Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 1. kapitola

17.06.2010 (21:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2017×

1. Svět, který už nepatří lidem

S Amandou jsem telefonovala přes půl hodiny. Byla s rodiči na jiném kontinentu slavit příchod Nového roku, ale nechtěla tam být. Nebavilo ji poslouchat, jak se její rodiče baví o lidech jako o jídle. Ona tak lidi nebrala.

Amanda byla poloupírka, která už před rokem dospěla, a žila s rodiči ve stejném městě jako já. Její otec byl jeden z mnoha, kteří netušili, co způsobí, když budou žít s člověkem. A tak z velké lásky upíra a lidské dívky vznikla Amanda. Amanda byla drobounká černovláska s modrýma očima a měla zvláštní dar. Stačilo, aby se na někoho jen podívala, a ten dotyčný najednou ztratil pojem o čase, o tom, kde je a dokonce i kým je. Mohla tak zachránit nespočet nevinných lidských životů. A vlastně tak zachránila i mě, když k nám do školy přišel jeden upír, a byl hladový. Měla jsem jediné štěstí, že Amanda byla kousek ode mě a všimla si toho. Od té doby se z nás staly nerozlučné kamarádky. Často mě navštěvuje, i když si to její otec nepřeje. Její matce to nevadí, je ráda, že si Amanda našla nějakou přítelkyni, ale k nim domů nemohu, protože její matka se ještě neumí ovládat a nechce mi ublížit. A takhle se zbytečně ohrozit? Děkuji pěkně, nechci. Ne tolik kvůli sobě, ale kvůli Austinovi. Je ještě příliš malý na to, aby ztratil celou rodinu.

Při našem rozhovoru jsme si domluvili, že půjdeme hned po jejím příjezdu domů, do kavárny. Už jsem se na ní moc těšila, protože i pár dní bez ní bylo pro mě dost těžkých. Stala se mou nejlepší přítelkyní. A teď, když už zabili i Jenny, byla jedna z mála, se kterou jsem udržovala jakýkoli kontakt. Ještě nějakou chvíli jsem pozorovala probíhající oslavy, ale vyčerpáním jsem usnula opřená o zeď. Probudila mě až sms od Amandy.

Už jsme doma. Trošku jsem je popohnala. Za půl hodiny budu u vás. Amanda

Zamžourala jsem na hodiny na mobilu a zjistila, že už je poledne. Austin seděl u stolu a maloval si, před sebou misku od cereálií a v klidu si pohupoval nohama, kterýma ještě pořádně nedosáhl na zem. Usmála jsem se a odebrala se do koupelny, abych se vysprchovala. Vlezla jsem do vany a plně se oddávala horké vodě, která mě uklidňovala, když se rozdrnčel zvonek. Neochotně jsem opustila koupelnu a šla otevřít. Nikdy neotevíral Austin. Zakázala jsem mu to a on nikdy žádný můj zákaz neporušil.

Před dveřmi stála Amanda a smála se na mě, jako by mě neviděla celý rok, ne, jen pár dní. A za ní ještě Shelby, naše společná kamarádka, také poloupírka, ale nebyla ještě dospělá. Narodila se teprve před čtyřmi lety a průměrný věk, kdy se poloupíři přestali vyvíjet a byli považováni za dospělé, byl kolem sedmi let. Usmála se na mě a v jejích zelených očích jsem uviděla malé rarášky. Shelby většinou hlídala Austina, když jsem nebyla doma, a jelikož se chovala jako dítě, rozuměli si. Ustoupila jsem od dveří a pustila je dál. Obě se uvelebily na židlích u Austina a Shelby si s ním hned začala kreslit a společně spřádali plány, co všechno dneska stihnou udělat. Amanda trpělivě čekala, než se obléknu a budu schopná odejít ven.

Vyšly jsme do slunného dne a hned spatřily, že ulice je plná upírů. Nedali se přehlídnout, protože zářili všude, kam mé oči dohlédly. Otráveně jsem protočila panenky a pokračovala v cestě se skloněnou hlavou, abych to všechno nemusela pozorovat. Zastavily jsem na přechodu a čekaly ještě s dalšími “lidmi“ na zelenou, když se vedle mě ozval tvrdý hlas.

„Mmm. Taková vůně. Hned bych si dal.“

Okamžitě jsem se tím směrem otočila, ale to už se plešatý upír zmateně koukal po okolí a ptal se ostatních, co tu dělá. Podívala jsem se na Amandu a tiše poděkovala. Na rtech jí hrál spokojený úsměv a já se hned cítila líp.

Vešly jsme do kavárny, kam jsme chodily už nějakou dobu. Bylo v ní jen pár lidí a nějací upíři, ale nikdo si nás nevšímal, tak jsme se odebraly k našemu stolečku. Ihned u nás byla servírka, taková mladá žena. Mohlo jí být do třiceti let a pracovala tu už od střední, jak sama říkala.

„Dobrý den, co vám mohu nabídnout?“ zeptala se a já přemýšlela, jestli čaj nebo horkou čokoládu.

„Dneska máme jako specialitu nulku. Upozorňuji, že je z dobrovolných odběrů. Dáte si?“ řekla s ledovým klidem. Znechuceně jsem se na ní podívala. Buďto si neuvědomila, že jsem člověk, a nebo to musí říct, protože jí to nařídil šéf.

„Já si dám horkou čokoládu, prosím,“ odpověděla jsem jí na první otázku.

„Já bych si dala prosím ovocný čaj.“ Usmála se na ní Amanda. Servírka spěšně odběhla a já si podložila hlavu rukou.

„No tak, Bello, ona za to nemůže. Je nevšímavá, protože jinak by musela poznat, že nejsi jedna z nás.“

„Neříkej jedna z nás. Ty nejsi jako ostatní!“ řekla jsem možná až trochu ostřeji, než jsem chtěla, ale já to tak cítila.

„Vždyť víš, že jsem z části upír. A s tím nic neuděláš.“ Pohladila mě po ruce.

„Ale taky jsi z části člověk. A nezapomínáš na to. Neživíš se jen krví. Ty se snažíš žít jako normální člověk, i když si jím nikdy nebyla. Narodila jsi se takto, ale nikdy jsi se tomu nepoddala, tak mi tu prosím netvrď, že patříš mezi ně.“ Všechno ze mě muselo ven. A Amanda to akceptovala.

„To máš pravdu, Bello. A nikdy jsem neochutnala lidskou krev. A když už mě to přemáhalo, běžela jsem do lesa a svou touhu po krvi ukojila krví zvířat. Nechápu, proč se upíři živí jen lidskou krví. I ta zvířecí je dobrá a měla by jim postačit.“ Přemýšlela nahlas.

„Jenomže oni jsou upíři moc pohodlní, víš? Proč běžet do lesa a zabít zvíře, když můžou vyjít z baráku a zabít člověka?“ odmlčela jsem se, protože přišla servírka s našimi nápoji. Usrkávaly jsme z horkých nápojů, když Amanda promluvila a prolomila tak ticho.

„Přemýšlela jsem. Strašně moc jsem přemýšlela těch pár dní, co jsme se neviděly. A přemýšlela jsem nad tvými slovy, že vegetariáni existují. Když jsme byli s rodiči teď pryč, ptala jsem se všech upírů, jestli někoho neznají, ale nikdo o nikom nevěděl. Ale myslím si, že bychom neměly ztrácet naději. Byla by to totiž ta nejhorší věc, kterou bychom teď mohly udělat,“ řekla a napila se čaje. Chvíli jsem ji jen pozorovala, ale pak jsem zase řekla to, co jsem měla na jazyku.

„Určitě bychom naději ztrácet neměly, ale jen my dvě nestačíme. Podívej se kolem! Kdy konečně někomu z nich dojde, že všechno jednou skončí? Vždyť denně přibývá obrovské množství krvežíznivých, ale za nějakou dobu je nebude mít co živit. Nejdříve doslova vyplení lidskou rasu, pro jejich život tak důležitou, pak zvířata, pokud je vůbec napadne se s nimi živit, a nakonec se pozabíjí navzájem. Zajímalo by mě, jak na tohle všechno zareaguje Wyatt. Uvědomuje si vůbec, co způsobil? Že to byl i začátek jeho konce?“ Amanda mě zastavila zvednutou rukou a překvapeným výrazem.

„Počkat, ty znáš Wyatta?“ Podívala jsem se jí do očí. Ona nevěděla o mém dědečkovi, který se přátelil s vegetariány a ani nevěděla o tom, že já vím většinu podstatných věcí o jejich světě. Neřekla jsem jí to, protože se nikdy neptala, jestli něco vím. A sama mi to neřekla, protože to nepovažovala za důležité.

„Ano. Vím toho mnohem víc. Můj dědeček se totiž znal s jedněmi vegetariány a řekl mi snad všechno o životě upírů a o tom, jak Wyatt přebral vládu nad životem nemrtvých. Tedy upírů. Měla jsem ti říct, že to vím, promiň.“

„Neomlouvej se. Jsem jenom překvapená. Ale nenechal ti na ně nějaký kontakt? Jméno? Adresu nebo něco podobného?“ Smutně jsem zavrtěla hlavou. Chvíli si prsty ťukala do brady. To dělávala vždy, když přemýšlela, a napila se čaje. Pozorovala jsem ji a čekala, co vymyslí.

„To je škoda. Moc by nám to pomohlo, protože máš pravdu. Wyatt měl udržet pořádek na tomto světě, když chtěl tak moc vládnout, ale místo toho stvořil takovýto svět. Je to strašné. Mělo by se s tím něco dělat, než se stane to, co jsi říkala. Víš, Bello. Já Wyatta na jednu stranu nesnáším, protože si uvědomuji, co udělal, ale na druhou stranu jsem mu i vděčná. Kdyby nebylo jeho, nebylo by ani mě.“ Zvedla mi rukou hlavu, jelikož jsem ještě stále koukala do stolu.

„Rozumíš mi?“ Samozřejmě, že jsem jí rozuměla. Kdybych byla na jejím místě, taky bych asi neměnila. Víte, on i když je život nespravedlivý a dokáže být krutý, je to přece jenom život, který by se měl žít a člověk by za něj měl být rád. Šance na život totiž nepřijde dvakrát.

„Rozumím. A ty to víš. A nevím, co bych bez tebe dělala. Stala si se nedílnou součástí mého života a nikdy tě nechci ztratit,“ řekla jsem jí. Pousmála se, ale koutky jí viditelně klesly.

„Ani já tebe ne.“ Povzdechla si. Věděla totiž, že mě jednou ztratí. Buď mě někdo zabije nebo zemřu na stáří. Už jsme to probíraly několikrát, ale vždycky to zabolelo. Amanda zvedla ruku, že zaplatíme, a půjdeme zpátky.

Cesta domů utekla rychleji, protože jsme se s Amandou bavily o tom, že by u nás mohla zůstat na noc a mohly bychom si udělat večer u filmů. Když jsem otevřela dveře, neslyšela jsem žádný zvuk. Vyděšeně jsem se otočila na Amandu, ale ta se jen usmála. Díky čichu a sluchu věděla, kdo je doma, a že se jenom Austin s Shelby schovali. Začala jsem je hledat, ale nemohla je najít. Rukama jsem Amandě naznačila, aby mi pomohla a ukázala ke schodům na půdu. Zarazila jsem se. Tam jsem od smrti rodičů nebyla, ale mohlo mě to napadnout. Shelby s Austinem se potřebovali schovat pořádně a věděli, že tohle by bylo poslední místo, kde bych je hledala. Snažila jsem se tiše našlapovat, ale schody pěkně vrzaly. Amanda šla téměř neslyšně za mnou a potichu se smála. Zastavila jsem se na posledním schodě a rozhlížela se po tmavé půdě. Jediné světlo, které se dostávalo dovnitř, vedlo skrze malé okýnko. Všude byly pavučiny, ale to mi nevadilo. Amanda mi ukázala směr, kterým bych měla jít, a poslechla jsem ji. Tiše jsem našlapovala, když se ze dvou stran ozval hrozný křik.

„Baf!“ Nadskočila jsem a rozdýchávala ten šok. Austin i Shelby se mi smáli a utíkali o patro níž. Otočila jsem se na Amandu, která se začala smát, a já se k ní přidala. A jak jsem se tak smála, nevšimla jsem si krabice u mých nohou, škobrtla o ní a upadla na zem. Amanda se rozesmála ještě víc, zatímco já se zvedala ze země a oprašovala ze sebe prach. A pak jsem překvapeně hvízdla. Škobrtla jsem o krabici, ve které byly věci, které patřily dědečkovi. Rodiče je nejspíš uklidili, abych je nenašla a netrápila se ještě víc, protože věděli, že jsem jeho smrt snášela těžce. Začala jsem se těmi věcmi přehrabovat, až jsem našla dědečkův diář. Psal si do něho schůzky a všechno, co potřeboval vědět. Opatrně jsem ho obracela v rukou a prohlížela si ho.

„Co to je?“ zeptala se Amanda a přišla ke mně, aby se taky podívala.

„Dědečkův diář,“ řekla jsem tiše a otevřela ho. Uviděla jsem plné stránky poznámek a zabrousila až do kontaktů. Prohlížela jsem si je, když jsem se zarazila u jednoho jména a vzpomněla si na dědečkovo vyprávění.

„Mí přátelé mají jiné oči, než všichni ostatní. Jsou citrínové. Neexistuje moc rodin, které by je měly, ale podle toho poznáš hodné upíry.“

„Dědečku? A jak se jmenují? Mají vůbec upíři jména?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jistě. Každý má jméno. Tato rodina se jmenuje Cullenovi.“

Vrátila jsem se do reality a dívala se na jméno v seznamu. Zabodla jsem do něho prst a úplně ztuhla. Amanda si toho všimla.

„Cullenovi?“

Prolog- Shrnutí - 2. kapitola

Děkuji čtenářům a prosím, abyste v komentářích zanechali nějaké náměty na pokračování. Sice už tak přibližně vím, jak se děj bude odvíjet, ale vaše nápady mě ovlivní! A píšu tu povídku pro vás, takže chci, aby se vám líbila. texy =)

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 1. kapitola: