Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 6. Princezna z děcáku

15.09.2009 (21:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2156×

6. Princezna z děcáku

Po dlouhé a bezesné noci jsem se přece jen dočkala rána. Byla jsem vzhůru už od svítání, ale zůstala jsem ležet v posteli, pozorovala budík a čekala, až spustí rámus, který jsem tak nesnášela a který oznamoval, že je čas vstávat. V tom samém okamžiku, kdy začal zvonit, jsem spěšně vylezla z postele a běžela do koupelny. Stejně jak jsem se celou noc nemohla dočkat rána, jsem teď hořela netrpělivostí, až budu ve škole. Bože, nikdy v životě mě ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne budu tolik těšit do školy.

V koupelně před zrcadlem jsem s hrůzou zjistila, že moje ponocování, neustálé hypnotizování budíku a přivolávání rána, zanechalo na mém obličeji nápadné stopy. „Kruci, kruhy pod očima“ zanadávala jsem a v kosmetické taštičce začala lovit make-up a korektor. Chvíli mi trvalo, než jsem se přestala podobat zombie a začala vypadat jako člověk, i když jen vzdáleně. „No, doufám, že se mě Edward nelekne“ kontrolovala jsem svoje dílo. Jako každé ráno jsem si pak řasy šmrncla řasenkou, vykartáčovala vlasy, které jsem si chtěla stáhnout do culíku, ale to už mi moje pochroumaná ruka nedovolila. „Modrá sádra, to je taky nápad, to mi nemohli dát obyčejnou bílou? Co si jen obleču, abych nebyla strakatá jako papoušek?“ honilo se mi hlavou, ale naštěstí jsem hned znala odpověď. Oblékla jsem si modrou tuniku, která měla dostatečně volné rukávy, že jsem jimi s tou sádrou krásně prolezla a k ní modré rifle. Chtěla jsem si vzít i jiné náušnice, ale ty mi nakonec musela u snídaně zapnout Meg.

„Kde je Joe?“ všimla jsem si jeho nepřítomnosti. „Jel si něco zařídit. Dala jsem mu jasně najevo, aby se ti vyhýbal. Bude to tak lepší, alespoň, než se uklidní“ „Hm“ zamručela jsem a přejela si zdravou rukou po sádře, protože mě ta zlomená ruka začínala pěkně bolet. „Joe ti nechtěl ublížit, věř mi. Prochází špatným obdobím, manželka se s ním chce rozvést a on musí být tady…“ vyprávěla mi Meg, jako by mě to zajímalo „Můj nápad to nebyl, ani jsem ho nevybrala, ale jsem to já, kdo má teď zlomenou ruku“ ukončila jsem náš rozhovor a konečně se vydala do školy.

Už když jsem vjížděla na parkoviště, jsem si všimla stříbrného Volva a postavy stojící u něj, samozřejmě to byl Edward a jen co jsem zaparkovala, přišel ke mně. „Moc mě to mrzí“ začala jsem se mu omlouvat, bojujíc s bezpečnostním pásem, do kterého jsem se podivně zamotala. „Izzi, ty se nemáš zač omlouvat, to já jsem idiot, že mě ještě nenapadlo si od tebe vzít číslo. Hlavní je, že jsi v pořádku…no i když…“zarazil se a pobaveně se díval, jak se do pásu zamotávám víc a víc. „Ehm…nechceš pomoct?“ zeptal se mě „A co bys řekl?“ Místo odpovědi se mě jal vysvobodit.

„Děkuji ti, chrabrý zachránče“ ocenila jsem Edwardovu snahu cestou do školy. „Akorát mě jako malou učili, že princové jezdí na koni a ne ve Volvu“ „A taky zachraňují princezny před drakama a jinýma příšerama a ne ze spárů pásu v autě“ „Přísahám, měla jsem pocit, že ten pás je jako živej, fakt!“ smála jsem se „V tom případě mi bylo ctí vás zachránit sličná princezno“ „Ale já nejsem princezna“ protestovala jsem „Pro mě ano, za to já nejsem princ“ „Tak to je škoda Edwarde Cullene, já totiž stále čekám na prince“ zamrkala jsem jako kdysi Marilyn Monroe svými dlouhými, beztak nalepenými řasami v nějakém starém filmu.

První hodinu jsme měli s Edwardem společnou, ale bohužel, jsme každý seděli na jiném konci třídy, zato tu další, už jsme seděli spolu, protože jsme měli biologii. „Nechceš mi dát, to svoje číslo, abychom předešli dalším nezdarům?“ pošeptal mi Edward a posunul ke mně papírek. „Budou další pokusy?“ zaváhala jsem, až mi srdce přestalo tlouct „Ty snad nechceš?“ podíval se na mě Edward překvapeně. Chvíli jsme si hleděli do očí a pak jsem vzala propisku a napsala mu svoje číslo. Na oplátku mi Edward napsal to svoje a já byla šťastná, jako už dlouho ne. Škoda, že všechno hezké musí jednou skončit. Kéž by bylo všechno jinak….

Na obědě jsem tentokrát Edwarda předběhla a oběd zaplatila já. Edwardovi se to nelíbilo, ale já jsem všechny jeho protesty umlčela jednou jedinou větou „Je doba emancipace“ anebo za to mohl můj neviňoučký úsměv? Ať tak či tak, Edward už dál neprotestoval a stejně jako včera si sednul semnou, místo ke svým sourozencům.

„Proč mám pocit, že mě tvoje sestra vraždí pohledem?“ „Alice, neblázni…“ „Ne Alice, ta druhá, Rosalie“ „Aha Rose no…“ zarazil se Edward a pohlédl k jejich stolu. „Víš, Rose není zlá, jen má tendenci nedůvěřovat lidem a chránit rodinu“ vysvětloval mi „Chránit přede mnou?“ divila jsem se, ale vlastně ji chápala a nedivila se jí, že mi nevěří. Moje dobrá nálada se dala opět na ústup, ostatně jako vždy, když jsem byla nucena čelit realitě a svému „poslání“ ve Forks.

„Prostě Rose ignoruj “ poradil mi Edward, ale to se lehce řeklo, zato realizace byla horší „Co ten náš včerejší plán? Nechceš jít ven dneska? Teda pokud tě ta ruka moc nebolí nebo…“ „Ráda, mám jen jednu podmínku“ „Jakou?“ znejistěl Edward „Můžeme jet hned ze školy? Nechce se mi domů“ „Jasně, proč ne…“ rozzářil se Edward, ale já v jeho očích viděla, že mu něco tu radost kazí „Není to snad velký problém, protože jestli ano…“ „Ne, samozřejmě, že ne“ přerušil mě a jeho dokonalý úsměv zahnal moje pochybnosti. „Sakra, auta“ došel mi závažný problém „Žádný problém, to zařídím“ usmál se a víc jsme to neřešili.

Po skončení vyučování na mě Edward čekal u třídy a společně jsme zamířili k autu, mému autu, protože on dal klíčky od toho svého Alice. „Ale jak se pak dostaneš domů?“ „Alice mě vyzvedne. Jo…ehm...myslíš, že bych mohl řídit? Já vím, já vím, je doba emancipace, ale ty máš přece jen zlomenou ruku“ „Mám zlomenou ruku a stejně jsem to do školy odřídila a jak…“ „No právě“ začal se Edward smát a já po něm hodila klíčky, aby přestal.

„Kam pojedeme?“ zajímala jsem se, když Edward z parkoviště odbočil na opačnou stranu, než bylo centrum města „Překvápko, snad se ti bude líbit“ „Bereš v potaz moji dočasnou indispozici?“ „Samozřejmě, Carlisle by asi nebyl nadšen, kdyby se jeho pacientce něco stalo“ „Takže Carlisle…no…tak když na mě bereš ohledy kvůli němu, tak to jo“ řekla jsem trochu podrážděně a dívala se z okna „Taky nechci, aby se ti něco stalo. Včera jsem se o tebe bál“ zašeptal Edward po chvilce ticha „Bello?“ zlehka mi prsty přejel po tváři, abych se k němu otočila „Proč mi pořád říkáš Bello?“ řekla jsem, neutrálním tónem, aniž bych se naštvala „Odpusť“ zamumlal Edward, sundal svoji ledovou ruku z mé tváře a věnoval se řízení

„Procházka v lese?“ divila jsem se, když zaparkoval na lesní cestě „Jo, chci ti ukázat moje oblíbené místo“ přiznal „Fakt?“ „Fakt“ „Tak to jsem poctěna, čím jsem si to zasloužila?“ „Sám nevím, snad tím, že prostě jsi“ zamumlal Edward a uhnul pohledem. Když jsme vystoupili z auta, vzal mě za ruku a vedl lesem. „Edwarde?“ „Ano?“ „Víš, jsi v pořádku? Nejsi nemocný?“ Edward se zarazil a zmateně se na mě podíval „Promiň, já jen, že máš tak chladné ruce. Je to zvláštní“ vysvětlovala jsem mu, co mě vedlo se jej na to ptát. „No, to je ten termoregulační systém, odpusť, nedošlo mi to“ zadrmolil, pustil moji ruku a udělal další krok vpřed. Já jsem zůstala stát na místě a sledovala odcházejícího Edwarda, který, když si všimnul, že jej nenásleduji, se zastavil a otočil. Bylo to zvláštní, na jednu stranu jsem cítila, že mi něco tají, že je na něm něco zvláštního, ale na druhou jsem neměla jediný důvod, proč mu nevěřit, já jsem tu přece byla ta lhářka a navíc…i kdyby tajil cokoliv a FBI měla jakýkoliv důvod jej a jeho rodinu sledovat, já se s ním cítila šťastná a v bezpečí. Bylo mi s ním tak, jako nikdy s nikým. Po malé chvilce váhání, jsem i já udělala pár kroků v před, abych Edwarda dohonila, a když jsem byla vedle něj, znovu jsem jej vzala za ruku a usmála se do jeho medových očí. Edward se taky usmál a dál mě vedl na svoje oblíbené místo.

Cesta lesní pěšinou netrvala dlouho a za malý okamžik se před námi rozprostřela mýtina. Na to, že již podzim převzal vládu od léta, na ní stále kvetly květiny. Poznala jsem kopretiny, pomněnky, šťovík a kominíčky. Dokonce jsem si na vzdálenějším konci loučky všimla ostružin. „Líbí?“ zaváhal Edward „Je to tu tak…nadpozemsky dokonalé, nikdy jsem na tak krásném místě nebyla…Já vím, jsem divná, ale vyrostla jsem v džungli velkoměsta. V přírodě jsem byla jen jako malá s rodiči“ zasnila jsem se a v duchu se vrátila časem. Zase jsem viděla své pravé rodiče, byly jsme na pikniku, oba byli tak šťastní… „Izzie…“ vytrhl mě z náruče vzpomínek Edward „Víš, proč nechci, abys mi říkal Bello?“ dostala jsem záchvat upřímnosti. Edward pokynul hlavou, že netuší a jak by také mohl „Kdysi mi tak někdo říkal. Někdo, koho jsem měla moc ráda, ale bohužel, už ani jeden nežije. Byla jsem jejich Bellinka, a ačkoliv už je to dávno, bolí to. Proto tě prosím, neříkej mi tak“ prozradila jsem mu víc, než jsem měla, ale přesto o mé minulosti stále nic nevěděl. „Slibuju, že si na to dám pozor“ pohladil mě Edward a setřel slzu, která mi skanula a razila si cestu po mé tváři.

Víc jsme se na toto téma už nebavili a já zato byla Edwardovi vděčná. Teď jsem se chtěla o Edwardovi dozvědět něco já, tak jsem mu pokládala všemožné otázky. „Teda ty jsi ale zvědavá“ smál se, zatímco mě krmil ostružinami. Seděli jsme na trávě, no já spíš ležela a hlavu jsem měla opřenou o Edwarda. „Ty nemáš rád ostružiny?“ zeptala jsem se jej, když jsem si všimla, že je trhá jen mě a sobě nic. Utrhla jsem mu jednu a blížila se s ní k jeho rtům, ale Edward mě zarazil „Snad mi nechceš dát košem?“ „Tobě ne, ale ostružině jo. Já moc na ovoce nejsem“ vymlouval se, ale mě docházelo, že ačkoliv jsme spolu chodili na oběd, neviděla jsem jej pozřít jediné sousto. „Nevíš, co je dobrý Edwarde Cullne“ zlobila jsem jej a nakonec strčila ostružinu do pusy sobě. „Abys věděl, jsou moc dobrý“ usmála jsem se na něj. „Vážně?“ zamumlal a pak se to stalo, zcela nečekaného, jako blesk z čistého nebe….políbil mě…poprvé, na to nikdy nezapomenu. Jeho rty byly chladné a tvrdé a přesto to byl ten nejsladší a nejkrásnější polibek v životě. „Máš pravdu, opravdu jsou moc dobrý“ usmál se Edward, když se odtáhl, naštěstí ne moc daleko, takže mi stačilo se jen trošku natáhnout, abych na svých rtech znova cítila ty jeho.

„Myslím, že je čas se vrátit, brzy se bude stmívat“ zkazil idylku Edward „Co když se mi nechce? Nechal bys mě tu napospas vlkům?“ snažila jsem se protestovat a zatím co Edward vstal, já jsem stále seděla na zemi. Díky mé otázce, Edward ztuhnul jako socha. Netušila jsem proč, ale vzdala jsem to: „Je mi to jasný, nechal…“ neochotně jsem vstala a oprašovala si rifle. Edward si mě k době přitáhnul a řekl:„Jednak tu žádní vlci nejsou, ale kdyby byli, určitě bych jim tě nenechal“ usmál se a políbil mě tak, že jsem mu to uvěřila. „Tak vidíš, že jsi princ“ zašeptala jsem a Edward mě vzal do náruče „Co to děláš? Edwarde, pusť mě na zem“ „Ty jsi nečetla konec těch pohádek, že?“ „A který konec máš na mysli? Žili, byli až na věky?“ „Taky, ale předtím si princ odnesl svoji zachráněnou princeznu domů“ „Ale ty mě neneseš k sobě domů, ale k autu“ „To máš pravdu, k nám tě vezmu až v sobotu, jsi pro?“ překvapil mě, že jsem zapomněla dýchat „Cože?“ kuňkla jsem „Izzi, začni zase dýchat“ napomenul mě, ale znova se o návštěvě své rodiny ani nezmínil „Možná jsem jen špatně slyšela“ napadlo mě a dál na to nemyslela. Vždyť jsem přece byla v náruči prince, který mě nesl k autu.

Edward se skutečně nemýlil, ještě než jsme došli k autu, les zahalila tma. Obdivovala jsem, jej, že nezabloudil, protože já bych se tu ztratila zcela určitě. Edward mi vysvětlil, že zdejší les moc dobře zná, protože se sem rád chodí projít, ale kdyby tu byl poprvé jako já, taky by nenašel cestu. Musela jsem jej obdivovat ještě kvůli další věci - stále mě nesl v náručí a to celou cestu k autu. Z mýtiny to sice nebyla bůh ví jaká dálka, ale zase to nebyly dva kroky. Jiný kluk by mě už dávno postavil na zem, abych šla po svých, ne tak Edward. Dokonce jsem nezahlédla jediný náznak, že by ztrácel síly. Jako bych byla peříčko. Nejsem sice moc těžká, ale určitě se pronesu, a kdo taky ne?

Cestou domů řídil opět Edward jen s tím rozdílem, že já jsem se ani nesnažila protestovat. Neznala jsem to tu ve dne, natož v noci. Další rozdíl oproti předchozí cestě byl ten, že jsme se celou dobu drželi za ruce. „Neměl bys zavolat Alice, aby věděla, kdy pro tebe má přijet a taky kam?“ vzpomněla jsem si cestou. „Alice už to ví“ uklidnil mě Edward, ale to se mu nepovedlo, spíš ve mně vyvolal další dohady. Pochopila bych, kdyby Alice věděla, kde bydlím, ostatně na tom se mohli domluvit s Edwardem ve škole, ale jak by mohla vědět, kdy pro něj má přijet? To měl Edward naplánovaný náš výlet až tak detailně?

„Izzie?“ vyrušil mě ze zamyšlení a já zjistila, že už stojíme před domem „Aha, ani jsem to nepostřehla“ „To jsem si všiml“ usmál se Edward „Ach jo, zase doma“ posteskla jsem si nahlas „Proč? Máš doma nějaké problémy?“ „Nic vážného“ zalhala jsem poprvé za celý den a pokusila se usmát, avšak právě ten úsměv mě usvědčil ze lži. „Izzi, jestli je nějaký způsob, jak bych ti mohl pomoc?“ viditelně se o mě Edward bál. „Ne, to opravdu nemůžeš“ pohladila jsem jej po tváři a pak jsme vystoupili. Než Edward stačil obejít auto, prosvítily večerní ulici světla Volva. „Alice…“ zašeptala jsem smutně, protože mi docházelo, že den je u konce. Konec snů, zpět do reality, zpět k FBI. „Nebuď smutná“ objal mě Edward „Já nejsem…možná trošičku…“ „Jen trošičku…?“ „Možná větší trošičku…“ přiznala jsem a zahleděla se mu do očí. „Brzo se zase uvidíme, co kdybych tě ráno vyzvednul?“ nabídnul mi a já jsem souhlasila. Najednou mi hrozba Joa byla ukradená, jediné, co jsem chtěla, bylo být s Edwardem a to brzy. „Tak teda ráno…“ zašeptala jsem a chtěla jít domů, ale Edward mě bez polibku na rozloučenou a dalšího na dobrou noc nenechal odejít. Samozřejmě jsem byla ráda… „Znamená to teda, že spolu chodíme?“ napadlo mě, ale neodvážila jsem se zeptat. Jediné, co jsem cítila a nepochybovala o tom, byl fakt, že mě Edward miluje stejně jako já jeho.

Rozloučením u domu idyla skončila, protože si na mě počkal Joe. Málem jsem nestihla zavřít dveře a on už zase řval. Doufala jsem, že to Edward neslyšel, koneckonců zrovna nasedal k Alice do auta, která mi zamávala na cestu a dokonce se usmála. Bylo víc než jasné, že s Rose má společné jen příjmení, nic však ze svého charakteru a genů. „Isabello kde jsi zase byla? To jsi krucinál nemohla zavolat? Byla si s ním, že?“ hulákal jako na lesy. „Joe, nech ji sakra být“ zastala se mě Meg „Víš co? Radši bych byla zase v děcáku!!! Nenáviděla jsem to tam, mlátili nás, křičeli, ale alespoň jsem měla vidinu, že to jednou skončí, že mi bude osmnáct a budu volná, tady tu vidinu nemám! Tady jsi akorát ty, radši bych byla v pekle, nenávidím tě“ Joe zrudnul a vrhnul se ke mně, ale já stačila uhnout „Co? Zase mi chceš ublížit? Chceš mi zlomit i druhou ruku? Nebo snad raději vaz?“ „Izzie, běž do pokoje, večeři ti donesu a promluvíme si a ty Joe, se vrať do kuchyně a přestaň!“ přerušila nás Meg a my oba její pokyny nakonec uposlechli.

EDWARD

Když jsme se s Bells vrátili, bylo na ní vidět, že se jí domů nechce. Z něčeho, nebo někoho měla strach, byla nešťastná, ale nemohl jsem nic dělat. „Edwarde, co se děje?“ zeptala se mě Alice, když jsem nastoupil do auta. „Nevím Alice, možná měla Esme pravdu, něco u nich doma nehraje“ odpověděl jsem jí a poprvé za celou dobu jsem uslyšel myšlenky rodičů Izzie. Předtím jsem byl tak soustředěný na přítomnost mé malé Bells, že jsem je nevnímal, ale teď…hned mi bylo jasné, proč Izzie nemá ráda svůj domov. Nejen, že jsme s Alice slyšeli ten hlasitý křik, já slyšel, na co myslel její otec. Měl chuť dát Bells pár facek a pak jsem zaregistoval co na něj křičela Bells. „Tak ona byl v dětském domově?“ nevěřila Alice vlastním uším stejně jako já. Tak ona je taky adoptovaná? To dneska určitě mluvila o pravých rodičích, to oni jí říkali Bellinka…Bells…Měl jsem chuť vystoupit z auta a jít si pro ni, ten zmetek jí nesměl ublížit, neměl na ní ani právo křičet, vždyť nic neudělala, ale Alice mě zadržela. „Nejdřív zkusíme zjistit něco víc, však znáš Esme a Carlisla, jestli Belle rodiče opravdu ubližují, určitě to nenechají jen tak“ uklidnila mě a jela domů. Všechno jsme to museli říct Carlislovi, ten si bude vědět rady…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 6. Princezna z děcáku: