Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Postarej se o ni... - 14. kapitola

03.08.2011 (18:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2080×

Vcházel jsem před Tobiasem a Ianem, ale jen co ti dva vyšli do domu, uslyšel jsem zavrčení a jedno slovo – ty!

Oba dva zuřivě vrčeli a rychle zpracovávali, jak zničit Nahuela. Nechápal jsem to, ale on ano.

„Do háje!“ zaklel a snažil se dostat ke dveřím.

„Neboj se, Nahueli. Oni ti neublíží,“ řekla mu až moc přeslazeně. Mile se na něj usmála a já na něj výhružně zavrčel. To, že ti dva spolu možná něco mají, neznamená, že se k němu budu chovat slušně, ba naopak.

„Jaku,“ okřikla mě.

Nahuel se nejistě zastavil. Nepozoroval mě, ale Tobiase s Ianem. Proč? Když viděl prvně mě jako vlka, tak to bral jako samozřejmost. Nepozastavil se nad tím… Pouze se ušklíbl a utrousil nějakou poznámku. Nebál se mě… Tak proč se bojí těch dvou? Je to tím, že je nás víc?

Ian udělal drobný krůček vpřed a vpíjel se Nahuelovi do očí. Ani jeden se z nich nepohnul. Vypadalo to, jakoby mezi sebou komunikovali, i když to jsem mohl stoprocentně vyloučit. Zničehonic se strhla bitva. Vlci se pokoušeli dostat poloupíra a ten jim agresivně oplácel útok. Při každé volné chvilce se snažil přiblížit ke dveřím.

„Dost!“ křičela s brekem Ness. Bránil jsem jí, aby mu šla na pomoc – byla by to sebevražda! Nemohl jsem dopustit, aby se jí něco stalo. Vím, že mi to později vyčte a bude mě možná nenávidět, ale je to pro její dobro.

Nahuel se mezitím dostal ke dveřím a utekl někam do lesa. Ti dva zůstali v domě. Věděli, že i když je poloupír, tak by ho nechytili. Uvolnil jsem Ness cestu a ta s brekem utíkala k Alice. Pevně ji objala a vzlykala. I po té zradě mi to rvalo srdce. Miluji ji a to se nikdy nezmění.

„Proč…“ Jasper přerušil neklidnou atmosféru v domě. Okamžitě jsem kluky zavedl do mého pokoje a dal jim něco na převlečení. Poté jsme sešli dolů a já doufal, že se dozvíme víc.

„Proč jste na něj zaútočili! Proč!“ křičela hystericky Ness. Chtěl jsem k ní jít a utěšit ji, ale bál jsem se, že bych to mohl ještě celé zhoršit.

„Je to zrádce!“ vyštěkl nasupeně Ian. Začal se lehce třást. Ihned se začal uklidňovat třením kořenu nosu a mně tím připomněl Edwarda. Pokaždé, když jsme soutěžili o Bells a já vyhrával, tak si z rozčilení mnul kořen nosu.

„Zrádce?“ Z naší strany asi převzal slovo Jasper.

„Ano… Tenkrát na louce…“

„Louce?!“ řekli jsme všichni najednou. Vždyť on je z Jižní Ameriky… Jak mohl být na louce?!

„Ano,“ pokračoval. „Když jste s Renesmé odešli, tak tam přišel Nahuel. Všichni si mysleli, že ho poslala Alice s Jasperem, ale když se přidal na Arovu stranu…“

„Aro?“ ptala se zděšeně Ness.

„Zachránil nás,“ zdrceně promluvila Alice. Nikdo z nás to nechápal. Když žijete s někým několik let pod jednou střechou, tak si na něj zvyknete. Vytvoříte si k němu pouto. Je fakt, že jsem ho nikdy nemusel, ale pouze proto, že jsem v něm viděl konkurenci. Bál jsem se, že mi sebere Nessie, a můj instinkt mi nedovoloval mu příliš důvěřovat, ale stejně… Stejně vám to vrazí nůž do srdce. Nevíte, co máte dělat. Kolik jsme mu toho řekli? Kolik toho o nás ví? Celou tu dobu, co tu byl… Asi hned poběží do Itálie.

„O tom nic nevíme,“ šeptl Tobias. „Tenkrát přišel za Arem. Aro a ti jeho dva kumpáni nejspíš věděli o poloupírech. Vůbec je nepřekvapilo, když tam přišel. Naopak! Vítali ho s tím, že ho už dlouho neviděli.“

Chvíli v místnosti bylo ticho. Kluci nám dávali chvilku na zpracování informací, ale přesto to byl děs. Šest let v nevědomosti…

„Nahuel jim zkazil původní plán. Tím, že dali najevo, že o něm vědí, si vytvořili mezi svými řadami nedůvěru. Jenže se nevzdali. Mezitím, co se pár upírů snažilo dostat za vámi, tak Caius vysvětloval, proč se noví poloupíři musí zničit. Zněl opravdu přesvědčivě, že se pár lidí přidalo na jejich stranu…“

„Ne!“ vykřikla Alice. „To nemohli! Jsou to přátelé!“

„Bohužel… Randall, Mary a Garrett posílili smečku Volturiových. Bylo to děsné… Pomalu jsme všichni ztráceli naděje.“

„Mysleli jsme, že bude po nás. Každý si myslel, že začne bitva a my budeme bojovat předem prohraný boj o naše životy. Že ztratíme své milované rodiny a někteří své ženy. Proto nás všechny překvapilo, že nám dala trojice milost.“

„Milost?! To jako vážně? Takže všichni žijí?“ Mluvili jsme všichni najednou a každý něco jiného. Nikdo z nás nemohl uvěřit tomu, co jsme před chvilkou slyšeli.

„Ano… Dali nám milost kvůli Nahuelovi. Nemohli už s námi bojovat. Jediná podmínka byla, že nikdo z nás nevytvoří další poloupíří dítě. Největší ránou bylo, když americký nomády na místě hned zabili a zpopelnili. Chtěli odejít, i když se nevědomky přidali do gardy. Trojice to brala jako zradu.“

Nikdo z nás nemluvil. Máme důvod k radosti – podle všeho jsou všichni naši příbuzní živí, ale určitě to bude mít své „ale“. Jelikož kluci nějakou chvilku nemluvili, utvrdili mě v mé domněnce.

„Ale… Jak s tím jinak souvisí Nahuel? To přeci znamená, že je na naší straně, ne?“ promluvila s nadějí Ness.

„Tenkrát… Všude po lese byl náš pach. Mysleli se, že jsme ho tam zanechali cestou na louku, ale to nebyla pravda. Byli jsme rozptýlení po lese, kdyby náhodou něco… Aro dával úkol Nahuelovi. Měl vás najít a zabít.“

„Ne! To by neudělal…“ Už poněkolikáté za posledních pár hodin jsem viděl Nessie plakat. Bylo mi mizerně. Kdybych už tenkrát nesvolil jeho nastěhování, tak bych ji mohl ušetřit takové bolesti. Vždyť si to nezaslouží. To nestačí, že ztratila rodi…

„Bella s Edwardem žijí?!“ říkal jsem téměř naléhavě. Proč se starám o toho podrazáka a nezajímám se o svou rodinu?!

„Ano.“ Tobias už mě začínal štvát. Přijdou sem, řeknou mi, že nás Nahuel podrazil, že Sam je zmrzačený…

„Jakto, že jste mi mohli říct, kdo jste?“

„Jak to myslíš?“ ptali se mě oba zmateně.

„Nepatříte do mé smečky. Nemůžete se mnou komunikovat…“

„To by nás taky zajímalo.“ Věřil jsem tomu, co mi tu říkali. Opravdu vypadali zmateně.

„Kdy pojedeme do Forks? Už chci vidět mamku s taťkou!“ radovala se Ness a už se chtěla jít balit.

„Nemůžeš tam… Nechtěli by to,“ poznamenal se sklopenou hlavou Ian.

„Jak nemůžeš?! Jsem jejich dcera! Snad můžu vidět své rodiče!“ Takto naštvanou jsem Ness neviděl dlouho… možná nikdy.

„Jsou ve Volteře.“

V pokoji nastalo hrobové ticho. Nebylo slyšet nic jen mělké dýchání všech v místnosti. Cullenovi mi párkrát vyprávěli o královské rodině upírů. Aro moc toužil po upírech s dary. Dar má Bella i Edward. Znamenalo, že se přidali k nim kvůli darům? Proč by to dělali?

„To neudělali… Celou tu dobu nikoho z nich nevidím…“ Alice se pohupovala ze strany na stranu. To dělala prvního půl roku, takže vím, že se snaží vynutit nějakou vizi. Marně.

„Oni se přidali, protože…“ Alice dostala náhle vizi a přerušila Iana. 

Blížíme se ke konci. Jak se vám líbila kapitola? Prosím o vyjádření komentářem... ;)

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Postarej se o ni... - 14. kapitola: