Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 2. kapitola

24.08.2012 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 7291×

2. kapitola

Ráno jsem se vzbudila před šestou. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče, ale nějak jsem už nedokázala usnout. Oblékla jsem si džíny, košili a kotníkové boty a šla se podívat do kuchyně po kávě. Ke svému překvapení jsem tam objevila paní Brooksovou ladně pobíhající okolo sporáku.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě s úsměvem, „káva je v konvici.“ Hned jsem si nalila šálek. Bokem jsem se opřela o linku a chvíli paní Brooksovou pozorovala.
„Udělám k snídani palačinky. Vím, že je máte ráda, tak na uvítanou,“ vysvětlila.
„Děkuju,“ usmála jsem se a chopila se přípravy talířů.

Palačinky s javorovým sirupem paní Brooksové byly ty nejlepší, jaké jsem jedla. Pokaždé, když jsem tu byla na prázdninách, mi je alespoň jednou uvařila. Tentokrát to bylo tak trochu na zahájení nového období mého života.

„A co dělával děda po snídani?“ zeptala jsem se, protože nikdy jsem nebyla vzhůru tak brzy, abych to mohla zjistit.
„Váš dědeček se obvykle vydával po pozemcích, ale nebojte, za chvíli je tu Randal. Všechno vám vysvětlí a ukáže.“

Randal mě přivítal potřesením ruky a poplácáním po zádech. Skoro jsem pod jeho ránou, která měla být spíše pohlazením, poskočila na místě. Paní Brooksová ho uvítala hrnkem stále ještě horké kávy. Vypadal pořád stejně. Po očku jsem si ho prohlížela a nějak nesledovala rozhovor, takže když se najednou zvedl, jestli můžeme jít, zamrkala jsem a nechápavě se rozhlédla.

Do stáje jsem za ním klusala jak postřelená srnka, jelikož byl Randalův krok téměř trojnásobkem mého. Ve stáji mě obklopilo teplo a nezaměnitelná vůně koní a sena. Udivilo mě, že už takhle brzy tu byli dva mladíci, kteří čistili jednotlivá stání. Koně při našem příchodu zaržáli. Randal každého poplácal po plecích a zastavil se u černého hřebce.

„Tenhle byl tvého dědy. Jmenuje se Swanking.“ Vzpomněla jsem si, že jsem na něm dědu párkrát zahlédla. Nikdy jsem však neměla dovoleno přiblížit se k němu. Jezdívala jsem na mírné kobylce, u které byla jistota, že se najednou nezjančí a já se nebudu muset bát o život. „Je to maličko pruďas, možná by ho zatím mohl jezdit někdo jiný a ty si na práci vezmeš zase Sparkle.“

Bez přemlouvání jsem souhlasila. Na Sparkle jsem byla zvyklá a ona na mě aspoň maličko taky. Ze Swankinga šel přirozený respekt a ten jsem hodlala ctít. Vyfasovala jsem klobouk, pár dobrých rad a taky hromadu zvědavých pohledů od těch stájníků.

Se svítáním jsme vyjeli na pozemky patřící k Tree of heaven. Čtyři tisíce akrů? Nebo kolik to říkal ten právník? Všude kam jen mé oko dohlédlo, byl jen a jen majetek mého dědečka a v tuto chvíli tak trochu můj… no a taky Edwarda.

Slunce se postupně objevovalo nad pastvinami a dalo nám pocítit teplé doteky prvních paprsků. Byl to zvláštní pocit, vidět, jak se příroda teprve probouzí k životu. Možná bych si měla přivstat častěji, i když je zřejmé, že na nějaké vyspávání si tu nikdo nepotrpí.

„Tady je východní hranice pozemku. Musíme zkontrolovat ploty a pak zavolat hochům, co je třeba opravit,“ oznámil mi Randa. Nejdřív jsem se chtěla zeptat, co vlastně mám hledat, ale pak jsem si všimla jedné úplně zborcené části. Vyzvídala jsem, co se stalo, jestli to nedělá někdo schválně, ale ujistil mě, že to většinou mají na svědomí zvířata nebo počasí.

Randal všechny nedostatky zaznamenal a pak je přetlumočil do vysílačky, kterou měl připevněnou na koženém opasku. Kdosi mu odpověděl a tím to pro nás skončilo. Dál jsme jeli obhlédnout dobytek na severní pastvině. Ujistili jsme se, že jsou všechny v pořádku, a když jsme zjistili, že jedna má něco na kůži, zavolali jsme veterináře, který asi za půl hodiny přijel.

Všechno jsem to bedlivě sledovala, ptala se, vyzvídala. Nechtěla jsem nechat nic náhodě, nebudou mě tu moct pořád jen vodit za ručičku. Sama budu muset vědět, co je právě třeba udělat.

Na ranč jsme se dostali až chvíli popoledni. Když jsem seskočila z koně, myslela jsem, že sebou seknu přímo na prostranství, kam každý vidí, a že tam bylo najednou nějak živo. Po dlouhém cestování na koni, na které jsem nebyla zvyklá, mě bolely svaly zadní a nožní. Měla jsem chuť zasténat, ale ovládla jsem se. Nebudu dělat divadlo. Jak věrohodně by asi vypadala skoro majitelka farmy, když nevydrží ani první dopoledne?

Chlapi, kteří seděli pod střechou, která jim skýtala jídelnu, mi kynuli hlavami, nadzvedávali klobouky za krempy, ale hlavně se zvědavě dívali. Většina z nich mě už znala, ale byli tací, které jsem viděla poprvé. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla sebrat odvahu a jít se jim představit. Jenže… co bych asi tak řekla? Ahoj, já jsem Bella a teď tu budu rok žít, než mi ranč připadne? Ne, to asi ne. Takže jsem se jen plaše usmála a utíkala, nebo se spíš plížila, do hlavní budovy.

Paní Brooksová spráskla ruce, když mě uviděla ve dveřích. „Říkala jsem Randalovi, aby na vás šel pomalu. To nemůže bejt jen tak hrrr.“ Chtěla jsem si jí postěžovat, jakého bezpráví se dostalo mému pozadí a nohám, ale pak jsem si všimla Edwarda sedícího u jídelního stolu, jak se zájmem poslouchá náš hovor.
„To nic není. Zvykám si rychle,“ chvástala jsem se a pokoušela se ignorovat řev svých svalů.

Paní Brooksová mi hned šla připravovat oběd, takže jsem se dobelhala ke stolu a teprve, když jsem si sedla, jsem dala najevo aspoň minimální zájem o osobu sedící naproti.

„Koukám, že konečně přišel princ,“ podotkla jsem a chopila se lžíce, abych se mohla pustit do nádherně vonící polévky.
„Princ?“
„Že i Šípková Růža vylezla z postele,“ vysvětlila jsem a nedopustila si úšklebek.
„Vstávám, kdy uznám za vhodné. Není kam spěchat,“ nenechal se rozhodit a dojídal poslední sousto palačinky. Nic bych mu nenechala, pomyslela jsem si. Doba snídaně už dávno minula.
„Tak to jsi na omylu. Tady se pořád spěchá. Abys mohl něco dělat, budeš muset vstávat dřív.“
„A kdo říkáš, že budu muset něco dělat?“ překvapil mě otázkou.
„Tak hele, jsme tu proto, abychom pracovali a ne se váleli.“
„Jsme tu proto, abychom vedli tohle místo. Už jsi viděla, aby šéf makal?“ On byl tak neskutečně omezený, zuřila jsem v duchu, ale navenek jsem zachovávala klidnou masku. Nemůžu mu dopřát to potěšení, že bych se nechala jeho hloupými řečmi vytočit.
„Co třeba náš děda. Vedl to tady, ale taky spoustu práce zastal sám. Zajdi pak za Randalem, on ti řekne, co je potřeba.“

Edward pomalu žvýkal a oplácel mi pohled, který jasně říkal, že já, Randal i práce na tomhle ranči jsou mu někde. Nejraději bych bouchla pěstí do stolu. Copak není v závěti jasně stanoveno, že tu musíme makat? S takovou nám Tree of heaven seberou a prodají. Přece mu tady na tom musí aspoň trochu záležet. Nebo ne?

₪₪₪₪₪

Hřebelcování koní byla práce nenáročná a dělala jsem ji ráda. Už za svých krátkých pobytů tady mi občas byl svěřen tento veledůležitý úkol. Byla jsem ráda, že už nemusím nikam jezdit a naklepávat si svaly.

Sparkle a Randalova Peecopse jsem zvládla levou zadní. Swankinga jsem měla zakázáno se dotknout a zbytek byl s ostatními v terénu. Jak jsem zjistila, ranč se nezastaví ani na minutu. Práce je na něm víc než dost a představa, že by se všechna udělala, byla sice lákavá, leč nereálná. Jedna činnost se dokončila a další deset jich bylo potřeba udělat.

Vyvedla jsem si Peecopse před stáj a uvázala ho ke kůlu vedle stodoly. Počasí pracem venku přálo, sluníčko svítilo, ale nebylo příšerné vedro, prostě akorát. Užívala jsem si práci na sluníčku, teplo, které vycházelo z koňského těla i rozumný pohled, kterým mě sem tam počastoval.

„Líbí se ti to, že jo? Já vím, je to moc příjemné,“ povídala jsem Peecopseovi a kartáčem mu přejížděla po břiše. Usmála jsem se jeho zaržání a považovala ho za souhlas. Spokojeně jsem pokračovala v práci a vzpomínala na všechny ty bezútěšné dny, které tomuto okamžiku předcházely. Já, můj byt a noci plné slz, jež jsem vyplakala pro někoho, kdo si to vůbec nezasloužil. Doufala jsem, že tady na to zapomenu a začnu znovu.

„Tady máš ještě nějaký flek.“ Cullen se skláněl nad Peecopseovou zadní nohou a ukazovákem mířil na tmavší hnědý flíček.
„Tady máš hadr a můžeš ho utřít.“ Hodila jsem po něm hadřík a věnovala mu úsměv.
„Myslel jsem, že je to tvoje práce.“ Hadr mi přistál na rameni. Má vážně dobrou mušku.
„Je to naše práce,“ opravila jsem ho. „Takže vevnitř čeká Sparkle a můžeš začít,“ pobídla jsem ho. Edward se jen ušklíbl a mírně zavrtěl hlavou. Snad se snažil o úsporu svých pohybů, aby se náhodou nepředřel.
„Tohle není nic pro mě, ale tobě to s ní sluší, na drbání máš talent, takže nebudu dál rušit a půjdu si na chvíli natáhnout nohy.“ Zatnula jsem zuby. Musím se uklidnit, říkala jsem si v duchu, protože jinak bych mu musela skočit po krku. Nechtěla jsem, aby viděl, co se mnou jeho řeči dělají, jak mě strašlivě štve jeho přítomnost, každá jeho arogantní poznámka, každý jeho pitomý pohled.

Zdálo se, že v tom nejsem sama. Než se Edward otočil, švihl ho Peecops ocasem přes obličej. Edward udělal krok stranou a v tu chvíli mu na italských kožených polobotkách přistálo hejno koblížků. Jeho šokovaný výraz byl k nezaplacení. Nevěřícně zíral na tu spoušť, pusu dokořán a pak pomalu zavedl pohled a probodl jím koňský zadek. Bylo to jako ve zpomaleném filmu.

Nevydržela jsem to a začala se smát. Za tohle budu muset koníkovi donést nějakou mňamku, protože tohle by nenapadlo ani mě. Smíchy jsem se zlomila v pase a měla problémy se nadechnout.

„Ty… ty… on…,“ řehtala jsem se dál a bylo mi jedno, že tím přilákám dav pozorovatelů, nešlo přestat.
„Vážně vtipné. Zničil mi boty za pět set babek,“ rozčiloval se Edward. Vytrhl mi z ruky hadr, který mu byl najednou dobrý a pokoušel se otřít Peecopseovi exkrementy.
„Je to vtipný, ani nevíš jak.“ Ze smíchu mi začaly téct slzy. Ani jsem se je nepokoušela otírat. A nebyla jsem sama, kdo se bavil. I ostatní pobublávali smíchy, ovšem nikdo si nedovolil smát nějak extra nahlas, protože Edward byl přece jen šéf.
„To můžu rovnou vyhodit,“ vztekal se.
„Nemáš tady chodit jako na molu, ale vzít si nějaký normální oblečení, jestli něco takovýho vůbec máš.“ Prohlédla jsem si od hlavy až k patě, jeho tmavé kalhoty, které jen taktak unikly ušpinění, vypasovanou hedvábnou košili a sportovní sako, které jen umocňovalo dojem člověka, jenž si odskočil z golfového klubu, kde byl na nějakém koktejlu.
„Budu si nosit, co chci,“ vyštěkl a zamířil do domu. U dveří postávala paní Brooksová a já jasně viděla, jak jí cukají koutky úst.
„Nos, ale pak si nestěžuj,“ zavolala jsem za ním a s pusou od ucha k uchu poplácala Peecopse po pleci za dobře odvedenou práci.

Peecops dal jasně na srozuměnou, co si o Edwardovi myslí, a můžeme jen doufat, že po tomhle neskončí v salámu.:-D

Díky za komentíky.:-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 2. kapitola: