Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 11. kapitola

28.08.2010 (09:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1435×

11. Nevím, jestli se hodím do tvého rozhraní

Zase mě probudily sluneční paprsky. Ač velmi nerada, promnula jsem si oči a posadila se na posteli. Nikdo u mě nebyl. Brala jsem to jako výhodu, že si jedno ráno užiju bez upírů.

Vyštrachala jsem se z postele, ze skříně vyndala čisté oblečení a bosky přeběhla do koupelny. Raději jsem se vyhnula zrcadlu a ihned se vydala do sprchy.

Horká voda mě rozhodně neprobudila o moc víc, než jsem byla, ale na studenou jsem neměla náladu. Stála jsem pod tekoucí sprchou a nechávala si vodu stékat po celém těle. Takové příjemné uklidnění.

Po chvíli jsem vodu vypnula, prosušila si vlasy a zabalila se do ručníku. Teprve teď jsem se postavila před zrcadlo a zhodnotila svůj zevnějšek. Na to, že jsem žila již několik dní mezi upíry, jsem vypadala ještě zachovale. Žádná odřenina, jen naražená ruka, která se každým dnem lepšila.

Sáhla jsem po kartáčku a vyčistila si zuby. Potom jsem si dosušila vlasy, co to šlo, a oblékla se do šatů, které byly žluté a těsně nad kolena. Byla jsem ráda, že jsem si vůbec nějaké šaty zabalila, protože tady na ostrově bylo opravdu teplo.

Vlasy jsem si rozčesala a nechala je volně spadlé na mých zádech, aby se ještě dosušily. Opustila jsem koupelnu a ustlala si postel, když jsem uslyšela dva tlumené hlasy a vůbec jim nerozuměla. Přišlo mi, že se ozývají ode dveří, ale jistá jsem si tím nebyla.

Potichu jsem našlapovala ke dveřím, i když mi bylo jasné, že pokud to jsou upíři, uslyší mě. Ale byl to takový zvyk. Zastavila jsem se u dveří a stiskla kliku. Dveře se pomalu otevřely.

Než jsem stihla vykouknout, kdo že se tam nachází, objevily se přede mnou dvě tváře mužů. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla. Zase ta jejich upíří rychlost!

„Promiň, nechtěli jsme tě vylekat!“

„Jsi v pohodě?“

„Opravdu ti nic není?“

„Jsi nějaká pobledlá.“

„Nemáš hlad?“

„A co žízeň?“

„Nechceš jít ven?“

„Nebo kamkoliv jinam?“

„Dost!“ řekla jsem rázně, že tentokrát nadskočili oni. Kdyby ještě chvíli pokračovali v tom kladení otázek, nejspíše by to se mnou seklo.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se už klidněji a všimla si, že jeden z nich je ten, který mě srazil ve dveřích, a který dvojčatům oznámil, že jsme objeveni.

„Je to rozkaz. Máme tě hlídat, aby se ti nic nestalo,“ odpověděl mi ten, který mě srazil.

„Rozkaz od Jane. Nemáme nikoho pustit k tobě a také tě máme všude doprovázet,“ doplnil ho druhý.

„Prosím?“ vypadlo ze mě, aniž bych to původně zamýšlela.

„Jane se chytla tvého názoru a ještě v noci nechala dovést na ostrov několik novorozených a hlavně blbých upírů. Všichni jí na to skočili. Věří, že až přijdou Wyattovi lidé, dostanou lidskou krev.

Jenomže, jak jistě víš, na tomto ostrově žije pár lidí. A novorození si toho všimli dřív, než jsme je stihli schovat. Přišli jsme o jednoho muže. Jane rozhodla, že každý člověk bude chráněn.

A proto jsme i tady. Musíme u tebe, jako u jediné, být dva. Jane na tobě asi hodně záleží. Zajímalo by mě proč, ale to mi už asi nenáleží vědět,“ řekl ten posel špatných zpráv.

„Aha, tak to pak jo. Nemyslela jsem si, že by se Jane chytla mého návrhu. Jen tak jsem to plácla. Prostě mě to napadlo a řekla jsem to. Ale díky za informace. Jinak… můžu mít ještě otázku?“ zeptala jsem se trochu stydlivě a určitě jsem musela zčervenat.

„Jistě, co máš na srdci?“ Ten druhý, špinavý blonďák, se otočil a díval se do chodby.

„Jak se jmenuješ? Povíš mi to?“ zeptala jsem se nějak nervózně, ale on se usmál.

„Nebuď tak nervózní,“ řekl a zasmál se. „Jmenuji se Walter, Bello.“ Walter? Pěkné jméno, to se musí nechat.

„Koukám, že mě tu znají všichni,“ podotkla jsem, ale Walter mi to vyvrátil.

„To není zas až taková pravda. Zná tě jen Jane, Alec, Demetri, Felix, já a tady John. Jinak nikdo. Dokonce ani ti lidé, co tu žijí. Také tě nezná žádný novorozený. Je to pro tvoji bezpečnost,“ poznamenal a souhlasně kýval hlavou.

„Ještě Cullenovi mě znají!“

„Oh, ano. To mi připomíná, že Jane tě chce vidět hned, jak se probudíš. Můžu tě doprovodit?“ nabídl své rámě a já neodmítla. Naopak jsem s radostí přijala.

Vedl mě chodbami, ale to ticho mi nesedělo.

„Waltře? Jak ses dostal sem? Byl jsi už ve Volteře nebo jsi tu náhodou?“

„Nevím, jestli se hodím do tvého rozhraní.“

„Mm?“ zamručela jsem nechápavě.

„V den, kdy se konala vzpoura, jsem přišel do Volterry, abych se ucházel o místo v gardě. Než jsem však stihl požádat, Wyatt dal Volturiovým na výběr. Raději jsem šel s nimi. Cítil jsem, že s Volturiovými mi bude líp než s Wyattem. Tak jsem se dostal na tenhle ostrov a pracuji pro dvojčata,“ řekl a podíval se na mě.

„Aha, takže jsi vlastně s Volturiovými přišel, ale nepatřil jsi k nim. Zajímavé. A jakou práci vykonáváš pro dvojčata?“ zeptala jsem se se zájmem v hlase.

„Dělám zvěda, informátora a teď už i bodyguarda,“ odpověděl a zasmál se. S radostí jsem se přidala k němu.

„A co ty? Jak jsi žila v tomhle světě, než jsi se dostala sem?“ vyzvídal, ale neměla jsem zrovna náladu na odpovídání. Bylo těžké o tom mluvit. A ještě ke všemu teď, když se Austin rozhodl odjet pryč.

„Waltře, já… řeknu ti to někdy jindy, ano? Je to celkem na dlouho a nerada bych ti to vyprávěla třeba na dvakrát,“ snažila jsem se to nějak zamluvit.

„Dobře, však já nezapomenu a v nejbližší době se přihlásím, abys mi to pověděla,“ řekl a opět se na mě usmál.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale líbil se mi. Jestli to bylo jeho vzhledem? Černé vlasy, zlaté oči a neustálý úsměv? Nebo to bylo jeho vnitřní stránkou, kterou mi zatím odhalil? Nebyla jsem si úplně jistá, ale doufala, že na to brzy přijdu.

Procházeli jsme kolem dveří, které mi něco připomínaly.

„Pusť mě! Hned! Musím tam jít! Rozumíš? Pusťte mě!“ křičela Alice a mně došlo, že tam mají společenskou místnost Cullenovi. Nejraději bych tam hned zašla a pozdravila se s nimi, ale Jane mě očekávala.

„Alice, zůstaneš tady! Dokud mi neukážeš, co jsi viděla, nepustím tě tam!“ oponoval jí Edward a slyšela jsem vzteklé nadávání. Nevěděla jsem, o čem debatují ani jak jejich debata skončila, protože jsme s Walterem šli za Jane.

„Jak tak koukám, už jste se stihli seznámit,“ řekla vesele Jane, když jsme vešli do místnosti s velkým stolem, stále do sebe zavěšení. Walter mi s mírným úsměvem naznačil, abych se ho pustila. Udělala jsem to a podívala se na Jane.

„Jane, co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se a šla blíže k ní.

„Bello, chtěla jsem ti jen říct, že jsem využila tvého nápadu. Monitorujeme, kde přibližně Wyatt je, a vypadá to, že máme dva dny na cestu pryč. To znamená, že bys měla začít balit.

Také bych tě asi měla upozornit na to, že pojedeš s ostatními lidmi lodí. Jediná loď, která bude vypravena, ale se všemi věcmi, které budou potřeba,“ pověděla mi a usmála se na mě.

„A, Jane? Pojedou jenom lidé, nebo s námi pojede i nějaký upír? A ostatní, předpokládám, budou plavat, že?“ poznamenala jsem a podrbala se na bradě.

„Ano, jsi všímavá. Ostatní poplavou, včetně mě a Aleca. A na lodi s vámi pojedou dva upíři. Walter a John, ti, co tě teď hlídají. Jejich sebeovládání je natolik dobré, že se nemusíš bát. Ano?“ Takže pojede Walter? Alespoň někdo, koho znám.

„Ano. Potřebuješ ještě něco nebo můžu odejít? Ráda bych zašla za Cullenovými,“ řekla jsem a ona jen kývla na souhlas. S úsměvem jsem se otočila a chtěla se zeptat Waltera, jestli mě doprovodí, když mé plány překazila Jane.

„Waltře! Pojď sem, musíme ještě doladit tu cestu. Vezmi, prosím, tu mapu, která leží támhle na tom stolku. Děkuju!“ řekla Jane rychle a nesrozumitelně, ale Walter se na mě usmál, čímž odhalil své dokonalé zuby, vzal mapu a odešel k Jane.

Překvapilo mě, že mě nikdo nehlídá, když by mě hlídat měli, ale pokoj Cullenových byl jen pár metrů, takže jsem doufala, že se mi nic nestane. I když já bych toho byla schopná.

Zaklepala jsem na dveře, jen tak ze slušnosti, a otevřela. Naskytl se mi věru zvláštní pohled. Rozzuřená Alice seděla Jasperovi na klíně, který ji objímal, aby zůstala sedět, Carlisle s Esmé se po mně jen podívali a opět sledovali Alici, Rosalie stála v šoku u zrcadla, ale taktéž se dívala na Alici, Edward stál vedle Amandy, která se o něho opírala hlavou, a i jejich oči směřovaly na Alici. Jen Emmettovi to bylo jedno. Přiskočil ke mně a objal mě.

„Jak si se vyspala? A jak bylo u Jane?“ vychrlil na mě své otázky tak rychle, že jsem málem nerozuměla.

„Dobrý, dobrý,“ odpověděla jsem stručně.

„Tak to je fajn,“ řekl se smíchem.

„A co se děje tady? Je Alice v pořádku?“ zeptala jsem se a upřela na ni oči. Než mi někdo stačil odpovědět, ujala se sama slova.

„Bello! Ty, ty a ty!“ zakřičela. Nadskočila jsem leknutím a stála přimražená k zemi. Něco tu bylo špatně. Podívala jsem se po ostatních, jestli by mi to třeba někdo nevysvětlil, ale nikdo nic.

„Tak já… já přijdu jindy,“ vykoktala jsem stále v šoku a mířila ke dveřím. Vyšla jsem ven a šla pomalu zpátky do svého pokoje, i když jsem nevěděla, jestli ho najdu.

Zčista jasna jsem ztratila půdu pod nohama a teprve mi došlo, že mě někdo chytil zezadu a upíří rychlostí vyběhl kamsi pryč.

10. kapitola - Shrnutí - 12. kapitola

Snad se vám kapitola líbila a zajímalo by mě, co si myslíte o poslední větě.

Kdo to Bellu unesl?

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 11. kapitola: