Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 19. kapitola

Jelikož pokaždé, když mě Edward přišel přes den navštívit, sledoval ho můj otec, jako kdyby byl terorista a nenechal nás ani chvíli o samotě, rozhodli jsme se, že prostě na pár hodin vypadneme. Mě napadlo kino, ale Edward to zamítl a už mě táhl do auta. Sotva jsme nasedli, vyjeli jsme neznámo kam. Teda Edward to věděl, ale ani ho nenapadlo mi to říct. Prostě jel a mlčel.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se ho.

„To je tajemství,“ odpověděl a já se na něj překvapeně podívala. Odkdy mi něco tají? A proč je tak důležité, abych nevěděla, kam jedeme? Jenom na vteřinu mě napadalo, že mě chce zabít někde hluboko v lesích, ale hned nato jsem se sama sobě musela zasmát. Jo, to určitě.

„Kam jedeme, a neříkej, že je to tajemství,“ řekla jsem mu.

„Vím, o co se pokoušíš, ale ne, neřeknu ti to,“ řekl Edward se šibalským úsměvem na tváři.

Fajn, chce hrát bobříka mlčení? Má ho mít. Sice na to měl čas někdy v deseti letech, ale to je jeho problém. Mám právo vědět, kam mě veze, nebo snad ne? A když mi to právo nechce poskytnout, tak s ním nebudu mluvit vůbec. No dobře, už teď mi bylo jasné, že déle než pět minut to nevydržím, je to přece Edward. Můj neodolatelný přítel.

„Chci ti ukázat jedno místo, ale byl bych radši, kdyby to bylo překvapení,“ řekl Edward asi po minutě ticha.

A já myslela, že budu první, kdo promluví. Bylo příjemné vědět, že to Edward nevydržel.

Bylo neuvěřitelné, jak moc jsme se potřebovali. Teda, já potřebovala jeho. Neměla jsem nejmenší tušení, jak to cítí Edward a to mě pěkně užíralo. Nebylo mi jasné, jestli jsem pouze zastávka v jeho věčném životě, nebo něco víc. Potřebuje mě vůbec on? Dokázal by se jednoduše posunout dál, kdybychom se rozešli? Jak to vlastně mají upíři s city? Nevěděla jsem, jestli jsem vlastně chtěla znát odpověď.

Každý se občas chce cítit potřebován, chce, aby byl pro někoho důležitý. Já se tak chtěla cítit v případě Edwarda. Byla jsem do něj tak moc zamilovaná, že jsem nechtěla nic jiného, než být s ním. Je moc chtít, aby to tak on cítil stejně?

Ucítila jsem jeho ruku na mé. Pevně jsem ji stiskla a usmála se. Přestala jsem myslet na jakékoliv pochybnosti o Edwardových citech a našem vztahu. Řekl mi, že mě miluje, to přece něco znamená. A musím přiznat, že ve chvíli, kdy jsem cítila jeho ruku na své, těžko jsem si mohla říkat, že něco bude špatné. Všechny negativní věci odešly v jeho přítomnosti pryč a všechno už bylo jen krásné a světlé. Byl jako moje osobní droga, která mi zlepšuje náladu.

Občas mě děsilo, jak moc jsem na něm závislá, jak moc ho potřebuji k tomu, abych mohla normálně fungovat. Nikdy předtím jsem nikoho takhle moc nepotřebovala. Dokonce ani Alexe ne, no, teď se tomu ani nedivím.

Na druhou stranu, to že jsem úplně podlehla kouzlu Edwardovy lásky, bylo jaksi příjemně uvolňující. Cítila jsem se lépe, než kdy předtím. Po většinu času jsem měla dobrou náladu a neustále jsem měla potřebu mít koutky úst zvednuté nahoru.

Ani nevím, jestli jsem to pořád byla já. Jistě i před Edwardem jsem byla často usměvavá, ale nikdy si nepamatuju, že bych měla pořád dobrou náladu. Asi jenom ten pocit, že je tam někdo, kdo vás opravdu miluje, je příjemně naplňující a vy si přejete, aby nikdy nepřestal.

Natáhla jsem se k Edwardovi a políbila ho na tvář.

„Za co to bylo?“ zeptal se mě s úsměvem na tváři.

„Za to, že jsi,“ řekla jsem mu a on mě pohladil po tváři.

V tu chvíli mi bylo úplně jedno, kam jedeme, hlavně, že tam jedu s Edwardem, na ničem ostatním nezáleží.

(…)

„Les? Chtěl jsi mi ukázat les?“ zeptala jsem se Edwarda šokovaně, sotva jsme oba vylezli z auta.

Tak jo, beru to zpátky. On mě opravdu dotáhl do lesa a chce mě zabít. Ne, dělám si legraci, ale rozhodně jsem ten dojem dostala ve chvíli, kdy jsme se ocitli uprostřed lesa někde ve Forks a úplně sami. Tak nějak to normální upíři dělají, ne? Zatáhnou svou oběť někam na odlehlé místo, kde nikdo není a tam z ní pak vysajou všechnu krev.

Jen tak na zkoušku jsem zkontrolovala Edwardovy zorničky, jestli náhodou nenabraly černou barvu. Jak jsem zjistila, takové oči má každý upír, když touží po krvi. No dobře, asi ne jenom po krvi.

Edwardovy zorničky byly ovšem stejně zlaté jako předtím. Žádné černé, které by mi jasně naznačovaly, že mám běžet rychle pryč. Ne, že by mi to bylo proti upířímu běhu k něčemu platné.

Edward došel až ke mně a chytil mě za ruku. Tak jo, všechny obavy stranou. Edward je dokonalý přítel a nikdy by mi neublížil.

„Ne, ten ne, ale cesta k tomu místu jím vede,“ odpověděl mi na mou otázku. Povzdechla jsem si. Túra? Za co? Já byla hodná. Představa, že se budu někde škrabat do kopce, mi způsobovala mírnou nevolnost. Ne, že bych na to neměla kondici, přece jenom jsem byla několik let roztleskávačka, ale jednoduše nemám ráda dlouhé túry a podobné věci. Abych byla upřímná, příroda mě trochu děsí. Jenom představa, že právě teď je všude kolem mě tisíc pavouků a jiného nechutného hmyzu, mě nutí, abych pádila zpátky do auta.

„Jak dlouhá bude ta tvoje procházka?“ zeptala jsem se Edwarda nakonec odevzdaně.

„Asi hodinu a půl, neboj, to zvládneš. Když tak tě mohu vzít na záda, až nebudeš moci jít dál,“ řekl a usmál se na mě svým dokonalým úsměvem. No kdo by mu na to mohl říct ne?

„Fajn, tak jdeme,“ řekla jsem mu a táhla ho za sebou.

Když už procházka, tak ať se neflákáme. No a taky jsem chtěla co nejdřív vidět to speciální místo. No dobře, taky jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou. Ne, že bych nechtěla trávit čas s Edwardem, ale mohla bych vymyslet mnohem zábavnější věci, které bychom mohli dělat. Třeba, ehm, koukat na filmy.

Asi po hodině chození jsem začala být trochu unavená. Edward si vedle mě vesele vykračoval a nevykazoval ani známky toho, že by měl v plánu zpomalit, či dokonce na chvíli zastavit, abychom si mohli oddechnout. Samozřejmě, že jsem nezastavila, nechtěla jsem před ním vypadat slabě. Dávalo mi to dost zabrat, a tak, když už jsem cítila, že přestávku vážně potřebuju, přes všechno sebezapření jsem zastavila. Edward se hned zastavil taky. Stačil mu jeden pohled na můj obličej a už mě vedl k nejbližšímu pařezu.

„Promiň,“ řekla jsem mu, když jsem se těžce posadila.

„Za co se proboha omlouváš? To já bych se měl omluvit. Promiň, občas zapomínám na to, že jsi člověk. Je to změna nemuset neustále ukrývat svou pravou podstatu a předstírat lidskost,“ řekl Edward a posadil se vedle mě.

Začínalo to být trochu komické. Pořád se sobě navzájem omlouvat. To neznamená, že jsem to tak chtěla.

„Co kdybychom se oba přestali omlouvat?“ navrhla jsem a Edward mě políbil na rty.

„Skvělý nápad,“ řekl a usmál se.

Opřela jsem svou hlavu o jeho a na chvíli tak zůstala. Když už jsem cítila, že jsem opět naprosto v pořádku a dost silná na to chodit, zvedla jsem se a pokynula Edwardovi. Ten měl ovšem jiný plán.

Než jsem si stačila uvědomit, co dělá, podsekl mi nohy a vzal mě do náruče. Ihned jsem se chtěla dostat dolů. Tedy ne proto, že bych nechtěla v Edwardově náruči strávit zbytek života, ale jsem dost těžká a nechtěla jsem, aby mě Edward zbytečně nesl. I když jsem musela dost bojovat sama se sebou. Ono být v Edwardově náruči je dost příjemné a normální dívka mého věku by určitě taky nezůstala chladná, kdyby ji její vysněný kluk takhle držel v náruči.

„Pusť mě,“ nakázala jsem se smíchem Edwardovi, když naprosto ignoroval moje pokusy o dostání se zpět na zem.

„Ani mě nenapadne, musíš odpočívat, tak se uvolni a nech se nést,“ řekl a šel v klidu dál.

Po chvíli jsem přestala protestovat a pouze jsem dodala:

„Až tě budou bolet záda, tak mi nenadávej,“ řekla jsem mu a Edward se uchechtl. No dobře, upíry zřejmě záda nebolí, moje chyba. Ale tím líp pro mě.

Uvelebila jsem se v jeho náruči a sledovala cestu.

(…)

„Jsme tady,“ oznámil mi Edward, když jsme se zastavili před jakýmsi křovím. Pustil mě na zem a já se rozhlédla kolem. Všude jenom stromy a keře. To je to speciální místo?

Nechápavě jsem se na něj podívala. Edward se usmál a vzal mě za ruku. Došli jsme o kousek dál a Edward rozhrnul keře.

Naskytl se mi pohled na nádhernou louku, která byla poseta květinami. Byla jsem si jistá, že je tak milionkrát hezčí v létě, kdy roste květin mnohem víc. Vzhledem k tomu, že byl březen, moc druhů tam nebylo. Ale i tak se mi tam líbilo. Ta louka měla své vlastní kouzlo, které jsem neuměla popsat. Prostě jsem se tam cítila dobře a uvolněně.

A v tu chvíli mi to došlo. Do hlavy se mi vloudila matná vzpomínka. Vzpomínka o snu, který se mi zdál snad před miliony lety. To byla ta louka, na které jsem v tom snu byla s Edwardem. Usmála jsem se tomu a políbila Edwarda. Tehdy jsem ho nenáviděla a ten sen se mi zdál naprosto pitomý. Zvláštní, jak se všechno za těch pár měsíců změnilo.

„Je to úžasné,“ vydechla jsem a usmála se na něj.

„Věděl jsem, že se ti tu bude líbit,“ řekl a vedl mě doprostřed louky.

Tam jsme se posadili. Já se o něj opřela a na chvíli zavřela oči. Vnímala jsem zvuky lesa a vůni květin. Edward mě začal hladit po ruce a já v tu chvíli nebyla schopna myslet na nic jiného.

„Jak jsi tohle místo objevil?“ zeptala jsem se ho po chvilce.

„Když jsme tady bydleli předtím, náhodou jsem se sem dostal. Od té chvíle jsem sem chodil skoro pořád. Bylo to pro mě jediné opravdu klidné místo, kde mě nic nerušilo. Ničí myšlenky, které by se mi neustále dostávaly do hlavy. S tebou je to jiné. To ticho, které je u tebe, je uklidňující, i když neříkám, že bych si občas nepřál vědět, na co myslíš,“ řekl Edward.

„Vy jste tady bydleli už předtím?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

Věděla jsem, že se určitě mnohokrát stěhovali, ale nenapadlo mě, že by se vraceli na stejné místo.

„Ano, ale to už je hodně dlouho,“ řekl Edward, ale tím jen vzbudil mou zvědavost.

„Jaké bylo tehdy Forks?“ zeptala jsem se ho pohotově.

„Stejné,“ řekl prostě Edward. „Stejné obchody, stejné rodiny. Tvůj pradědeček se mnou chodil do školy,“ řekl Edward a já vykulila oči.

Tak nějak jsem si nebyla schopna Edwarda spojit s tím neuvěřitelně starým pánem, který zemřel, když mi byly čtyři roky. Upíři nestárnou, to vím, ale i tak se to zdálo zvláštní.

„Vážně? Znal jsi ho?“

„Vlastně ani ne. Neznal jsem se osobně s nikým ze školy. Však víš, utajení a tak,“ řekl Edward a já chápavě přikývla.

„A stejně ses začal bavit se mnou,“ konstatovala jsem.

„To bylo jiné. Od tebe jsem se nemohl držet dál,“ řekl Edward a tím mi na tváři hned vykouzlil úsměv.

„Jsem ráda, že jsi to udělal,“ řekla jsem mu.

„Já taky. Ani nevíš, jak moc jsem s tebou šťastný. Nedokážu si představit, že by se něco pokazilo,“ řekl Edward.

„Miluju tě,“ řekla jsem to nejjednodušší, co jsem říct mohla. Na to nebylo potřeba říct nic jiného. Všechny pochybnosti, které jsem kdy měla o jeho citech, mi teď připadaly neskutečně ubohé. Ani nevím, jak mě to vůbec mohlo napadnout.

„Já tebe taky,“ řekl Edward a políbil mě.

Ucítila jsem, jak kolem mě začalo padat něco studeného a mokrého. Ihned mi došlo, o co jde. Prší, no super, zase onemocním. Na druhou stranu, pokud by se o mě Edward zase staral, nemuselo by to být na škodu. Ne, ani na to nesmím myslet, musím být zdravá a ne ležet nemocná v posteli.

Rozpršelo se ještě víc a já vyskočila na nohy.

„Tohle nevypadá dobře,“ řekla jsem Edwardovi, který se hned zvedl taky.

„Vlez mi na záda,“ řekl Edward a já se na něj nechápavě podívala. Cože to? Vážně mi právě řekl, co si myslím, že řekl?

„Cože?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Děje se něco?“ zeptal se mě pro změnu nechápavě on.

Vážně se mě na tohle ptá? On mě pošle někam a ptá se mě, co se děje? Dělá si srandu? Doufám, že ano, protože jinak asi máme problém.

„Prakticky jsi mě právě poslal do háje,“ řekla jsem mu trochu naštvaně.

„Ale já to myslel doslova. Jak jinak se odtud dostaneme co nejdříve? Vezmu si tě na záda a rychle doběhnu k autu,“ řekl a já se na něj chápavě podívala. Nebezpečí zažehnáno, pořád je stejně skvělý jako vždy.

Udělala jsem, co mi řekl a on se neskutečnou rychlostí rozeběhl k autu.

Nemůžu říct, že to bylo v pohodě, protože nebylo. I přes zavřené oči mě studené dešťové kapky mlátily do obličeje a Edwardova superrychlost mi nedělala nejlépe na žaludek. No pořád to bylo lepší, než jít pěšky hodinu a půl a zmoknout ještě víc, pokud by to teda ještě šlo.

Za deset minut jsme byli u auta a nasedli jsme. Oblečení jsem měla celé mokré a Edward jakbysmet.

„Zavezu nás ke mně domů, je to kousek,“ oznámil mi, a pak rychle vyjel. Já se modlila, abych opět neonemocněla. Ano, mělo by to své výhody, ale jeden týden mi bohatě stačil na zbytek roku.

Za pár minut jsme parkovali před vilou Cullenových a vystupovali ven z auta. Edward se mnou rychle běžel ke vchodovým dveřím a rychle je odemknul. Hned jsem vklouzla dovnitř a Edward je za mnou zavřel.

Navzájem jsme se na sebe podívali, a pak jsme se rozesmáli. Nevím, jestli to bylo tím, že z nás obou kapala voda a vypadali jsme, jak kdybychom právě vylezli z pračky, nebo pouze tou situací. Každopádně jsem se nemohla přestat smát.

Edward se ale najednou usmál a smát se přestal. Zadíval se mi přímo do očí a pohladil mě tváři.

„Co?“ zeptala jsem se ho, když se na mě pořád díval svýma uhrančivýma očima.

„Jsi nádherná,“ řekl a tím mě přiměl k úsměvu.

„Jasně, vůbec nevypadám jak vodník,“ řekla jsem se známkou sarkasmu.

Edward jenom zakroutil hlavou a přitáhl si mě k polibku. Pomalu jsme se dotkli rty, a pak už to všechno šlo nějak samo. Tohle bylo poprvé, co jsme opravdu byli někde sami, aniž by v domě byl někdo další.

Aniž jsem si to pořádně uvědomila, automaticky jsem z Edwarda začala stahovat jeho tričko. On mi rukama začal přejíždět po bocích. Nějakým zázračným způsobem jsme se ocitli u pohovky, na kterou mě Edward položil a stáhl mi tričko.

A pak jsem zaváhala. Jenom na pár vteřin jsem zaváhala o tom, jestli dělám správně. V hlavě mi totiž zazněla otázka. Opravdu chci svoje první milování prožít v obýváku na pohovce? Na to jsem si hned jednoduše odpověděla, je to s Edwardem, co víc potřebuji?

Jenomže mého zaváhání si všiml i Edward a k mé nelibosti se trochu odtáhl. Je to upír, má upíří smysli, samozřejmě, že si všiml toho, že jsem zaváhala.

„Bello, vím, že to bude znít divně, ale musím se tě na to zeptat. Ty a Alex…“ začal a já ho přerušila.

„Ne,“ řekla jsem. A bylo to oficiálně venku. Jsem panna.

Edward se odtáhl ještě víc.

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala jsem se ho.

„Jsme na pohovce a moje rodina se asi brzy vrátí,“ řekl a já se na něj nechápavě podívala.

„A?“ zeptala jsem se ho.

„A ty bys toho později vážně litovala,“ řekl Edward.

Větší blbost jsem od něj ještě neslyšela, a že už jich pár řekl. Jak bych toho někdy mohla litovat? Jak bych vůbec mohla přemýšlet nad tím, že se to nemělo stát? Vždyť to je prostě směšné. Nikdy bych nelitovala toho, že to bylo s Edwardem. Nemohla jsem si představit lepší možnost.

„Nikdy bych toho nelitovala,“ řekla jsem mu vzdorovitě.

„Bello, zasloužíš si víc než první milování na pohovce,“ řekl Edward a s povzdychem se na mě podíval.

„Bylo by to s tebou, to je vše, na čem záleží,“ řekl jsem mu a přisunula se k němu.

„Je hezké, že to říkáš, ale ne. Nenechám tě udělat něco, čeho bys později litovala. Vím, že si teď myslíš, že ne, ale věř mi. Miluju tě a myslím si, že jsi neuvěřitelně přitažlivá a jsem si jistý, že žádný kluk by ti v životě neřekl ne,“ řekl Edward a chytil mě za ruku.

„A přesto jsi mě odmítl,“ konstatovala jsem. Cítila jsem, že mi roste knedlík v krku. Já vím, je to neuvěřitelně hloupé, ale cítila jsem se blbě.

„Neodmítl, říkám, že nechci, abys toho později litovala. To neznamená, že tě nechci. Chci a věř mi, že mi dělá dost velký problém vedle tebe nečinně sedět. Zvlášť, když vím, že nejsi proti,“ řekl Edward a tím mi způsobil úsměv na tváři.

„Takže?“ začala jsem, když chvíli nic neříkal.

„Takže ti přinesu nějaké Alicino oblečení, udělám ti popcorn a pustíme si film,“ řekl Edward a zvedl se.

„To jsem nemyslela,“ řekla jsem.

„Dáme tomu čas a uvidíme, co se stane,“ řekl Edward a krátce mě políbil na rty.

V duchu jsem zaúpěla. Nemělo by to náhodou být naopak? Neměl by on být ten, který chce, aby se to stalo co nejdříve? Kdybychom byli normální pár, tak asi ano. My jsme ovšem všechno jen ne normální pár. Upír a člověk, potížista a dcera šerifa. Normálnost je opak toho, co jsme my. Ovšem ani za nic bych to nezměnila, protože takhle je to správné a přesně takhle to má být.

Hrozně moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nepřidala novou kapitolu. Vím, že jste se dost načekali a ani bych se nedivila, kdyby většina z vás povídku přestala číst. Moc mě to mrzí. Každý občas máme spisovatelský blok a já prožila ten svůj, k tomu ještě škola, no a přiznávám, trochu i lenost.

Doufám, že se ještě najde někdo, kdo bude povídku nadále číst. Slibuju, že budu přidávat častěji.

Chci taky poděkovat všem, kdo komentují. Moc to pro mě znamená a zlepšuje náladu.

To je asi všechno. Ještě jednou se moc omlovám. Kajushqa1