Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 9. Miluju tě

12.10.2009 (21:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2100×

9.  Miluju tě…

Stejně jako předchozího večera jsem se zavřela v pokoji a probrečela celou noc. Tak jak jsem se v posledních pár dnech nemohla dočkat rána, dnes bych dala nevím co za to, aby se nový den nezrodil, ale bohužel…

Když jsem dorazila ke škole, Cullenovic upíří rodinka stála u svých aut a napjatě mě pozorovala. To jako by čekali, že vystoupím z auta a začnu hned ječet na parkovišti: „Zachraň se, kdo můžeš, upíři mezi námi!!! Jdou nám všem po krku!!!“ Pche. Neměla jsem v plánu dělat scény, stejně by mi nikdo nevěřil. Místo jakékoliv přehnané reakce jsem je přehlížela. No, teď už chápu, co proti mně Rosalie měla a jak to myslel Emmett s tím lovem. Hořce jsem se pousmála a znova pohledem přejela po Cullenových, Rose pořád chyběla.

„Izzie, no konečně jdeš, nic nám nepovídej! Už všechno víme!“ spustila Jessica se zcela vážným výrazem ve tváři, jen co mě odchytila u vstupních dveří „Fakt? A kdo vám to řekl?“ nechápala jsem, jak o Cullenových ví, vždyť já se to dozvěděla teprve včera a pokud to ví delší dobu, proč mi to neřekla „Mike! Včera tě viděl u rezervace s tím klukem. Povídej, jak se ten fešák jmenuje?“ „Aha, já jsem ale blázen“ nadávala jsem si, když mi došlo, co Jessica myslí, nebo spíš koho „Jacob“ odpověděla jsem a díky bohu nebo snad školníkovi začalo zvonit, takže Jessica přestala s výslechem a zmizela ve třídě. Nevím, co to semnou bylo, ale neměla jsem naspěch, dokonce jsem se před třídou zastavila a přemýšlela, jestli mám na tu hodinu vůbec jít. Měla jsem totiž biologii, biologii s Edwardem… Nakonec jsem se rozhodla, že mu tu radost neudělám a s pokorným úsměvem jsem vkročila do učebny. Profesor, obměkčen omluvami a úsměvem, se nezlobil a dokonce mě ani nevytáhl k tabuli, abych mu vypočítala jakýsi chemický vzorec, ze kterého mi bylo špatně, jen co jsem jej uviděla.

„Izzie…“ zašeptal Edward, jen jsem dosedla „Nenamáhej se“ odcekla jsem a zbytek hodiny s ním nepromluvila. Cítila jsem se zrazená, potupená, vlastně to bylo jako vždycky, když jsem někomu začala věřit.  Člověk jako upír, v tomhle jsou všichni stejní…

Hodiny ubíhaly a Edward se mi už nepokoušel cokoliv vysvětlovat. Nečekal na mě před učebnami a neseděl semnou na obědě, zatím co já, já jsem ze zvyku zamířila k našemu stolu, stolu, kde jsme sedávali s Edwardem.  Vlastně teprve tam se ze mě pomalu vytrácel vztek a já si začala uvědomovat, jak moc mi chybí. Snažila jsem se nedívat ke stolu, kde seděl se svojí rodinou, ale nešlo to. Myšlenka na to, že jsou to všichni upíři, mi nedávala klidu. „Vždyť jsou tak milí…vždyť je to pořád můj Edward…Ne, dost, musím si ho vyhnat z hlavy. Možná že má Jacob přece jen pravdu a bylo by lepší, kdybych s nimi odjela…“

Po škole, když jsem zamířila k autu, jsem měla pocit, že slyším, jak na mě Alice volá. Ohlédla jsem se a spatřila ji, v půli cestě za mnou, ale Edward ji chytil za ruku, něco jí zašeptal a Alice se smutným pohledem vrátila k rodině. „Co mi jen chtěla? Proč ji Edward zastavil?“

Bylo toho na mě moc a představa, že budu celý zbytek dne zavřená doma se svými dráby, se mi nelíbila. Jen čtyři stěny a já, tak to ne. Nemusela jsem ani přemýšlet, co mám dělat, jak se zabavit a rozptýlit, rovnou od školy jsem nabrala směr rezervace.

Dneska jsem už nebloudila a Jacobův dům jsem našla levou zadní. Zaklepala jsem na dřevené dveře starého domku, které se po chvilce otevřely a v nich byl Billy „Dobrý den pane Blacku, moc se omlouvám, že vás ruším, ale je doma Jacob?“ „No…Izzie, doma je, ale není mu dobře“ „Je snad nemocný?“ divila jsem se, protože za celou dobu co Jacoba znám, nemocný nebyl, ani rýma, prostě nic. „Jo, ale neboj, brzo zase bude jako rybička“ uklidňoval mě Billy, když viděl zmatek vepsaný v mé tváři. „Aha…tak já tedy půjdu…“ „Rád jsem tě zase viděl Izzie“ „Díky, já vás taky pane Blacku“ rozloučila jsem se a zamířila k autu.

„Super, takže mě to přece jen nemine. Zase budu sama ve své samotě a smutku. Jakeu, Jakeu…“ mumlala sem si pro sebe a naštvaně kopala do kamínku, který mi zavazel v cestě. Pomalým krokem jsem se došourala k autu a jela domů, ovšem než jsem tam dojela, stavila jsem se na pláž LaPush, která ještě spadala pod rezervaci.

Dlouho jsem se procházela a snažila si to v hlavě dát do pořádku. „Kluk, kterého jsem milovala, byl upír, druhý kluk, který byl mému srdci, byl gauner a já…co jsem vlastně já? Pořád jsem ta holka ulice nebo jsem se opravdu změnila? Edward mi lhal a já zase lžu jemu. A Jake? Ten je taky jako já, ulice ho změnila, ale on měl na výběr…“ Sedla jsem si na kládu a rozplakala se „Sakra Edwarde…já tě miluju…i když jsi to, co jsi…Jak na tebe mám zapomenout? Jak si tě mám vyhnat z hlavy a ze srdce?“

Nebe se zatáhlo a začalo pršet „No super“ povzdechla sem si a přehodila si kapuci přes hlavu. Pozorovala jsem rozbouřené moře a nechávala kapky deště, aby si semnou dělaly, co chtěly. Bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno…

Po západu sluce jsem se celá promočená zvedla, došla k autu a konečně jela domů. Joe ani Meg mi naštěstí nevěnovali pozornost, tak jsem se proplížila do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu, protože mě co chvilku rozklepával chlad a pak jsem zalehla do postele a snažila se usnout.

Když jsem se ráno vzbudila, všechno bylo zvláštní, všechno bylo rozmazané. Hlas Megan, která se nade mnou skláněla, zněl vzdáleně…bylo mi vedro a přesto jsem se chvěla zimou „Zavolám doktora“ zaslechla jsem Joa, ale neviděla jsem jej. Propadla jsem se do tmy a neklidného spánku.

Probudil mě až hlas doktora Cullene „Ne, ne, běžte…pryč…ne…“ šeptala jsem ztěžka a snažila jsem se mu vyškubnout, když mi dával jakou si injekci „Já to vím…já to vím“ mumlala jsem „Izzie, uklidni se, máš vysokou horečku, ale uzdravíš se, uvidíš, za pár dní to bude dobré…“ „Pche, jestli mě zabijete vy nebo horečka…“ zamumlala sem, ale Carlislovu reakci jsem už neviděla, protože mi ztěžkla víčka a já usnula.

Nevím, jak dlouho jsem byla v takovém stavu, jak moc jsem blouznila a jestli jsem ještě něco o Cullenových neříkala, ale jednoho rána jsem se plně probrala a horečka nikde. Carlisle měl pravdu, bylo mi líp. Sice jsem byla slabá, že jsem si sotva došla pro snídani, ale s tím, jak mi bylo předtím, se to nedalo ani srovnat.

„Tak už je to líp?“ překvapil mě v kuchyni Joe „Jo“ „Pěkně si nám nahnala“ „Mohli jste se mě zbavit a tys mohl jet konečně domů“ „Ale jdi, omlouvám se, že jsem tak vybouchl“ „Hm“ zamručela jsem a vrátila se do pokoje. Pořád ještě se mi chtělo spát, ale než jsem stihla usnout, objevila se v mém pokoji Meg „Jak ti je?“ „Celkem fajn. Jak dlouho jsem…“ „Týden. Doktor Cullen sem chodil každý den, aby tě zkontroloval. Docela nechápu ta obvinění, je to milý chlap a dobrý doktor“ „Hm“ Doktor Cullen nebyl zrovna dobré téma k hovoru, nikdo z Cullenovic rodiny… „Když už jsme u toho doktora Cullena, dnes bys měla jít na to sundání sádry, ale jestli se ještě necítíš, tak tam můžeme zajet až zítra“ „Ne, to je v pohodě, čím dřív to budu mít za sebou tím líp“ „Ok tak za hodinu dole“ usmála se Meg a zmizela.

„Supr, takže znova na oči upírovi. Paráda. Kdybys jen věděla Meg, kam mě to ženeš“ breptala jsem v duchu, zatímco jsem se snažila obléct. Vzdala jsem jakoukoliv snahu o estetický dojem, prostě jsem na sebe natáhla rifle, tričko a svetr, abych nešla nahá.

Hodinu a půl na to, jsem seděla v nemocnici v čekárně. Meg si šla pro kafe a já se modlila, aby se mě dneska ujal jiný doktor, ale nějak mi to nevyšlo. „Izzie, jsem rád, že už je ti lépe, všem jsi nám nahnala strach a když říkám všem, myslím OPRAVDU všem“ podíval se na mě významně a mě bylo jasné, koho tím „opravdu všem“ myslí.

„Izzie, myslíš, že by ses k nám mohla některý den stavit? Mám pocit, že ti dlužíme vysvětlení. Pravda, Edward nás donutil nechat tě být, že ti to chce vysvětlit on sám…“ „Není co vysvětlovat. Já vás nechám na pokoji a vy nechte na pokoji mě“ „Izzie, je mi jasné, co si o nás myslíš, ale …“ „Carlisle“ přerušil jej Edward, který vtrhl do vyšetřovny, kam mě Carlisle zavedl „A to takhle můžou cizí lidé vtrhnout na vyšetřovnu, když tu máte pacienta?“ zamračila jsem se na Carlisle „Ne, samozřejmě. Edwarde…mohl bys…“ „Ne, to bych teda nemohl, Izzie, prosím…vyslechni si mě, prosím…“ přišel ke mně blíž a chtěl mě pohladit po tváři, ale já jsem uhnula. „Chápu…“ zašeptal zničeně a pak se otočil k odchodu.

Nešlo to, nedokázala jsem dělat, že ho nemiluju zvlášť, když jsem viděla, jak ho to ničí. Vyslechnout si jej…to bych mohla. Koneckonců už mi nemůže říct nic horšího. Ani on, ani jeho rodina. „Edwarde…“ zašeptala jsem a on se otočil „Ve tři u bistra“ „Budu tam“ smutně se pousmál a odešel.

Ve tři hodiny jsem unavená a prochladlá přijela na parkoviště k bistru. Edward už na mě netrpělivě čekal. „Tak, co mi chceš?“ vychrlila jsem ze sebe, aniž bych pozdravila "Chci ti to vysvětlit...chci...musíš vědět, že jsem ti nikdy nechěl ublížit...nepůjdeme se projít? Je tu dost lidí..."

„Dobře“ souhlasila jsem, ani nevím proč, ale nebála jsem se jej. Bylo mi jej líto, rvalo mi srdce vidět ho tak smutného… „Upír, upír, upír“ zakřičelo moje podvědomí, abych se vzpamatovala, ale mě to bylo jedno. Pro mě to byl Edward…můj milovaný Edward, ze kterého se mi pořád ještě klepou kolena a kterého bych si tak moc přála líbat.

Notnou chvíli jsme šli aniž by kdokoliv z nás promluvil. Já jsem neměla, co bych mu řekla a Edward…snad přemýšlel, jak mi má říct, to co má na srdci. Najednou jsme se ocitli za městem a kolem nás byl jen les. To už mi došla trpělivost. „Promiň, ale tohle by snad už stačilo, jestli sis nevšiml, týden jsem ležela v hořečkách. Ani ve zdivočelým snu nemám v plánu podnikat nějaký lesní túry, na to jsem dost unavená“ porušila jsem tu hradbu ticha. Edward se zastavil a pohlédnul mi do očí „ Jak jen tě mohlo napadnout, že bych si nevšiml? Byl jsem strachy bez sebe a k tomu mi Carlisle zakázal se k tobě přibližovat. Bál se tvojí reakce, když viděl, jak ses ho bála“  „Já se ho nebála, nebojím se ani tebe“ „Tak proč jsi mi nechtěla dovolit, abych ti všechno vysvětlil?“ „Protože není co vysvětlovat, jsi upír Edwarde…zabíjíš lidi…“ řekla jsem se slzami v očích a bála se na něj pohlédnout. Tak moc mě ničilo to, co je… „A to je právě to, co bych ti chtěl vysvětlit, ale ne tady“ „Edwarde, já už ale dál nepůjdu, jsem unavená“ „Nikam chodit nemusíš“ zašeptal, vzal mě za ruku a přetáhl si mě na záda takovou rychlotí, že mi málem zaškočila hašlerka. „Co to… co“ koktala jsem „Jen se drž“ řekl Edward pobaveně a nepopsatelnou rychlostí se roběhl do lesa.

Všechno bylo rozmazané, takže jsem netušila kam to běží. Držela jsem se jej jako klíště a doufala, že už brzo budeme na místě. Z ničeho nic jsme se ocitli na kopci, vysoko nad krajinou.

„Izzie, jsi v pořádku?“ strachoval se Edward, když viděl, jak jsem v šoku „Když nebudu chtít poslouchat, hodíš mě dolů?“ „Ne, hlupáčku…“ usmál se a zlehka mi přejel prsty po tváři. Ustoupila jsem stranou, aby viděl, že nebude mít tak snadný,  jenže jak sem byla celá rozklepaná z té Edwardovy rychlosti, zavrávorala jsem a začala padat „Sakra“ blesklo mi hlavou jenže co to? Já nespadla! Edward mě zachytil dřív, než jsem se stačila dotknout země „Pozor, nebo si tu ruku zase zlomíš, možná by sis měla sednout“ navrhnul a já jej vyjímečně poslechla.  „Tak už mi konečně řekneš, co máš na srdci?“ „Tebe a všechno co se tě týká Bellinko“ zašeptal „Ale mám ti co vysvětlovat…“ „To máš“ přerušila jsem jej a oklepala se zimou. Edward si toho všimnul a přehodil přeze mě svoji bundu a začal vysvětlovat „Je pravda, že jsem upír a v prvních dnech, co jsem tě poznal…bože bylo to tak težké, tvoje krev, voní mi jako žádná jiná a přesto ti nemůžu ublížit. Miluju tě, jsi pro mne vším…Já vím, já vím, myslíš si, že jsem kvelačné monstrum a pochopím, když už mě nikdy nebudeš chtít vidět, ale Bells, já lidem neubližuju. Celá moje rodina i já samozřejmě, se živíme zvířecí krví. Pravda, hlal bych, kdybych řekl, že ji nikdo z nás nikdy neokusil, jenže my nechceme lidem ubližovat. Proto Carlisle zvládá práci mezi lidmi a my chodit do školy.“ „Takže…vy…“ „Říkáme si vegetariáni“ usmál se, ale jeho úsměv zase pohasnul „Co?“ nechápala jsem „ Je jedno, co ti tu říkám, tak či tak mě musíš nenávidět“ zamumlal a díval se krajinu pod námi „Tak či tak tě miluju“zašeptala jsem a Edward se ohlédnul.

„Miluju tě, ačkoliv jsem se snažila tě nenávidět. Držet se do tebe dál a odhánět tě. Pořád tě miluju“ vstala jsem a přešla k němu „Bells“ „Dokonce mi přestává vadit, že mi říkáš Bells“ usmála jsem se a padla do jeho rozevřené náruče. „Bells, ty ani nevíš…“ „To máš pravdu, nevím, ale ty mi to jistě řekneš…musíš mi říct všechno…proč si tak rychlý například“ „Neboj se miláčku, řeknu ti všechno, co budeš chtít“ usmál se Edward „No tak Edwarde Cullene, tak už mě polib“ zašeptala jsem „Netoužím po ničem jiném. Miluju tě Bells“ „A já miluju tebe …“ zašeptala jsem a pak už jsme konečně nechali mluvit jen naše rty, nic víc…jen naše rty tančily v rytmu lásky stejně tak, jako bilo moje srdce…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 9. Miluju tě: