Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 7. kapitola

Tuta kapitolka už je opět ve standartní délce, protože mě krátké psát nebaví. Cullenovi se společně s Bellou a Amandou ocitají na ostrově a opravdu potkají Volturiovi. Alespoň malou hrstku z nich. Bella svádí vnitřní boj sama se sebou. Doufám, že se vám tuta kapitolka bude líbit a zanecháte nějaký komentář. Děkuji, texy

7. Kiritimati

Pomalým krokem se k nám přibližovaly čtyři postavy v černých kápích, aniž by se alespoň jednou propadly do písku, ve kterém mně uvízly nohy. Přidržovala jsem se proto jednou rukou Edwardova ramene, abych neupadla. Podívala jsem se po všech okolo a všichni až na mě a Amandu vypadali znepokojeni. Ale jaký k tomu měli důvod?

Hned mě napadlo, že by to mohlo být tím, jaké postavení dříve Volturiovi zastávali. Jak jsem z dědečkova vyprávění věděla, jich se celý upírský svět bál. Nastolili pořádek tam, kde to původní obyvatelé nezvládli, zabili nepohodlné, špehy či zrádce. A dokázali lstí vyvraždit celou rodinu, jen aby se dostali k jedné osobě, o kterou měli zájem.

Nebo to byl strach ze setkání? Nevěděli, co očekávat? Vždyť celý svět se změnil k nepoznání tak, že i mně přišlo divné, že Cullenovi zůstali vegetariány a neměli v plánu to zatím nijak měnit.

Kolem pasu se mi ovinula Edwardova ruka a přitáhla si mě blíže k jeho tělu. Mokré oblečení, které měl na sobě, příjemně chladilo, takže jsem se nijak nebránila a jen se pevněji chytla paže, která mi ještě před chvílí sloužila jako opěrný bod. Podívala jsem se mu do očí, jenž byly lehce přivřené a zprvu mě vůbec nevnímaly. Trvalo neuvěřitelných pár vteřin, než mi pohled opětoval.

„Neboj se. Nemají sice zrovna nejlepší úmysly, ale mohlo by to být mnohem horší,“ pošeptal mi a usmál se. Jak uklidňující! Do teď mě ani nenapadlo přemýšlet nad nějakým nebezpečím, ale jeho slova ve mně vzbudily jisté obavy. Srdce mi začalo bít rychleji, tep se mi zrychloval a Edwardova ruka kolem mého pasu, která se mě teď hlazením snažila uklidnit, tomu také moc nepomáhala.

Otočila jsem se zpátky směrem, kterým k nám šli ti, jenž by nám mohli pomoci, ale neskutečně jsem se lekla. Pár centimetrů ode mě totiž stáli čtyři upíři, ale do obličeje jsem jim neviděla. Tak strašně mě lákalo zvednout ruku a ty kápě jim sundat, abych se mohla podívat, s kým že to mám vlastně tu čest.

„Nemusíte mít obavy. Jdeme za vámi v míru,“ odpověděl Edward nejspíše na jejich myšlenky.

„Opravdu?“ zeptal se nějaký muž nejblíže ke mně.

„Opravdu. Vlastně u vás hledáme pomoc,“ řekl Carlisle klidně.

„Pojďte tedy za námi,“ pobídl nás někdo z těch čtyř a vydali se pomalým krokem tam, odkud přišli. Každý z nás vzal nějaký kufr a následoval je. Když jsem se i já pro jeden natahovala, Jasper s Alice mě předběhli a vzali mi ho téměř pod nosem a oba se na mě usmáli. Rozhlédla jsem se okolo, ale nic na zemi nezůstalo, tak jsem jen pokrčila rameny a s prázdnýma rukama se vydala na cestu.

Po chvíli chůze jsem Jaspera s Alice pochopila. Určitě věděli, že budu mít problém s chůzí v rozpáleném a hlubokém písku. Když jsem spadla poprvé, písek jsem z pusy vyplivla, zvedla se a šla s úsměvem dál. Jenže pak jsem spadla i podruhé a zasyčela bolestí, jelikož jsem si narazila ruku.

„Emmette!“ zvýšil hlas Edward a hodil po něm kufr, který nesl, a Emmett ho v klidu chytil, věnoval mi pobavený úsměv a pokračoval v cestě. Seděla jsem v písku, držela se za ruku a zadržovala slzy, které se mi nahrnuly do očí.

„Bello? Co se ti stalo?“ ptal se, zatímco si vedle mě klekal.

„Upadla jsem. Neumím chodit v písku,“ odpověděla jsem tiše a dívala se na svou ruku, která začala pěkně natékat.

„Pojď sem,“ řekl a vzal mě do náruče. Nijak jsem se nebránila, jelikož kdybych měla jít po svých, tak bych daleko nejspíš nedošla.

„Carlisle se ti na to za chvíli podívá. Bolí to hodně?“ Přikývla jsem. Jedním rychlým pohybem ruky si rozepnul košili a naznačil mi, abych si ruku chladila o jeho studenou hruď. Podívala jsem se na něho jako na blázna, ale pak mé oči sjely trochu níž a ruka, která nepříjemně bolela, se náhle ocitla na jeho dokonalé, studené a třpytící se hrudi.

Edward trochu zrychlil, aby dohnal ostatní, ale nesl mě jako nějakou křehkou porcelánovou panenku, která by se mohla kdykoliv rozpadnout, a já zatím očima rentgenovala jeho hruď a zapomněla na bolest, kterou jsem ještě před chvílí tak intenzivně vnímala. Nikdy jsem neměla moc v lásce kolíbavé pohyby, jako třeba teď, když mě Edward nesl. Dělalo se mi vždycky špatně. Ale v ten okamžik jsem se na to snažila nemyslet a užívala si jen to, že mě nese.

Ale pak se mi v hlavě opět objevila vzpomínka na něho a Amandu. Jak já jen mohla být tak bláhová a myslet si, že to, co teď dělá, je kvůli mně! Vždyť to byla taková absurdnost! Jak by si on, upír, mohl vybrat mě, obyčejného člověka? Samozřejmě, vybral si Amandu, protože ona je poloupírka, nestárne, je nadpřirozeně krásná, má skvělý dar, zatímco já jsem jen člověk, který stárne každou vteřinou, vzhledem jsem naprosto průměrná a dar žádný nemám. Být na jeho místě, také bych si vybrala někoho, s kým bych mohla být na věčnost.

Náhle mi došlo, nad čím že to vlastně přemýšlím. Vždyť ještě před pár dny jsem upíry nesnášela a chtěla je všechny sprovodit ze světa a teď jsem si tu přemýšlela nad tím, že snad já a on dohromady! Zavřela jsem oči, abych se na něho nemusela dívat, ale moje hlava byla jiného názoru. Před očima se mi objevila jeho dokonalá tvář. Rezignovaně jsem oči opět otevřela a Edward jako by snad tušil, nad čím jsem dumala. Usmál se na mě tím svým pokřiveným úsměvem a já stát nohama na zemi, tak se mi podlomí kolena.

Šli jsme už nějakou chvíli, když se před námi objevila obrovská vila. Byla celá bílá, okna většinou zevnitř překrytá nějakými závěsy a dveře otevřené dokořán. Kolem se rozprostírala veliká zahrada tvořená převážně z palem a exotických květin. Vešli jsme otevřenými dveřmi do vily a naši průvodci si sundali kapuce. Moc jsem z nich sice ještě neviděla, ale byl to mnohem lepší pocit, než když nevíte, kdo to vůbec je.

Procházeli jsme dlouhými chodbami, kolem několika dveří, ale zastavili se až před dveřmi, které vypadali úplně jako všechny ostatní. Jeden ze čtyř upírů, kteří šli s námi, prošel za ty dveře a ostatní u nich stáli jako stráže. Podívala jsem se na Edwarda, ale z jeho tváře jsem nic nevyčetla.

„Edwarde? Mohl bys mě sundat? Tady už můžu jít po svých,“ řekla jsem mu a on se na mě nejistě podíval.

„Jsi si jistá? A co vůbec ruka? Bolí ještě hodně?“ strachoval se.

„Jsem si jistá. A ruka mě bolí o trochu méně,“ ujistila jsem ho, ale bylo na něm vidět znepokojení. I přesto mě postavil opatrně na zem a chytl mě kolem pasu, abych náhodou neupadla. Chtěla jsem jeho ruku setřást, ale nenechal se.

„Bello, až jim vysvětlíme, proč tu jsme, tak se ti na tu ruku podívám,“ řekl Carlisle a usmál se, ale pak se všichni podívali na dveře. Učinila jsem taky tak a v tu chvíli se otevřely, stráže nám uhnuly z cesty a my měli volný průchod do obrovské místnosti, ve které byla obrovská knihovna, jeden velký stůl, pár dřevěných židlí a úplně na druhé straně dvě křesla, ve kterých seděli dva lidé. Upíři, samozřejmě. Jedna dívka, jeden chlapec.

Se zájmem jsem si je prohlížela. Byli oblečeni do dlouhých tmavých plášťů, dívka měla vlasy svázané v nějakém drdolu, rty v příjemném úsměvu a karmínové oči, které se však smály. Chlapec měl delší tmavé vlasy volně rozpuštěné kolem obličeje, lehce se usmíval, ale jeho oči nebyly karmínové, nýbrž stejné jako u Cullenových. Překvapilo mě to. Došli jsme až téměř k nim a oni se zvedli a šli k nám.

„Carlisle? Co vy tu děláte? A jak jste nás vůbec našli?“ zeptal se mladík příjemným hlasem.

„Jsme tu díky této dívce,“ řekl a ukázal na mě. Okamžitě na mě stočili své pohledy a prohlíželi si mě.

„Opravdu? Co jsi zač?“ zeptal se mě ten mladík.

„Jmenuji se Bella a žiji jenom se svým bráškou, jelikož jsem o celou rodinu přišla. A věděla jsem, kde sídlíte, díky dědečkovi. Co byste ještě chtěl vědět?“ Slušně jsem mu vykala a on se na mě zvláštně podíval.

„Díky dědečkovi?“

„Roger Swan se jmenoval,“ řekl tiše Edward.

„On jí to všechno řekl?“ promluvila poprvé ta dívka vysokým hlasem a upřeně sledovala Edwarda.

„Já nevím. Nekoukej se na mě tak. Já to opravdu nevím! Protože jí nedokážu číst myšlenky,“ odpověděl na její otázky položené v myšlenkách. Překvapeně se na mě podívala.

„Tak to je něco jiného. Páni! Je určitě první, u které se ti to nepovedlo, viď? Je zajímavá, to se musí nechat. A ještě se odváží na ostrov plný upírů.“

„Je vidět, že jste dlouho tenhle ostrov neopustili. Celý svět je plný upírů!“ vyjela jsem na ní omylem. Přeměřila si mě pohledem.

„Ano, je to pravda. Nelže. Města jsou plná upírů a poloupírů,“ řekl Edward a ukázal na Amandu.

„Takže je to pravda? Nechtěli jsme tomu věřit, ale sami jsme se jít přesvědčit nemohli. Co se to jen stalo?“ řekla tiše a smutně.

„Nechci vás nijak rušit, ale Bella má něco s rukou. Potřeboval bych se jí na to podívat. Myslíte, že bychom mohli tento rozhovor přesunout na později? Promluvil Carlisle. Dívka jen něco zašeptala a přiběhli k nám nějací upíři, že nás odvedou do pokojů.

„A ty,“ ukázala dívka na Amandu, „mohla bys tu zůstat s námi? Nikdy jsme se s poloupírkou nesetkali. Teda jestli by ti to nevadilo, samozřejmě.“ Amanda jen pokrčila rameny a zůstala s nimi, když my jsme odcházeli do pokojů.

„Omlouváme se, ale máme omezený počet pokojů pro hosty, takže nám to vychází přesně na páry. Ta dívka, která zůstala tam, bude muset bydlet u někoho na provizorní přistýlce,“ hlásil nám jeden upír a zavedl nás do pokojů. Řekl, že to vychází na páry? Zaryla jsem nehty do Edwardovi paže, kterou jsem ještě stále měla kolem pasu. Nechápavě se na mě podíval.

Když jsme vešli do pokoje pro hosty a postavili naše kufry ke skříni, dala jsem si ruce v bok a téměř naštvaně se dívala na Edwarda. Nejdříve si mě jen prohlížel s pozvednutým obočím, ale pak se usmál.

„Bello? Proč jsi tak naštvaná?“ zeptal se pobaveně.

„Proč?“ vykoktala jsem.

„Ano. Není to snad kvůli tomu, že jsme v jednom pokoji, že ne?“

„A kvůli čemu jinému by to asi mělo být?“ řekla jsem nahlas. Nechtěla jsem s ním sdílet jeden pokoj.

„No já nevím, Bello. Ale jestli se bojíš o to, že bychom spolu snad spali v jedné posteli, tak neměj obavy.“ Prosím? S ním v jedné posteli? Nikdy!

„Vždyť víš, že já nespím. Celé tohle letiště bude jen a jen tvoje,“ řekl se smíchem, který se ale snažil maskovat. Už jsem chtěla něco říct, když se ve dveřích objevil Carlisle.

„Bello? Jdu se ti podívat na tu ruku. Snad jsem vás nevyrušil.“ Mrkl na nás. Takže už i on? Co si to proboha všichni mysleli?

6. kapitola - Shrnutí - 8. kapitola

Chtěli jste další kapitolu, máte ji mít! A upřímně? Jsem za to ráda! Děkuji za Vaše komentáře, které pro mě jsou podporou.

Kdo myslíte, že budou ti dva hlavní na ostrově? Záludná otázka. :D

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: