Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 12. kapitola

03.07.2010 (14:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4376×

Po rozhovoru s Rosalií jsem se cítila nervózně. Nevěděla jsem, jak bych se měla k Edwardovi chovat. Náš vztah mi přišel strašně složitý. Byl to hlavolam, ke kterému jsme sice měli oba dva klíč, ale ani jeden z nás nevěděl, do jakých dveří jej použít…

Nebylo to ani pár minut, co jsme se s Rosalií vrátily z pláže. Překvapilo mě, kolik jsme tam strávily času. Vyrazily jsme někdy kolem deváté dopoledne a zpět jsme dorazily až teď, když hodiny ukazovaly několik minut po páté hodině večerní. Ale troufla bych si říct, že se za tu dobu mezi námi vytvořilo silné přátelské pouto. Bylo zvláštní, jak ani jedné z nás najednou nezáleželo na tom, kdo jsme. Kdo je měnič, kdo upír. Komu tluče srdce, kdo se živí krví, komu je o padesát let víc… Když jsme si vesele povídaly a smály se spolu, připadala mi doopravdy jako moje sestra. Neměla jsem sice pádný důvod k tomu, abych to soudila, neboť jsem kromě bratra žádné jiné sourozence nikdy neměla. Ale už jako malá jsem o sestře snila. A vždycky jsem si ji představovala přesně takhle.

Nemám tím na mysli vysokou blondýnku s dokonalou postavou. Ale svědomitou dívku se smyslem pro humor, odvahou, skvělými radami a otevřenou náručí, ve které si můžu kdykoliv poplakat a svěřit se, co mě trápí.

Přiznala jsem si to. Rosalie si za naši dnešní konverzaci získala nevratné místo v mém srdci. A já jsem si byla jistá, že neexistuje nic, co by ji mohlo nahradit. A stejně tak jsem si byla jistá i o Edwardovi. Věděla jsem na sto procent, že i kdyby on mou lásku nakonec neopětoval, ta moje k němu už nemůže zmizet a zůstane navždy.

Z mých úvah, o nově nabytých citech a porozumění těm starým, mě vyrušil až zvláštní zvuk ozývající se zvenčí. Zvedla jsem se z Edwardova pohodlného gauče a třemi rychlými kroky přiskočila k oknu, odkud jsem měla dobrý výhled na vše, co se děje před domem.

V dálce v lese jsem zahlédla míhající se bílou šmouhu. Za pár vteřin se ze stínu stromů vynořila Alice s širokým úsměvem na rtech – tedy alespoň myslím. V té její rychlosti jsem si nemohla být ničím stoprocentně jistá.

Neuběhlo ani deset vteřin, když se dveře do Edwardova pokoje rozrazily a ona dovnitř vletěla jako uragán. Vzápětí mi její drobné tělíčko přistálo na zádech, až jsem málem ztratila rovnováhu, a mi se za uchem ozval její zvonivý smích. Potom si ale nejspíš uvědomila, co dělá a rychle ze mě seskočila zpět na zem.

Teď už jsem se k ní mohla otočit čelem a znovu si ji pořádně prohlédnout. Měla na sobě světlé džíny a koženou bundu. Její oči teď nabíraly druhou nejkrásnější zlatou barvu, jakou jsem kdy viděla. První místo patřilo Edwardovi. Bylo poznat, že byli na lovu.

Její vlasy byly trochu rozcuchané rychlým během, ale nelišilo se to moc od účesu, který měla, když jsem ji viděla posledně. Potom se ale zamračila.

„Bello,“ řekla naoko káravě. „Copak tohle se dělá?“ Zněla jako učitelka ve školce, která právě vysvětluje chlapcům, že nemají dívky tahat za vlasy. Obdařila jsem ji jedním ze svých nechápavých pohledů a vyčkávala jsem. Její výraz se vůbec nezměnil, když pokračovala. „Nemusela jsi dělat tak unáhlená rozhodnutí a raději si to nechat ještě pár dní hlavou. Vždyť takhle jsem měla jen necelých pár hodin na zařízení všeho potřebného!“

„O čem to mluvíš, Alice?“ zeptala jsem se pomalu. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem význam jejích slov pochopila správně. Protočila oči, jakoby to snad bylo nad slunce jasné.

„Tak zaprvé,“ řekla a znechuceně se přitom podívala na Edwardův gauč, na kterém jsem měla ještě stále rozestlané deky. „Přece si nemyslíš, že tě necháme navždy spát na téhle nepohodlné pohovce. A za druhé, tvůj šatník nutně potřebuje rozšířit!“ Zněla skoro zoufale, když tu poslední větu říkala. A se stejným výrazem jí pohled sklouzl na mé roztrhané džínové kraťasy a oškubanou košili s krátkým rukávem. Hlasitě polkla, jakoby se chtěla zbavit knedlíku v krku, i když jsem si nebyla jistá, jestli to je u upírů možné, a pokračovala. „To nejpotřebnější jsem ti stihla pořídit dneska, ale stejně budeme muset ještě tenhle týden, společně zajet na nějaký velký nákup. Uděláme si s Rose a Esme babskou jízdu, co říkáš?“

„Ale…“ namítla jsem, jenomže hned potom se mi hlas zajíkl a já nebyla schopná pokračovat.

Ani mě nenechala vzpamatovat a už mlela dál. „A takové ty řečičky typu - ‚To přece nejde, já bych si nějak poradila‘ - si nechej rovnou pro sebe. Nikdo v tomhle domě nechce, aby ses k nám chovala s ostychem a odstupem. To, že žiješ s námi, znamená taky to, že nesmíš odmítat žádné dárky, oblečení, nábytek a tak podobně a budeš se chovat jako jedna z nás. Protože ty už jsi jedna z nás, jestli ti to doteď ještě nedošlo.“ Andělsky se usmála a já jsem nic nechápala. Bylo to na mě moc informací najednou. Už-už jsem otvírala pusu, abych vznesla protest, ale sametový hlas nově příchozí osoby mě zastavil.

„Být tebou, tak ji raději poslechnu,“ řekl Edward se smíchem a zavřel za sebou dveře. Potom se podíval na mě, a když se naše pohledy střetly, smích ustal. Viděla jsem v jeho očích změnu z upřímné radosti na nervozitu… ale možná tam bylo ještě něco. Něco, co jsem chtěla vidět, ale nemohla jsem si být jistá, že se mi to jen nezdá… Je možné, že bych tam viděla i lásku?

Stáli jsme takhle několik dlouhých vteřin a já jsem za tu dobu jasně zaznamenala, jak mé srdce zrychlilo svůj tlukot na dvojnásobek. Cítila jsem, jak se mi krev pomalinku hrne do tváří, a mohla jsem jenom doufat, že to není nijak vidět. A jestli jo, tak že jsou upíři barvoslepí, protože jsem si nechtěla ani představovat, jaký červený odstín má pleť momentálně nabírá.

„Edward má pravdu,“ promluvila do ticha pokoje Alice, která až doteď s nadšením sledovala náš oční kontakt. „Pokud mě neposlechneš, mohlo by to mít nedozírné následky.“ Založila si ruce na prsou a hlasitě se zasmála.

Přestala jsem ji sledovat pouze periferním viděním a otočila jsem se na ni celá. Opět nečekala na žádnou mou odezvu, možná si myslela, že jsem tak omámená pohledem jejího brata, že jí stejně všechno odkývnu, nebo mou odpověď ani slyšet nechtěla, a už pokračovala dál. Začala přecházet po pokoji a zadumaně si přitom třela palcem a ukazovákem bradu.

„Jelikož už v našem domě není žádný volný pokoj, budeme muset tvůj nábytek trochu přestavět, Edwarde.“ Zastavila se u podélného stojanu na cédéčka a zamyšleně se zamračila. Na pár vteřin se mi zdálo, jakoby byla myslí někde úplně jinde, a potom opět zaostřila pohled před sebe. „Jasně… tohle bude dokonalé,“ špitla si tichounce sama pro sebe.

Koutkem oka jsem koukla po Edwardovi, abych zjistila, co tím myslela. Ale on se na mě nedíval. Zíral na Alici v němém překvapení, ale v jeho výrazu mi neunikl ani náznak spokojenosti… Co to může znamenat?

Otočila jsem se tedy zpět na Alici a v duchu si představovala, co jí řeknu. Nejlepší bude, když to vyklopím na rovinu. Že tady nemůžu Edwarda obtěžovat a okrádat ho svou přítomností o jeho soukromí, takže bude nejlepší, když zůstanu někde na pláži. Spát pod širým nebem, na kterém svítí miliony hvězd a usínat za zvuků šumění moře mi rozhodně nevadilo. Spíš mě to docela lákalo. Zkusila jsem to na Annaliině ostrově. Tam sice, kromě chladné jeskyně, nebyla jiná možnost, ale strašně se mi to líbilo. V tomhle podnebí navíc ani nehrozí, že bych někdy zmokla, takže by to tak mohlo zůstat napořád… no mně by to nevadilo. I když by to tady jistě bylo pohodlnější, příroda byla už odmalička mou skvělou kamarádkou.

„Na tu pláž rovnou zapomeň, Bello,“ řekla Alice naprosto klidně, aniž by se na mě otočila. Stále pohledem skenovala stěnu posetou poličkami s cédéčky a knihami všeho druhu. Jindy by mě asi zajímalo, co se tam snaží vykoumat, ale dnes jsem na tyhle úvahy neměla čas.

„Vzpamatuj se, Alice,“ řekla jsem hlasem o něco přísnějším, než jsem měla původně v plánu. Edward mě tady určitě nebude chtít celou dobu trpět. Pláž by byla nejlepším řešením.“

„Nemluv hlouposti, Bello.“ Nebyla to Alice, kdo odpověděl, nýbrž Edward, který až doteď mlčel. „Proč bys mi tady měla vadit?“ zeptal se s něžností v hlase, až se moje srdce opět vzbouřilo. „A navíc,“ pousmál se a spiklenecky na mě mrkl, „srážky tady bývají průměrně osmnáct dní v roce.“

„Já myslela, že mi nedokážeš číst myšlenky,“ namítla jsem zmateně. Jak jinak by mohl vědět, co se chystám říct, ještě předtím, než bych to udělala?

„Tobě ne… Ale jí ano,“ pokynul bradou k Alici, která se dívala do neznáma, a mi se rozsvítilo. Jasně. Mělo mi to dojít dřív… život tady nejspíš nebude jednoduchý. Ale aspoň některé své tajné myšlenky mám v bezpečí.

„Takže tu postel bychom mohli postavit tady, co myslíš, Alice?“ říkal Edward. Nejspíš už se mnou domluvil. Sice se mi přesně nevybavoval okamžik, kdy jsem svou bitvu o spaní pod širákem vzdala, ale nějakým záhadným způsobem jsem už nebyla schopná protestovat.

Nechápala jsem to. Na jednu stranu jsem měla obrovský strach a trému. Bála jsem se, nakolik budu schopná ovládat své opravdové pocity někde, kde bude i on a budeme sami. Bála jsem se taky toho, že on mé city neopětuje. Když mi to Rosalie řekla, věřila jsem. Jenomže teď už má víra pomalu slábne… A já nevím, čím to je.

Tiše jsem sledovala, jak se Alice s Edwardem domlouvají, co udělají s nábytkem. Posunky rukou si naznačovali, kam by každý kousek mohli přemístit, aby tak uvolnili místo pro nějaký nový. Nechtěla jsem raději ani pomyslet na to, kolik musí mít na takové věci peněz. Podle jejich obrovské vily, jejího luxusního vybavení, značkového oblečení členů všech členů rodiny a faktu, že žijí na jejich vlastním ostrově, jsem usoudila, že malá suma to nejspíš nebude…

To my jsme to doma takto nikdy neměli. Rodiče kvůli svému zvířecímu já nikdy nepracovali, ale nebyli jsme chudí. Měli jsme k dispozici dost velkou sumu hned ze dvou dědictví. Jedno ze strany matky, druhé ze strany otce. A i když by to dědictví klidně uživilo na několik let královskou rodinu i s gardou a poddanými, my jsme za ty peníze nikdy nekupovali nic, co bychom nepotřebovali. Jednou za týden jsme jezdili nakoupit jídlo. Sem tam jsme koupili nějaké oblečení, ale toho jsme nepotřebovali moc. Nejvíc asi ještě v době, když jsme s bratrem rostli. Ale když Jacob docílil svých šestnáctin, nové oblečení nikdy nepotřeboval. S otcem se dělili o jeden šatník. No, kdo by se divil. Jelikož i táta před šedesáti devíti lety přestal v den svých šestnáctých narozenin stárnout, lidé by ho s Jacobem považovali spíš za dvojvaječná dvojčata. Ale nikoho by ani nenapadlo, že to jsou otec a syn. Jake byl o jedenáct let starší než já. Takže když se začal měnit v pumu, bylo mi teprve pět let. Tehdy mi představa mého tatínka a brášky, coby bratrů, připadala velice směšná.

Ale když se potom později i můj věk blížil k těm osudným narozeninám, začala jsem to všechno chápat. Maminka mi sice nebyla svými rysy, barvou očí ani vlasů nijak podobná, ale bylo zvláštní ji oslovovat Mami, když vypadá stejně stará, jako jsem já. A nebýt té její přehnané péče a starostlivosti, nejspíš bych ji považovala za svou nejlepší kamarádku, ale to tou dobou prostě nešlo…

Slzy se mi vtlačily do očí jako nic a já jsem se rychle otočila, aby je někdo náhodou nepostřehl. Nejraději bych si nafackovala, že jsem dala mé mysli na chvíli volnost a nechala jsem se tak vtáhnout zpět do bolestných vzpomínek. Slíbila jsem si, že na to nebudu myslet. Slíbila jsem Rosalií, že na to zapomenu, ale nešlo to!

Tou největší silou vůle jsem slzám zabránila, aby mi stekly po tvářích. Rychle a nenápadně jsem si utřela oči. Ale naštěstí jsem měla kliku. Zdálo se, že Edward s Alicí věnují všechnu svou pozornost nábytku.

Vtom jsem ale uslyšela zvláštní šramot a tlumené rány, které se ozývaly ze spodního patra. Otočila jsem se na Edwarda a Alici, ale tvářili se oba dva dost nevzrušeně.

„Už když jsme tenhle barák stavěli, tak jsem vám říkal, že ty dveře prostě budou hrozně malý…“ hudroval hluboký hlas, ve kterém jsem jisto-jistě rozpoznala Emmetta. Jeho hlas ale doprovázelo zvláštní funění a rány, které mi připomínaly doby, kdy se u nás doma sekalo dříví.

„Říkám ti, že to děláš špatně,“ reagoval někdo jiný. Byl to Jasper! No jasně… hned mi mělo dojít, že když už je tady Alice, bude tady i on. Dneska mám nějaké zpomalené myšlení. „Musíš to otočit!“ dodal.

Chvíli to dole ještě šramotilo, sem-tam se ozvalo zaskřípění a potom rozzuřený Jasperův hlas. „Takhle ne, ty pako!“ zakřičel hlasitě, hned poté, co se ozvala nejsilnější rána, která zněla, jako když se srazí dvě osobní auta.

„No tak si to udělej sám!“ reagoval na to uraženě Emmett. Nevím proč, ale přišlo mi to hrozně vtipné a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát nahlas.

„Taky že to tak bude nejlepší,“ zavrčel Jasper. Potom už jsem zespod nezaslechla nic. Začala jsem se soustředit zase na to, co se děje v tomto pokoji.

Edward odsunul skříňku s knihovničkou do rohu a Alice šla ke dveřím. Když je otevřela dokořán, spatřila jsem za nimi Jaspera. Ježíši Kriste! Tak tohle byl zdroj těch ran. Vždyť on s sebou táhl postel! To se tady snad všichni zbláznili? Když Alice říkala, že mi ji musí pořídit, nikdy by mě nenapadlo, že už ji má!

„Alice…“ vyhrkla jsem, ale opět jsem byla přerušena.

„Doufám, že se ti bude líbit povlečení, které jsem ti na ni koupila,“ mluvila Alice prostě svým zpěvavým hláskem a než jsem stihla jakkoliv protestovat, vyběhla z pokoje a byla pryč.

„Kam šla?“ zeptala jsem se zmateně

„Pro to povlečení…“ odpověděl mi Edward s pokrčením ramen a potom šel Jasperovi pomoct natočit postel do úhlu, potřebného pro to, aby prošla dveřmi.

„A taky pro oblečení, které ti dneska nakoupila,“ doplnil ho Jasper. „Nechala to všechno na lodi, protože už se nemoha dočkat, až tě uvidí.“ Potom se usmál a pokračoval. „Teda, Bell, nic proti tobě, ale příště s ní takové nákupy budeš absolvovat sama. Obávám se, že ještě jednou uvidím obchod s dámských prádlem a něco mě doopravdy trefí.“ Nahlas se zasmál.

Obchod s dámským prádlem? To ta malá zmije nemůže myslet vážně! Potlačila jsem rozzuřené zavrčení. Pevně jsem stiskla ruce do pěstí a v duchu si slíbila, že už se raději nebudu snažit nic pochopit.

Postel pohodlně proklouzla dveřmi a Edward s Jasperem už ji bez problému donesli na právě uvolněné místo na severní straně pokoje.

Až teď jsem měla možnost si tu nádheru pořádně prohlédnout. No dobře… musím uznat, že je doopravdy pěkná. Byla trošku vyšší než postel, kterou jsem mívala doma, ale ne o moc. Kdybych se k ní postavila, dosahovala by mi asi kousek nad kolena. Matrace, která už a první pohled vypadala pohodlně, byla celou svou plochou připevněna k pelesti, jež byla ze světlého dřeva, a sem-tam se na ni objevily roztomilé ozdůbky z nějakého kovu. Nebyla jsem tak chytrá, abych rozpoznala, o jaký se jedná. Ale ornamenty, které tam tvořil, byly skutečně nádherné. Neměla moc vysoké čelo, což mi vyhovovalo, protože se mi takové postele nikdy nelíbily…

I když jsem původně proti tomuhle chtěla vyvolat ještě minimálně tři vlny protestu, tak teď už jsem se pro změnu nemohla dočkat, až do té postýlky večer hupnu a pohodlně tam usnu.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 12. kapitola: