Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 15. kapitola - Sad end

24.10.2010 (13:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1068×

15. Edwarde!

Vítr kolem mě zběsile vál, viděla jsem jen šmouhy, které značily, že naše rychlost je opravdu veliká. Nevěděla jsem, co se nemělo stát, ale podle výrazu Alice jsem usuzovala, že to rozhodně nebude nic, co by se mi líbilo.

„Bello, donesu tě do domu. Slib mi, že budeš poslouchat, když se ti něco řekne, ano?“ ptala se mě Alice za běhu a já jen poslušně kývla. Běžely jsme ještě pár vteřin, když Alice zprudka zabrzdila a v tu chvíli se mi udělalo zle. Nebyla jsem na tohle zvyklá.

„Co se děje?“ zeptal se mi dost dobře známý hlas Alice. Nechtěla jsem se tím směrem podívat. Už tak byly moje nervy pocuchané ažaž.

„Našli nás. Někdo jim nejspíše prozradil, kam máme namířeno. Budou tu během tří minut,“ odpověděla Alice a mně se zatemnilo před očima. Ne, tohle musel být sen. Tak se sakra probuď! Křičela jsem v duchu, ale nic se nezměnilo.

„Bože… není čas na odchod. Alice, co budeme dělat?“ zeptal se znovu ten hlas.

„Musíš varovat ostatní. Edward už to nejspíše ví, poslala jsem mu myšlenku s vizí, ale ostatní to vědět nemusí. Pospěš, musíme se jim postavit čelem a být připraveni. Nesmí nás napadnout v okamžiku, kdy budeme roztroušeni po celém ostrově. Musíme být celek, ne jednotlivci. Vzkaž to ostatním a pospěš, Amando!“ křikla Alice. Otočila jsem rychle hlavou a uviděla Amandu, jak přikyvuje a utíká pryč. ale ještě před tím se její oči střetly s mými. Žádná zášť, žádná zloba, jen strach.

„Bello, utíkej do domu, ostatní lidé už tam budou a někdo vás odvede do bezpečí… sice tu žádné není, ale pokusíme se vás alespoň na chvíli schovat tak, aby vaše pachy nebyly tak nápadné. Běž a dávej na sebe pozor!“ řekla Alice a postavila mě na zem. Ale chytla jsem se jí za ruku.

„Alice, mám strach. Strach o vás. Nestane se vám nic, že ne?“ zeptala jsem se a cítila ten knedlík v krku. Po dlouhé době na mě přišel strach a pomalu mě ovládal.

„Ne, nic se nám nestane, vypadá to, že všechno dopadne dobře. Ale už jdi, čekají na tebe!“ popohnala mě a usmála se. Jo Alice, tu mám ráda.

Rozeběhla jsem se do domu a musela se pousmát nad tím, jak je moje rychlost proti té jejich pomalá. Ale neřešila jsem to, protože teď to rozhodně nemělo žádnou cenu. Vběhla jsem do domu a padla do náruče Waltrovi.

„Bello, čekám na tebe, musím vás odvést do sklepa, slyšel jsem Alice, že ti to už řekla. Uklidni se, neklepej se, bude to dobré,“ uklidňoval mě, ale já ten třes nezpůsobila. To si jen moje tělo dělalo, co chtělo.

„Waltře, bojím se, že to nedopadne dobře,“ řekla jsem sklíčeně, ale on se na mě usmál. Kde teď vůbec bral sílu na to, aby se smál, když bude za chvíli bojovat?

„Neboj, jsme lepší, což oni nejspíše nevědí,“ řekl a vzal mě za ruku, protože jsem zkameněla na místě. Jen on se mnou mohl nejspíše hnout, člověk by to nedokázal.

Během chvilky už jsme byli u ostatních lidí, kteří se mačkali na sebe a čekali, až mě Walter přivede.

„Tak…“ začal, ale nedokončil. Ozval se další úder zvonu. Někdo nejspíše zvonil na poplach.

„Musím jít. Gabrieli, ty víš, kde je sklep, nosil jsi tam vaše zásoby. Utíkejte, jak nejrychleji dokážete. Musím jim jít pomoci. Rozumíš?“ zeptal se nějakého staršího muže a ten jen kývl. Okamžitě se rozeběhl a všichni za ním. Podívala jsem se tam, kde měl být Walter, ale byl pryč. Otočila jsem se i na druhou stranu, ale lidi mi také utekli.

Rozeběhla jsem se směrem, kterým ti lidé určitě běžet museli. Ale už po chvíli jsem se objevila na nějaké rozbočce. Přemýšlela jsem, kudy se mám vydat. Chvíli jsem přemýšlela, ale došlo mi, že je to k ničemu. Prostě někam zahnu a uvidím. Bože, svět se nezboří, ne? Zahnula jsem doleva.

Utíkala jsem nějakou chodbou, doprovod mi dělala jen ozvěna mých kroků. Jen já a prázdná chodba. Spěchala jsem, abych se dostala co nejdříve k ostatním. Ale zmýlila jsem se. Co nejrychleji to opravdu nebude. Zase jsem stála na nějaké křižovatce chodeb. A zase jsem jen náhodně tipla, kam mám běžet.

Další dlouhá chodba plná dveří, ale na konci na mě čekaly schody. Schody nahoru, ne dolů. A něco mi říkalo, že sklep má být dole. A já jdu nahoru… Vyběhla jsem schody, ale cítila nepříjemné pnutí v lýtkách. Nebyla jsem zvyklá na to, abych běhala i do schodů, a někde se to projevit muselo.

Ocitla jsem se v další chodbě. Byla téměř identická s těmi ostatními. Jen jedny dveře byly jiné. Ty, co byly přímo naproti mně, na konci chodby. Spěšně jsem se k nim vydala a rukama je rozrazila. Ocitla jsem se na balkóně a před sebou viděla něco, na co bych nejraději zapomněla.

Na té pláži, která byla přede mnou, stála jen sama Amanda a ruce měla v bok, jako by čekala v zákulisí před nějakou přehlídkou. Ostatní byli poschováváni za kameny, zahrabaní do písku, že jim koukala jen hlava, a někdo stál i za palmami, které tu na ostrově byly. Ale Amanda tam byla sama.

Byla jako návnada. Návnada, která se obětuje, aby ostatní přežili. Nechápala jsem důvod toho a strach mě sužoval čím dál tím víc. Mohla jsem na balkóně stát tak půl minuty, když se Amanda otočila dozadu a lehce kývla hlavou. Viděla nejspíš něco, co já ne. Zaostřila jsem na moře, protože tím směrem stočila svou hlavu Am, a hledala něco, co by mi dovolilo porozumět.

Až po chvíli jsem uviděla to, co ona viděla již dávno. Z moře vylézali nějací muži – upíři. To jsem věděla s naprostou jistotou. Byli to Wyattovi upíři. Začala jsem plašit, ale Amanda tam stála v klidu a čekala, až se k ní přiblíží. Šla snad na smrt?

I když mi poslední dobou lezla na nervy a vůbec jsme se nebavily, teď jsem se modlila, aby byla v pořádku. aby ji ti statní chlapíci nic neudělali. Ale jí to bylo nejspíše jedno. Stále stála bez pohybu, ruce v bok a nikdo z ostatních jí nešel na pomoc.

Nejdřív jsem chtěla zakřičet, že je v nebezpečí, ať jí jdou pomoci, ale pak jsem si to rozmyslela. Moc dobře jsem věděla, že to tak je naschvál. A nesmím jim to pokazit!

Upíři už byli těsně u Amandy a začali se hrozivě smát, když se najednou motali a naráželi do sebe. Jeden uhodil druhého, druhý prvního a třetího… a začali se prát mezi sebou. Amanda stála nehnutě a jen vše pozorovala. Sedla jsem si, ale i přes zábradlí jsem vše viděla. Jen jsem neměla sílu na to, abych stála.

Najednou Amanda trochu couvla, ale i další, kteří se vynořovali, se mezi sebou začínali rvát. Někteří už byli roztrháni. Ale Amanda stále couvala. Dostala se až téměř k domu, když jen zvedla ruce nad hlavu.

V tu chvíli se ostrého obrazu stal rozmazaný. Všichni, kteří byli ukrytí, vyletěli ze svých úkrytů. Písek lítal na všechny strany, po chvíli spadla i jedna palma a voda cákala do všech stran. Moc jsem toho neviděla. Měla jsem problém rozpoznat někoho známého. Všechno bylo na mé oči takové nějaké rychlé…

Co chvíli se ozvalo nějaké křupání, neskutečný řev a obrovské rány. A všechno pocházelo z té bitvy, co se děla dole. Chytla jsem se zábradlí a dívala se na ten boj, ale moje oči zabloudily na moře. A všimla jsem si něčeho, co mě uzemnilo.

Z moře vylézali stále další upíři. Vypadalo to, že nemají konce. Dostala jsem obrovský strach. Alice mi určitě lhala, protože tohle dopadnout dobře nemůže! Taková přesila…

Svěsila jsem hlavu a připravovala se na to, že i můj život brzy skončí. Když oni dole prohrají, zemřou všichni. A i kdyby mě ušetřili, o čemž dost pochybuju, skoncovala bych se svým životem. Jen tato skupinka upírů mi mohla pomoci s nastolením pořádku na světě.

Zvedla jsem hlavu a viděla, že z moře už nikdo nevylézá. Nedokázala jsem sice rozpoznat naše a ty cizí, ale doufala jsem, že jsme na tom lépe. Pokud existuje spravedlnost, tak vyhrát musíme!

Chtěla jsem se zvednout a odejít hledat ostatní lidi, když mě vyrušil zvuk, který jsem uslyšela kousek od sebe. Pomalu jsem otočila hlavu a spatřila černovlasého muže s temnýma očima, jak se olizuje, a kouká na mě. V hlavě mi brzo docvaklo, kdo to je. Jenže jsem moc slabá na to, abych se ubránila. A moc chutná pro něho, aby mi on neublížil.

„Edwarde!“ vykřikla jsem a doufala, že mi někdo pomůže. Jenže to pro toho upíra bylo znamení. Než jsem se stihla vzpamatovat, obklopovala mě tma. Kradla se do mé hlavy a spolehlivě ze mě vysávala zbytky života. Nechtěla jsem jí podlehnout, ale byla moc těžká, sužovala mě, dech se mi zpomaloval, srdce se tišilo. Pomalu jsem přestala vnímat okolí, svou hlavu a dostavilo se jediné. Nic.

14. kapitola - Shrnutí - 16. kapitola

Sad end? Nadáváte? Smutníte? Jste nadšení? Všechno se počítá.
Už od první myšlenky o této povídce jsem věděla, že tato kapitola bude taková. Bella skončí. Pro ty z vás, kdo má rád sad endy, skončete! Rozhodně tímto tato povídka nekončí.

Nemůžu nechat Austina jen tak samotného. Vždyť by se mu mohlo něco stát. Cullenovi Bellu milují, zabilo by je to. A co vodník, Edward? Opravdu je s Amandou? A Amanda? Zvládla by takový konec?

Ne, všichni Bellu potřebují.

Další kapitola se bude nejspíše nést v šťastnější náladě, ale byla bych moc ráda, pokud byste tu zanechali byť jen stručný názor, co si o této povídce myslíte. Strašně moc by to pro mě znamenalo, jelikož dneska mám pohovory a testy a jsem strašně nervózní.

Děkuji, Texy!

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 15. kapitola - Sad end: