Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 2. kapitola

21.06.2010 (13:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1727×

Vrátila jsem se do reality a dívala se na jméno v seznamu. Zabodla jsem do něho prst a úplně ztuhla. Amanda si toho všimla.

„Cullenovi?“

2. První kontakt 

Přikývla jsem. Je zajímavé, že stačí jeden malý podnět a vzpomenete si na něco, o čem jste vůbec nevěděli, že se to stalo. Pomalu jsem se sesunula k zemi. Amanda si rychle klekla ke mně a starostlivě se na mě dívala.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptala se. Co jsem měla odpovědět? Celou tu dobu, co žijeme v tomto domě, jsem měla hodné upíry na dosah ruky a nevěděla o tom.

„Jo, jsem,“ odpověděla jsem jí potichu. Byla jsem v šoku. Mohla jsem je kontaktovat hned po dědečkově smrti a říct jim, co se stalo. Třeba to ještě ani nevěděli.

„Nevypadáš v pořádku. Pojď, udělám ti horkou čokoládu a naložíš se do vany, aby se ti udělalo lépe,“ oznámila mi, ale já se ani o kousek nepohnula. Nešlo to. Pokrčila rameny a vzala mě do náruče. Když se mnou šla zpátky do kuchyně, byla jsem jako hadrová panenka. Zjištění toho, že mám kontakt na Cullenovi, mě vyřadil z provozu.

Posadila mě na židli a šla napouštět vodu do vany, když jsem si uvědomila, co držím v ruce. Dědečkův diář a v něm číslo, na které jsem čekala tři roky. Tři roky plné strachu. V tu chvíli se moje tělo mobilizovalo a já seskočila hbitě ze židle a vyndala z kapsy mobil. Nervózně jsem hledala číslo na Cullenovi, když mě Amanda zarazila.

„Co blázníš? Musíš se uklidnit. Pojď do vany.“

„Ne! Když už to číslo mám, zavolám jim!“

„Bello, co když si změnili číslo? Vezme ti to někdo jiný a ty budeš ještě více vynervovaná. Poslechni mě, prosím,“ žadonila, ale já už byla rozhodnutá. Na displeji jsem měla číslo někoho z Cullenových, zhluboka se nadechla a vytočila to číslo.

Nikdo mi to nevzal. Zkusila jsem to podruhé, ale zase nic. Vytočila jsem ho potřetí, ale Amanda mi mobil vzala z rukou a bez debat mě donesla do koupelny a řekla mi, ať se vykoupu, že mi bude líp. Opřela jsem se zády o stěnu a pod tíhou mého neúspěchu jsem se sesunula na podlahu a začala vzlykat. Byla jsem tak blízko cíle, ale nepovedlo se. Jako tělo bez duše jsem si vlezla do horké vany a zavřela oči.

Zdálo se mi o dědečkovi. Šli jsme po známé cestičce v parku a sedli si na naši lavičku, kde mi vždycky vyprávěl strašidelné příběhy. Ale teď jsem už nebyla ta malá holčička jako předtím. Držela jsem v ruce diář, který jsem našla, a dědeček si ho se zájmem prohlížel.

„Konečně jsi ho našla. Trvalo ti to pěkně dlouho,“ poznamenal a vzal mi ho z rukou.

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Už jsem ti několikrát naznačoval, ať jdeš na půdu, ale nešla jsi,“ řekl a začal jím listovat. Dívala jsem se na něho jako na blázna. Jak mi naznačoval? Co to povídá? A pak jsem si vzpomněla na noční můry, které mě trápily od smrti rodičů. Vždycky se odehrávaly na půdě. Takhle to dědeček myslel.

„Ty noční můry?“

„Ano, promiň, nic lepšího mě nenapadlo. Alespoň že jsi ho našla. Teď máš to, co potřebuješ do budoucna.“ Ukázal mi stránku s kontakty, kde byli i Cullenovi.

„Dědečku, ale já už jim zkoušela volat. Nikdo mi to nevzal,“ řekla jsem smutně.

„Bello, Bello. Jsem pryč jen přes tři roky a ty ses takhle moc změnila? Kde je ta dívka, co chtěla všechno vědět, všechno znát? Která chtěla dosáhnout všech svých snů a jít svou vlastní cestou? Kam ta se poděla?“ Promlouval mi do duše a já mu musela dát za pravdu.

„Nevím, dědečku. Asi někam odešla. Vždyť víš, jak je těžké na tomto světě cokoliv dokázat. Člověk tu už nic neznamená a všechno se podřizuje těm nestvůrám,“ odporovala jsem mu.

„Všichni nejsou nestvůry, na to nezapomínej. Máš možnost poznat i hodné upíry, kteří ti pomohou, tak tu šanci využij!“

„Ale jak? Dědečku, jak?“ Místo odpovědi se jen usmál, zvedl se z lavičky a pomalu odcházel hlouběji do parku. Dlouho jsem se za ním dívala, když jsem se probudila.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zavolala na mě Amanda z jiné místnosti.

„J… jo,“ odpověděla jsem jí a natáhla se pro ručník. Osušila jsem se a došla do kuchyně, kde na mě čekala Amanda s horkou čokoládou a sušenkami.

„Prospala jsi se?“ zeptala se mě, zatímco jsem šla ke stolu, abych se posadila.

„Celkem jo. Zdálo se mi o dědečkovi,“ řekla jsem a vzala si jednu sušenku.

„Opravdu? Povíš mi o tom snu?“ A tak jsem jí to řekla. Poslouchala a zase se začala drbat na bradě. Snažila jsem se přijít na to, nad čím přemýšlí.

„Třeba měl pravdu. Třeba bys to ještě neměla vzdávat.“

„Třeba. Ale nejsem si tím jistá.“ Pokrčila jsem rameny.

„No tak, přece se nevzdáš! Zavolej jim ještě jednou!“ Nechápala jsem, proč tak otočila, ale nechtěla jsem to zbytečně řešit. Možná mi to řekne někdy sama.

„Proč? Tak to zkusím třeba zítra. Dneska už ne,“ řekla jsem a napila se horké čokolády.

„Dobře, zkusíš to zítra. Bello, musím jít domů. Shelby odešla před půl hodinou a Austin si hraje v pokojíčku. Slib mi, že kdyby se něco dělo, okamžitě mi zavoláš.“

„Zavolám, to se neboj. Pozdravuj rodiče a děkuju, že si tu se mnou dneska byla,“ řekla jsem.

„Nemáš zač,“ odpověděla a obejmula mě. Pak se rozběhla ke dveřím a spěchala domů. Určitě jí doma vynadají, že jde pozdě. Kvůli mně. Vzala jsem si hrneček s čokoládou do ruky a šla se podívat na Austina. Seděl u sebe v pokoji u stolu a maloval si. Nechtěla jsem ho rušit, tak jsem se vrátila do kuchyně, vzala si ještě sušenky a přešla do obýváku k televizi a zapnula si nějaký film, co dávali v televizi.

Probudila jsem se někdy uprostřed noci, protože mi na stole vibroval mobil a potichu vyzváněl. Rychle jsem po něm hmátla a podívala se na displej. Volalo mi nějaké číslo, které jsem neměla uložené v mobilu. Přemýšlela jsem, jestli to vzít nebo ne, ale nakonec jsem ten hovor přijmula.

„Haló?“ zeptala jsem se rozespale.

„Dobrý den. Teda ona je noc, tak se omlouvám, jestli jsem vás vzbudil,“ začal na mě někdo mluvit příjemným hlasem. Zívla jsem.

„Vzbudil, ale to nevadí,“ řekla jsem.

„Všiml jsem si, že jste mi třikrát volala. Byl jsem zrovna v letadle a dostal jsem se k mobilu až teď. Co jste potřebovala?“ Úplně jsem ztuhla. Řekl to, co řekl? Řekl, že jsem mu třikrát volala? Jediné číslo, na které jsem třikrát volala bylo…

„Pan Cullen?“ řekla jsem rychle.

„Ano, Carlisle Cullen. Co pro vás mohu udělat?“ Byl to pan Cullen. Nezměnil si číslo. Tělem mi projelo příjemné teplo.

„Já nevím. Našla jsem vaše číslo v dědečkově diáři a doufala, že byste mi mohl nějak poradit.“

„V dědečkově diáři? Slečno, jak se jmenujete?“ zeptal se zdvořile.

„Bella. Bella Swan.“ Ticho. Nikdo nepromluvil.

„Jste tam ještě?“ zeptala jsem se, protože dlouho neodpovídal.

„Ano, já jen, že tohle číslo má pouze pár dobrých přátel. Ale vás neznám. Znám jenom Rogera Swana.“

„Dědeček,“ zašeptala jsem.

„Váš dědeček? Moment! Už si vzpomínám. Vy jste Bella, vnučka Rogera! Tolik mi o vás vyprávěl. Ale proč mi voláte vy a ne on?“ Z jeho hlasu byla slyšet nejistota.

„Víte, před třemi a půl lety se nevrátil domů. A vaše číslo jsem našla teprve včera,“ odpověděla jsem.

„To je mi líto. Proto mi tak dlouho nezavolal. Říkala jste, že jste doufala, že vám poradím. S čím potřebujete poradit?“

„Se životem,“ řekla jsem na rovinu.

„Nerozumím vám.“

„Pane Cullene, sám jste si musel všimnout, že na světě už pro lidi není místo. A jelikož z dědečkova vyprávění o vás vím, že jste vegetariáni, doufala jsem, že byste mi mohli pomoci něco udělat. Ale když nad tím tak přemýšlím, je asi hloupost po upírech chtít, aby začali redukovat počty upírů na celém světě. Možná jsem vám vůbec neměla volat,“ dořekla jsem potichu a zhluboka se nadechla.

„Bello,“ začal a na chvíli se odmlčel. „Všiml jsem si, to se nebojte. A taky máte pravdu, že nechci zbytečně zabíjet jiné upíry, ale obávám se, že jiná možnost tu není. Kolikrát jsem nad tím přemýšlel, snažil jsem se některé své přátele naučit živit se zvířecí krví, ale oni nechtěli. Víte, mě a moji rodinu ostatní upíři odsuzují, protože se prý příčíme vlastnímu životu. Podle ostatních je hloupost živit se zvířecí krví, ale my si to nemyslíme. Na tenhle život jsme si zvykli a neměnili bychom. Jestli to ode mě není moc troufalé, mohli bychom za vámi přijet?“ zeptal se.

„Mohli, ale pod jednou podmínkou.“

„Ano?“

„Dáte mi své slovo, že neublížíte žádnému člověku?“ vyřkla jsem svůj požadavek opatrně.

„Tak tím si buďte jistá. Naše sebeovládání nás jen tak nezklame,“ odpověděl v klidu.

„V tom případě můžete přijet. Víte, kde bydlíme?“

„Jestli stále na předměstí ve velkém domě, tak ano.“

„Pořád tu bydlíme. Kdy tak přibližně přijedete?“ Zamyslel se, protože chvíli bylo ticho.

„Zítra odpoledne kolem páté hodiny,“ odpověděl.

„Budu na vás čekat.“

„Těším se na vás. A nemějte strach, dal jsem vám své slovo.“ A s tím jsme ukončili hovor.

Trvalo mi několik minut, než jsem si uvědomila, že jsem telefonovala s Carlislem Cullenem. A že přijede za mnou. Chtěla jsem ihned zavolat Amandě, ale když jsem zjistila, kolik je hodin, rozhodla jsem se, že to nechám až na ráno. Odebrala jsem se do postele a šla šťastná spát.

Ráno mě probudil Austin, protože měl hlad. Vesele jsem vyskočila z postele a došla do kuchyně. Začala jsem připravovat těsto na palačinky, když na mě Austin promluvil.

„Bello? Co se děje, že jsi tak veselá?“

„Austine, budeme mít návštěvu. Návštěvu, která může hodně změnit. Ale už se mě na nic neptej, protože sám odpoledne uvidíš,“ řekla jsem mu a on poslechl. Dodělala jsem palačinky a zavolala Amandě.

„Dobré ráno, Amando!“

„Dobré, Bello. Jsi nějaká veselá, co se stalo?“ zeptala se.

„V noci jsem měla hovor,“ řekla jsem.

„Bello? Opravdu? Vážně? A co?“ Hned věděla, o co jde.

„Dnes kolem páté přijedou. Víš, jak jsem šťastná?“

„To věřím. Můžu se stavit, abych je viděla?“

„Proč ne? Přijď, alespoň tu nebudu s Austinem sama.“

„Tak dobře. Po obědě budu u vás!“ Byla jsem ráda, že bude Amanda se mnou. Co kdyby se něco zvrtlo? Amanda by nám pomohla díky svému daru, i když jsem doufala, že nebude potřeba.

Amanda na nás zazvonila ve dvě hodiny. Pustila jsem ji dál a pro zkrácení chvíle jsme si s Austinem zahráli nějakou deskovou hru. Čas utíkal strašně rychle, protože zvonek se opět ozval. Vyměnila jsem si s Amandou nervózní pohled.

„Austine, počkej tady, prosím. Hned budeme zpátky, jo?“

„Dobře, zatím na vás vymyslím nějaký tah, abych vás porazil,“ řekl a věnoval se znovu hře. Zvedla jsem se ze židle a následovaná Amandou šla ke dveřím. Moje ruka jakoby ztěžkla, když brala za kliku, ale po otevření dveří jsem zůstala stát naprosto překvapená.

Před dveřmi stálo sedm upírů s citrínovýma očima. Tři páry a jeden osamělý kluk. První pár byl tvořen z muže s blonďatými vlasy a ženou s hnědými vlasy. Drželi se za ruce a oba se usmívali. Pak tu byl druhý pár. Vysoká blondýnka a vysoký, tmavovlasý kluk. Oba se ostražitě dívali po mně a po Amandě. A třetí pár byl zvláštní. Kluk měl takové blonďaté delší vlasy a mračil se, zatímco jeho polovička měla krátké, černé vlasy, které jí trčely do všech stran a usmívala se.

A pak tu byl ten kluk. Bronzové vlasy rozházené do všech směrů, velké citrínové oči, které byly lemovány hustými řasami, a ústa v takovém zvláštním, pokřiveném úsměvu. Díval se mi do očí, ale po chvíli mu úsměv opadl a vystřídalo ho překvapení. Ale co ho překvapilo?

„Dobrý den, já jsem Carlisle a tohle je moje rodina, Esme, Rosalie, Emmett, Jasper, Alice a Edward,“ řekl a postupně ukázal na členy své rodiny. Edward! Krásné jméno. Říkala jsem si pro sebe.

„Těší mě. Já jsem Bella a tohle je Amanda.“ Ukázala jsem na ni a ona pokývala hlavou.

„Pojďte dál, prosím,“ řekla jsem a odstoupila ode dveří. Amanda šla první, aby je dovedla do kuchyně. Čekala jsem, až všichni projdou dveřmi, abych je mohla zavřít. Edward šel poslední a podíval se mi do očí. Teď jsem si byla jistá, že se v těch očích utopit dá.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se.

1. kapitola - Shrnutí - 3. kapitola

A tak se vás ptám. Má být v budoucnu Bella s Edwardem nebo ne? Co třeba Amanda a Edward? Jaký je váš názor?

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 2. kapitola: