mu tomu moc věřit…“ Nejspíš se mu ulevilo, že už to má za sebou, ovšem to se o mně rozhodně říct nedalo.

„Ehm… jo tak,“ zamumlala jsem a v tu ránu jsem pocítila, jak se mi do tváří hrne krev ve velkém množství a zbarvuje tak mou pokožku do jasně rudé barvy.

Za tu krátkou chvíli, která uplynula od té doby, co mi Edward poprvé vyznal lásku, mě ještě ani nenapadlo, že by… že by se snad mohlo stát něco víc.

„Říkal jsem ti, že to nebudeš chtít slyšet,“ řekl sklesle a opět se mi podíval do očí. „Prosím, nic si z toho nedělej. Neber ho vážně. Je to pako, které neví o čem mluví.“ Obmotal kolem mě své paže a přitáhl si mě k sobě na klín. Pomalu mě začal kolíbat ze strany na stranu, ale i když jsem chtěla, uklidnění se nedostavovalo a pocit trapnosti se jen prohluboval. „On nikdy nemůže pochopit, co k tobě cítím. Že je to mnohem, mnohem silnější než… fyzická láska…“ řekl se zaváháním v hlase.

Zabořila jsem mu obličej do hrudi. Možná ve snaze skrýt tu trapnost chvíle, nebo možná proto, že jsem doufala, že mě jeho chladná pokožka uklidní a má barva se opět vrátí k normálu.

„Vždyť já vím,“ zamumlala jsem mu těžko srozumitelně do košile.

Ucítila jsem jeden jeho prst na bradě. Donutil mě zvednout obličej k němu. Střetla jsem se s jeho starostlivým pohledem. „Nechci, aby ses kvůli němu trápila,“ zašeptal a něžně mi přejel prsty po tváři.

„Já se netrápím.“ Byla to pravda tak napůl. Netrápila jsem se kvůli tomu… Ale proto, že je to pro mě v tuhle chvíli trapné téma.

Nepřesvědčila jsem ho. Sklonil obličej až těsně k mému a zašeptal. „Zapomeň na to. Příště, až bude mít nějaké svoje chytré poznámky, představ si ho v noční košili.“ Najednou jsme tiše vyprskli smíchy. Edwardovi se zjevně ulevilo, že už se atmosféra uvolnila a lehoučce, jako když motýl dosedá na lístek květiny, se dotkl mých rtů.

Moje srdce okamžitě dalo najevo, že mu to neuteklo a začalo se jako obvykle dobývat ven.

Chtěl se hned odtáhnout, ale nedovolila jsem mu to. Spojila jsem mu své ruce za krkem a přitáhla si ho zpět. Nebránil se. Spíš naopak. Zdálo se, že ho to těší.

Bylo zajímavé, kolik lásky a vůbec všech citů se do jednoho polibku může vejít. Byla jsem si jistá, že v tom našem se nacházelo vše. Láska, vášeň, jistý stud a napětí – díky předešlé situaci, ovšem také naléhavost, něžnost, radost, štěstí, jemnost, křehkost… Ani jsem to všechno nedokázala pojmenovat. Bylo to jednoduše kouzelné a nenahraditelné…

A bylo zvláštní, že teď, v tuhle chvíli, mi už pomyšlení na to… ehm… co si myslel Emmett… že teď už mi to nepřišlo vůbec zvláštní nebo trapné. Spíš přirozené! V tenhle okamžik jsem si jednu věc s jistotou mohla slíbit. Kdyby k tomu někdy došlo, nebudu se bránit… V budoucnu. Teď to na mě bylo přece jenom příliš brzy, ale později bych na to byla připravena. A nedivte se mi. Vždyť jsem šestnáctiletá – dalo by se říct puberťačka - s měničskými geny, která se zabouchla do upíra, který je její úhlavní nepřítel, a teprve před pár hodinami si vyznali lásku…

Začal mi docházet dech, a tak se Edward na malý kousek odtáhl, abych mohla do plic přerývaně nasát kyslík. „Miluji tě,“ zašeptal tichounce a moje srdce na to reagovalo ještě rychlejším tlukotem. Chvílemi jsem doopravdy uvažovala nad tím, že si tam pouští hlasitou hudbu a pořádá diskotéky. Copak tohle bylo normální?

„Já tě miluju víc,“ špitla jsem automaticky a povalila ho na postel. Znovu jsem otřela své rty o jeho. Nejprve něžně, váhavě. Ale když mi nedočkavě začal polibky opětovat, vyklubala se na povrch všechna touha, kterou jsem se snažila potlačovat a nedat hned najevo. Ale bylo mi to prd platné.

Jakmile jeho nedočkavé rty přejely přes linii mé spodní čelisti a jeho sladká vůně mi stoupla do hlavy, připadala jsem si omámená, jako pod vlivem sedativ, či nějaké drogy. Vlastně mi to ale přišlo zvláštní. Rodiče mi už odmala vtloukali do hlavy, že nám upíři smrdí a my smrdíme jim. A teď? Jejich vůně je pro mě jako kouzelné opojení a on mě přirovnal k osvěžovači vzduchu. Voněl mi jako rozkvetlá letní louka uprostřed lesa…

Kde se Edwardovy rty střetly s mou pokožkou, tam jsem měla pocit, že se mi pod kůží vytváří nové a nové elektrony. Nová magnetická pole, která toužila po tom, aby se na ta samá místa jeho rty či doteky vrátily. Připadala jsem si šíleně. Jako v oparu slastného ovzduší…

Ani jsem se nenadála a už jsem ležela opět pod ním. U ucha se mi ozval jeho tichounký smích a poté jsem ucítila, jak se o něj něco něžně otřelo. Bylo jasné, co to bylo a kdo za tím stál. Nevydržela jsem to. Vím, jsem srab… Přitáhla jsem si Edwardovy rty zpět k těm svým – ony totiž byly vůči ostatním částem mého těla strašně sobecké.

Jednu jeho ruku jsem cítila na kříži. Druhou mě držel za lopatky a trochu si mě nadzvedával blíž k sobě. Svoje křehké paže jsem mu obmotala kolem krku a celým svým hrudníkem jsem se na něj přitiskla. Byla to tak dokonalá chvíle. Nechtělo se mi uvěřit, že jsem se tomuhle vztahu s ním, dalo-li se tomu tak říkat, už od prvního setkání s ním tak bránila. Kdybych si své city uvědomila ihned, nemuseli jsme ztrácet čas tím vyhýbavým pochodováním okolo sebe a takových dokonalých chvil, jako byla tahle, jsme mohli mít bezpočet…

Zaslechla jsem smích. Už ne tichý Edwardův, nýbrž hlasitý a to hodně. I když ho částečně utlumila stěna mezi pokoji, zcela zřetelně jsem slyšela každé Emmettovo zahalekání. A romantika byla rázem fuč.

Edward na chvíli zvedl zamračeně oči. Nechápavě zavrtěl hlavou a potom se ode mě s trochu provinilým úsměvem oddálil.

„Omlouvám se… nechal jsem se unést,“ povzdechl si zkroušeně a jemně mě svou dlaní pohladil po tváři.

Zahanbeně jsem sklopila pohled. „Nemáš se za co omlouvat, byla to má vina,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale on se jenom zasmál.

„To já jsem tady ten zvrhlík, který se vrhnul na mladou, nevinnou dívku.“ Podívala jsem se zpět na něj. V očích mu ještě stále doznívala vášeň, ale už se s ní mísily ďábelské jiskřičky. „Že se tak ptám…“ najednou krapet zrozpačitěl. „Kolik ti vlastně doopravdy je?“ Malinko jsem nakrčila obočí. Až teď mi došlo, že já jsem se ho sice na jeho skutečný věk už ptala, ale o mém nepadlo ani slovo.

„Hm… no… Den před tím, než jsem… utekla, jsem oslavila šestnáctiny,“ řekla jsem a s rozpaky mu pohlédla zpříma do očí.

Nejdřív se zdál být překvapený, ale potom se uvolněně zasmál. „Tak ne že mladou a nevinnou. Ale ještě k tomu nezletilou.“ S povzdechem a hraným zahanbením zavrtěl hlavou. „Seš to ale zvrhlík, Edwarde. Jsi stoletej dědula a s takovým pokušením se vrháš na ubohé a bezbranné děvče, které by se ti ani nebylo schopno bránit.“

Zasmála jsem se a hodila jsem po něm polštář, který mi právě padl pod ruku. Pohotově ho chytil a mrsknul ho po mně zpátky. Já už jsem takový postřeh neměla, a tak mi polštář přistál na obličeji, od kterého se odrazil a dopadl zpátky do peřin.

Je pravda, že když to o našem věku řekl takhle, znělo to divně. Ale co záleží na tom, jak dlouho už na tomhle světě je? Vždyť fyzicky byl starší jen o rok než já. A to je naprosto běžný rozdíl.

„Takové hlouposti už neříkej,“ řekla jsem vesele, ale stejně jsem si připadala, jako bych zrovna vedla výchovnou řeč s malým dítětem a snažila se mu vysvětlit, že vulgární slova se neříkají… Já vím, šílené přirovnání, ale bylo to tak.

Edward se pousmál, se zbožným výrazem v očích mě pohladil po tváři a potom promluvil. „Musíš mít hlad. Chceš jít dolů nebo ti mám přinést snídani do postele?“ V úsměvu, který ještě rozšířil, odhalil dvě řady bezchybných, běloskvoucích zubů.

„Hm…“ zamyslela jsem se. „Hrozí, že dole potkám Emmetta?“ zeptala jsem se opatrně a on propukl v hlasitý smích.

„Myslím si, že ne, lásko. Vypadá to, že teď bude delší dobu zavřený v pokoji. Rosalie mu totiž právě vykládá výchovnou přednášku o tom, jak by se měl chovat. A věř mi, že dřív jak za dvě hodiny ho nepustí.“

Představila jsem si Emmetta, jak sedí uprostřed pokoje na židli a krčí se. Přitom Rosalie chodí kolem něj, klepe podpatky o zem a během toho ho poučuje, a neubránila jsem se smíchu.

„Dobře, jdu dolů,“ prohlásila jsem vesele. Začala jsem se vymotávat zpod přikrývek. Edwardův pohled mě přitom celou dobu pozoroval a já jsem rozpaky celá červenala. Ovšem to ho nejspíš neodradilo. S každým tmavším tónem, který má pleť nabrala, se jeho úsměv víc a víc rozšiřoval.

Když už jsem to šmírování nevydržela, popadla jsem první věc z nového šatníku, co mi přišla pod ruku, a už jsem za sebou zabouchávala dveře od koupelny.

Rychlostí blesku jsem se převlíkla. Potom jsem ještě usoudila, že by nebylo od věci vykonat pár lidských nutností v podobě vyčistění zubů a rozčesání vlasů. Když jsem se potom podívala do zrcadla, s úlevou jsem zjistila, že už nepřipomínám čarodějnici, a s o něco lepší náladou jsem se vrátila do pokoje.

Trochu mě překvapilo, že tam na mě Edward pořád čeká. Stál hned za dveřmi, takže jakmile jsem se objevila v pokoji, ani jsem se nenadála a už jsem nestála na zemi, nýbrž jsem pohodlně ležela v jeho pažích.

„Víš, že ti to ohromně sluší?“ zašeptal mi do ucha a následně ho něžně políbil. Zmateně jsem se podívala, co že to mám vlastně na sobě. Byly to obyčejné džínové kraťasy a modré tílko. V tomhle horku se ani nic jiného nosit nedalo. Navíc, s mou teplotou pokožky bych – kdyby to na ženské nepůsobilo divně – chodila nejraději bez trička úplně. Ale to se zrovna moc nehodilo…

Edward si povzdechl. „Tak nechápavá…“ A potom se – se mnou stále na rukou – vydal ke dveřím, které vedly z pokoje na chodbu.

„Ehm… Edwarde?“ zeptala jsem se rozpačitě.

„Ano, lásko?“ Usmál se na mě tím svým kouzelným úsměvem, že jsem se musela zhluboka nadechnout, abych byla schopna odpovědi.

„Nemyslíš si, že by bylo vhodné, abys mě postavil na zem?“ zeptala jsem se s jistou námahou, neboť jsem jeho očima byla naprosto omámená.

Zavrtěl hlavou. „Teď ke mně patříš, vzpomínáš?“ zeptal se laškovně. Němě jsem přikývla hlavou a přitom jsem se snažila pochopit, co se tím snaží říct. Naštěstí mi to vysvětlil. „Takže teď, jestli nebudeš proti, bych to rád ukázal celému světu.“ Jemně mě políbil na rty a já bych mu v tu chvíli nejspíš odkývala i vraždu.

„Tak vidíš,“ zašeptal. S povzdechem, kterým jsem dala najevo svou prohru, jsem mu obmotala ruce kolem krku a nechala jsem se jím odnést dolů… Ale s ním bych šla klidně až na měsíc.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 14. kapitola: