Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 5.Zkažené odpoledne

28.08.2009 (21:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2207×

5. Zkažené odpoledne

„Je…ahoj“ otočila jsem se za hlasem a uviděla anděla, který se mi dostával pod kůži. „Jaký jsi měla zbytek víkendu?“ „Fajn“ odpověděla jsem mu a až tak moc nelhala, i když zase tak fajn to nebylo. Joe si nás v sobotu všimnul a došlo mu, že jsem se s Edwardem viděla za jejich zády. „A co ty?“ zeptala jsem se jej „Normálka, jako vždy. Nic zajímavého“ usmál se. „No, tak my půjdeme, uvidíme se pak Izzie“ vyklidily prostor Ange s Jess a já jim byla vděčná. „Víš, chtěl bych se zeptat…nešla bys dneska ven? Třeba se projít a promluvit si?“ navrhnul „Jo, ráda“ souhlasila jsem a ve skrytu duše věděla, že se řítím plnou rychlostí do záhuby. „Tak fajn, domluvíme se na obědě jo? Vyzvednu si tě po španělštině“ „Dobře“ souhlasila jsem a měla co dělat, abych se nezačala culit jako pitomec. Bože, bože, bože…

Přesně jak slíbil, na mě Edward čekal u učebny španělštiny. „Už ses sžila se školou a učiteli?“ ptal se mě cestou do jídelny a já si nemohla nevšimnout, jak na nás všichni zírají „Jo, všechno je v pohodě, jen mám trochu problémy s matikou“ „Jestli chceš, rád ti pomůžu“ „To by bylo fajn, s těmi novými příklady si nevím moc rady. Hele co jim je? Je na mě něco divného? Mám rozmazanou řasenku nebo jsem někde špinavá?“ nevydržela jsem ty pátravé pohledy okolí „Ne, jsi krásná, to jen…“ „To jen…?“ „Já a moji sourozenci…nemáme tu moc přátel, všichni se asi diví, že se bavím i s někým jiným, než s rodinou. Ale pravděpodobněji mi závidí tvoji společnost“ usmál se „Aha…sice o tom pochybuju, ale dobrej pokus, máš jedno lehce smazatelné plus“ smála jsem se jeho lichotce „Doufám, že zase tak lehce smazatelné není“ „Doufat můžeš, Edwarde Cullene“ „A když hezky poprosím?“„Hmm uvidíme“ zašklebila jsem se zlomyslně.

I přes moje výhrady a značné protesty za mě Edward zaplatil oběd. Na tohle jsem nebyla zvyklá, já se přece o sebe umím postarat sama. „Dopřej mi tu radost“ ukecával mě „Že ti to plus hned smažu?“ vyhrožovala jsem „Nesmažeš, protože nejsi zlá“ tnul do živého „Jak to můžeš vědět?“ vyprchalo ze mě původní veselí a úsměv na mých rtech pohasnul „Vím to, to tvoje oči. To nejsou oči zločince a zlého člověka.“ „Zločinec…ale já přece jsem zločinec…jsem zlá…“ pomyslela jsem si v duchu „Izzie, jsi v pořádku?“strachoval se o mě Edward „Ano, jen jsem se zamyslela, kam si sedneme“ zalhala jsem a cestou k místu, kam ukázal Edward, jsem si sáhla na nos, jestli to pravda o nosu a lhaní…

„Nebudou se tvoji sourozenci zlobit, že nesedíš s nimi?“ všimla jsem si jejich vražedných pohledů a zvláště Rose. Edward se podíval jejich směrem a ujistil mě, že ne. „Co ten náš dnešní výlet? V kolik tě můžu vyzvednout?“ změnil téma hovoru„Jako posledně, kolem třetí?“ navrhla jsem „Fajn, až uvidíš před vaším domem kluka se stříbrným Volvem, budu to já“ zasmál se a mě došlo, že to asi nebude dobrý nápad, vyzvedávat mě doma „Ehm…nevadilo by ti…“ „Co?“ lehce se vyděsil „Nemohli bychom si dát sraz někde jinde?“ „Aha, chápu, vaši, měla bys problémy?“ zamračil se „Ne, to ne jen…asi jo, měla…“ přiznala jsem, proč se zamotávát do ještě spletitějších lží. „Tak kde se sejdeme? Teda pokud chceš...“zaváhal, zřejmě si myslel, že by mě potenciální hněv rodičů mohl odradit, ale to mě ještě neznal. „Samozřejmě, že chci, co u bistra?“ napadlo mě „Jo, to bude fajn“ souhlasil a jeho rty se roztáhly do smyslů zbavujícího úsměvu.

Škola rychle ubíhala a já se nemohla dočkat odpoledne. „Izzie, kápni božskou, ty chodíš s Edwardem?“ uhodila na mě Jessica na parkovišti. Pohledem jsem zapátrala po Edwardovi, který se svojí rodinou stál u Volva a usmíval se na mě. „Ne Jess, jsme přátelé“ vysmála jsem se jí a myslela si svoje. Kladla mi ještě spoustu všetečných otázek, ale já jsem neměla čas, vytoužená hodina se už nezadržitelně blížila. „Jess, povíme si to zítra ok? Naši už na mě budou čekat, tak zatím čau“ utnula jsem rozhovor, nasedla do auta a jela domů.

„Ahoj, je mi líto, že vás nemůžu poctít svoji přítomností, ale na dnešní odpoledne už něco mám“ zahalekala jsem na celý dům a vyběhla schody k sobě do pokoje. „Okamžitě pojď dolů“ zařval na mě Joe, když jsem byla v půli schodiště „Proč? Joe, já nemám čas“ protestovala jsem „Protože ti to říkám a protože jsem z FBI, na to laskavě nezapomínej“ zuřil. „Fajn, co máš za problém, agente J? A kde máš M? Ne, moment, M byla šéfka Bonda...“ „Nech těch keců a sedni si“ pokynul mi směrem ke gauči „Jak už jsem ti řekla, nemám čas, takže postojím“ odcekla jsem a protočila oči „Tohle se mi fakt jen zdá. Proč já kráva na tu jejich nabídku kývla? V base by mi možná bylo líp“ zuřila jsem v duchu „Kam to zase jdeš? Jdeš někam s Cullenem? Doufám, že víš, proč tu jsi“ „Jo, no na dovolené asi nejsem, protože to bych sebou netahala tebe“ Joe zbrunátněl a vrhnul se ke mně. Popadl mě za paže a začal semnou lomcovat „Krucinál uvědomuješ si, že tohle není hra? Chceš jít do basy? Klidně! Mám sto chutí tě tam osobně dopravit, ty jeden nevychovanej spratku“ řval jako šílený. Ruce mě od jeho stisku nesmírně bolely, ale já mu nechtěla udělat radost a jakýmkoliv způsobem dát najevo bolest. „Ježiši Joe, pusť ji“ zachránila mě Megan, která se vrátila z nákupu. Řekla bych v pravý čas, protože Joe by byl schopen mě na místě zabít. Místo toho mě pustil a to tak prudce, že jsem upadla a praštila se rukou o televizní stolek. V ruce mi podivně prasklo a pak se v ní rozvinula příšerná bolest. „To ji chceš zabít nebo co?“ pomáhala Meg mi na nohy a očividně nechápala Joeovo chování „K čertu s tímhle případem, k čertu s ní i celou Cullenovic famílií“ zuřil Joe a zlostně nakopl stojan na časopisy, které se spolu s novinami rozlétly po obýváku.

„Ta ruka potřebuje led“ odvedla mě Meg do kuchyně „A ty zůstaň tady“ rozkázala tomu tyranovi. „Moc se mi to nelíbí, asi to bude zlomené“ hodnotila moji už celkem slušně oteklou ruku „Meg, to bude v pohodě, já teď musím jít. Mám něco domluveného“ „Něco důležitějšího, než je tvoje zdraví?“ „Jasně, jako mrzák nebo dokonce mrtvola bych vám byla k ničemu, že?“ „Ale no tak, Joe neměl právo na tebe tak vyjet, konec konců děláš, to co chceme. Přátelíš se s Edwardem, nebo se mýlím?“ tahala ze mě informace „Ne“ „Tak fajn, pojedeme na rentgen“ „Ale Meg…“ zkusila jsem prosebný pohled, ale pravda byla, že mě ta ruka opravdu bolela.

Chvíli na to jsem se v doprovodu Megan ocitla na pohotovosti, v nejbližší nemocnici. Neměli moc případů, takže jsem šla brzy na řadu, byly zrovna tři hodiny a já trčela úplně někde jinde, než jsem chtěla být. A je to tu zase, nemám ani Edwardovo číslo, abych mu mohla zavolat a omluvit se mu, takhle tam bude chudák trčet pěkně dlouho. Co si jen o mě pomyslí? „Slečna Lewisová?“ vešel do čekárny sympatický, blonďatý lékař. Měl stejnou barvu očí jako Edward, dokonce i mramorovou pleť „Tady“ připoutala jsem na sebe jeho pohled „Dobrý den, já jsem doktor Cullen, pojďte prosím semnou“ vyzval mě a Megan, abychom jej následovali do ordinace, ovšem Megan, nechtěla a zůstala v čekárně. „Tak Edwardův otec?“ zamumlala jsem cestou a překvapilo mě, že to slyšel „Tak ty znáš Edwarda?“ zkoumavě mě přejel pohledem „Ano, chodím s ním a vašimi ostatními dětmi do školy“ objasnila jsem mu „Jistě, jak jinak“ usmál se a na světelnou tabuli ve vyšetřovně připnul rentgenový snímek „No, mám pro tebe špatnou zprávu, je to zlomené, ehmm… “ podíval se zpátky do karty „Bello…“ dodal „Izzie“ opravila jsem jej ze zvyku „Samozřejmě, Izzie…ach ano, už si vzpomínám, neměla jsi mít dnes s Edwardem schůzku?“ „Měla, ale tohle mi trochu zkazilo plány a bohužel ani nemám Edwardovo číslo, abych ten dnešek zrušila“ „Když dovolíš, postarám se o to“ povzbudivě se na mě usmál a pak pokračoval v profesních věcech. „Tak Bello, omlouvám se, Izzie, dostaneš sádru a za tři týdny přijdeš na kontrolu.“ „Dobře“ „Smím se zeptat, co se ti stalo?“ zajímal se o původ mého zranění a já jsem popravdě řekla, že jsem upadla. Nemusel vědět, čí vinou, ani proč tak Joe jednal, vlastně to ani vědět nesměl. Díky bohu se s vysvětlením spokojil a po zasádrování jsem mohla jít domů, kde už na nás netrpělivě čekal Joe. Ne, neomluvil se, ale už alespoň nezuřil.

EDWARD

Přesně ve tři, jsem zaparkoval před bistrem a čekal na ni. Na tu nejkrásnější dívku, kterou jsem kdy spatřil. Byla tak jiná, než dívky, co jsem za ty roky poznal, byla tak křehká a zranitelná, přestože měla hrdou a neproniknutelnou masku. Nemohl jsem si nevšinout, že v jejích očích, se zračil smutek, ale ona to odmítala přiznat. Pomalu, ale jistě jsem se na té drobné dívce stával závislý. Tak krásně voněla, ještě nikdy jsem nepocítil tak silnou touhu zabít, ale něco mi bránilo. Něco v mém roky ledovém srdci, cit, který byl den ode dne silnější. Zamiloval jsem si její úsměv, kterým tolik šetřila, zamiloval jsem se do jejích hlubokých, čokoládových očí, plných smutku. Vlastně nebylo nic, co bych na ní nemiloval a to jsem ji znal tak krátce. Láska na první pohled, nebo snad nádech u mě nabrala zcela nový význam. Už to nebyl jen pojem, bylo to víc, mnohem víc. Nikdy jsem žádnou ženu nemiloval, jistě sestry a matky, ale takhle…bláznivě a z celého srdce ne. Tohle bylo nové a krásné. Znát ji tak víc. Nějak zařídit, aby i ona cítila, to samé co já. Uvědomuju si, co šíleného si přeju, v jaké bláznovství doufám, vždyť jsem upír, můžu ji zabít, a přesto jsem nemohl jinak…

O půl čtvrté jsem začínal být nervózní. „Jsem to ale idiot, jak jsem mohl zapomenout si na ni vzít číslo?“ nadával jsem si a čekal dál. Když byly asi čtyři, napadlo mě zajet k nim domů, ale tenhle nápad jsem musel zamítnout. „Jistě měla dobrý důvod, proč nechtěla, abych ji vyzvednul doma. Nechtěla naštvat rodiče, a kdybych se tam jen tak ukázal, určitě by se zlobili a ona taky. Ne, to nemůžu“ Z mého ustavičného přemítání, co se jí asi mohlo stát, mě vytrhnul zvonící mobil. Ve skrytu duše, jsem doufal, že to je ona, Bella, jak jsem jí v duchu říkával a občas mi to uniklo i nahlas, což Izzie nesnášela. Bohužel, zázrak se nekonal, volal mi Carlisle „Ahoj synu, jeď už domu a na Bellu nečekej, ta už dneska nepřijde“ „Jak to můžeš vědět?“ „Vím to, protože jí v sádrovně vytváří slušivou, modrou sádru“ „Proboha co je jí?“ vyděsil jsem se „Jen zlomená ruka, promluvíme si o tom doma, zatím se měj“ ukončil telefonát a já se rozjel domů.

„Co tak brzo? Rande nevyšlo? Řekni, chutnala tak dobře, jako voněla?“ rýpnul se do mě Emmett, která sledoval rugby, jen co jsem se ocitnul mezi dveřmi „Sklapni“ setřel jsem ho a šel do svého pokoje. Bylo mi líto, že dnešek nevyšel a mnohem víc mě trápilo, že má sladká, křehká Bell je raněná.

„Edwarde, můžeš jít dolů?“ zavolal mě Carlisle, jehož myšlenky jsem slyšel už zdaleka. Týkaly se Belly. „Ty máš pochyby o tom jejím pádě?“ ptal jsem se jej hned na schodech „Ano, měla ještě pár dalších zhmožděnin na rukou, jako by z ní někdo chtěl vytřepat duši“ „Může nám někdo vysvětlit, o co jde?“ vložila se do hovoru Alice „Bella upadla a zlomila si ruku. Mě se to ovšem nezdá“ vysvětloval Carlisle „Nevíš něco o té její rodině? Třeba jsou to násilníci“ děsila se Esme, která si Bellu hned zamilovala a to ji ani neznala. Zřejmě jí stačilo moje vyprávění „A nám je do toho jako co?“ ozvala se z obýváku nasupená Rose, která moje nadšení rozhodně nesdílela. „Edward jí má rád, takže hodně“ zpražila ji Alice, kterou zlobilo, že jí nevidí v budoucnosti. Pravda, viděla, že přijde nové děvče, které nám obrátí život naruby, ale neměla sebe menší tušení jak. „Mimochodem Edwarde, měl si pravdu, je vážně moc milá a hezká“ postavil se na moji stranu i Carlisle, i když jsem četl v jeho myšlenkách, že si není jist, zda je to moudré a bezpečné, milovat člověka. „Však já už si jí nějak vybojuju, ale možná….možná mě ani nebude chtít“ napadlo mě.  Zase mě přepadl smutek a pochyby. Tak tohle je ta láska? To k tomu taky patří?

BELLA

Ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Převalovala jsem se z boku na bok, natřepávala polštář, hypnotizovala hodiny, pořád dokola a dokola. Nebyla to bolest ruky, která mi nedala spát, ale myšlenka na Edwarda. Zase jsem to zkazila. Kdybych se víc ovládala, Joe by nevybuchnul a já mohla strávit odpoledne s Edwardem. „Ach jo, snad mi odpustí. Doufám, že mu doktor Cullen zavolal, jak slíbil. Zítra si budu muset říct o telefonní číslo, pokud mi jej teda Edward dá, jinak se asi zblázním. Zítra, zítra, zítra, ať už je ráno….bože já už asi fakt blázním!“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 5.Zkažené odpoledne: