Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 17. kapitola

21.12.2010 (21:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×

Děkuji za komentáře.

17. Carlisle mi říkal, že jsem upíří dítě

„Bells?“

Vyskočila jsem prudce na nohy a zalekla se své rychlosti. Tohle musel být sen, a hodně špatný!

„Bello? Bello?“ volal někdo mé jméno, ale já jsem nereagovala. Jen jsem fascinovaně sledovala jednu jedinou osobu. A i ona mi pohled oplácela.

„Co-co se to stalo?“ zašeptala jsem a nespouštěla oči z toho, pro kterého jsem žila.

„Můžu ti to vysvětlit?“ zeptala se Shelby, ale Austin ji odstrčil za sebe.

„Já jí to vysvětlím, Shelby. Bello, hlavně buď v klidu a poslouchej,“ odkašlal si, „byli jsme na cestě. Víš, jak jsme spolu naposledy mluvili? Tak hned další den. Nikdo už totiž nebylo bezpečno, v noci se k nám snažili dobývat hladoví upíři a nemohli jsme pořád čekat, až se něco stane. Tak jsme se rozhodli, že odjedeme.

Ale už první den cesty se stala nehoda. Naši loď potopili nějací upíři a jediný, koho mohli zabít, jsem byl já. Ale nepovedlo se jim to.

V té vodě si nikdo nejdříve nevšiml, že chybím, až když jsem zakřičel. Všichni se mi vrhli na pomoc a ty upíry zabili, ale mně už pomoci nedokázali. A po třech dnech jsem se probudil takhle.

Řeknu ti, není to nic moc, ale co nadělám? A navíc,“ vzal mou ruku do své, „vím, jak se teď cítíš. Musíš na lov, viď?“ zeptal se a usmál se. Stále jsem byla však tak překvapená z toho, co se stalo, že jsem se nezmohla na odpověď. Prostě to nešlo.

„Bells?“ vyslovil Austin opatrně mé jméno. Kývla jsem zamyšleně hlavou a nechala se jím vést někam pryč.

Nedokázala jsem přemýšlet, natožpak vnímat cestu. Snažila jsem si vzpomenout na to, jak Austin vypadal, když jsem ho opouštěla a šla s Cullenovými do světa. Měl jiné oči, vím, že byly krásné, ale nemohla jsem si vybavit jejich barvu. Najednou jsem si ani nevzpomněla na to, jak vypadal náš dům, moji rodiče! Co se to stalo?

„Austine? Jak to, že si nic nepamatuju?“ vyjekla jsem hystericky a Austin mě dotáhl na nějakou pevninu.

„Tvé vzpomínky… zmizí. Uchováš si jen nějaké, alespoň tak mi to někdo vysvětlil. Pokud si chceš nějaké vzpomínky nechat, musíš na ně intenzivně a často myslet. Pak zůstanou,“ vysvětlil mi a stále mě někam táhl. Ale pak, úplně náhle, mi bylo vše jedno. Rozeběhla jsem se za tou jedinou vůní.

„Bello, vidíš, jak ti to krásně šlo,“ řekl Austin a usmál se na mě. Pohlédla jsem na něho, v ruce svíral srnku. Podívala jsem se do svých rukou a uviděla to samé. Jen jsem byla neskutečně zaprasená. Nevím, nějak jsem si ani neuvědomila to, že jsem zabila zvíře. Ale byla jsem ráda, že to nebyl člověk. Nechtěla jsem být zrůdou. A pak mi to najednou došlo.

„Ne!“ zaúpěla jsem a svezla jsem se na kolena. Austin u mě byl v mžiku a hladil mě.

„Co se stalo, Bello? Co je?“ ptal se poplašeně.

„Já-já-já… jsem upír?“ vypustila jsem to slovo z úst a zhnusila se sama sobě.

„No… ano. Cožpak jsi o tom do teď nevěděla?“ řekl překvapeně a podíval se mi do očí. Zavrtěla jsem hlavou. „Já jsem taky upír, ale Carlisle mi říkal, že jsem upíří dítě. Dřív by to prý byl problém, ale v dnešní době je to v pořádku. Nikdo se tím prý nebude zaobírat. Bello, uklidni si,“ chlácholil mě. Chtěla jsem plakat, ale místo toho jsem jen vzlykala.

„Proč?“ zaskřehotala jsem a Austin zavrtěl hlavou.

„To bych taky rád věděl.“ Objal mě pevně a já si uvědomila jednu věc: tahle situace nastala poprvé. Vždycky jsem já objímala Austina a nechala ho plakat na svém rameni. Teď to bylo naopak. To on byl ten velký, dospělý. Ale jak to bylo možné? Vždyť mu je pouhých deset! Kde se v něm bere tolik rozumu?

„Bello? Můžeš na slovíčko?“ zeptal se Carlisle, když jsme se s Austinem vrátili. Kývla jsem hlavou a následovala ho. Zavedl mě někam na konec malého ostrova a zhluboka se nadechl.

„Můžu mít otázku?“ Opět jsem kývla na souhlas.

„Jaká pro tebe byla přeměna? Víš, jestli tě to hodně bolelo? Protože jsi ani jednou nevykřikla, což je nepochopitelné,“ vyslovil svou otázku a nervózně se pousmál.

„Nic příjemného to nebylo,“ odpověděla jsem popravdě, „ale přežila jsem to. To je důležité, ne?“ řekla jsem lehce ironickým tónem.

„Stejná jako Roger. Na chlup stejná!“ rozesmál se. Roger? V hlavě mi to šrotovalo. Dědeček.

„Proč myslíš?“ zeptala jsem se a Carlisle se na mě překvapeně podíval, ale nejspíš mu došlo, proč se ptám.

„I on by svou bolest zlehčoval, jen aby se ostatní cítili dobře. A nikdy neztratil humor. Stejně jako ty. On věděl, proč tě máme hlídat, byl si jist, že půjdeš v jeho stopách a dovedeš nás k vítězství. Což mi tak připomíná…

Bello, teď už nebudeš tak zranitelná, staneš se stejně silným článkem jako všichni ostatní!“ řekl zvesela a povzbudivě mě poplácal po zádech. Jediná pozitivní věc, na nikom nebudu závislá.

„A Carlisle?“

„Ano?“

„Co se stalo Amandě?“ zeptala jsem se a jeho tvář se zachmuřila.

„Pamatuješ si, jak to tu vypadalo, než začal boj?“ Vzpomínala jsem, ale nikde jsem nezachytila Amandu.

„Ne,“ odpověděla jsem šeptem.

„Amanda byla jako návnada. Ale chtěla to tak sama, koneckonců její dar ji měl ochránit. Ale něco se zvrtlo. Jednomu z našich utekl jeho protivník a skočil po Amandě. Ta o něm nevěděla, nemá tak dobře vyvinutý sluch. A on ji zezadu objal a stiskl.

Kosti Amandy jsou proti těm našim velmi křehké. Emmett si toho všiml jako první a toho zmetka z ní sundal. Popadl ji do náruče a odnesl pryč. Bál jsem se o ni, proto jsem utekl z bojiště, abych jí mohl pomoci. Věděl jsem, že už mě tam nebudou potřebovat. Emmetta jsem poslal zpátky a Amandu rychle vyšetřil.

Bohužel už jí začaly srůstat kosti, proto jsem jí je musel přelámat a narovnat. Dva dny si potom proležela v bolestech, ale zvládla to. Neustále se po tobě ptala. Je to bojovnice,“ řekl a pousmál se. Chudák Amanda! A já se tu litovala, když jsem procházela… proměnou.

„Chudák… myslím, že se za ní budu muset stavit a omluvit se jí za to, jak jsem se k ní dříve chovala.“

„Bello, budu se muset vrátit. Půjdeš se mnou?“ zeptal se Carlisle, ale já s úsměvem odmítla. Potřebovala jsem být sama.

Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky a zavřela oči. To prázdno v mé hlavě bylo neuvěřitelné. Ale na druhou stranu tak krásné! Měla jsem pocit, jako by mě nic netížilo. Žádné výčitky svědomí, nic.

Otevřela jsem oči, abych se mohla podívat po okolí a svýma novýma očima prozkoumávat svět, ale místo moře jsem uviděla něco jiného. Dvě medově zlaté oči, jež mě smutně pozorovaly.

Tiše jsem vykřikla.

16. kapitola - Shrnutí - 18. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 17. kapitola: