Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 7. Prazvláštní rodinka

30.09.2009 (11:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1819×

7. Prazvláštní rodinka

EDWARD

Jen co jsme s Alice dorazili domů, našli jsme zbytek rodiny a řekli jim, co jsme slyšeli, všechno o té hádce a o myšlenkách rodičů Bells. „Carlisle, nešlo by o ní něco zjistit podle zdravotního pojištění?“ začala hledat možnosti Belliny záchrany Esme, která měla o Bellu upřímnou starost. „Kdyby nějakou měla, tak jistě, ale ona žádné pojištění nemá. Její matka hradila zdravotní výdaje šekem“ odpověděl jí zamyšlený Carlisle. „Co ten dětský domov, můžeme najít ten a podle něj něco o Belle půjde zjistit. Adopci měla určitě na starost nějaká sociální pracovnice, která její nynější rodiče musela prověřit“ napadlo Carlisla „Uvědomuješ si, kolik Isabell muselo dětskýma domovýma projít? Podle příjmení ji přece nenajdeme, vždyť je má stejné jako ta Meg a Joe“ ztrácel jsem naději. Hledat minulost Bells bylo jako hledat zrnko písku v oceánu. „Budeš se jí muset zeptat na něco bližšího“ nadhodil Jasper a já ho za tu poznámku probodl pohledem „To si děláš srandu ne? Jak bych mohl? To mám jak přijít a říct jí „Hele Izzie, z jakého že děcáku jsi? Chceme si tě proklepnout“ jednak bych nás mohl prozradit a jednak, což je mnohem horší, bych jí tím působil bolest. Měli jste vidět, jaký smutek se jí zračil v očích, když mluvila o svých pravých rodičích…“ „Tak ona o nich mluvila?“ přerušila mě Esme „Ne přímo…jen mi řekla, proč si nepřeje, abych jí oslovoval Bells, prý jí tak říkal někdo, koho měla moc ráda a že teď jsou oba mrtví. Před tím mi to nedošlo, ale po té hádce je mi jasné, že myslela své pravé rodiče. „Chudinka malá, tak ráda bych ji poznala a pomohla jí od těch surovců“ povzdechla si Esme „Brzo budeš mít příležitost, Edward ji pozval k nám“ usmála se Alice „Cože?“ vykřikla Rosalie „No to snad ne?“  „Sobota nebo neděle, abych věděla, na kdy mám uvařit a co vlastně ráda jí?“ přerušila ji nadšená Esme „Já ani nevím“ přiznal jsem, protože Bella toho nikdy moc nejedla „Ostružiny“ pousmál jsem se, protože jsem si vzpomněl na dnešní odpoledne. Společně s touto vzpomínkou se do mého chladného těla vlilo hřejivé teplo…Bells… a moje láska k ní na mě má zvláštní účinky…

BELLA

Ráno, když jsem rychlostí blesku vyběhla z domu, celá nadšená, že již za malou chvíli uvidím Edwarda. Přiznávám, na moment jsem zaváhala, nechat Edwarda, aby mě vyzvednul doma, byl šílený nápad, a proto jsem před domem stála o něco dřív, než bych měla. Nechtěla jsem, aby Edward musel vystoupit z auta, jasně, Meg a agentu J rychle dojde, kdo mě vezl do školy, ale i tak jsem chtěla zabránit další scéně, která by se před Edwardem mohla odehrát. Ovšem všechny moje myšlenky na potenciální nebezpečí z odhalení nebo dalšího amoku agenta J mě opustily, jen co se v zatáčce objevilo stříbrné Volvo s Edwardem za volantem.

„Dobré ránko“ pozdravil mě jen, co vystoupil z auta. „Dobré i tobě“ odpověděla jsem a šla mu naproti. Měla jsem sice v plánu hned zaplout na sedadlo spolujezdce, ale Edward si mě k sobě přitáhnul a políbil na přivítání. Připadala jsem si jako v pohádce, tak dokonalé ráno jsem ještě nezažila.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě Edward, když mě konečně pustil „Docela to šlo a co ty? Měl jsi hezké sny?“ „Vlastně ani ne, víš, já mám se spaním tak trochu problémy“ přiznal a otevřel mi dveře spolujezdce.

Společným příjezdem do školy jsme vyvolali trochu rozruch…no rozruch. Rozruch byl, když jsme spolu seděli u oběda, tohle bylo trochu děsivější. Všichni na nás koukali a Edwardova sestra Rosalie mě vraždila pohledem, ovšem Edward byl naprosto v klidu a zářil jako sluníčko, jako by si toho ani nevšímal. Celý den jsme se vodili za ruce a Edward na mě čekal u třídy, když jsme neměli společnou hodinu.

„Ahoj, můžu?“ přitančila ke mně před španělštinou Alice, Angela zrovna chyběla, takže bylo vedle mě volné místo a Alice by si tam očividně ráda sedla. Já už jsem tak nadšená nebyla „Jistě“ řekla jsem s nedůvěrou v hlase. Co když zdání klame a Alice mě nenávidí stejně jako Rose „Nebude to Jasperovi vadit?“ otočila jsem se o pár lavic do zadu a sjela pohledem Alicina přítele a bratra v jedné osobě. Ale Jasper se zdál být v pohodě, pohledem byl mimo a sledoval něco venku. Když zjistil, že ho sleduju, otočil se na mě a pousmál se. Snažila jsem se být milá a zamaskovat to svoje civění, tak jsem se taky pousmála, ale spíš z toho vyšel příliš kyselý škleb. „Vidíš, nevadí mu to, je to miláček“ usmála se Alice a poslala mu vzdušnou pusu. „No, bezva, to bude hodina“ pomyslela jsem si v duchu.

„Je to od Edwarda pěkně nevychované, že nás ještě osobně nepředstavil a to spolu chodíte“ „My spolu chodíme?“ zašeptala jsem jako bych tomu pořád nevěřila a Alice se usmála od ucha k uchu „Takže já jsem Alice, víš co? Myslím, že budeme skvělé kamarádky. Už teď se mi líbíš. Mohly bychom spolu vyrazit na nákupy, chceš?“ „To je od tebe milé Alice, já no…nevím…uvidíme jo?“ nevěděla jsem, co jí mám na její nabídku přátelství říct, naštěstí jsem byla ušetřena další konverzace, protože začala hodina.

Po skončení hodiny na mě jako vždy čekal Edward. Jen co jsem se k němu dostala blíž, vzala jsem ho za ruku a přitiskla se k němu. Edward to z počátku nechápal, ale když viděl rozjařenou Alice, došlo mu, před kým prchám. „Bože Alice, co jsi jí udělala?“ „Já? Nic, jen jsem jí chtěla vzít na nákupy. Ale jdi Edwarde, netvař se tak. Jsme s Izzie kamarádky, že?“ „Jo“ polkla jsem ztěžka a pak mě Edward odvedl na oběd.  Alice s málomluvným Jasperem si šli naštěstí sednout ke zbytku rodiny a my s Edwardem zůstali sami. Byla jsem z ní tak v šoku, že jsem ani neřešila, kdo platí oběd.

„Izzie?“ culil se Edward, nedivím se mu, asi jsem vypadala jako nepříčetný blázen „Ona…nechce mě zničit  nákupama, že ne, oběsit mě na ramínku nebo tak?“ „Ne, Izzie, buď v klidu. Alice je sice nákupní maniak, ale jinak je v pohodě.“ „Ok“ „Takže už jsi klidnější?“ pohladil mě po ruce „Jo“ usmála jsem se a přelétla pohledem nad tím, co to vlastně jím. „Ovocný salát jako posledně, protože jsi byla mimo a já nevím, co máš ráda“ vysvětlil mi Edward „Ovoce mám ráda“ usmála sem se „A  to jíš jenom ovoce?“ „Ne, ale mám je nejraději. Jinak jsem těstovinový typ a maso jím pouze bílé“ „Bezva, to budu muset říct Esme“ „Hm…ehm co?“ zaskočil mi kousek manga „Víš, mluvil jsem s našima…“ „Vy jste spolu předtím nemluvili?“ „Jo, ale ne o tobě“ „ehm co?“ zaskočila mi pro změnu kulička hroznu. „Izzie, ty se máš v plánu udusit? Jestli se ti k nám nechce, tak mi to klidně řekni, ale neudav se“ „Ne to ne já…já…je to tak…rychlé. Takže proto dneska ta Alice?“ „Asi ano, nevím, co jí přelétlo přes nos, že to nemůže vydržet do víkendu“ řekl Edward a podíval se ke stolu sourozenců, kde na něj Alice vyplázla jazyk

„Přemýšlím, jestli se vás nemám začít bát?“ „Neboj, my tě neukousneme“ zasmál se Emmett, který se spolu s ostatními přemístil k našemu stolu a všechny tou poznámkou pobavil až na Edwarda, který jej vraždil pohledem a Rose, která vraždila pohledem všechny. „Emmett je rodinný šašek“ vysvětlila mi Alice, která si všimla, že už jsem zase v šoku a tady Rose, je naše Rose „No tak Rosie, sundej masku Fantomasi“ chlámal se Emmett, ovšem jen do té doby, než ho Rose nakopla pod stolem. „Ještěže kope jeho a ne mě“ napadlo mě, zatímco jsem se dostávala z dalšího šoku.

Týden ubíhal, a já jsem každičký den trávila v Edwardově blízkosti. Pravda, ve čtvrtek jsem byla na těch nákupech s Alice a útěchou mi bylo, že FBI nad účtem z kreditní společnosti asi pěkně zapláče. než jsem se nadála, byl tu den D,  nebo-li sobota dopoledne. Joe si netroufnul cokoliv komentovat a Meg byla ráda, že jejich plán vychází. Co ovšem v plánu nebylo, byla moje a Edwardova láska a taky fakt, že ať zjistím cokoliv, FBI se nikdy nic nedozví.

Přesně v jedenáct mě před domem vyzvednul Edward, můj princ se stříbrným Volvem a odvezl mě do svého zámku. Dobře, nebyl to přímo zámek, ale velká z větší části prosklená vila, které můžete spatřit v těch nejluxusnějších čtvrtích L. A. Jen co jsem ji spatřila, začala se mi podlamovat kolena. Tušila jsem, že jsou Cullenovi celkem bohatí, ale až tak. Zase jsem si začínala připadat jako ta největší socka pod sluncem. „Půjdeme?“ přerušil můj myšlenkový pochod o třídních rozdílech a vedl mě do skleněného „paláce“

Hned ve dveřích se  semnou přivítala Alice, na kterou jsem si už pomalu, ale jistě začínala zvykat. Edward měl pravdu, skutečně proti mně nic neměla. „No, kde jste, už tu na vás čekáme, Esme se tě už nemůže dočkat“ „Alice přestaň“ snažil se zklidnit ten nehynoucí elán Alice a nakonec se mu to povedlo a Alice odtančila do pokoje pro Jaspera.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě Edward, když jsem mu začala drtit ruku „Fajn?“ „A to se mě ptáš?“ „Nevím…“ pokrčila jsem sem rameny. „Jsem nervózní, co když si znepřátelím i další členy tvé rodiny?“ „Izzie, ty sis nikoho neznepřátelila, Rose nemá nic proti tobě, ale všeobecně kvůli každému novému členu rodiny“ „Aha, nový člen rodiny“ tak tím mě Edward rozhodil ještě víc. „Uvidíš, bude to v pořádku, věříš mi?“ sklonil se ke mně Edward a pohladil mě po tváři „Ano“ přiznala jsem a Edward mě políbil.

Než jsem si stihla uvědomit, jak se to stalo, už jsme s Edwardem stáli v kuchyni a Esme mě objímala „Tak ráda tě poznávám, Edward nám už o tobě vyprávěl a Alice taky“ „Taky vás moc ráda poznávám paní Cullenová“ „Ale jdi Izzi, říkej mi Esme. Zdá se, že já už jsem jediná, koho tu neznáš…“ „Ano, s panem Cullenem se známe z nemocnice“ „Říkej mi Carlisle, ano Izzie? A co dělá ruka? Slyšel jsem o těch nákupech, že Alice…“ vrhnul pohledem k Alice, které se zaculila jak jezule. „To je v pořádku, už mě ani nebolí, jen mě štve ta sádra. Už aby byla dole“ pousmála jsem se na hlavu rodiny. „Wau, tak už je tady to čersvý masíčko“ ozval se za mými zády Emmett a ostatní ztuhli „Kde máš Rose?“ zeptala jsem se ho, protože jsem ji nikde neviděla. Že by mě nenáviděla tak, že radši vyklidila pole? „Rosie si vyjela na lov…“ „Na lov?“ nechápala jsem, zatím co Edward Emmetta zabíjel pohledem, Jasper se smál, Alice si kousala spodní ret a po očku sledovala Esme, které sahala po noži a Carlisle ji hladil po rameni „No jasně, jela lovit inspiraci a nové módní trendy a do L. A.“ vykoktal ze sebe a pak se otočil a zmizel se slovy „Zavřete oči, odcházím“

„No…to je celej Emmett, Izzie, zlatíčko nedáš si něco k jídlu? Uvařila jsem ti boloňské špagety se sýrem“ usmála se na mě Esme se zářivým úsměvem „To je od vás moc milé, ale já vlastně nemám hlad“ „Tak alespoň…“ „Nepůjdeme se projít?“ navrhl Edward, aby mě zachránil „Jo, proč ne. No…ráda jsem vás poznala Esme, nashledanou“ rozloučila jsem se a se srdcem v krku odešla.

Když jsme byli s Edwardem dostatečně daleko od domu, propukla jsem v šílený smích. „Bože, to bylo děsný“ sedla jsem si na vyvrácený kmen a snažila se uklidnit. Edwardovy ledové paže mě objaly a já jasně vnímala, že i on se směje. „Jsme trochu bláznivá rodinka“ „Aha a to jsi mi nemohl říct předtím?“ smáli jsme se. „No jsem zvědav na tu tvoji“ „Moji?“ pohasnul můj úsměv „No…doufám, že mi je jednoho dne taky představíš. Já vím, máš to doma komplikované….“ „Ne, Edwarde nic nevíš…“ vstala jsem a vytrhla se mi z náruče „Izzie, my jsme vás s Alice slyšeli. Tvého otce…“ „Cco? Co všechno…“ koktala jsem, proč mi to neřekl? Pane bože, slyšel opravdu všechno? Ví, kdo jsme? „Vím, že jsi z dětského domova, že Lewisovi nejsou tvoji praví rodiče“ vysvětloval mi Edward a tvářil se smutně, ani si moc dobře uvědomoval, že tnul do živého. Chvíli jsem jen tak bezmocně stála a váhala, co mám dělat, ale nakonec jsem si znova sedla na kmen a začala vyprávět. Řekla jsem mi pravdu o svých pravých rodičích, kdo byli a jak zemřeli, řekla jsem mu i o svém životě v děcáku, ale už ne ve kterém ani nic o životě na ulici a o FBI.

„Je mi to líto Bells“ přitáhnul si mě blíž k sobě a mě v ten okamžik bylo jedno, jak mi řekl. Z jeho úst už mé jméno neznělo tak hořce a trpce, tušila jsem, že bych si dokázala zvyknout, být zase hodnou Bellou, skoncovat s proradnou Izzie, holkou s ulice…

Po několika hodinách, jsme se rozhodli vrátit do města a Edward mě vzal na večeři. Dokonce nám zapálili svíčky a hrála romantická hudba. Jediné, co kazilo celkový dojem, byl fakt, že Edward nejedl a nedotknul se ani vody, kterou si objednal. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl, že nemá hlad. Bylo to zvláštní. Edward i celá jeho rodina…Nikdy jsem Edwarda neviděla jíst, ani pít a ten jeho chlad…jeho rodina byla stejná a to do sebe nezapadalo. To mají všichni problém s termoregulačním systémem? Vždyť nejsou geneticky příbuzní a co jejich oči? Jak je možné, že mají všichni tak netypicky zlaté oči? Že by náhoda? Moc velká ne?

„Izzie? Na co myslíš?“ zeptal se mě Edward, když jsme odcházeli „A ty to nevíš?“ „Ehm, já…jak bych mohl?“ zarazil se „No mohl bys…protože myslím jen a jen na tebe“ předstírala jsem, že jsem si nevšimla jeho divného výrazu. „Tak to je jiná“ pohladil mě po tváři a políbil mě do vlasů.

„Sakra, to už je tolik? Měla bych se vrátit domů. Joe bude zase hysterčit“ všimla jsem si času z hodin na náměstí, a ač nerada, musela jsem domů. „Uvidíme se zítra?“ navrhl Edward „V kolik?“ „V jednu tě vyzvednu“ „Ok. Budu čekat před domem“ domlouvali jsme se cestou k autu, když v tom jsem ho uviděla. Stál pod lampu na protější straně ulice. „Bože, to snad…“ polkla jsem vyděšeně. Ne, to přece nemůže být on. Tohle mi nemůže udělat, všechno zkazit… „Bells, Bells, co se děje“ snažil se ze mě dostat slova Edward, ale já jej nebyla schopná vnímat. Viděla jsem jen jeho…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 7. Prazvláštní rodinka: