Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 1. kapitola

20.08.2012 (12:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 8352×

1. kapitola

Naposledy jsem zkontrolovala čtyři holé stěny. Nezbylo tu vůbec nic. Těch pár kousků nábytku, co jsem vlastnila, jsem prodala a mé osobní věci se vešly do tří kartónových krabic. Jiný majetek jsem neměla, i konto v bance, které mi zbylo po rodičích, bylo žalostně prázdné. 

Nijak jsem nelitovala, že odsud musím odejít. Měla jsem až příliš vzpomínek na tenhle malý pokoj, které mě stále bolely. Připomínaly mi, jak jsem byla pitomá. Dala jsem mu všechno a on mně nic. Bude lepší nechat to tady a začít jinde a hlavně neopakovat předešlé chyby.

Zamkla jsem, svazek tří klíčů hodila do schránky domácího a nasedla do auta. Auta jsem se nikdy nedokázala vzdát. Zůstalo mi ještě po rodičích a nostalgie mi ho prostě nedovolila prodat.

Na Tree of Heaven to z New Orleans bylo asi čtyři hodiny jízdy. Otevřela jsem si dokořán okýnko a nechala vítr pohrávat s mými vlasy. Úplně jsem cítila, jak se vzduch cestou z města víc a víc pročišťuje. Vždycky jsem ráda jezdila na ranč právě proto, že tam bylo tak krásně. Od dětství jsem žila ve městě a dny strávené v přírodě byly něco vzácného. Kolikrát mě napadlo, jaké by to asi bylo žít na venkově, ale nikdy jsem se neodhodlala ten krok podniknout. A teď se to vážně děje.

Není to teda tak úplně z mé vlastní vůle, ale mohla bych to brát tak, že mě k tomu děda jen postrčil. A pravděpodobně to ani nebude takové, jaké jsem si představovala. Když jsem před třemi dny poslouchala veškeré podmínky, které dědeček ve své závěti stanovil, říkala jsem si, jestli jsem se neunáhlila.

Společně vést ranč, s rozhodnutím jednoho ohledně ranče musí bezpodmínečně souhlasit ten druhý, dělba práce, mimo ranč může každý spát pouze dvakrát do měsíce – to mi věru nevadilo, stejně jsem neměla kam jít, ale Edwarda to viditelně naštvalo, ale vysmát se mu, když z něho bude můj spolubydlící, by asi nebylo to nejlepší. Mohla jsem být ráda, že nemusíme řídit Swantech, společnost na výrobu zemědělských strojů. To by byl asi větší oříšek.

Cesta proběhla bez problémů, provoz byl v těchto končinách minimální, jen sem tam jsem potkala starou dodávku nebo džíp. V okolí ranče se nacházelo pár usedlostí. Nejbližší město Monroe bylo vzdáleno asi půl hodiny autem.

Zastavila jsem na benzínce, abych si koupila něco k jídlu a hned pokračovala dál, abych už byla na místě. Těšila jsem se na paní Brooksovou, dědečkovu hospodyni a kuchařku v jednom a starého Randala správce ranče. Předpokládala jsem, že právě on se stane naším nepostradatelným rádcem a učitelem.  S rodinou bydlel v domku na pozemcích ranče, byl to hospodář každým coulem. V Randalovi jsem viděla prototyp kovboje. Vždycky byl vysoký a s věkem neztrácel na vitalitě. Šedé vlasy nosil nakrátko ostříhané a po většinu dne zakryté nezbytným kloboukem. Jako malou mě vozil na koni a jako větší mě učil jezdit samotnou. Děda na to neměl čas, podle něj práce nepočká a má vždycky přednost a podle toho se taky řídil. Ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Ranč vybudoval vlastníma rukama a tak měl pocit, že když se o něj nepostará on, neudělá to nikdo. Jediná Esmé ho dokázala vytrhnout z každodenní rutiny. Přinutila ho odpočinout si u kávy a domácích sušenek paní Brooksové nebo se po obědě na okamžik natáhnout na gauči v kuchyni.

Tree of heaven, hlásala cedule na pravé straně silnice. Už jen míli a jsem na místě. Silnice se teď klikatila mezi košatými borovicemi a musela jsem jet téměř krokem, abych byla schopná vybrat všechny ty zatáčky. Děda tomu říkal obrana. Prý se sem po takové silnici nepotáhnout zloději, bylo by to moc složité. Nevyvracela jsem mu to, ale že bych s tím souhlasila, se říct rozhodně nedá.

Můj nový domov, pomyslela jsem si při pohledu na hlavní dům. Celý ze dřeva s červenou taškovou střechou. Poměrně rozhlehlé patrové stavení, po celé východní straně se táhla veranda, na které se v létě snídalo. Patřila k němu malá zeleninová zahrádka, na které si před pár lety paní Brooksová zřídila i záhon na bylinky, které by podle jejích slov pomohly dědečkovu zdraví. Ovšem to by je musel konzumovat, a to on radikálně odmítal. Prý je chlap a ne koza, aby jedl něco zeleného a tak se cpal steaky, pil pivo a silnou kávu.

Zaparkovala jsem mezi červený traktor, jehož kola byla pomalu vyšší než já a bílý náklaďák, na jehož korbě byl vysázen tucet režných pytlů.

„Slečno Swanová!“ ozvalo se ze zápraží. Paní Brooksová mi běžela naproti. Byla to žena kolem padesátky. „Bello, tak ráda vás zase vidím.“ Rozpřáhla ruce a pevně mě objala. Ačkoliv pro dědečka pracovala více než třicet let a mě znala od plenek, nedala si říct, a když jsem se dostala do puberty, mi začala vykat.
„Paní Brooksová, jak se máte?“ zeptala jsem se, když mě pustila.
„Však víte.“ Oči se jí zalily slzami. „Pan Swan nám všem moc chybí, je tu bez něj tak prázdno, ale když tu teď budete vy s panem Cullenem, zase to tu ožije.“ Uhladila si zástěru, kterou vůbec nesundávala „Ale pojďte dovnitř, musíte být po cestě unavená. Upekla jsem čokoládové sušenky. Vím, jak je máte ráda,“ vzala mě kolem ramen a vedla k domu. Měla pravdu. Po čokoládových sušenkách bych se utloukla. „Pro věci pak pošlu Owena.“
„Edward už je tady?“
„Ještě nedorazil,“ odpověděla. Doufala jsem, že nedošlo k nějaké nečekané změně. Věděla jsem, že je Edward schopen si to během chvíle rozmyslet a všechno tak zhatit.

Při vstupu jsem se zhluboka nadechla. I když tu už děda nějakou dobu nebyl, pořád to tu vonělo stejně. Vůně borovic se nesla celým domem. To jsem vždycky milovala. Nikde jinde to tak krásně nevonělo.

Paní Brooksová mě zavedla do kuchyně, usadila u ohromného dubového stolu a nedovolila mi, se ani hnout. Naservírovala mi horký heřmánkový čaj a sušenky, kterým se nevyrovnalo nic na světě. Hospodyně mě sledovala se spokojeným úsměvem na tváři a neustále mi podstrkovala další a další kousky.

„Vemte si ještě jeden,“ přemlouvala mě. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a odsunula od sebe talíř.
„Už nemůžu,“ hekala jsem a blaženě si rukou pohladila břicho.

Chvíli jsem si s paní Brooksovou povídala o tom, co je nového. Nedá se však říct, že bych se jí svěřovala se všemi svými patáliemi. I když byly teprve čtyři odpoledne, začala se mi otevírat pusa dokořán. Paní Brooksová nedala jinak a doprovodila mě do pokoje, který jsem tu pravidelně obývala.

V patře se nacházely čtyři ložnice. Dědečkova ložnice a pokoj, ve kterém přebývala Esmé s manželem, byly zavřené. Zbylé dva měly dveře dokořán. Jedna byla pro Edwarda a druhá moje.

Bylo to tam pořád stejné. Jen víc uklizené, než když jsem ji naposledy opouštěla. Mezi okny postel s vyřezávaným dřevěným čelem a kytičkovaným povlečením, naproti kamenný krb, vedle kterého byla vyrovnaná hranička dříví, dvě čalouněná křesla, která jsem si častokrát přitáhla právě k tomu krbu a sledovala plameny olizující jednotlivá polena a nechyběla ani mohutná almara. Dřevěná podlaha byla částečně zakrytá koberečkem s květinami. Byl to jednoduchý pokoj, ale mým potřebám dostatečně vyhovoval.

Všimla jsem krabic a tašek vyrovnaných v nohách postele. Owen byl rychlík. Usoudila jsem, že vybalování počká. Shodila jsem boty a natáhla se na postel. Nepředpokládala jsem, že bych spala, spíš jsem si plánovala trochu oddychnout, nabrat síly a pak se do toho vrhnout rovnýma nohama. Na to budu potřebovat spoustu energie.

Probrala mě rána a hlasy. Zamžourala jsem okolo sebe. Byla tma. Nahmatala jsem mobil a stiskem tlačítka ho rozsvítila. Osm! To se mi ten odpočinek protáhl.

Vyskočila jsem na nohy a šla se podívat, co se dole děje. Bílý náklaďáček, který původně parkoval vedle mého auta, nahradilo černé volvo, o něž se opíral jeho majitel a povídal si se stájníkem. Myslím, že se jmenoval Fred. No to je dost, pomyslela jsem si. Edward měl vždycky na všechno spoustu času. Nesnášela jsem to. V zrcadle jsem si upravila rozcuchané vlasy a šla ho dolů přivítat.

Do haly jsem dorazila přesně ve chvíli, kdy otevíral dveře. Preventivně jsem se hned zamračila.

„Koukám, že Swanová se nemohla dočkat,“ řekl mi na uvítanou. Nehnula jsem ani brvou.
„Za to Cullen musí mít správné entrée a dorazit na poslední chvíli,“ vrátila jsem mu to. V hlase ani špetka zájmu.
„Entrée je to nejdůležitější,“ zazubil se. „Co kdybys mi teď odnesla tašky do pokoje, a já se zatím najím. Mám hlad jako vlk. Nejedl jsem od oběda.“ Během svého hloupého komentáře na mě věšel veškerá svoje zavazadla. Zírala jsem na něj, jako by mu na hlavě vyrostl roh jednorožce. Když se otočil a zamířil za vůní jídla, shodila jsem ze sebe všechny tašky, jen to zadunělo. Samozřejmě jsem přilákala jeho pozornost.
„Tak aby bylo jasno, ty pitomče. Nejsem žádná tvoje služka, takže si ty svoje krámy odnes sám.“

Prošla jsem kolem něho se vztyčenou hlavou a snažila se nevnímat pichlavý pohled, který mi věnoval.

Večeřeli jsme v tichu rušeném jen tikáním hodin a štěkáním psů, kteří hlídali pozemek. Za celých těch dvacet minut jsme se na sebe jedinkrát nepodívali. Odnesla jsem svůj talíř do kuchyně a ten jeho vyjedený do posledního drobečku okatě ignorovala. Jen ať se snaží.

Další zádrhel přišel dřív, než bych ho čekala. V tašce jsem našla pyžamo a toaletní potřeby a vydala se do koupelny, která byla pro všechny pokoje společná. Prví, co jsem viděla, byl Edward svlečený do půl těla, který mířil stejným směrem jako já. Dívala jsem se na jeho hladká záda, na kterých hrály svaly, a nepatrně zrychlila krok. Ke konci jsem už téměř běžela, ale nebyla jsem jediná.

Do dveří koupelny jsme vrazili na stejno.

„Jdu se sprchovat,“ oznámil mi a jeho tón nepřipouštěl jinou možnost. To mě namíchlo.
„Já se jdu sprchovat, vypadni.“
„Byl jsem tu první,“ argumentoval.
„Byli jsme tu na stejno, a pokud si to nepamatuješ, dámy mají přednost,“ upozornila jsem ho.
„Jo?“ zeptal se překvapeně a rozhlížel se kolem sebe. „Že tu žádnou nevidím a teď uhni. Jsem unavený.“
„A myslíš, že já ne? Nevím, kdo z nás je tu upír.“
„Poloupír,“ opravil mě puntičkářsky.
„Tak poloupír,“ pitvořila jsem se.
„To budu asi já a teď dovol, zlato, jdu se sprchovat.“ Jeho prsty se obtočily kolem mých nadloktí, zvedl mě do výšky a prostě postavil na chodbu. Než jsem se nadála, byly dveře zavřené a zámek cvakl.

Praštila jsem do nich pěstí. „Ty idiote,“ zařvala jsem. Odpovědí mi byl jen huronský smích, který mi rozpaloval krev v žilách. Ještě dvakrát jsem se pokusila rozmlátit dveře na třísky, ale nedočkala jsem se většího výsledku, než byl Edwardův řehot a bolavé dlaně. Usoudila jsem tedy, že za víc námahy to nestojí a kdo si počká, ten se dočká. Poctila jsem ho ještě jednou ranou, čistě pro pocit, že jsem udělala, co jsem mohla, a za melodie až moc veselého smíchu, který ke mně doléhal přes zavřené dveře, jsem se vracela do pokoje. Pitomec, magor, arogantní kretén, běhalo mi hlavou, a protože jsem si nemohla pomoct, otočila jsem se, vztyčila prostředníček a místo zavřených dveří si představila Edwardův úšklebek.

Tohle… tohle bude horší, než jsem doufala. Tohle bude mé osobní peklo.

Soužití Belly a Edwarda nezačalo v právě přátelském duchu. Co je čeká dál?

Moc Vám děkuju za komentáře u prologu, které mě krásně nakoply k dalšímu psaní.:-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 1. kapitola: