Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 18. kapitola

04.11.2012 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 7941×

18. kapitola

Po obědě jsem zašla zkontrolovat Lízu, jak jsem pojmenovala březí krávu. Podle veterináře bude brzy rodit, takže jsme na ni všichni dávali bedlivý pozor. Aspoň na okamžik se ostatní starali o někoho jiného, než jsem já. Bylo to příjemné.

Líza mě břicho pěkně veliké, spokojeně přežvykovala a oháněla se ocasem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to na ni mělo přijít. Poplácala jsem ji po plecích a šla se natáhnout. Odpolední siestě jsem se neubránila. Avšak tentokrát mi nebyla dopřána. Před domem na mě čekala překvapení. Nepříjemné překvapení.

 „Marku…“

„Ahoj, Bello,“ řekl a usmál se svůdným úsměvem, který mi dřív nedával spát. Ať tu chce cokoliv, má smůlu. Že já o něm tehdy vůbec začínala, povzdechla jsem si a postoupila o pár kroků k němu.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se nepřátelsky.
„Přijel jsem se na tebe podívat. Dlouho jsme se neviděli. Chyběla jsi mi.“ Nevěděla jsem, jestli mám ječet nebo se smát. To, co říkal, bylo tak… Nejraději bych mu jednu vrazila, ale ovládla jsem se.
„Tak mě vidíš a můžeš zase vypadnout,“ odsekla jsem. Netoužila jsem po společně stráveném čase. To už byla minulost.
„Ale no tak. Myslel jsem, že mě ráda uvidíš.“ Odlepil se od auta. Složila si ruce na hrudi.
„Myslel sis to špatně. Nechápu, jak se tu můžeš takhle objevit, jako by se nechumelilo a čekat snad pozvání na kafe!“ Rozhodila jsem rukama.
„Kafe by bodlo, zlato.“ Kretén!
„Nejsem žádný tvoje, zlato, pitomče. Okradeš mě a teď si sem jen tak nakráčíš. Co si o sobě vůbec myslíš?!“ křičela jsem na něj. „Vlez do toho krámu a vypadni odsud, jinak se neudržím!“
„No, tak, kotě, stala se z tebe pěkná hysterka.“ To už na mě bylo moc. Rozmáchla jsem se a jednu mu vrazila. Jen to plesklo. Dlaň mě celá pálila.
„Nejsem žádná hysterka.“ Dávala jsem důraz na každou slabiku, aby koukal pochopit. Držel se za tvář a vztek v jeho očích byl téměř hmatatelný. „A teď odjeď a už se nevracej.“ Chtěla jsem se ho zbavit. Chtěla jsem, aby mě už nechal na pokoji. Začala jsem nový život a nepřála jsem si, aby se tam Mark objevil.

„Co se to tady děje!“ Edwardův hlas zahřměl po dvorku. Jeho přítomnost mi dodala odvahu.
„Nic, pán už odchází.“ Významně jsem se na Marka podívala, ale on se k odchodu neměl. Edward mě objal kolem ramen.
„Takže sis našla dalšího bouchače?“ Cítila jsem, jak se Edward celý napjal. Bála jsem se, aby neudělal nějakou blbost.
„Hele…“ Zatlačila jsem mu dlaní do hrudi, abych ho tak udržela na místě a skočila mu do řeči.
„To není tvoje věc. A teď jdi, nikdo tu o tebe nestojí.“ Snažila jsem se, aby to znělo chladně, lhostejně a vyrovnaně.
„My dva,“ ukázal na mě a na sebe, „jsme ještě neskončili.“
„Já to vidím jinak,“ vmísil se do hovoru Edward a výhružně se na Marka podíval.

Mark se sebevědomě usmál, provokativně zamával a pak konečně zmizel.

„To byl…“
„To byl Mark. Vůbec nevím, jak mě tu mohl najít, co mohl chtít.“ Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Co když se vrátí? Co když zjistí, že…“
„Neboj, to se nestane. Ten už se tu neukáže, a pokud jo, tak ho rychle vyprovodím.“

Edward mě k sobě přitiskl a držel. Cítila jsem, jak se tlačí na mé bříško. Naše dítě bylo mezi námi. Nechápala jsem, jak si toho Mark mohl nevšimnout. Asi měl jiné starosti.

Návštěva biologického otce mého dítěte mě rozhodila víc, než jsem si byla ochotna připustit. Občas jsem se přistihla, jak koukám do blba a čekám, že se zase objeví. Nevím, proč jsem to tak prožívala. O nic nešlo. Objevil se a zase odjel. Navždy. Snad. Byl by blázen, kdyby zase přijel. Edward by se určitě neudržel a vyřídil by si to s ním. Tím jsem se uklidnila, ale stejně jsem z toho neměla dobrý pocit.

V sobotu byly všechny myšlenky týkající se marka odsunuty do pozadí jinou, pro mě důležitou a významnou událostí. Den byl poklidný, počasí poněkud pošmourné, takže jsem byla skoro celý den zavřená v domě a večer toho měla plné zuby. Proto jsem se po večeři vykradla z domu, abych se trochu prošla. Jenom kousek, kolem domu. Toužila jsem po tom chvíli si oddychnout od všech, tedy Edwarda a paní Brooksové, kteří se neustále vyptávali, jestli něco nepotřebuju, jestli mi něco nechybí a tak podobně. Vzduch byl chladnější, prosycený vůní deště. Stále lehce mrholilo, ale nevadilo mi to. Nastavila jsem tvář vlhkým polibkům mikroskopických kapiček.

Plánovala jsem jen malý okruh, ke stájím a zpět, ale zarazilo mě žalostné bučení. Šla jsem zjistit, co se děje. Líza ležela na slámě, její břicho se mi zdálo ještě větší, než když jsem ji viděla naposledy.

„A sakra,“ reagovala jsem a mazala do domu pro telefon.

„Rodí!“ křičela jsem. „Líza rodí!“
„Cože?“ zeptal se chytře Edward, který vylezl z pracovny.
„Líza rodí,“ zopakovala jsem a už vytáčela číslo veterináře. Zvonilo to a zvonilo a zvonilo. „Do háje, tak to vemte,“ mumlala jsem.  „Nebere to,“ řekla jsem Edwardovi. „Zkusím ještě Randala.“

Tam jsem byla úspěšnější, ovšem výsledek byl stejný.

„Parkerová, prosím,“ ozval se ze sluchátka hlas Randalovy ženy.
„Dobrý večer, tady Bella, mohla bych, prosím, mluvit s Randalem? Je to naléhavé.“
„Je mi líto, ale není tu. Mají nějakou sešlost v Monroe,“ oznámila mi a poslední plamínek naděje na pomoc zhasnul.
„Aha. Mohla byste mu říct, aby sem přijel hned, jak se vrátí? Řekněte mu, že Líza rodí a nemůžeme sehnat doktora Swifta. Děkuju.“ Zavěsila jsem a bezradně podívala se na Edwarda. Co teď?

„Tak se na to půjdeme podívat,“ řekl Edward jako by nic. Na rozdíl ode mě se zdál klidný a vyrovnaný. Záviděla jsem mu to. Děsila mě skutečnost, že o porodu telete nevím vůbec nic. Co když nastanou nějaké komplikace? Co když se musí dělat něco speciálního? Já se zblázním. Omdlím. Možná i porodím.

Edward obhlédl situaci zkušeným pohledem. Párkrát kývl hlavou a kapsy vytáhl mobil a začal do něj něco ťukat. Si teď jako bude vyřizovat sms nebo co? Nevěřícně jsem na něj koukala a myslela si, že se o mě pokusí infarkt.

Zpráva dopsána usoudila jsem z toho, že svěsil ruku s telefonem. Kroutila jsem hlavou. Neuvěřitelné. Chudák Líza, jak jí asi je. Klekla jsem si k ní a sáhla jí na břicho. Bylo tvrdé jako kámen.

Prostorem se rozezněla jaká klavírní melodie.

„Jo,“ řekl Edward do telefonu. „Zatím se nic neděje.“ Stejně jako já, sáhl na Lízino břicho. „Tvrdé,“ zahlásil a pak poslouchal. „Dobře… jo… jasně. Fajn, díky. Tak máme počkat. Prý si poradí sama, jen kdyby se tele zaseklo, máme mu pomoct,“ oznámil mi.
„Cože? Jak to víš?“
„Mluvil jsem s tátou. Veterinář to sice není, ale doktor jako doktor. Vypadá to na dlouhou noc, miláčku. Možná by se hodily nějaké deky, horký čaj…“
„Dojdu pro to. Ty hlídej,“ rozkázala jsem mu.
„Jak si přejete, madam.“

Trvalo to dlouho. Seděli jsme s Edwardem na slámě opření o balíky sena a upíjeli čaj. Na chvíli jsem upadla do dřímoty, nedokázala jsem se ubránit únavě, která na mě padla. Edward mě přemlouval, abych si šla lehnout do postele, ale samozřejmě jsem odmítla. Přece svoje první tele neopustím.

Teprve kolem půlnoci se začalo něco dít. Pak už to bylo otázkou několika minut. Líza začala tlačit. Když jsem uviděla přední nohy, vypískla jsem nadšením. Nevydržela jsem sedět. Stoupla jsem si blíž k ní a netrpělivě přešlapovala.

„Vidíš to? To musíš vidět! Jak leze. Panebože…“ Tele bylo obalené blanou, která se protrhávala. Bylo to tak hnusné, až mi vhrkly slzy do očí. Edward si stoupl vedle mě a položil mi ruku kolem pasu.

Najednou se se postup tele zastavil. Bylo venku asi do poloviny. Sem tam mrklo ale jinak nic.

„Edwarde,“ řekla jsem s obavami.
„Dobrá, jdeme na to.“ Bez jakýchkoliv problémů chytil tele za přední nohy a zatáhl. Jednou, dvakrát a bylo venku. Bylo tak malé. Asi jako větší pes. Mělo hnědobílou barvu jako máma, nohy jako tyčky a tak rozkošná očka. Edward ho odtáhl kousek stranou a poodstoupil. Líza na nic nečekala a hned se postavila a šla své děťátko očistit.

Regulérně jsem se rozbrečela.

„Zvládli jsme to. Porodili jsme tele,“ zašeptala jsem.
„Nebul, podívej, jak je krásný,“ šťouchl mě do ramene a přitiskl k sobě.
„Já vím, právě proto brečím.“
„Tohle byla taková malá generálka, na ostro to půjde jako po másle,“ plánoval.
„Na ostro?“ nechápala jsem.
„No až se narodí tenhle prcek.“ Pohladil mě po břiše a následně krásně sladce políbil.

Randal dorazil asi hodinu po narození. Překvapeně sledoval tele sající z matčina vemene, mě, která jsem z posledních sil stála na nohou a Edwarda, jenž se tvářil skoro jako pyšný otec.

Tohle se nám vážně povedlo.

₪₪₪₪₪

Uběhlo pár týdnů a nic se nedělo. To mě konečně upokojilo natolik, že jsem dokázala Marka vytěsnit z hlavy. Plně jsem si užívala těhotenství. Zažila první pohyb dítěte, což bylo něco, na co nikdy nezapomenu.

Seděla jsem v obýváku v křesle. Listovala jsem časopisem, komíhala nohama. Na vystouplém břiše jsem měla postavený hrnek s čajem z bylinek paní Brooksové. Edward byl rozvalený na pohovce a vypadal jako by spal. Nakonec byla větší zábava sledovat jeho uvolněnou tvář než poslední módu na stránkách magazínu.

A pak to přišlo. Vyjekla jsem leknutím a málem vylila čaj. Edward byl hned u mě. Starost v jeho očích se nedala přehlédnout.

„Co je? Bolí tě něco?“
„Já… asi ne.“ Podala jsem mu hrnek a položila si dlaně ze strany na břicho a čekala. Zase to přišlo. Lehké zachvění a pak jsem to ucítila i na ruce. Dýchala jsem zrychleně a neubránila se zasněnému úsměvu. Děťátko se hlásí o slovo.
„Bello, co se děje?“ vyptával se a evidentně se mu nelíbilo, že neví, která bije.
„Ukaž.“ Vzala jsem ho za ruce a dala si je na bříško. Miminko se asi chtělo předvést, znovu se pohnulo. Edwardovi se rozzářily oči.
„Páni…“ vydechl. Pohladil bříško a pak se k němu přitiskl nosem. „Jsi tam, viď?“ zašeptal. „No musíš nám to povědět. Tak je to správně,“ pochválil mimi, když se znovu pohnulo a dal mu pusu.

V ten moment jsem měla pocit, že jsme skutečná rodina. Pohladila jsem Edwarda po tváři, zajela mu prsty do vlasů a zavřela oči. Představovala jsem si růžovou budoucnost ve třech tady na ranči. Byla na dosah, vlastně už jsem se jí dotýkala, jenže jsem nevěděla, že to nebude jen tak.

Ukázalo se to až moc brzy. Nevím, jak to dokázal tak šikovně načasovat, ale byla jsem na ranči téměř sama, pokud nepočítám chlapy vzadu s koňmi. Edward mi jel koupit dobrůtky do města a paní Brooksová se svezla s ním, aby udělala velký nákup. Randal s ostatními jeli na pozemky a já dostala za úkol odpočívat, jak jinak. Chvíli jsem ležela, chvíli seděla, moc mě to nebavilo, ale nedalo se nic dělat. V poslední době mi natékaly kotníky. Bolela mě záda a já zjišťovala, že pokročilé těhotenství není tak skvělé, jak jsem se domnívala.

Šla jsem se do kuchyně napít, když jsem zaslechla vrčení motoru. Zaradovala jsem se, že se Edward vrací a já budu mít aspoň nějakou zábavu, jenže jsem se pletla. Auto jsem poznala hned. Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Schovat se a počkat až se někdo vrátí? Nejsem přece zbabělec. Budu to muset vyřídit. Sama a jednou provždy.

„Myslela jsem, že jsme minule mluvili jasně. Nejsi tady vítán,“ oznámila jsem Markovi, hned jak vystoupil z auta.
„Ale, miláčku, přijel jsem v dobrym. Popovídat si o starých časech, zavzpomínat,“ uculil se. Dřív bych mu asi padla kolem krku, naštěstí jsem se poučila.

Vyšel po schodech až ke mně a založil si ruce na prsou.

„Moc ti to sluší. Pořád stejně krásná,“ lichotil mi.
„To si strč někam, nemám zájem.“
„Zlato, copak jsi zapomněla, jak nám spolu bylo dobře? Já teda ne.“ Svůdně přimhouřil oči a udělal krok ke mně. Já naopak ustoupila. „A heleme se.“ Pohledem se zarazil na mém břiše. „Koukám, že jste se neflákali,“ poznamenal.

Ochranářsky jsem se objala kolem pasu, který už jsem dávno neměla.

„Do toho ti nic není. Vypadni!“
„Koukám, že dneska tu ten tvůj hlídač není. Nepozveš mě dál?“ vtíral se, jakoby mě vůbec neslyšel.
„Jsi snad hluchej?“
„Nejsem. Co že jste si pořídili prcka? Netušil jsem, že toužíš po dítěti,“ vrátil se k předchozímu tématu. Vůbec mi to nebylo příjemné. „Kdybys řekla, mohli jsme si jedno udělat spolu.“
„Jasně a ty bys mě s ním pak nechal a zdrhnul se všema penězma.“
„Ok, udělal jsem chybu,“ uznal. Jak šlechetné, pomyslela jsem si kysele. „Ale rád bych ji napravil. I když… dítě toho parchanta bych asi nezvládl.“ Všechno ve mně vřelo. To jak mluvil o Edwardovi a dítěti…
„Takže můžeš jet.“
„Ale to by se nějak zařídilo,“ mnul si bradu, jakoby přemýšlel. „Škoda, že to není moje,“ řekl a já ztuhla. Modlila jsem se, aby ho to ani nenapadlo a teď s tím přijde sám. Panebože, co mám dělat? „Copak je, najednou jsi bílá jako stěna. Skoro jako bych se trefil,“ zasmál se hlasitě. Nemohla jsem nic říct, srdce mi dunělo, v uších šuměla krev.

Mark byl všechno jen ne hloupý, i když se tak možná choval. Takže si dal dvě a dvě dohromady a já bych si v tu chvíli nejraději nakopala zadek.

„My čekáme dítě?!“ zeptal se, i když to moc jako otázka neznělo.

Do hlavy prosím ne... ;-)

Moje milé čtenářky, chtěla bych Vám všem moc a moc a moc poděkovat za hlasy v povídce měsíce. První místo jsem nečekala a jsem z toho celá vedle. Strašně moc si cením Vaší podpory a doufám, že Vás nezklamu. Ještě jednou jedno velké díky. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 18. kapitola: