Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 6. kapitola

08.09.2012 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 7090×

6. kapitola

„Tak jo, Bello, jdeme na to. Tři, dva, jedna.“  Podívala jsem se na tester…

Já vidím dvojitě. Musím vidět dvojitě! Zamrkala jsem. Vážně jsou tam dvě růžové čárky?! Sesunula jsem se na podlahu. Seděla jsem zády k vaně, bradu jsem opírala o kolena a neustále koukala na tester. Věřila jsem, že je to chyba a ta hloupá čárka zmizí. Ona zmizí!

Ne, nezmizí. Já jsem těhotná! Já budu mít dítě! Bože, bože, bože.

Přitiskla jsem si kolena blíž k sobě, ale pak jsem si uvědomila, že bych mohla mačkat to dítě. Složila jsem tedy nohy do tureckého sedu. Tak je to snad lepší. Neodolala jsem a přitiskla si dlaň na břicho. Bylo úplně stejné jako před týdnem nebo před měsícem. Ploché, nehybné.

„Jsi tam?“ zeptala jsem se nejistě. Třeba je ten test špatný. A navíc domácím testům se nedá stoprocentně věřit.

Z úvah mě vytrhlo otevření dveří. Pořádně jsem ani nevnímala, kdo to je, dokud se neozval hlas.

„Proč tady tak sedíš?“ zeptal se Edward. Pomalu jsem k němu zvedla pohled. Normálně by mě pěkně naštvalo, že mi leze do koupelny bez klepání, ale tentokrát jsem koukala a mlčela. Najednou jsem ucítila, jak se mi do očí derou slzy. Prostě jen tak, z ničeho nic. Ale já před ním nechci bečet. Před nepřítelem se nebrečí.

Po tvářích mi tekly slzy jako hrachy a já to nedokázala zastavit. Edward si mě chvíli vyděšeně prohlížel a vypadalo to, že má zaječí úmysly. Nakonec mě ale překvapil. Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen. Nepřemýšlela jsem. Prostě to nešlo, hlavu jsem měla úplně přeplněnou. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a poddala se pláči. Edward se ošil a neuměle mě poplácal po zádech.

„To bude dobrý,“ řekl tónem, jako by mi povídal, že dneska nedávají večerníček. Zavrtěla jsem hlavou. Jak by mohlo.

Hlasitě jsem vzlykala. Zoufala si nad svou situací a kupodivu byla ráda, že nemusím být sama. Edwardova přítomnost mě podivně uklidňovala, i když běžně nastával pravý opak.

Když jsem se konečně uklidnila, byla jsem schopná narovnat se, otřít si oči rukávem a popotáhnout nosem.

„Řekneš mi už proč to všechno?“ ozval se můj zatím tichý společník. Nějak mi nešlo říct to nahlas, takže jsem mu před nosem zamávala těhotenským testem. Slyšela jsem zalapání po dechu. „Ty… ty… jsi těhotná.“ Znělo to spíš jako obvinění. Copak já za to můžu? Udělala jsem všechno správně. „Jak se to stalo?“ Zle jsem se na něj podívala. Dělá si snad ze mě srandu? „No co? Jsme tu spolu a nevšiml jsem si, že bys někde s někým…“
„Já nevím… měla jsem přítele, ale to není možné. Dělala jsem všechno správně,“ rozhodila jsem rukama.
„Evidentně,“ poznamenal ironicky.
„Na tyhle testy se nedá spolehnout. Prostě jsem jen ve stresu, proto to všechno.“ Znovu jsem si zkusmo sáhla na břicho. „Tam nic není. Určitě.“
„Mají spolehlivost devadesát devět procent,“ oznámil mi.
„Tak já jsem to jedno procento,“ zamračila jsem se.
„Co když je to pravda? Co když jsi vážně v tom? Co budeš dělat?“ Zavrtěla jsem hlavou. Bylo bezpředmětné se o tom bavit. Jen bych to tím přivolala. Dojdu si nejdřív k doktorovi, který podezření vyvrátí a všechno bude jako dřív. „Jam myslíš. Ale radím ti, aby ses moc neupínala k nemožnému.“

On prostě nepřestane. Je to chlap, co on může vědět!

₪₪₪₪₪

A věděl. Věděla i paní Brooksová. Gynekolog v Monroe potvrdil výsledky toho zpropadeného testu a se širokým úsměvem na vrásčité tváři mi oznámil, že ze mě bude maminka.

Byl to šok. Znovu. Vážně jsem doufala, že je to omyl. Teď jsem to měla prakticky černé na bílém. Já jsem těhotná. Roste ve mně dítě! Bude ze mě máma… svobodná máma. Bylo toho prostě moc. Naštěstí jsem seděla, jinak bych se pořádně praštila. Zatmělo se mi před očima a pak už nic nevím.

Otevřela jsem oči a zírala na bílý strop s malými černými tečkami, které se mi chvílemi rozplývaly. Zkusila jsem znovu zavřít a pak otevřít oči.

„Tak jste se nám probrala?“ Sestra si stoupla přímo nade mě. „Z toho si nic nedělejte. Máte nízký tlak, je možné, že se to bude opakovat. Musíte na sebe dávat pozor,“ usmívala se. „Tady máte sklenici vody.“ Chtěla jsem si sednout, ale sestřička mě zarazila. „Hezky pomalu, maminko.“ To oslovení mě šokovalo. Vylokala jsem celou skleničku a čekala na doktora.

„Jak vám je?“ zeptal se mezi dveřmi. Ruce měl zasunuté hluboko v kapsách bílého pláště, úzké brýle bez obrouček mu držely na čele. Být jiná situace, musela bych se smát.
„Jde to. Já to pořád nechápu. Brala jsem antikoncepci. Pravidelně, nevynechala jsem.“
„Tady vidím, že jste asi před měsícem brala antibiotika. Angína?“ Prstem přejížděl po kolečku myši a upřeně hleděl na monitor.
„Ano,“ potvrdila jsem.
„Antibiotika snižují účinnost antikoncepce, je třeba si dát nějaký čas po dobrání pozor,“ informoval mě. Bohužel trochu pozdě. Pátrala jsem v paměti. Ano, byla jsem týden nemocná a pak přišla ta poslední noc…
„Ale vždyť už je to skoro tři týdny,“ vytáhla jsem poslední argument. „Nemělo by se to projevit dřív?“
„Slečno, těhotenství je individuální záležitost. U každé nastávající matky se projevuje jinak. Nic není vyloučeno. Vidím, že vás ta zpráva moc nepotěšila,“ podotkl, když jsem zaraženě seděla a mačkala si ruce v klíně.
„Není to plánované. Ani mě nenapadlo, že by se tohle mohlo někdy stát,“ přiznala jsem.
„A co otec dítěte?“
„Odešel.“
„Víte, nejsem toho zastáncem, ale musím vám tu možnost nabídnout. Pokud dítě nechcete, je možné provést interrupci, popřípadě ho dát k adopci, k čemuž bych se přikláněl. Vaše těhotenství je teprve v začátku, tudíž by mohlo být přerušeno do šestého týdne. Je to jen na vás, jak se rozhodnete. Nechte si všechno v klidu projít hlavou. Jsem si jistý, že nějaké řešení najdeme,“ řekl a položil svou teplou dlaň na mou ruku. Přikývla jsem, zavřela oči a zhluboka se nadechla.

₪₪₪₪₪

Vyšla jsem na slunečnou ulici. Kolem mě sem tam prošel člověk, po silnici jezdila auta, ale hustému provozu v New Orleans se místní ruch nemohl rovnat.

Takže je to potvrzené. Čekám dítě. Nemám k němu otce. Nemyslím si, že bych byla schopna něco takového zvládnout. V hlavě mi zněla slova doktora Summerse. Přerušení těhotenství. Kolik věcí by to usnadnilo.

Začínala mě bolet hlava. Toužila jsem po tom, abych si mohla lehnout, zavřít oči a schovat se tak před celým světem. Nebo ještě lépe, probudit se a zjistit, že tohle je jen hloupý sen, který zmizí s otevřením očí.

Zkusila jsem se štípnout, ale kromě toho, že to bolelo, se nic jiného nestalo. Pořád jsem stála na ulici, pořád kolem mě plynul život. Proč se ostatní chovají, jakoby se nic nestalo? Jasně, to vlastně jen mně se svět obrátil vzhůru nohama a to už podruhé za poslední dny. Ovšem na rozdíl od té první změny je tahle méně příjemná.

Minula jsem auto zaparkované u chodníku a šla rovnou za nosem. Představa, že bych se teď hned vrátila na ranč, mi svírala útroby. Paní Brooksová čeká na výsledek a Edward se taky určitě bude ptát. Co jim řeknu? Jak jim povím, že jsem to totálně zvorala a zkomplikovala tak život nejen sobě, ale i jim? Bez ohledu na to, jak spolu s Edwardem nevycházíme, je tohle něco čím bych ho zatěžovala nerada. Zatím to není vidět, ale časem budu mít břicho, nebudu moct pracovat… přece nenechám všechno na něm! A ještě když vezmu v úvahu jeho vztah k ranči a práci.

Sedla jsem si na lavičku v parku. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nevěděla, kterou vzít jako první. Až balón, který mě uhodil do nohy, mě probral. Vzhlédla jsem. Děcko se špinavými koleny, rozcuchanými hnědými vlasy a šmouhami ve tváři utíkalo směrem ke mně. Zvedla jsem míč a čekala, co bude.

„Dej mi ho.“ Jak prosím?
„Znáš kouzelný slovíčko?“
„Abrakadabra,“ řekl kluk. Mohlo mu být asi sedm, to už by měl mít základy slušného vychování. „Naval ten míč.“ Já asi špatně slyším.
„Nedám ti ho, dokud se neomluvíš, že jsi mě trefil a nepoprosíš o něj.“
„Trhni si,“ vykřiknul, chňapl po balónu a zmizel na hřišti, u kterého jsem zakotvila.

Děti lezly po prolejzačkách, hrabaly se v písku, výskaly a ječely. Nějaká holčička si právě rozbila koleno a siréna, kterou spustila, by klidně zburcovala půlku města. Snad se zase tolik nestalo.

Na vedlejší lavičce rozbila tábor asi třicetiletá žena s malým uřvaným klukem. Slzy mu tekly po tvářích, pusu měl do kořán, takže mi dopřál pohled na své malé zuby. V obličeji byl úplně rudý a vztekal se jak divý. Kopal nohama a dokonce matku párkrát udeřil rukou. Já bych mu dala.

Žena se nad jeho chováním ani pozastavila. Vyndala z tašky přesnídávku, lžičku a začala rvát klukovi pokrm do pusy. Místo aby sklapnul a polykal, řval snad ještě víc. Jídlo mu teklo po bradě, několikrát se rukou strefil přímo do lžičky, kterou mu matka nesla k té rozšklebené díře, takže byl špinavý nejen on, ale taky ona a přilehlé okolí. Konsternovaně jsem sledovala jeho počínání a nechápala, jak to může někdo snášet. Já bych nemohla.

Všechno to završila asi dvouletá holčička celá upatlaná od čokolády, která se ke mně přibatolila. Normálně bych řekla, že je roztomilá, dokonce hodně. Jenže pak se mi svými špinavými prackami opřela o nohu. Zalapala jsem po dechu. Moje kalhoty. A aby toho nebylo málo, zabořila se mi obličejem do bílého trička, které jsem si dneska oblékla.

„Lucy, Lucy, nech paní,“ volala na dítě její máma, která se k nám rychle hnala. „Moc se omlouvám, tohle normálně nedělá. Lucy, no tak pojď.“
„Pápá,“ řeklo dítě a na rozloučenou mi ještě opatlalo ruku. No, fuj. Žena po mě hodila omluvný pohled a táhla dceru někam pryč.

Měla jsem toho tak akorát. Skoro jen doběhla k autu, nasedla a ujížděla směr ranč. Já tohle nechci. Nechci takový život. Život plný breku, špíny, neposlušnosti. Na to prostě nejsem připravená!

Cestu jsem prožila v jakémsi tranzu. Probrala jsem se až před domem. Stála jsem vedle volva a opírala si hlavu o volant. Už jsem na to nechtěla myslet, přemýšlet, co udělám. Ale nemohla jsem tomu zabránit. Hlavou se mi pořád honily obrazy těch dětí z hřiště. Viděla jsem jeho upatlané ruce, uřvané obličeje…

Někdo zaťukal na okýnko mého auta. Trhla jsem sebou a otočila se. Edward.

Nadechla jsem se a srolovala okýnko.

„Takže jsem měl asi pravdu,“ konstatoval, když mě viděl.
„To jsi rád, co? Náš dokonalý Edward měl pravdu. Můžeš slavit,“ prskla jsem.
„Hele, já chápu…“
„Ty chápeš? No hurá, on něco chápe. Zázraky se dějí! Víš co? Strč si to svý pochopení někam, já o to nestojím.“ Při vystupování jsem ho málem porazila dveřmi. Hlasitou ranou jsem je za sebou zase zavřela a šla k domu.

Nezastavil mě.

Vzhledem k tomu, že mám pár kapitol napsaných dopředu, jsem nemohla vyslyšet Vaše přání, aby Bella těhotná nebyla. Ono taky tohle byla jedna z prvních myšlenek, která mě přivedla na tuto povídku. Je mi líto, pokud se Vám to takhle nelíbí a můžu jen doufat, že Bellin nový stav překousnete a budete číst dál.;-)

Všem moc a moc děkuji za přízeň.:-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 6. kapitola: