Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 11. kapitola

29.06.2010 (14:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3882×

Seděly jsme s Rose samy na pláži. Ochranu před horkými slunečními paprsky nám – tedy spíš mně – poskytovaly dvě vysoké palmy, jejichž mohutné listy tvořily dokonalý slunečník.

„Jsem doopravdy ráda, že jsi tady s námi, Bello,“ promluvila Rosalie zničehonic do toho ticha, narušovaného pouze zvuky okolní přírody. Byly jsme docela daleko od domu, takže si myslím, že náš začínající rozhovor nemohl nikdo jiný slyšet. Překvapená jejími slovy jsem zvedla pohled ze země, abych ho mohla upřít do jejích zlatavých očí, překypujících upřímností. Docela mě to překvapilo. Netušila jsem, že se mnou chce mluvit o tomhle… no já vlastně vůbec netušila, o čem si chce povídat.

Nevěděla jsem, jak bych měla odpovědět. Nejspíš to na mě bylo dost patrné, protože se její dokonalé rty vytáhly do úsměvu a ona pokračovala.

„Víš, my s Edwardem žijeme už nějakých pár desítek let. Za tu dobu jsme byli svědky všech jeho různorodých nálad. Ať už byly radostné nebo zarmoucené. Jednou mi Carlisle povídal o době po jeho přeměně. Tehdy ještě byli pouze oni dva. Nikdo z naší dnešní rodiny s nimi ještě tehdy nebyl. Je jasné, že ačkoli žil Carlisle více než dvě stě let osaměle, s pouhými občasnými návštěvami svých upířích přátel, netoužil on ani Edward po dámské společnosti.“ Při slově dámské se malinko uchichtla. „Ale potom přišla Esme. Tedy, přišla by nebylo přesné označení. Přesněji řečeno ji prohlásili za mrtvou a odvezli do márnice. Ale Carlisle ji tam našel a podle slabého tlukotu jejího srdce poznal, že ještě není pozdě. Prý ihned, když ji spatřil, věděl, že ji bude jednou milovat tak hodně, jak ji miluje dnes.

Odvážil se a udělal to znovu. Přeměnil dalšího člověka v upíra. Uběhlo pár let, co žili všichni tři spolu. Snažili se napodobit lidský život a dělali všechno pro to, aby zapadli mezi ostatní. Carlisle s Esme byli manželé a Edward se vydával za Esmina bratra. Tou dobou už jsem jejich rodinu znala. Ovšem pouze jako člověk…“ Rosaliiny oči se zdály nepřítomné. Vzpomínkami byla v minulosti a já jsem byla moc ráda, že se o ni chce se mnou podělit. „Žili jsme s rodiči a mými mladšími bratry pohodlný život v přepychu. Každý den jsem vídávala Edwarda na ulici. Všichni se otáčeli za jeho krásou. Muži závistivě sledovali jeho vypracovanou postavu a dívky, které vzdychaly nad jeho dokonalostí. Musím se přiznat, že já v duchu vzdychala taky… Ale nechtěla jsem to dát najevo. Byla jsem příliš hrdá na to, abych se mu dvořila. Byla jsem hloupá a povrchní.“ Na chvíli se pohledem vrátila zpět do reality a pohlédla mi do očí. Pousmála, ale ne moc šťastně. „Víš, Bello, ještě před tím, než se Carlisle s rodinou přistěhoval do našeho malého města, byla jsem to já, čí krásu tolik obdivovali, komu se všichni klaněli, a tak dále. Ale jejich příjezdem se vše změnilo. Já jsem byla odsunuta na druhou kolej a špatně jsem se s tím vyrovnávala. I když jsem tomu doopravdy nevěřila, přesvědčovala jsem se v duchu, že jsou všichni ti Cullenovi špatní. Že jsou sobečtí - až příliš egoističtí a pánovití. I když jsem v koutku mysli přechovávala myšlenku, že vlastně všechna tahle slova vystihují mě, nechtěla jsem si to připustit…“ Hluboce si povzdechla a já měla pocit, že teď něco vynechává. „Potom jsem se octla smrtelnému nebezpečí i já a Carlisle mě přeměnil. Zasvětil mě do jejich tajemství a ochotně mi pomáhal zvládat mé novorozenecké problémy. Uběhly možná tak tři roky. Za tu dobu jsme se čtyřikrát stěhovali z místa na místo. Všechna byla opuštěná, abych pro ostatní netvořila zbytečné nebezpečí. Potom Carlisle usoudil, že už můžu začít vycházet mezi lidi. Pro obyvatele města, ve kterém jsme tou dobou žili, byl vymyšlen zase nový příběh. S Edwardem jsme byli dva sourozenci, kterým umřeli rodiče, a žili jsme se svým strýčkem a tetou. Tou dobou už jsem si plně uvědomovala svou krásu, která se přeměnou ještě víc znásobila a já jsem se teď Edwardovi nejenže rovnala, nýbrž dokonce ho i převyšovala. Jedna část mého já – ta panovačná, která mi zůstala z lidského života, si to chtěla každý den připomínat. A jednou už jsem to dokonce přehnala… vím, že to zní na tu dobu divně, ale já jsem Edwarda prostě chtěla sbalit.“ Zasmála se nad tou vzpomínkou, ale mi zatrnulo. Rosalie a Edward… nechtěla jsem na to pomyslet a ze všech sil jsem zatlačila slzy zklamání, které se mi hrnuly do očí. Nechtěla jsem na sobě před Rosalií nechat něco znát…

Opět si povzdechla a pokračovala. „Jenomže on neprojevil ani nejmenší zájem. Nejprve jsem to nedokázala pochopit. Uvědom si, prosím, že jsem byla doopravdy hloupá a dnes si jsem toho plně vědoma, ale tenkrát jsem zkrátka nedovedla pochopit, proč odmítá někoho tak krásného, jako jsem byla já. Až příliš pozdě mi došlo, že on nechce být s žádnou ženou, kterou by nemiloval… Shodli jsme se tedy na tom, že bude nejlepší, když pouto mezi námi zůstane pouze přátelské.“ Nedokázala si ani představit, jaký obrovský balvan mi právě spadl ze srdce. „Byli jsme jako opravdoví sourozenci. Vtipkovali jsme spolu, mohli jsme se navzájem jeden druhému svěřit s problémy a důvěřovali jsme si. A potom jsem našla Emmetta. I on byl na sklonku života. A i když jsem věděla, že touhle naší existencí by mohl trpět, přinutila jsem Carlislea, aby ho kousl. Udělal tak. Postupem času jsme v sobě začínali nacházet zalíbení. Neuvědomovala jsem si, že tímhle vlastně Edwarda odsunujeme na druhou kolej. Neuvědomovali jsme si ani to, jakou bolest mu musí způsobovat pohled na dva šťastně zamilované páry, když on je sám… Snažil se před námi své skutečné pocity tajit. Snažil se chovat stejně, jako se choval doposud, ale nikdo z nás nemůže být tak dokonalý herec, aby zakryl své opravdové pocity. Jak čas ubíhal a on byl čím dál víc odtažitější, začalo nám to všem docházet. Snažili jsme se neprojevovat svou lásku před ním příliš najevo, ale to bylo potom ještě horší. Stále totiž slyšel naše zamilované myšlenky, kterým jsme se prostě nedokázali ubránit. A ještě víc se to zhoršilo, když se k nám o něco později přidali Jasper a Alice. Obdivuji Edwarda, že vydržel sám ve společnosti zamilovaných takovou dobu. Ale nedokázala jsem pochopit, proč odmítal své nápadnice. Ano, vím, že některé z nich to doopravdy přeháněly. Byly to takové ty barbínky, které na něj zíraly s otevřenou pusou a chodily za ním jako ocásek. Ale také jsme později žili s naší velice blízkou rodinou. I ti byli povětšinou v párech, ale stejně jako Edward, i Tanya byla sama. Bylo na ní vidět, že ho doopravdy miluje, ale Edward jí dal najevo, že její city neopětuje.“ Podívala se mi opět do očí a najednou se vesele usmála. „Až teď, když si tady, dokážu pochopit, proč tak jednal.“

Vypadalo to, že je příběh u konce. Byla jsem ohromena tím vším, co mi řekla. Bodalo mě bolestně u srdce, když jsem si představila Edwarda v obložení spousty žen, ze kterých by si mohl jistě vybírat. Ale jednu věc jsem nepochopila.

„Jak to myslíš, že to dokážeš pochopit až teď, když jsem tady?“ Nevěřícně zakroutila hlavou.

„Doopravdy to nevíš?“

„Ne… měla bych?“ ptala jsem se pomalu a opatrně. Zasmála se – nejspíš mému výrazu, nebo co já vím. Zhluboka si povzdechla a dala se do vysvětlování.

„Když se na něj podívám, jak šťastně najednou vypadá. Všechen jeho dřívější elán se vrátil zpět v několikanásobném množství. A jak z něj vyzařuje ta láska i při sebemenší zmínce o tobě… nebo když se na tebe dívá. Neříkej mi, že sis toho nevšimla.“ Zněla přesvědčivě, ale ani tak jsem jí nedokázala věřit.

„Nevšimla,“ špitla jsem tichounce a ona se opět zasmála. Znělo to, jako když milióny malinkatých zvonečků v něžné souhře cinkají o sebe.

„Možná by ses měla pozorněji dívat. No ale vlastně se ti moc nedivím, že sis toho nevšimla. Přes tu tvou zamilovanost nejspíš taky musí jít hodně špatně vidět.“ Teď se snažila zadržovat smích. Potutelně se šklebila a v očích si jí pohrávaly šibalské jiskřičky, které mi připomínaly malé ďáblíky.

Vykulila jsem na ni oči. „C-cože?“ zeptala jsem překvapeně vysokým hláskem. Protočila panenky.

„A já si myslela, že aspoň svoje pocity si uvědomíš. Ale jak se zdá, oba dva jste paličáci. Vás aby jeden postrkoval správnou cestou jako figurky na šachovnici. Copak jste slepí oba? Tím, že si to neuvědomujete, se jen oba dva zbytečně trápíte.“ Nedůvěřivě jsem se na ni podívala. „Doopravdy, Bello. Copak má nějaký smysl se držet od sebe, když k sobě oba dva cítíte to samé? Můžete se pouze předhánět v tom, čí láska je silnější.“

Povzdechla jsem si. Možná má pravdu. „Ale ty víš moc dobře, že to nejde…“ špitla jsem skoro neslyšně a pohled sklopila k zemi. Vyslovila jsem svou největší obavu nahlas. Tu jedinou, která mi bránila v tom, dát svým pocitům volný průběh.

„Nemluv hlouposti. Proč by to nešlo? Bojíš se snad nás?“ zasmála se.

Zakroutila jsem hlavou. „O vás, jakožto takové, vůbec nejde. Jste ti nejmilejší…“ na chvíli jsem se zarazila. „…tvorové,“ řekla jsem nakonec, i když jsem si byla vědoma toho, jak blbě to vyznělo, „které jsem kdy potkala.“

Pochopila, co tím myslím a její výraz maličko posmutněl. „Jde o to, že jsme upíři, viď?“ zašeptala.

Nedobrovolně jsem přikývla. „Ale pochop, Rose. Já nechci, abyste si to vykládali nějak špatně. I když jsem doteď žila v přesvědčení, že upíři jsou pouze havěť, která by neměla existovat na této planetě, vy jste mě donutili změnit názor a přesvědčit mě, že jsem se mýlila. Jednala jsem svými myšlenkami unáhleně. Ale copak se mi divíš? Upíři zabili všechny mé předky a…“ okamžitě jsem se odmlčela, protože jsem si nebyla jistá, jestli o tom chci povědět někomu dalšímu. Rose mě zvědavě a očekávajíc odpověď pozorovala. A já jsem se rozhodla. Smutně jsem dodala: „…a dokonce i mé rodiče a bratra.“ Uslyšela jsem její zalapání po dechu.

Dobře jsem si uvědomovala, že se mi do očí hrnou slzy. Už jsem se jim nechtěla bránit. Nechtěla jsem je v sobě dusit a tajně jsem doufala, že spolu s nimi se odplaví i ten prázdný pocit v části mého srdce, ve které jsem měla mou rodinu uloženou. Ale nedělo se tak. Slzy sice odtékaly, ale z mých pocitů si s sebou nevzaly vůbec nic. Ucítila jsem na ramenou příjemný, studený dotek. Rosalie mě zezadu pevně objala.

„Je mi to moc líto, Bells,“ zašeptala mi tiše do ucha. „Netušila jsem, že… že je to takhle. Neměla jsem -“

„Ne, Rose… já jsem ti vděčná za všechno, co jsi mi dnes řekla,“ přerušila jsem ji. Hřbetem ruky jsem si přejela po tváři, abych slzy setřela. Pokusila jsem se o malý úsměv, ale s očima zarudlýma od pláče to nejspíš nepůsobilo moc důvěryhodně.

Na chvíli mě pevněji sevřela ve svých pažích a potom se opět posadila naproti mně. Chytila mě za ruku a povzbudivě ji stiskla.

„Pověz mi jednu věc, Bello,“ promluvila na mě tiše. Se zájmem jsem jí pohlédla do očí a vyčkávala, jak bude pokračovat. „Cítíš nenávist… právě k nám?“ Váhavost v jejím hlase nebylo možné zakrýt.

Zuřivě jsem zavrtěla hlavou. „Ne, Rosalie. Samozřejmě, že ne!“

Pousmála se a bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. „Tak mi potom řekni, kde je problém?“

„Problém?“ nechápala jsem.

„No přece, co ti brání, abyste se s Edwardem přestali navzájem trápit a vyznali si konečně vaši lásku,“ řekla zasněně, jakoby to prožívala s námi. Zčervenala jsem. Když to řekla takhle na rovinu, znělo to zvláštně a já jsem se bůhvíproč cítila trapně.

Vzpomněla jsem si na dnešní ráno a v mysli mi opět vytanul obraz běsnícího otce, křičícího, že nepatřím do jejich rodiny, a do očí se mi nalil nový příděl slz. Neměla jsem v plánu se o tomhle nikomu svěřovat, ale teď jsem cítila potřebu se o to s Rosalií podělit.

„J-já… já to nedokážu. Bojím se, že tím naprosto zradím svou rodinu a zničím tak její čest. Tímhle bych porušila všechna pravidla, ve kterých jsem byla vychována. Kdyby byli rodiče naživu, nechci ani pomyslet na to, co by mi řekli. Určitě by mě potom nenáviděli a…“

„Nemluv nesmysly, Bello!“ přerušila mě Rose rázným tónem. „Tomuhle přece sama nevěříš. Copak si doopravdy myslíš, že by tě odsoudili za to, že jsi chtěla být šťastná?“

„Jsem měnič, Rosalie,“ připomněla jsem ji krutou pravdu.

„Ale to přece ještě nic neznamená!“ Zvýšila hlas, jak byla rozrušená, až jsem se jí trochu polekala. „Tví rodiče byli oba dva měniči?“ zeptala se.

Přikývla jsem. „Sice každý z jiného kmene, ale ano.“

„Tak vidíš. Ani oni nebyli úplně stejní. Nikdo z nás není. Všichni lidé se od sebe něčím liší a každé lásce stojí něco v cestě. Jsem si jistá, že ani tvým rodičům nechtěli jejich rodiče dovolit, aby byli spolu. Pokud vím, kmeny těch, co jste vy, si vždycky zakládaly na tom, aby se navzájem nekřížily a jejich potomci pak měli čistou krev - jak vy říkáte.“

Opatrně jsem přikývla.

„Tak vidíš. A přesto si tví rodiče vydobyli svou lásku. Byli spolu a byli šťastní, copak si to neuvědomuješ?“

„Uvědomuju… máš pravdu, oni byli spolu. Ale pouze proto, že oba dva jejich kmeny a zbytek měničů zabili upíři. Naprosto vyhladili celou naši populaci a oni jediní dva přežili, protože spolu utekli. Jim už neměl kdo bránit v jejich soužití…“

Rosalie se na chvíli zamyslela. „Předem se ti omlouvám za to, co ti teď řeknu. Vím, že je to doopravdy kruté, ale je to pravda. Bello… pokud vím, tví rodiče už jsou taky mrtví. Doopravdy vím, jak hrozně to zní, a věř mi, že to tak nemyslím, ale ty si musíš uvědomit pravdu. Nikdo ti nebrání.“

Její slova mě zasáhla do srdce, jako by mi ho prostřelila šípem. Bylo to pár vteřin bolesti, ale vzápětí se na povrch začal tlačit význam toho, co řekla. S ránou v srdci jsem přešla tu část, že jsou oba mrtví a soustředila se na to, co řekla potom. Nikdo ti nebrání, nikdo ti nebrání, nikdo ti nebrání, nebrání, nebrání… Ta jediná věta se ve mně opakovala neustále dokola, jako ozvěna, a já jsem si začínala pomalu uvědomovat pravdu, jak mi řekla Rosalie.

Musela jsem se přes to přenést. V koutku duše jsem vždycky tušila, že jednou přijde okamžik, kdy si to uvědomím, ale silou vůl jsem ho vždy zatlačovala pryč. Ale dnes je to tady…

Rázně jsem si setřela poslední slzy z tváří a s novým návalem odhodlání jsem pohlédla do jejích očí.

„Máš pravdu,“ řekla jsem. Na tváři se jí začal rozšiřovat úsměv.

„Vždycky mám pravdu, na to si ale časem zvykneš.“ Nahlas se zasmála. „Takže už mu povíš pravdu?“

„Myslíš Edwarda?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, koho jiného?“ Dnes už podruhé protočila panenky, ale ignorovala jsem to.

„Rosalie, jsem vděčná za to všechno, co jsi mi dnes řekla. Že jsi mi pomohla se přes všechno přenést, a za tvoje rady, ale já to zatím neudělám.“ Chtěla něco namítnout, ale zarazila jsem ji. „Já vím, že to myslíš dobře. Pomohla jsi mi uvědomit si naplno mé skutečné pocity. Ano, přiznávám si je, ale nechci to na něj jen tak vybalit. I když říkáš, že ke mně cítí to samé, chci, aby to dal nejprve najevo on…“

Povzdechla si. „Když myslíš… Ale říkám ti, že děláš chybu…“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 11. kapitola: