Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 13. kapitola

06.07.2010 (12:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4757×

Po skvělé a uvolňující koupeli jsem si oblékla jednu z méně vyzývavých nočních košilek, které mi dovezla Alice. Když předtím říkala, že to podstatné nakoupila už dneska, nikdy by mě ani nenapadlo, že pro ni to znamená přibližně desatery šaty, velký cestovní kufr plný spodního prádla, o kterém jsem si ovšem na první pohled myslela, že to jsou pouze krajky, ze kterých teprve bude něco dělat, dále cestovní taška plná triček, několik párů bot – od tenisek, přes střevíce, až k jehlovým podpatkům. A když potom ještě zaběhla pro druhou várku, která se skládala převážně ze všech druhů nátělníků, triček, mikin, bund a několika druhů plavek, myslela jsem, že mě asi něco trefí.

Stejně z toho všeho nevyužiji ani malou pětinu. K čemu by mi asi tady na ostrově byly plesové šaty, že? Navíc je tady takové horko, že si myslím, že její tři druhy kožených bund také budou k ničemu. A o zásobě triček s dlouhým rukávem ani nemluvě. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kolik jí to všechno muselo stát. Už jsem byla rozhodnuta vydat se některý den na pevninu a vše jí z mého rodinného konta, které už asi nikdo nevyužije, vrátit. Ale jakmile už jsem se k tomu odhodlala, začala okamžitě vyvádět jako smyslů zbavená a dokonce vyhrožovala, že jestli ještě někdy budu takhle uvažovat, nechá Emmetta, aby mě hlídal…

S povzdechem jsem se podívala do zrcadla. Tahle noční košilka byla ze všech nejdelší a přesto končila někde v půli stehen. Byla světle modrá a vynikla tak pod ní má opálená pokožka. Díky sametu, ze kterého byla vyrobena, se pod světlem zvláštně leskla a působila příliš luxusním dojmem.

Zhasla jsem světlo, kterým bylo zrcadlo olemováno, a tichou chůzí jsem se vrátila zpět do pokoje. Edwarda jsem tady nikde neviděla. Podívala jsem se na postel a v tu chvíli si nemohla pomoct.

Naposledy jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že mě opravdu nikdo neuvidí, potom jsem se rozběhla a tiše hupla do měkoučkých matrací. Potlačila jsem uchichtnutí a raději jsem se po pás přikryla tenkou dekou. Vedro subtropického pásu se tady okatě projevovalo.

Zavřela jsem oči a byla rozhodnuta usnout, i když se mi vůbec nechtělo, když jsem uslyšela tiché vrznutí dveří. Podívala jsem se tím směrem. Edward pomalu vcházel do pokoje. Když se na mě podíval, zatvářil se trochu překvapeně a já jsem nechápala proč. Vzápětí mi to ovšem vysvětlil.

„Promiň, myslel jsem, že už budeš spát,“ zašeptal a na chvíli zaváhal. „Já… jen si vezmu jednu knihu a už tě nebudu rušit.“ Rychlejším krokem došel ke své knihovničce a začal tam něco nepřítomně hledat pohledem.

„Nemusíš odcházet. Je to tvůj pokoj,“ řekla jsem mu. „To spíš já bych ti tady neměla kazit soukromí,“ dodala jsem uštěpačným tónem, jak jsem si vzpomněla na můj nápad s pláží.

Zasmál se. „Už s tím zase začínáš?“

„Jo, protože je to pravda.“ Zakřenila jsem se na něj a on lehoučce zavrtěl hlavou.

„Jak si vůbec něco takového můžeš myslet.“ Nahlas si povzdechl a potom se podíval na hodiny, které hlásily, že za chvíli bude půlnoc. „Nebudu tě rušit, měla bys spát.“

Převrátila jsem oči v sloup. „Víš, že mi někdy připomínáš moji mámu?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Snad mi nechceš říct, že nosila stejný účes,“ řekl a koutky mu cukaly potlačovaným smíchem.

„No…“ dělala jsem, že nad tím horečnatě přemýšlím a potom jsem neurčitě pokrčila rameny. „Ona měla sice vlasy o něco delší… Ale ta barva!“ Zakroutila jsem hlavou. I když maminka měla vlasy uhlově černé, bavilo mě ho provokovat. „Ne, doopravdy. Ta tvoje starostlivost mi někdy přijde až směšná. A navíc, pořád nechápu, proč bys kvůli mně musel trávit večery v obýváku. Dělej si tady, co chceš. A mě si vůbec nemusíš všímat.“

Povzdechl si a chvíli to vypadalo, že je na vážkách. Ale potom se přece jenom uvelebil na pohovce, otevřel si knihu někde uprostřed a vypadalo to, že doopravdy čte.

Ale jakmile jsem zavřela oči, okamžitě jsem pocítila na tváři jeho pohled. Přímo mě pálil. Jako by mi tam někdo dal rozžhavený uhlík a nechal ho, aby mě celou noc obtěžoval. Je sice pravda, že jeho pohled mě netrápil, ale spíš ve mně vyvolával nervozitu. Bála jsem se, že takhle nedokážu usnout. Bylo zvláštní smíšení několika pocitů, které nedávaly smysl ani zvlášť, natož dohromady.

Mohla uběhnout vteřina, minuta, hodina, nebo celá noc. Stále jsem ležela nehnutě, snažila jsem se pravidelně oddechovat a přitom jsem doufala, že mě to za chvíli unaví a já se ponořím do říše spánku. Ale všechno to mělo spíš opačný účinek. S každým nádechem jako bych byla o něco čilejší. A s výdechem jakbysmet.

Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. Vždycky mi stačilo, abych si lehla a spánek se dostavil téměř okamžitě. Ale dnes? Ani náhodou…

Až když mi po nekonečně dlouhé době moje oční víčka propálilo přicházející světlo, byla jsem natolik unavená, že jsem usnula. Zaplaťpánbůh.

Edward:

Bylo půl čtvrté ráno, když konečně usnula. Okny pokoje už slabě prosakovalo světlo přicházejícího rána. Do té doby měla pouze zavřené oči a pravidelně dýchala, ovšem nebylo těžké poznat, že je stále vzhůru. Její srdce nemělo rovnoměrný tlukot a sem-tam se zrychlilo.

Nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled. Byla tak kouzelná, tak mýtická! Její roztomilý obličejík vypadal se zavřenýma očima a malinko pootevřenými ústy snad ještě nevinněji, než ve dne. Tma v pokoji navíc její opálené pokožce dodávala magičtější odstín a mě to k ní táhlo čím dál víc.

Bylo skoro nemožné dívat se na ni, sledovat její dokonalé rysy, které v krátké košilce byly jasně viditelné, a nevrhnout se přitom na ni. Věděl jsem, že uvažuji jako nějaký zvrhlík, ale nemohl jsem si pomoct. Ona mě přitahovala vším, každým milimetrem čtverečním její pokožky, každým svým vlasem, pohybem, nádechem, vůní, tlukotem jejího srdce…

Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil. Už dávno jsem si uvědomil, že ji miluji, ale až teď mi docházelo, jak moc. Tolik jsem si přál lehnout si vedle ní a obejmout jí kolem ramen. Sevřít ji v mých pažích a ve spánku jí slíbit, že ji nikdy neopustím…

Ale nemohl jsem. Ona ke mně necítí, to co já k ní. Nemůže… Nemůže cítit lásku k druhu, který jí zavraždil rodinu. Navíc jsem si všiml, že od té doby, co se rozhodla zůstat s námi, se chová odtažitěji. Tedy, hlavně v mé společnosti. Je váhavější a opatrnější. Nejspíš má strach a já ji nedokážu pomoct. A tohle mě trápilo nejvíc.

Pozoroval jsem ji několik hodin. Za tu dobu už slunce vystoupalo výš, takže tmu v pokoji střídalo slabé šero. Když jsem najednou něco zaslechl. Ona něco ze spaní zamumlala a já jsem jí zrovna v tu chvíli nevěnoval pozornost! Nejraději bych si nafackoval, ale stejně jsem věděl, že bych si tím nezpůsobil žádnou bolest. Napnul jsem všechny smysly a modlil se, aby promluvila znovu. Toužil jsem alespoň na chvíli vniknout do její mysli. Nějaká překážka v jejím mozku mi to neumožňovala, ale její sny by mi prozradit mohla…

Možná tam nahoře doopravdy někdo je a konečně mě vyslyšel, nebo jsem měl prostě štěstí. Promluvila znovu a tentokrát hlasitěji.

Nevědomky jsem odložil knihu stranou, postavil jsem se na nohy a udělal jsem pár kroků blíž k ní.

„Ne Rosalie…“ zamumlala a neklidně se přetočila. „Neřeknu mu to.“ Co neřekne? A komu? Zoufale jsem chtěl vědět, co tím myslí. Přiklekl jsem k posteli a zadíval se jí do obličeje, který teď byl ve stejné výšce, jako ten můj. Ještě totiž neskončila. Povzdychla si. „Když já ho miluju…“ Zatrnulo mi a kdyby mé srdce ještě bilo, teď by se zastavilo. Takhle jsem v něm pouze pocítil píchavou bolest.

Měl jsem to očekávat. Někdo takový jako ona určitě musí mít někoho, koho by milovala. Ale proč je teda tady? Sama? Proč zůstala s námi? Nepohodli se? Byla to snad neopětovaná láska? Nechtělo se mi tomu věřit. Vždyť ji snad musí milovat každý, takže jí stačí, když si ze svých mnoha nápadníků jednoho vybere.

S bolestí, kterou jsem musel mít nyní jasně vepsanou ve tváři, jsem se pomalu postavil zpět na nohy a vydal jsem se ke dveřím. Už jsem s ní nemohl být v jedné místnosti. Už jsem nemohl zažívat tu bolest, kdykoliv jsem se jí podíval do tváře. Možná z ostrova odjedu… možná už se sem nikdy nevrátím. Věděl jsem, jakou bolest tím způsobí Esme, Carlisleovi a vlastně i všem ostatním… Ale v tuhle chvíli jsem chtěl být poprvé v životě sobecký.

„Miluju tě, Edwarde…“ ozvalo se však najednou a já jsem zkameněl uprostřed pohybu. Ruku, kterou jsem natahoval ke klice u dveří, se zastavila ve vzduchu.

Řekla to tak zřetelně, že jsem si nejprve myslel, že je vzhůru. Prudce jsem se otočil a podíval se na ni. Spala… Ani se nepohnula. Její srdce zpívalo v pravidelném rytmu a její dech jej doprovázel. Pomaloučku jsem se k ní vrátil. Tolik jsem chtěl věřit tomu, co právě řekla, ale nemohl jsem. Třeba se jí pouze spletlo několik snů dohromady a tohle z nich vyplynulo, nemohl jsem si dělat předčasné naděje.

„Edwarde…“ zamumlala znovu a já jsem se celý napjal v očekávání. Dokonce jsem přestal dýchat, jak jsem byl nervózní. „Edwarde, já tě doopravdy miluju,“ řekla, jakoby mě chtěla přesvědčit, jakoby před chvílí slyšela mé nerozhodné myšlenky a takhle mě ujišťovala… Bylo to nemožné, ale v tuhle chvíli to tak zapůsobilo.

Štěstí a úleva mnou projely jako blesk z čistého nebe. Teď už jsem věděl, že to myslí vážně. Necítil jsem nejmenší pochybnosti. Jenomže, co když si to nebude pamatovat, až se vzbudí? Co když to všechno popře?

Zakázal jsem si všechny tyhle myšlenky. Aspoň na tuhle malou chvíli jsem si chtěl užívat té obrovské blaženosti a povznešenosti, které byly nyní v mém těle i ovzduší kolem přímo hmatatelné.

Přisedl jsem si na kraj postele. Velice něžně a s největší opatrností jsem se dotkl dlaní její tváře. Když jsem pocítil její kůži, mělo to pro mě najednou mnohem větší význam! Cítil jsem se uvolněněji a mnohem, mnohem šťastněji. Najednou se však její srdce zrychlilo. Než jsem stihl s rukou uhnout, otevřela oči a nejprve ospale zamžourala kolem, než se mi podívala do očí.

Rychle jsem chtěl stáhnout svou paži pryč, ale sotva zmizel dotyk z její tváře, ucítil jsem na ruce její teplou ručku. Pevně kolem mého zápěstí obtočila prsty a vrátila mou studenou dlaň zpět tam, kde byla před chvílí.

Druhá a silnější vlna radosti otřásla znovu mým tělem.

Na chvíli se zadívala někam do neznáma. Skousla si spodní ret a potom se zhluboka nadechla. Pohlédla mi zpět do očí a zašeptala. „Edwarde… já – já tě asi miluju.“ Neuvěřitelně krásný pocit naplnil celé mé tělo i mysl já si v tu chvíli připadal, jako bych povznešeně odplouval na obláčku s Bellou po boku a společně jsme měli před sebou bezstarostnou cestu věčností.

„Já vím,“ pokračovala, „že je to šílené a-“

Nenechal jsem ji domluvit. Položil jsem jí na rty ukazováček a tím ji umlčel.

„Pššt…“ zašeptal jsem. Zmateně sledovala, co se chystám udělat. Její srdce bušilo jako splašené, a když jsem se k ní naklonil, měl jsem pocit, že jí chce vyskočit z hrudi.

Snížil jsem se k ní ještě níž. Tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly. Prst, který jsem měl doposud na jejích ústech, jsem spolu s ostatními přesunul do jejích vlasů a uvolněně je prohrábl.

„Já tebe taky miluju,“ zašeptal jsem tak tiše, že to mohla slyšet jen ona a potom už jsem bez váhání spojil naše rty.

Nejprve jsem z ní pocítil překvapení. Strnule ležela a vůbec se nehýbala. Ovšem hned jak se po pár krátkých vteřinách vzpamatovala, pevně mě objala a přitiskla se ke mně, jak nejvíc to šlo. Cítil jsem její horké tělo na svém a byl jsem neuvěřitelně šťastný.

Druhou ruku jsem jí obmotal kolem pasu a malinko ji nadzvedl. Její srdce mi navzdory její pokožce bušilo do hrudi a já jsem měl pocit, jakoby se snažilo přimět k pohybu to mé zkamenělé. A dokonce mi chvílemi připadalo, že se mu to daří.

Belle začal docházet kyslík, a tak jsem se polibky přesunul na její hebkou tvář. Nebylo místo na jejím obličeji, které bych nezlíbal. Když už jsem i já měl pocit, že nemůžu dýchat, ačkoliv jsem věděl, že to není možné, něžně jsem se od ní odtrhl a opřel si své čelo o její.

Dívali jsme se navzájem jeden druhému do očí a nepotřebovali jsme slova k tomu, abychom si nyní sdělili své opravdové pocity.

„Miloval jsem tě už od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil,“ zašeptal jsem a znovu jí krátce políbil na rty. Celá se zachvěla. „Jen mi chvíli trvalo, než jsem si to uvědomil. Promiň mi to, nebylo to vůči tobě fér,“ zamumlal jsem mezi dalšími a dalšími polibky.

Pocítil jsem, jak se její koutky vytáhly do úsměvu, a to mě přimělo se od ní odtáhnout a podívat se na ni.

„Asi jsme si podobní víc, než jsme tušili,“ zašeptala.

Usmál jsem se. „Asi ano.“ A potom jsem si ji k sobě přitiskl ještě víc, pevně jsem ji objal v mých pažích a v dlouhém a procítěném polibku jsem už stoprocentně věděl, že mě nic nedonutí k tomu, abych ji pustil.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 13. kapitola: