Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 13. kapitola

28.11.2011 (16:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2785×

Netrpělivě jsem poklepávala prsty o stůl v kuchyni a koukala z okna. Měla jsem odsud skvělý výhled na poštovní schránku. Pokud přijde pošťák a něco do ní dá, hned to uvidím. Dneska už to musí přijít. Ta odpověď z Harvardu už prostě musí přijít, nebo se z toho už asi zblázním. Už tak si připadám dost divně, když celý ráno jenom stojím u okna a pozoruji jakoukoliv známku toho, že se blíží pošťák. Dokonce vestoje jím i tu snídani a piju čaj.

„Už zase ho vyhlížíš?“ zeptala se mě se smíchem mamka a já se na chvíli otočila od svého obvyklého výhledu a podívala se na ni.

Měla ze mě srandu. Kdo by neměl? Už teď mě mohli všichni označit za místního blázna. Jenomže mě na tom záleželo. Víc, než na čemkoli jiném. Musím se dostat na Harvard. Sním o tom už od pěti let, když jsem kolem té majestátní univerzity jela s rodiči na výlet.

„Je to důležité, dneska už by to vážně mělo přijít,“ řekla jsem mamce a opět se otočila k oknu.

„Zbytečně se kvůli tomu stresuješ. I kdyby ses nedostala v předkole, jsem si jistá, že tě přijmou později. Máš bezchybný průměr ve všech předmětech, jsi prezidentka čtvrtého ročníku, uspořádalas neskutečné množství charitativních akcí. Byli by blázni, kdyby tě nepřijali,“ řekla, ale neuklidnila mě.

Šance, že vezmou někoho z takového zapadákova jako je Forks, se mi zdála čím dál tím menší. S každým dalším dnem, kdy mi nepřišla odpověď.

Pak jsem spatřila pošťáka. Loudavou chůzí šel k naší schránce.

„Je tady,“ vyjekla jsem a běžela si do předsíně obout boty.

Při běhu jsem málem zakopla o vlastní nohy. Rychle jsem ale nabrala rovnováhu a obula si první boty, které mi přišly pod ruku.

„Aby ses předtím, než se dozvíš výsledek, náhodou nezabila,“ zavolala za mnou mamka, když už jsem vybíhala ze dveří.

Pošťák na mě vyvalil oči.

„Dobré ráno,“ řekla jsem mu a vzala jsem mu dopisy, které chtěl umístit do naší schránky.

„Dobrý,“ řekl překvapeně a šel k další schránce. Bezva, myslí si, že jsem blázen.

Vydala jsem se zpátky do domu, teď už normální rychlostí. Rychle jsem prohledávala, jestli mezi nimi všemi dopisy pro rodiče není i dopis pro mě. A byl tam. V jednoduché bílé obálce. Nechala jsem ho nahoře nad ostatními dopisy. Zavřela jsem dveře od domu a v předsíni si sundala boty. Až teď mi došlo, že jsem si obula staré zablácené růžové tenisky.

„Tak co?“ zeptala se mamka, když mě uviděla s dopisy.

Mlčky jsem došla k jídelnímu stolu a sedla si na jednu z židlí. Dopisy, co nebyly pro mě, jsem položila na stůl a v ruce mi zůstal jenom ten můj. Tak, tady to je. Dopis, který mi změní život. Zírala jsem na tu bílou obálku a nebyla schopna ji otevřít.

„Bello, jestli chceš, tak já to otevřu,“ řekla mamka, která seděla už zřejmě nějakou dobu na židli vedle mě, jenomže já si toho nevšimla, jediné, co jsem dokázala vnímat, byl můj zrychlený tep a ta obálka. Nedokážu to. Ne teď, ne předtím, než mám jít do školy.

„Já to nechci otevřít,“ řekla jsem.

„Bello, vím, že se bojíš, ale nemůžeš se tomu věčně schovávat,“ řekla mamka.

„Večer to otevřu,“ řekla jsem jí a zvedla se od stolu.

„Tak dobře,“ řekla a začala si pročítat poštu.

Došla jsem do předsíně, teď už normálním krokem, a dopis dala do kabelky. Obula jsem si boty, tentokrát černé kozačky a ne staré tenisky. Oblékla jsem si červený kabát a kolem krku si obmotala černou šálu. Zimy ve Forks jsou drsné. Nasadila jsem si černé rukavice a vzala si kabelku.

„Ahoj,“ zavolala jsem ještě od dveří na mamku a zavřela je.

Otevřela jsem si auto a nasedla. Hned, jak jsem nastartovala, jsem zapnula topení na maximální možnou teplotu a vyjela jsem směrem ke škole. Rozhodla jsem se tu obálku úplně vytěsnit ze své mysli a začala jsem se soustředit na jízdu. Cestou jsem si přerovnávala události posledních dnů.

Rozešla jsem se s Alexem, šla jsem se vybrečet k Edwadovi, který se zachoval jako skvělý kamarád a utěšil mě. Začala mě nenávidět většina školy. Alex se totiž zachoval jako naprostý vůl a všude rozhlásil, že jsem ho s někým podvedla. Prý nemohl snést tu bolest z mé zrady, a tak, když jsem šla k němu domů, abych se mu omluvila, vyhodil mě a řekl, že je konec. Nechala jsem ho, ať si rozhlašuje, co chce. Na tyhle středoškolácké boje už jsem si připadala příliš vyspělá. Jeho trapné chování mě jenom utvrdilo v tom, že jsem se rozhodla správně, když jsem to ukončila. Navíc lidé, na kterých mi záleželo, věděli, jak to doopravdy bylo a pomluvy je nezajímali. Ne, nemluvím o Georgie, Christině a Taře. Svůj čas teď tráví výhradně s Jessicou a mnou pohrdají. S těmi to už asi neurovnám. Ani nechci.

Mám Alice a Rosalie, které jsou mi mnohem lepšími kamarádkami, než kdy byly ty tři. Mám taky Edwarda, který tady pro mě v posledních dnech neustále byl a neuvěřitelně mi pomáhal. Začala jsem se docela bavit i s Jasperem a Emmettem. Veškerý svůj čas ve škole jsem teď trávila s Cullenovými a zažívala jsem mnohem větší zábavu, než kdy předtím. U stolu Cullenových se neřešily nejnovější školní drby a pomluvy, za to jsem byla ráda. Všichni se mi zdáli takoví vyspělí, rozumnější, zodpovědní.

Poslední dobou mě ale nejvíc překvapoval Edward. Ze začátku na mě působil jako neuvěřitelný egoista, nafoukanec a nezodpovědný potížista. Teď se choval úplně jinak. Anebo jsem ho já jenom špatně odhadla, což se zdálo pravděpodobnější.

Asi jsem celkově měla špatný odhad na lidi. Z lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou skvělí přátelé, se vyklubali naprostí pitomci. Z lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou naprosto pitomí a divní, se vyklubali příjemní spolužáci. A to nemluvím o Cullenových. Mám na mysli například Jenny, která se se mnou, i navzdory všemu, co o mně slyšela, pořád občas bavila. Měla teď ale vlastní přátele, a tak nejvíce času trávila s nimi.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a vylezla z auta. Nikdo se na parkovišti v zimním období většinou nezdržoval. Pouze když napadl sníh, to se všichni ráno koulovali. Vzhledem k tomu, že místo sněhu teď byla jenom nechutná břečka, nikdo neměl důvod být venku.

Zamknula jsem auto a vydala se školního areálu. Málem mi párkrát podjely nohy na náledí, které ještě nikdo neposypal solí. Školník se asi opět vyspává z kocoviny. Když jsem se živá dostala dovnitř, vydala jsem se ke svojí skříňce. Cestou jsem potkávala lidi, kteří hned, jak mě spatřili, začali si něco šeptat. Ignorovala jsem to. Nemělo cenu to jakkoli řešit.

Otevřela jsem svou skříňku a svlékla si kabát, společně se šálou a rukavicemi. Všechno se mi tam nějakým způsobem podařilo narvat a zároveň jsem si mohla vytáhnout učebnice na první tři hodiny. Ani jsem si nevšimla, že ke mně někdo přišel.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Alice, když ke mně společně s Jasperem došla.

Trochu jsem nadskočila leknutím, a pak jsem se na oba usmála.

„Ahoj,“ řekla jsem a společně s nimi jsem se vydala na první hodinu.

„Už ti došla ta odpověď?“ zeptala se mě Alice v půlce cesty.

Tolik k tomu, že na to ve škole nebudu myslet. Nevěděla jsem, jestli mám říct Alice pravdu, protože jsem věděla, že po mně bude chtít, abych to otevřela. Nakonec jsem ale došla k závěru, že přátelům se lhát nemá, a tak jsem řekla pravdu.

„Jo, ještě jsem to neotevřela.“

Alice se zastavila uprostřed pohybu a zadívala se na mě. Zamávala mi rukou před očima, a tak mě přiměla zamrkat. Potom mi dala ruku na čelo. Měla ji neuvěřitelně studenou. Věděla to, a tak ji hned sundala. Co to zkouší? Čekala jsem spíš mateřskou přednášku o tom, že to určitě mám otevřít a nemám otálet už ani minutu.

„Zdá se, že teplotu nemáš. Potom ale nevidím jiný důvod, proč se chováš naprosto opačně svému normálnímu chování,“ řekla doktorským hlasem a prohlédla si mě od hlavy až k patě.

Srandičky, srandičky. Alespoň, že se nekoná žádná přednáška.

„Prostě to otevřu až večer,“ řekla jsem rázným tónem a dala tak najevo, že tahle konverzace je u konce.

„Když myslíš, je to jen tvoje věc. Budu respektovat tvé rozhodnutí,“ řekla Alice a usmála se.

Ona je prostě báječná. Člověk se s ní prostě nemůže dát do hádky. Všechno řeší s klidem a pohodou.

Společně jsme vešli do třídy. Alice s Jasperem si sedli do lavice přede mě a něco si začali šeptat. Jenom jsem na ně s úsměvem koukala a poslouchala profesora, který po chvilce přišel.

Hodina biologie pro mě znamenala sezení s Edwardem. Ráno jsem ho nepotkala, a tak mě napadlo, jestli třeba nezůstal doma. Ale o tom by se Alice asi zmínila. Když jsem došla do třídy, seděl v naší obvyklé lavici, jako vždy. Hned, jak si mě všiml, usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a šla si sednout.

„Ahoj,“ pozdravil mě, když jsem dosedla na místo.

Zadívala jsem se na jeho vždy dokonalou tvář a napadla mě jediná otázka. Jak to, že kluk jako on ještě nemá přítelkyni? Byla jsem si jistá, že denně musí dostávat desítky nabídek na rande.

„Ahoj,“ řekla jsem mu a s hlasitým žuch, jsem dala učebnici biologie na stůl.

„Už ti došla odpověď z Harvardu?“ zeptal se mě a já v duchu zaúpěla.

Proč se mě na to musí ptát i on?

Možná proto, že si posledních pár dnů skoro o ničem nemluvila, Bello, podotklo mé vědomí. To je sice pravda, ale přála bych si, aby se mě na to nikdo neptal, když vím, že ta obálka je asi metr ode mě a stačí ji jen otevřít. Pravděpodobně bych k tomu ale neměla odvahu. Jsem hrozný strašpytel, měla bych se stydět, jsem přece dcera nebojácného šerifa.

„Jo, ale ještě jsem si ji nepřečetla,“ řekla jsem a čekala na Edwardův překvapený výraz.

Místo toho Edward jenom mlčky přikývl a nijak to nekomentoval. Musela jsem si přiznat, že zrovna od něj bych ráda něco slyšela. Po chvilce se na mě ale Edward zadíval, a pak se zeptal:

„Ty se bojíš té odpovědi?“

Naprosto jednoduše položená otázka, na kterou jsem se ale styděla odpovědět. Jsem přece dospělá, alespoň podle občanky, neměla bych se bát otevřít obálku, ne? Edward asi poznal, že uhodil do černého a přívětivě se na mě usmál. Byl to ten úsměv, který používáte na malé děti, když je konejšíte, že pod tou postelí opravdu žádný bubák není. Nechtěla jsem, aby se na mě takhle usmíval. Taky mě dost znepokojovalo, že mě znal tak dobře, že rozeznal každý můj výraz. Jednoho dne se neovládnu a jemu dojde, že mě přitahuje. To by byl průšvih.

„Podívám se na to později, až budu doma a nikdo mě neuvidí brečet, až zjistím, že mě nevzali,“ řekla jsem mu.

Přiznala jsem mu víc, než jsem byla ochotná přiznat sama sobě. Ten pocit, že mě nevezmou, ve mně rostl a rostl a nedal mi spát.

„Proč si myslíš, že by tě nevzali? Byli by blázni, kdyby ne. Navíc zapomínáš, že já u toho otevření budu s tebou,“ řekl Edward a zazubil se.

Jestli si vážně myslí, že mu dovolím, aby byl u toho, tak se šeredně plete. U toho nesmí být nikdo kromě mě, i když já bych z toho ze sebe ráda vynechala.

„Můžeme to přestat řešit? Ráda bych si užila poslední den svého života,“ řekla jsem mu a položila si hlavu na ruce.

Edward se zachmuřil, ale už k tomu nic neřekl. Na jeho výsledky přijetí jsem se neptala. Nikdo z jeho rodiny se do žádného předkola nehlásil. Proč taky? Bylo jasné, že je vezmou všude. Celá jejich rodina byla plná géniů. Úplně jsem si nebyla jistá u Emmetta, ale nikdo by se neměl podceňovat.

„Alice tě chce na víkend pozvat na nákupy do Seattlu, jen abys věděla,“ řekl Edward a zkřivil hrůzou obličej.

Jak se zdálo, každý v rodině Cullenů se děsil dne, kdy ho Alice vytáhne na nákupy. Nechápala jsem to. Nákupy s Alice byly zábavné a jednoduché. Člověk si zkusí všechno, co mu Alice hodí do kabinky, což je asi půlka obchodu, a pak si z toho vybere tak jednu dvě věci. Nevím, co na tom řeší. Dobře, chápu, těch šest hodin může být občas pro někoho moc, ale i tak to nebylo k Alice vůbec fér.

„Ještě mi nic neříkala,“ odpověděla jsem.

„Protože se bojí, že odmítneš, chce, abys měla co nejlepší náladu, až se tě na to zeptá,“ řekl Edward a uchechtl se.

Tak proto se Alice ráno chovala tak klidně ohledně té odpovědi. Nemohla jsem ji za to vinit. Místo toho jsem si nezapomněla rýpnout do Edwarda.

„Víš, že jsi hrozný bratr? Divím se, že ti Alice vůbec něco říká,“ řekla jsem mu a ze srandy ho žďuchla do ramene.

„No jo, jsem strašnej,“ řekl Edward a zašklebil se.

Vyprskla jsem smíchy. To upoutalo pozornost profesora, který, jak se zdálo, něco zarytě vysvětloval. Hrozivě se na mě podíval stejně tak i zbytek třídy. No bezva, jenom já na sebe umím takhle upoutat pozornost.

„Něco vás pobavilo, slečno Swanová?“ zeptal se mě profesor.

A jejda, průšvih.

Zalži, poradil mi instinkt. Než jsem ale stačila něco vyslovit, udělal to za mě Edward.

„Jenom jsem slečně Swanové vysvětloval způsob pohybu žížaly, zřejmě jí to připadalo vtipné,“ řekl Edward. Pohyb žížaly? To nepřišel na nic lepšího? Ach jo, to už i já bych vymyslela něco lepšího. Jak se ale zdálo, profesorovi to stačilo.

„Dávejte pozor na výuku,“ řekl a obrátil se zpět k tabuli.

S Edwardem jsme se na sebe podívali a potichu se zasmáli.

Na obědě jsem si přisedla ke Cullenovým. Rosalie a Emmett už tam seděli. Edward přišel zároveň se mnou a Alice s Jasperem chvíli po nás. Při obědvání s Cullenovými jsem si vždy všímala toho, že jídlo nechávali skoro netknuté. Sem tam něco ukousli, ale jinak nic moc. Připadala jsem si mezi nimi jako žrout nejvyššího kalibru. Tímhle způsobem by měli hubnout ti lidé v trapných reality show, kde se soutěží, kdo za tři měsíce zhubne nejvíc.

Napíchla jsem na vidličku kousek rajčete a zadívala se ke stolu, kde seděl Alex společně s Jessicou, svými spoluhráči a s Tarou, Georgie a Christinou. Ani mě nepřekvapilo, jak rychle se dal opět dohromady s Jessicou. Ona mě vlastně nahradila, a to ve všech ohledech. Post kapitánky roztleskávaček jsem jí dala včera. Věděla jsem, že i přesto, že je to mrcha, a že mě nesnáší, roztleskávání je její život a bude dobrá kapitánka. Pochybuju, že bych na něco takového před pár měsíci byť jen pomyslela.

„Bello, pojedeš se mnou v sobotu nakupovat do Seattlu?“ zeptala se mě Alice.

„Jasně, proč ne,“ odpověděla jsem a Alice se zářivě usmála.

„Super,“ řekla a ukousla kousek jablka. Tvářila se, jako kdyby polykala chobotnici a ne normální jablko. Zajímalo by mě, jestli náhodou nemá poruchu příjmu potravy, stejně jako zbytek její rodiny. Vždyť jejich táta je doktor, měli by být obeznámeni s tím, co se jim může stát, pokud nebudou dostatečně jíst. Musím si o tom s Alice později promluvit.

Když jsem se rozloučila se všemi Cullenovými na parkovišti školy, vyjela jsem domů. Dopis jsem stále měla nepřečtený v kabelce. Ani jsem nevěděla, proč jsem si ho vzala do školy. Cestou domů jsem přemýšlela, jak nejvíce oddálit chvíli, kdy budu tu proradnou obálku muset otevřít. Dám si sprchu, udělám si nehty, přeorganizuju si šatník, jo, to půjde.

To nepůjde. Stála jsem uprostřed pokoje v závalu oblečení. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že ho mám tolik. Nikdy mě nenapadlo ho spočítat. Přehnala jsem to, pokud to tímhle způsobem budu ještě dál oddalovat, pravděpodobně přeorganizuju celý dům.

Povzdechla jsem si a začala pomalu dávat všechno zpátky. Byla jsem rozhodnutá, že až to dodělám, ten dopis si přečtu.

Všechno jsem měla uklizené a nastala chvíle, kdy jsem měla roztrhnout obálku. Vzala jsem ji s sebou dolů do kuchyně a napustila jsem si do skleničky vodu. Pořádně jsem se napila a nadechla se. Tak jo, teď to udělám. Ne, neudělám. Sakra.

Ozval se zvonek. Hrklo ve mně, poslední dobou se až příliš často lekám zvonků, to nevěstí nic dobrého. Došla jsem ke dveřím s dopisem v ruce a otevřela je. Stál za nimi Edward a v ruce nesl nějakou malou tašku.

„Ahoj,“ řekla jsem mu překvapeně.

Co tady dělá? Neměl by tady být. Budu přece otvírat tu obálku. Nechci, aby byl u toho.

„Můžu dál?“ zeptal se mě.

Když už tady je, nepošlu ho pryč. Asi se jen snaží být milý. Přikývla jsem a otevřela dveře dokořán. Ovanul mě studený vítr. Edward vešel a já je rychle zavřela, aby zbytečně neunikalo teplo.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Věděl jsem, že to neotevřeš,“ řekl a tašku položil na jídelní stůl.

Až moc dobře mě znal.

„Co to je?“ ukázala jsem na tašku.

„Prvně otevřeme ten dopis,“ řekl a pokynul mi, abych šla za ním do obýváku.

My otevřeme dopis? Já otevřu dopis, on na chvíli půjde pryč, než se vzpamatuju a uklidním z odmítnutí.

Sedli jsme si na pohovku. Mlčky jsem pozorovala obálku před sebou.

„Měl bys na chvíli jít pryč,“ řekla jsem mu.

„Zůstávám tady a teď to otevři,“ řekl a povzbudivě se na mě podíval.

Povzdechla jsem si a pomalu začala otvírat obálku. Nespěchala jsem, dala jsem si na čas. Edward vedle mě mlčky seděl a vyčkával. Konečně se mi podařilo obálku otevřít a vytáhnout dopis. Neuvěřitelně se mi třásly ruce. Edward to viděl a chytil mě za rameno. Jeho studený dotek mě ihned uklidnil a já pomalu rozevřela list papíru.

Vážená slečno Swanová,

na základě pečlivého prostudování Vašich materiálů má studijní oddělení příjemnou povinnost oznámit Vám, že Vás Harvardská univerzita v příštím akademickém roce přijímá ke studiu.

Přečetla jsem si to ještě dvakrát, než mi konečně došlo, co jsem se právě dozvěděla. Dostala jsem se na Harvard. Já se tam opravdu dostala.

„Bello?“ zeptal se mě opatrně Edward.

„Jsem tam,“ řekla jsem jenom a rty se mi samovolně roztáhly do úsměvu.

„Jsi tam?“ zeptal se mě Edward nadšeně.

„Jsem tam!“ vypískla jsem a objala ho kolem krku.

Těžko by se dalo popsat, co jsem právě prožívala. Myslím, že bych to nazvala dokonalým štěstím. Všechno bylo tak, jak má být. Tak jsem si to vysnila. Můj sen o Harvardu se splnil.

„Gratuluju,“ řekl Edward, když jsme ještě pořád byli v těsném objetí.

Uvědomovala jsem si tu neskutečnou blízkost mezi námi, ale v této chvíli jsem se těmi myšlenkami vůbec nemohla zaobírat. Jsem na Harvardu, to je to hlavní.

Když jsme se po nějaké chvíli pustili, pořád jsem se usmívala od ucha k uchu.

„Musíme to oslavit,“ řekl Edward a šel pro něco do kuchyně.

Vrátil se s tou taškou a v druhé ruce držel obrovskou mísu. Pomohla jsem mu od toho všeho závaží a mísu jsem položila na stolek před pohovkou. Edward začal z tašky vyndávat jednotlivé věci. Prvně už udělaný popcorn, coca-colu, plastové kelímky a nakonec dvd se Snídaní u Tiffanyho.

„Jak víš, že mám ten film ráda?“ zeptala jsem se ho.

„Trochu jsem se poptal Alice,“ řekl a usmál se.

Věřil, že se na Harvard dostanu, a proto to všechno přinesl. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc ve mě věřil. Usmála jsem se.

„Vím, že to není nic honosného,“ začal Edward.

„Je to perfektní,“ řekla jsem mu, než stačil říct něco dalšího.

Už to, že sem vůbec přišel, bylo od něj hrozně milé. To, že ještě připravil malou oslavu, bylo víc, než jsem mohla požadovat. A bylo to skvělé. Film s dobrým kamarádem, popcorn, cola. Opravdu to bylo perfektní.

„Edwarde?“ promluvila jsem na něj, když začala první scéna.

Otočil se na mě.

„Ano?“

„Děkuju, že ve mě věříš,“ řekla jsem mu. On se usmál a objal mě kolem ramen.

A tak jsem se za písničky Moon river uvelebila na jeho rameni a chroupala popcorn. V tu chvíli jsem se cítila maximálně spokojená. Dostala jsem se na Harvard a ještě jsem tady s Edwardem. V tu chvíli jsem si konečně uvědomila věc, která se poslední dobou drala na povrch. Vždyť já jsem do něj zamilovaná.

Doufám, že se vám kapitola líbila, a že se vám to nezdá moc uspěcháné. Já sama nevím, ale nějak mi to tam prostě sedělo. Pokud mohu něco zlepšit, určitě mi to prosím napište.

Jinak chci opět moc, moc, moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Udělaly mi ohromnou radost. Nejsem zvyklá na tak velké číslo. Každopádně jsem moc ráda, že se vám povídka líbí a doufám, že vás zatím nenudí. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 13. kapitola: