Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 16. kapitola

22.11.2010 (21:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1206×

Miláčci, zanechte komentář a nebuďte na mě oškliví!

16. Nechci, abys to věděla

Tralala, nana, nananana, na, na, na, … V duchu jsem si už dlouho prozpěvovala, jelikož nic jiného se dělat nedalo. Vážně nic.

Člověk by si myslel, že když zemřete, už o ničem nevíte. Že přejdete na druhý břeh, ale něco vás tu čeká, o tom přemýšlíte, jelikož je to téma velmi lákavé. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se seknu kdesi ve tmě a tím vše skončí. Že si budu už navždy v duchu prozpěvovat.

Ale jak já se hluboce zmýlila! Ta tma byla sice nepříjemná, ale co následovalo potom, mě velmi překvapilo.

Nejdříve jsem cítila teplo. Ano, teplo. Celkem příjemné, takové, kterým nepohrdnete. Ale pomalu sílilo a spalovalo mé končetiny. Myslela jsem si, že to je jen výplodem mé fantazie, ale když se to teplo, co teplo, žár, přemístil i do zbylých částí těla, napadlo mě jediné:

Oni mě pálí!

Tisíckrát raději bych se zabila pádem z vysoké budovy, klidně bych skočila pod vlak či kamion. Dokonce bych i přistoupila na to, aby mě zabil nějaký upír… jen aby to pálení skončilo!

Neumíte si představit, jak mi bylo. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Čelisti jsem měla pevně stisknuté a nešlo mi s nimi nijak pohnout. Oči mi otevřít nešly. Nereagovaly na jakékoliv moje snažení a úsilí. Ruce ani nohy jsem necítila. Ztratila jsem v nich cit a jediné, co mi dokazovalo, že jsem žila, byl ten oheň. Ale jak dlouho ještě budu žít, než mě dočista spálí na uhel?

Když byste se ocitli v mé situaci, co by vás napadlo jako první?

Kdo mi to udělal? A proč? Přesně tohle mě napadlo. Poslední, co si pamatuji, bylo… moment… vzpomenu si! Oh, ano, nějaký černovlasý muž. Ale to je vše. Co tam dělal, proč tam byl? A to on mi způsobuje tuhle bolest?

Co já komu udělala? Vždyť jsem snad nikdy nebyla špatným člověkem. Nebo ano? Hmm…

„Já jsem takovej hlupák! Proč jsem tohle dopustil?“ ptal se nějaký mužský hlas a já si uvědomila, že ho znám. Ale kdo to je? Nějak se mi nedařilo ho někam zařadit.

„Ale ty za to nemůžeš! To já, kdybych se dívala, nemuselo by se to stát,“ obviňoval se nějaký ženský hlas. Mně tak známý, jen si vzpomenout!

„Alice, neblbni. Měla jsi toho moc. Musela jsi hlídat, jestli všechno vyjde. Jenom jsme ji neměli nechávat samotnou. Kdyby se jeden z nás postrádal, nic by se nezměnilo. Měli jsme převahu tak i tak,“ povídal si tu svou první hlas.

„To sice ano, ale stejně je to moje vina!“ Ozvala se tichá rána a následně druhá. Napnula jsem uši, co to šlo, a snažila se ten zvuk identifikovat.

„Jenom doufám, že je vše v pořádku. Slyšíš? Její srdce nebije tak, jak by mělo. Alice, proč?“ ptal se vystrašeně první hlas a já stále dumala nad tím, kdo to může být. Měla jsem jeho jméno na jazyku, stačilo tak málo a vzpomněla bych si. To by mě nesměl ovšem vyrušit další hlas z přemýšlení.

„Ježiši! Co se jí stalo?“ Další známý hlas, ale tady jsem věděla. Amanda! „Bože, vidím to… Jak dlouho ještě?“

„Den, dva už má za sebou. Co ty, jsi v pohodě?“ zeptala se Alice a já přemýšlela nad tím, co znamenaly ty dny.

„Už jo. Carlisle mě konečně pustil. Ale povím vám, lámání kostí není sranda. Znovu to zažít nemusím.“ Lámání kostí? Amandě se něco stalo?

„Ale to byla taková blbá náhoda. Zezadu tě obejmout a rozdrtit ti tak polovinu kostí. Ale rychle jsi ho sundala,“ řekla uznale Alice a cítila jsem nějaký pohyb na mé hlavě. Co to bylo?

„Taky jsem pak rychle odpadla. Viděla jsi sama. A co ona, má bolesti?“ ptala se, ale nevím na koho.

„Má, ale zvládá to statečně. Nekřičí, nezmítá se v křečích. Obdivuhodné!“

„Stejně jsem úplně blbej! Chápete to? Něco je určitě špatně a já nemůžu nic dělat. Vůbec nic! A je toho tolik, co jsem jí nestihl říct. Kéž bych dostal druhou šanci…“ posteskl si ten, na kterého jsem si stále nemohla vzpomenout.

„Necháme tě tu o samotě,“ řekla Alice a uslyšela jsem dvoje kroky – jedny lehčí a jedny těžší – jak mizí někde v dáli.

Něco vlahého mi přejelo po ruce. Chtěla jsem ucuknout, ale bála jsem se. Ozval se hluboký nádech a zpozorněla jsem.

„Já… možná, možná bych neměl.“ Mluv! „Ale… co tím pokazím? Třeba mě neslyší, ale možná taky jo. Na tom nesejde. Prostě jsem tupec a měl jsem ti to říct už dřív,“ začal a já se zaposlouchala do toho jeho samotového hlasu.

„Už když jsi byla maličká, věděl jsem, že mě k tobě něco táhne. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Jen Alice říkala, že bych tě neměl podceňovat, že se ještě vyvrbíš. A nemýlila se. Jsi úplně stejná jako tvůj dědeček. Stejná bojovnice, stejně paličatá a umanutá.

Nevím, co jsem si sliboval od toho, že s tebou budu co nejvíce sám, že s tebou budu trávit čas. Protože pak ses najednou zasekla, přestala se se mnou bavit a trávila raději čas s tím, tím… no to je jedno.

Nechápal jsem to, snažil jsem se na to přijít, ale ani Amanda mi neporadila. Také nechápala tvoje chování. Jediné, co věděla, bylo, že jsem do tebe beznadějně zamilovaný. Teď doufám, že mě neslyšíš, nechci, abys to věděla. Nejspíš by sis o mně myslela, že jsem bůh ví co.

Ne, chci, abys to slyšela. Chci, abys to věděla. Chci a chci. Jsem sobec, vím, ale nezměním se.

Kdežto ty… ty jsi dokonalá, ta, kterou by chtěl mít každý muž, a já si myslím, že bys o mě měla zájem. Jsme bláhový! Ale vize Alice nelžou. Viděla nás spolu. Je to vůbec možné?“ Někdo mě pohladil po čele a chytil mě za ruku, načež naše prsty propletl.

„Tohle neviděla. Nevím proč a je mi tě strašně líto. Takhle trpět… víckrát bych to zažít nechtěl. Ale neboj se, za chvíli bude líp. Jsi statečná, ty to zvládneš. Alespoň doufám,“ dodal šeptem. Najednou jsem uslyšela několik párů kroků. Co se to děje?

„Bello?“

„Bello! Bello?“ Několik zmatených hlasů překřikovalo mé jméno.

„Bells?“ zašeptal mi někdo u ucha. Znala jsem ten hlas. Mého čela se dotkla něčí příjemně teplá ruka. „Bells? Jsem tu s tebou. Neboj, to nejhorší tě sice teprve čeká, ale ty to zvládneš. Nezapomínej, jsem tu s tebou,“ uklidňoval mě Austin. Austin? Počkat! Co ten tu dělá?

„Austine? Co se to s tebou stalo?“ ptal se překvapeně ten, co mi tu celou dobu povídal. Jak dlouho vůbec?

„Menší nehoda. Nevím, jak se to stalo přesně, nikdo si toho nevšiml, ale stalo se. Snad ji z toho netrefí, až se probere,“ strachoval se a znovu mě pohladila něčí ruka po čele.

Najednou mi tělem projela bolest. Škubla jsem sebou a cítila, jak ten neřád pomalu stahuje svá chapadla a stahuje se… do nitra mého těla? Ne! Srdce ne! Nechte ho být na pokoji! Nechte ho bít!

Nikdo mě neposlouchal. Oheň se soustředil jen na jedno místo, na to nebohé srdce. Věděla jsem, že s posledním bouchnutím přijde i má smrt. Ne, ne, ne!!!

„Bells, vydrž, už to budeš mít za sebou!“ Jasně, Austine, lehko se to říká, ale já nechci zemřít!

Bum.

Bum.

… bum.

Ticho.

Pár zadržení dechu, nějaká jiná srdce, zalapání po dechu. A já.

Namáhavě jsem protáhla ruce, zahýbala nohama, nadechla se, polkla. Zbývalo jediné. Otevřít oči.

Učinila jsem tak a spatřila nad sebou několik osob. Všechny jsem znala, ale jedna mě upoutala. Ten, co tu na mě mluvil. Už vím, kdo to je, Edward Cullen přeci!

Pomalu jsem přejela na další postavu. Austin! Ale-ale… co to má být? Kde jsou jeho krásné oči? Proč teď jejich místo zabírají nějaké červené? Co se to stalo?

„Bells?“

15. kapitola - Shrnutí - 17. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 16. kapitola: