Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 3. kapitola

27.06.2010 (18:45) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1725×

Edward šel poslední a podíval se mi do očí. Teď jsem si byla jistá, že se v těch očích utopit dá.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se.

3. Muž jedna, muž dva

„Topím se,“ odpověděla jsem bez přemýšlení a následně litovala svých slov.

„Cože se?“ zeptal se nechápavě.

„Ale nic, to je jedno. Pojď dál,“ řekla jsem a ukázala mu rukou do domu. Zamyšleně se na mě podíval a lidským krokem šel za ostatními. Chvíli jsem stála u dveří a rozdýchávala to, co se stalo. Opravdu jsem mohla být tak blbá a říct mu to? Ale na druhou stranu, ptal se, jestli jsem v pořádku a nebyla jsem, protože jsem se topila v těch jeho překrásných očích. Zhluboka jsem se nadechla a šla za ostatními.

Když jsem vešla do kuchyně, byl to vskutku zajímavý pohled. Ta blondýnka, Rosalie myslím, seděla u Austina a něco mu říkala a malovala si s ním, ale on jen protáčel oči, protože si nejspíš chtěl malovat něco jiného, Esme seděla vedle nich a usmívala se na ně, Alice držela za ruku Jaspera, který se díval z jednoho na druhého a vypadal tak nějak unaveně. Cožpak mohli být upíři unavení? Zakroutila jsem nad tím hlavou a podívala se na Carlislea, který pročítal se zájmem dědečkův deník, nejspíš ležel na stole, Edward, Emmett a Amanda stáli u okna a něco si tiše povídali, ale jakmile jsem si trochu odkašlala, všichni se na mě otočili. Vypadalo to, že mě neslyšeli. Ale bylo to vůbec možné?

„Vítejte u nás doma, snad se vám tu bude líbit,“ řekla jsem a podívala se po všech.

„Máte to tu pěkné, líbilo se nám tu i minule,“ odpověděl mi Carlisle.

„Mi… minule?“ vykoktala jsem.

„Ano, byli jsme tu jednou za tvým dědečkem. Pozval nás sem, abychom věděli, kde žije. Už jsme si plánovali, že se na něho pojedeme podívat, když se nám tak dlouho neozval, ale místo toho jsi nám zavolala ty.“ Pokrčil rameny. S Amandou jsme si vyměnily překvapené pohledy. Takže oni už tu někdy byli, ale já o tom vůbec nevěděla?

„Dokonce jsi byla doma. Mohlo to být tak před deseti lety? Dědeček tě jednou hlídal, když tvoji rodiče odjeli k nějaké známé, a pozval nás sem, protože věděl o tom, co se stalo ve Volterře a chtěl to s námi probrat,“ řekl a najednou se mi vybavila vzpomínka, která ale byla strašně bledá.

„Bello? Běž už si lehnout! Kdepak jsi?“ volal na mě dědeček a já se potichu smála schovaná za velkým křeslem.

„Neschovávej se, stejně tě najdu! A až tě najdu, tak… tak ještě nevim co,“ vyhrožoval, ale věděla jsem, že by mi stejně nic neudělal, a že to myslí ze srandy, tak jsem zůstala schovaná a ruku si držela přes pusu, aby mě neslyšel, jak se směju.

„Bello? Ale už vážně. Za chvíli mi přijede důležitá návštěva a já bych si moc přál, aby si už byla v posteli. Slyšíš?“ zeptal se a procházel celým domem. Důležitá návštěva? No to by mohlo být zajímavé.

„Dědečku, tady. Tady jsem!“ vesele jsem na něj zakřičela a vyběhla zpoza křesla.

„Konečně. Co si tam takovou dobu dělala? Sbírala jahody?“ řekl a zasmál se.

„Ne jahody, ale borůvky!“ odpověděla jsem mezi smíchem a běžela k němu. Otevřel mi svou náruč, abych do ní mohla vyskočit.

„Dědečku, když já ještě nechci jít spát. Ještě ne, prosím.“

„Musíš. Už jsem ti říkal, že mi přijede návštěva a budeme řešit věci, které pro tebe ještě nejsou, víš? Takové dospělácké věci,“ řekl a pohladil mě vlasech. Nechtěla jsem to vzdát.

„Ale vždyť já už jsem přeci také velká!“

„Opravdu?“

„Jo! Dostala jsem první pětku a taťka říkal, že už jsem velká holka!“ řekla jsem mu hrdě.

„Ale to bys musela dostat ještě hodně pětek, abys byla tak velká jako ti, kteří přijedou,“ poznamenal a pomalým krokem vyrazil k mému pokojíčku vedle obýváku.

„Prosím, prosím, prosím!“

„Ne, Bello. Dneska ne, ale věř, že jednou ti to povím.“ Poraženě jsem sklopila hlavu a nechala se uložit do postele. Ani ne pět minut na to se ozval zvonek. Ihned jsem po špičkách došla ke dveřím a klíčovou dírkou se podívala do obýváku. Přece si nenechám ujít takovou důležitou návštěvu, navíc v domě, ve kterém žiju. Přitiskla jsem obličej ke dveřím a sledovala nově příchozí osoby.

První šel dědeček a střelil pohledem k mým dveřím, určitě věděl, že se dívám a že budu poslouchat. Na to mě znal až moc dobře. Další šel nějaký vysoký muž s blonďatými vlasy a rukama v kapsách, který potichu mluvil na muže za sebou. Ten měl také blonďaté vlasy, ale spíše bronzové. A jakožto správná malá holka, která žije ve světe fantazie, jsem si pro muže dala přezdívky, abych si je nepletla, až si o nich budu povídat třeba s nějakou kamarádkou. Prostě a jednoduše, muž který přišel první, dostal přezdívku muž jedna a druhý muž dva. Originální, já vím.

Dědeček je vyzval, aby se posadili, ale nic jim nenabídl, což mě překvapilo, protože dědeček každému něco nabídl. Chvíli se nic nedělo, ale pak muž dva promluvil, aniž by někdo vznesl otázku.

„Víme, je to strašné. A hlavně pro svět nebezpečné.“

„Ano, bojím se následků. Kdo ví, co bude za pár let,“ řekl muž jedna.

„No právě. Chtěl jsem o tom s vámi mluvit. Když jste mi volali, nejdříve mi nedošlo, co to může znamenat, ale jakmile se mi to trochu rozleželo v hlavě, docvaklo mi, že je to velmi nebezpečné. Nejsem si jist, jak tohle všechno přežije lidská rasa,“ řekl nějak smutně dědeček a mně vůbec nic nedávalo smysl.

„Rogere, neboj se. Ochráníme tě, ať se stane cokoliv. A myslím si, že ty budeš jeden z těch, kteří dokáží tento svět změnit, a už proto jsme pro tebe ochotni položit své životy,“ řekl mu muž jedna a muž dvě jen přikyvoval.

„Ne, mě nemusíte chránit, ale moji vnučku, Bellu! To ona podle mě dokáže udělat to správné, ale musí vyrůst, je ještě příliš malá. Postaráte se mi o ní, prosím?“ zeptal se dědeček a já byla zmatená. Proč by mě měl někdo chránit? Vždyť to přeci není potřeba. Nebo snad ano?

„Bellu? To ona je ve vedlejším pokoji?“ zeptal se muž dva. Lekla jsem se, věděli o mně.

„Ano, její rodiče museli odjet k nějaké známé, tak jsem ji dostal na hlídání. Slíbíte mi to?“

„Jistě. Už si pro nás udělal tolik, že ti to nějak oplatit musíme. Neboj se, bude o ní dobře postaráno. Ale musíš nám dát vědě, až budeš chtít, abychom ji chránili. A my přijedem co nejdříve, ano?“ řekl mu muž jedna a dědeček rychle pokýval hlavou.

„Děkuji vám, jsem vám moc vděčný. Víte, na Belle mi neskutečně záleží. Je totiž jediná, které můžu říct úplně všechno.“

„Úplně všechno?“ přerušil ho muž dva.

„Ano, ví i o vás. Ale myslí si, že jste pohádkové bytosti. Jen neškodné pohádky, které jí povídám vždycky, když chce. Je to neskutečná úleva moci se vypovídat někomu a nenést tak to těžké břímě sám.“

„Ale Rogere! Víš moc dobře, co to může způsobit! Náš svět je tajný pro obyčejného člověka! Sám si vystaven neskutečnému nebezpečí a ještě to řekneš malému dítěti? Ale proč? Co tě k tomu vedlo?“ spustil na něho muž jedna, až jsem se lekla. Ale dědeček neodpověděl, jen si povzdechl a zadíval se do země. Nastalo dlouhé ticho, které přerušil až muž dva.

„Tohle? Ty chceš, aby šla ve tvých šlépějích? Ale jsi si jist, že je to pro ni to nejlepší?“ zeptal se a pozoroval ho. Opět nikdo neodpověděl, ale muž dva začal zase mluvit.

„Jistě, ty už jsi nad tím přemýšlel takhle. Takže se bojíš toho, že svět takový, jaký ho známe, brzy skončí? Zajímavé. A proto chceš, aby byla jako ty? Aby se uměla alespoň částečně bránit a věděla, co se na světě opravdu stalo?“ zeptal se znovu muž dva. Už mi to přišlo divné. Vypadalo to, jakoby uměl muž dva číst myšlenky, což byla totální bláznivost.

„Dobře, neměj strach. Postaráme se ti o ni. Můžu ji vidět?“

„Jistě,“ odpověděl po dlouhé době dědeček a začal se zvedat z křesla. Oba muži ho následovali a já nevěděla, co dělat, a tak jsem udělala to, co mě napadlo jako první. Rozkašlala jsem se a potichu se vrátila do postele. Až když jsem byla přikrytá, uklidnila jsem svůj naschvál vyvolaný kašel a pevně zavřela oči. Nepotřebovala jsem, aby ti muži věděli, že jsem celou dobu poslouchala.

Potichu se otevřely dveře a dovnitř vešly tři osoby, které se zastavily u mé postele.

„To je Bella. Prosím, ona je to nejdůležitější, co na tomto světě mám,“ pošeptal dědeček.

„Rogere, dáváme ti své slovo, že ji ochráníme,“ řekl muž jedna potichu. Už jsem dokázala poznat muže jedna od muže dva podle hlasu, protože každý byl úplně jiný.

„Mohl bych s tebou na chvíli mluvit? O samotě?“ zeptal se dědeček někoho, ale nevěděla jsem koho. A pak dědeček s tím někým odešel a zůstala jsem tam sama. Nebo ne? Téměř jsem otevřela oči, když se někdo posadil na mou postel. Ležela jsem, oči i ústa pevně sevřená a čekala, co se bude dít.

„Ochráním tě, ať se stane cokoliv. Nenechám nikoho, aby ti ublížil. Nikdy, slibuju,“ řekl a pohladil mě po tváři. Cítila jsem, jak mi projel mráz po zádech, protože jeho dotek neskutečně studil.

„Jsi pro svého dědečka to nejcennější, co na světě má, a to mi věř. Já to vím,“ odmlčel se a povzdechnul si.

„Vím o tobě až příliš mnoho, a tak tě prosím, abys na sebe dávala pozor a v případě nebezpečí mi dala vědět. Vždycky tu pro tebe budu. V jakýkoliv den, v jakoukoliv dobu. Dobře?“ zašeptal svým krásným hlasem a já si myslela, že se mi to jen zdá. Neodpověděla jsem, abych se neprozradila.

„Víš, jsi opravdu zvláštní. Nevím  proč, ale nedokážu ti… porozumět. Někdy ti to vysvětlím, uvidíme se v budoucnu,“ pošeptal, pohladil mě po vlasech a aniž bych slyšela, že odchází, zavřely se dveře. Ležela jsem a nemohla uvěřit. Byla jsem si jistá jedinou věcí. Jednou bych chtěla prince, který bude jako on.

Zamrkala jsem a překvapeně se kolem sebe rozhlédla. Poslední dobou se ke mně moje vzpomínky vracely čím dál tím častěji a vysvětlovaly to, co jsem předtím nechápala, ale teď už mi to bylo jasné, protože se většina toho uskutečnila. A také mi došlo, kdo tu se mnou stojí.

Muž jedna i muž dva byli ve stejné místnosti jako já. A muž dva byl ten, který mě málem utopil u vchodových dveří.

Nevím, kdo u mě byl první, čí studené ruce mě zachytily dřív, než jsem stihla dopadnout na tvrdou zem, ale před očima jsem náhle uviděla tmu. Bylo mi krásně, nic mě v tu chvíli netížilo, a ani moje hlava se nezdála tak přeplněná jako předtím. Kdybych měla na výběr, zůstala bych v té tmě alespoň chvíli. Ale někdo si myslel přesný opak. Pomalu jsem začínala nabývat vědomí a ucítila jsem studené doteky na zápěstí a potom na tvářích a na čele. Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla rozostřeně muže jedna, tedy Carlislea.

„Bello? Bello! Slyšíš mě?“ zeptal se a já ze sebe vydala jen jakýsi zvuk, který měl znamenat ano.

„Je v pořádku. Vypadá to jen na přetížení organismu,“ řekl ostatním.

„Já se jí ani nedivím,“ podotkla Amanda.

„Prosím?“ zeptal se někdo, nepoznala jsem ho po hlase.

„Jen si představte, že byste byli na jejím místě. Podívejte, já už ji nějakou dobu znám a vím, že je pro ni těžké žít v tomto světě. Upíři ji připravili o celou rodinu a jediný, kdo jí zbyl, je Austin. Položila by za něho život, jen aby mohl žít. Ale přitom neví, o jakou dobu by mu ten život prodloužila. Je vyčerpaná už delší dobu, všimla jsem si toho, ale poprvé se její tělo bránilo takto,“ řekla a chvíli bylo ticho. Mrkala jsem, abych se zbavila toho nepříjemného rozostření.

„Tak proč nám nikdo nedal vědět?“ zeptal se Carlisle.

„Nikdo tu o vás nevěděl,“ pošeptala Amanda. Opatrně jsem se začala zvedat ze země.

„Amanda má pravdu. To, co vám řekla, je přesně tak. Pro Austina bych udělala cokoliv,“ řekla jsem a hluboce se nadechla.

„A tvůj dědeček by udělal přesně to samé pro tebe. Jste si opravdu tak podobní,“ poznamenal Edward a já se na něho otočila.

„Ano. A to proto jste u něho byli na návštěvě v tomto domě. A slíbili mu, že mě ochráníte. Ale já vás prosím, abyste ochránili Austina. Víc nežádám.“ Všichni se na mě podívali.

„Bello? Musím ti něco říct,“ začal Carlisle. „Přemýšleli jsem, co dělat dál. A došlo nám, že nechceme takový svět, ale potřebujeme i tvou pomoc. Ty víš jako jedna z mála lidí něco, co ostatní ne. A také ti dědeček určitě řekl něco, co věděl jen on. A proto jsi pro nás důležitá. Pojedeš s námi na cestu, při které se pokusíme osvobodit tento svět od nesmrtelných? Jsi ochotná to udělat?“ zeptal se a nejistě se na mě podíval. Proč ta nejistota?

„Jistě. To je to jediné, po čem toužím. Ale jaký je problém?“ optala jsem se.

„Víš…“ Carlisle se odmlčel a zhluboka nadechl.

2. kapitola - Shrnutí - 4. kapitola

Děkuji za minulé komentáře a pokusím se vám vyhovět.

Máte nějaké nápady na to, co řekne Carlisle Belle?

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 3. kapitola: