Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 4. Věříš na upíry?

23.08.2009 (21:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2097×

4. Věříš na upíry?

Domů jsem jela snad hodinu, protože jsem se pořád chvěla, sama nevím proč. Vlastně byl důvodem Edward Cullen, ale nechápala jsem, proč na mě tak působí, vždyť je jako všichni kluci…pravda krásnější…mnohem krásnější. Jen, co jsem vkročila do dveří domu, se Joe nadechoval k výslechu, ale já jej doběhla. Než stačil cokoliv říct, spustila jsem „Ano, viděla jsem Cullenovy a ano, mluvila jsem s nimi“ „Teda jestli se tomu tak dá říkat“ dodala jsem v duchu. V kuchyni jsem si vzala minerálku a něco k jídlu a odebrala jsem se do svého pokoje, stejně jako včera. Ani dnes jsem neměla chuť trávit večer s fererálama. „Ještě s ní budou problémy, uvidíš…“ slyšela jsem Joa než jsem dovřela dveře pokoje „Jo, to bych řekla“ zašeptala jsem a ušklíbla se.

Chvíli jsem jen tak ležela v posteli a pohledem hypnotizovala lustr, ovšem můj mozek pracoval na plné obrátky a jeho hlavním tématem nebyl nikdo jiný, než anděl. Pořád dokola, jsem si přehrávala ten dnešek a nechápala, proč jsem se chovala tak pitomě. Jako by na mě Edward působil nějakým zvláštním kouzlem, které ze mě dělá koktající, červenající se a chvějící se mátohu. Ani se mi nechtělo věřit, že se na mě nezlobil. Neměla jsem tak vyjet na jeho sestru, asi mě bude nenávidět a celá rodina s ní. Moment! A co když na mě něco šijou? Proč by se mě Edward ptal, co zítra dělám? Určitě má v plánu nepřijít a ztrapnit mě anebo přijde a ztrapní mě nějak jinak. Bože, tohle je vážně jako na střední a jsem houpoučká puberťačka, kterou chce vzít ven nejkrásnější kluk ze školy. Nebyl už o tomhle film? Počkat! Teď mi to teprve došlo! Řekl, že mě tu vyzvedne! Ale co Joe a Meg? Co když mi dají odposlech nebo nás budou sledovat? Jasně, já vím, proč tu jsme, ale i tak, pořád se mi to nelíbí. Musím o Cullenových vědět něco víc, než se rozhodnu, jestli splním svůj úkol tady a to znamená, že budu Meg a Joa nějakou tu dobu vodit na nos. Nejraději bych Edwardovi zavolala, aby mě vyzvednul někde jinde, ale kde sehnat jeho číslo? Docela silně pochybuju, že jej někdo ze školy bude mít. Snad bude ve školním archivu s jeho složkou…A v tom mě to napadlo. Školní složka! Tam bych se mohla ledacos dočíst o jeho minulosti. Ne! Tohle je přece moje poslední šance, přece si ji nezkazím vloupáním do školy? Navíc, já nejsem Jake, mě by určitě hned chytli. Zaplašila jsem myšlenku na potenciální trestný čin a zbytek večera se děsila nadcházejícího dne.

Už od rána jsem byla nervózní, protože jsem neměla absolutně žádné tušení, co mě čeká. Má to být rande nebo jen přátelské pozvání ven? Nebo je to nějaké léčka, aby mně se svojí rodinou ztrapnili? Megan a Joeovi jsem se vyhýbala, aby na mě nic nepoznali. O schůzce s Edwardem jsem jim nechtěla říkat, možná, až se z ní vrátím domů…možná.

Počítala jsem ubíhající minuty, které se nekonečně vlekly, a čekala na úder třetí. Pár minut před hodinou D, jsem na sebe hodila jeansy a tmavě modrou halenku, pročesala dlouhé hnědě vlasy a řasy zlehka šmrncla řasenkou.  Přesně na vteřinu, ve tři hodiny jsem řekla svým strážcům, že jdu ven a ani jeden z nich nic nenamítal. Z věšáku na chodbě jsem si vzala černé sáčko, kdyby byla zima a vyběhla vchodovými dveřmi. „Ahoj“ překvapil mě Edward, který už stál před naším domem a zrovna vystupoval z Volva. Přišel ke mně, podal mi ruku a řekl „Ahoj, já jsem Edward Cullen“ Absolutně jsem nechápala, co to má znamenat, ale i já mu podala ruku a dívala se na něj jako na blázna, který právě utekl z blázince. Edward se pokřiveně pousmál a vysvětlil mi svoje pohnutky „Mám pocit, že se nám začátek nepovedl, tak jsem si říkal, že bychom mohli začít znova“ „Aha…tak…já jsem Izzie Lewisová“ řekla jsem nejistě a Edward mě odměnil zářivým úsměvem, dovedl mě k autu a otevřel mi dveře spolujezdce. Na vteřinu jsem zaváhala. Nebyla jsem si jím jistá, nebyla jsem si jistá nikdy nikým. Mojí přirozeností se v L.A. stala nedůvěřivost. Jako bych zase slyšela Jacoba a jeden z jeho zákonů ulice „Nikdy nikomu nevěř, ani vlastní rodině“ „To ani tobě ne?“ ptala jsem se ho tehdy„Když říkám nikomu, myslím tím nikomu“ vybavila se mi vzpomínka na jeden z našich rozhovorů.„Neboj“ uklidnil mě Edward a já přece jen nastoupila do auta. „Kam pojedeme?“ zeptala jsem se, když i on nasedl „No…v kině v Port Angeles je tento víkend festival starých filmů, ale jestli je nemáš ráda, můžeme jít třeba do kavárny“ „Ne, já mám ráda staré filmy“ „Fajn, výborně“ usmál se a sledoval cestu. Já jsem zase sledovala Edwarda.

Cestou do Port Angeles jsme neprohodili ani slůvko. Mlčky jsme sledovali ubíhající krajinu nebo se střídavě pozorovali, v domnění, že si toho ten druhý nevšimnul. „Ehm…takže ty jsi z Los Angeles? Města andělů?“ odkašlal si kousek před městem Edward „Město andělů? No já tam žádného nepotkala“ odpověděla jsem s notnou dávnou ironie v hlase a hned mě to zamrzelo. Nechtěla jsem být zlá. „Ale jinak máš pravdu, jsem z L. A. a ty? Jessica říkala, že jste se přistěhovali před pár lety“ snažila jsem se pokračovat v hovoru. To ticho, které se mezi námi rozprostíralo před tím, bylo ještě hrozivější než jeho všetečné otázky. „Já jsem z Chicaga ovšem jako jediný z rodiny. Jak asi víš, Cullenovi nás všechny adoptovali“ „Jessica říkala i tohle“ přiznala jsem a pokračovala „Co tvoji vlastní rodiče?“ „Zemřeli“ odpověděl Edward a já zalitovala, že jsem se zeptala. „Promiň“ omluvila jsem se mu, tohle jej muselo bolet „Kdybys jen věděl, že mě taky a proto vím, jaké to je. Zdá se, že máme něco společného“honilo se mi hlavou „To nic, už je to dávno“ řekl Edward s mírným úsměvem „Proč jste se přestěhovali zrovna do Forks?“změnila jsem téma „Carlisle…můj nevlastní otec přijal místo ve zdejší nemocnici“ „Aha…“ „A proč vy? Z L. A do Forks, to je velká změna“ „No právě, o to šlo. Přestěhovali jsme se kvůli klidu, naši už měli L. A. dost. Znáš to, stres, neustálý ruch a hluk, dopravní zácpy…“ „Tak to jste si Forks vybrali dobře“ „Jo, no už jsem si všimla, že je tu dost mrtvo“ „Mrtvo…“ uchechtnul se Edward téměř neslyšně a zaparkoval. „Už jsme tu?“ „Ano, kino je za rohem“ odpověděl mi a vystoupil. Překvapil mě svojí galantností, když obešel auto a otevřel mi dveře. Tohle snad žádný dnešní kluk nedělá. Musela jsem se ironicky pousmát.

Na budově kina byl vyvěšen plakát s programem. „Na co půjdeme?“ zeptal se Edward, když pohledem přejel nabídku filmů. „Co Upír  Nosferatu?“ napadlo mě, protože mám ráda strašidelné filmy. „Tak upírský horor…a nebudeš se bát?“ „Jo, budu, ale já se ráda bojím, teda alespoň co se filmů týče“ „Dobře, no proč ne“ souhlasil s mým výběrem Edward. Film měl začínat už na pár minut, tak nám Edward koupil lístky a zamířili jsme do sálu, který byl poloprázdný a zahalený tmou. Jelikož to nebylo multikino, neměli osvětlené schodiště, což byl průšvih, neboť jsme měli místa v řadě úplně nahoře, protože je to tam nejlepší. „Super“ zabrblala jsem, když jsem zavrávorala hned na prvním schodě a díky mojí smůle a nešikovnosti jsem se loučila s horními sedadly. Ovšem Edward, byl zjevně jiného názoru. Vzal mě za ruku a vedl mě nahoru, zatím co mě pokaždé upozornil na další a další schod.

Když jsme se konečně usadili, měla jsem pocit, jako bych zdolala Mount Everest a to nejen tím stoupáním. Od Edwardova sevření jsem měla úplně ledovou ruku, jako bych se držela kusu ledu. Edwardovy ruce byly opravdu velice chladné, až mě to děsilo. Když se mě dotknul poprvé, měla jsem ruce chladné i já od vody a když mi podal ruku při našem novém seznámení, byla jsem tak nervózní, že mi to ani nedošlo. „Možná má jen špatný termoregulační systém“ napadlo mě vysvětlení, protože jiné opravdu nebylo. Venku byl přece začátek podzimu… Moje úvahy přerušil až začínající film a přesně jak jsem předpokládala, bála jsem se od první minuty. Já se krčila v sedadle, Edward se usmíval, bože my jsme byli dvojka a přesto jsem se cítila krásně.

„Nezajdeme ještě někam?“ navrhnul Edward po skončení filmu „Když mi slíbíš, že tam nebude žádný upír…“ „Věříš na upíry?“ překvapila jsem jej „Ne, nevěřím v jejich existenci. Jsem realistka. Jak by mohli přežívat v této společnosti, aniž by je někdo odhalil? Ty si snad myslíš, že existují?“ „Možná máš pravdu…ale kdyby existovali…bála by ses jich?“ pokračoval Edward v upířím tématu „Bála? Asi ano, kdo by se nebál monster, které zabíjí lidi? Nenávidím všechno a všechny co zabíjí. Nenávidím!“ vydechla jsem do houstnoucího ticha, které se mezi námi rozprostřelo. Už jsem nemyslela na upíry, myslela jsem na ty vrahy, co mi zabili rodiče a vzali mi život. Jako by moji duši zabili s nimi, ale tělo žilo dál. Výraz v Edwardově tváři byl nečitelný, snad byl zamyšlený. „Škoda“ zamumlal tak tiše, že jsem jej sotva zaslechla „Projdeme se?“ navrhla jsem „Jistě“ souhlasil Edward, jehož tvář stále postrádala jakýkoliv výraz. Už jsem to nevydržela. Proč ta jeho změna? To se ho dotkl hovor o upírech? Taková blbost? „Nechceš mi říct, co se děje?“ „Nic se neděje, jen jsem z tebe zmatený“ „Ze mě? Proč jako?“ řekla jsem trochu útočně „ Působíš tak…“ „Jak? Jako městská slepice? Hm? Tak přece…“ měla jsem pocit, jako by tohle byla Edwardova pomsta. Bylo mi s ním, nevím proč, krásně. Během filmu jsme si povídali, a když jsem se nelekala, jsme se i smáli na dnešní dobu nedokonalým filmovým trikům a teď? Teď je to fuč, zkazil to. Tohle chtěl? Abych se zase začala chovat jako holka ulice?

Otočila jsem se a zamířila k nejbližší autobusové zastávce. Neměla jsem v plánu s ním absolvovat cestu domů. „Bells…sakra, odpusť…chtěl jsem říct Izzie. Já si o tobě nemyslím nic zlého. Myslím, že se snažíš si k sobě nikoho nepouštět, aby ti nemohl ublížit.“ vysvětloval mi Edward, který mě lehce dohonil „Chceš si hrát na cvokaře?“ vyjela jsem na něj „Ne, chci tě pochopit. Přál bych si vědět, na co myslíš…“ řekl Edward se smutným pohledem. „Víš co? Máš pravdu, nechci si k sobě nikoho pustit, takže ani tebe. Měl by ses ode mě držet dál. Já nejsem jako holky co znáš, nejsem hodná a milá. Moje duše je černá, stejně jako moje myšlenky. Radši se nebudeme přátelit“ vychrlila jsem ze sebe tu spoustu slov a pokračovala na zastávku. Edward se na chvíli zastavil a sledoval, jak odcházím, ovšem než jsem došla k zastávce, stál u mě. „Každý má svoji temnou stránku. Já taky…souhlasím s tebou, že bychom se neměli přátelit. Věř mi i já mám svoje důvody, ale…nemůžu. Nemůžu tě nechat být. Něco mě k tobě táhne a možná je to právě tím, že jsi jiná…jsi jako padlý anděl, kterému vzali křídla a přesto jsi tak krásná a smutná. Téměř tě neznám a mrzí mě to. Rád bych tě poznal, rád bych byl ve tvé společnosti, ovšem nemůžu tě do ničeho nutit“ „To bych ti ani nedoporučovala“ sykla jsem a Edward se pousmál „Chtěla ses projít, platí to?“ „Edwarde, poslouchal si, co jsem ti řekla? Měl by ses ode mě držet dál, ty i tvoje rodina“ „A já ti řekl, že nemůžu a ani nechci, je mi s tebou dobře“ smutně se pousmál a shrnul mi vlasy z tváře. Díval se mi hluboko do očí, jako by si v nich četl. Jako by mohl vidět do mojí duše. Připadala jsem si jako omámená, všechna ty bouře vzteku ve mně utichaly. Utápěla jsem se v Edwardových očích a poprvé mě napadlo, že bych si přála jej políbit. Jak jen to dělal? Vzbuzoval ve mně tolik pocitů známých i neznámých. Zlobila jsem se na něj, nenáviděla jej za tu dokonalost, a přesto jsem chtěla být s ním, protože mi s ním jsem se cítila sama sebou. Alespoň pár chvil, co jsem s ním dnes strávila, jsem se cítila šťastná. Všechny problémy a stesky v jeho blízkosti odcházely a já se cítila jako v pohádce až na některé momenty, které mi dávali připomenout, kdo vlastně jsem, odkud pocházím a jaký tu mám úkol.

Edwardovy rty se přiblížily k těm mým. Cítila jsem na nich jeho dech a vnímala jeho sladkou vůni. Tak moc jsem si přála tenhle polibek, a když už jsem začínala věřit, že se jej dočkám…když už byly naše rty vzdáleny pouhý milimetr a jasně jsem cítila Edwardův sálající chlad, odtáhl se. „Měli bychom se vrátit domů“ zašeptal, vzal mě za ruku a vedl mě k autu. Byla jsem jako omámená a zároveň smutná. Možná bylo dobře, že mě nepolíbil. Bylo by pro mě těžší ho zradit.

Cesta domů se nesla ještě tíživějším tichu, než cesta do Port Angeles.  Tak moc jsem si přála Edwardovi říct, proč se tak chovám, ale nemohla jsem. Několikrát jsem se nadechla k omluvě, ale z mých rtů nevyšla ani hláska. Nešlo to. „Díky za dnešek“ řekl mi Edward, když zaparkoval před domem. „Omlouvám se, už zase se musím omluvit“ vykoktala jsem ze sebe zklamaně ze svého chování „Nemáš za co“ zašeptal Edward a pohladil mě svými ledovými prsty po mé horkostí zalité tváři. „Vím, že máš důvod a až budeš chtít, řekneš mi ho“ „Snad. Uvidíme se s pondělí ve škole?“ „Jistě. Budu se těšit Izzie“ „Dobře“ zamumlala jsem a vystoupila z auta.

Minutu po minutě, hodinu po hodině, zbytek soboty a celou neděli jsem na něj musela myslet. Edward Cullen, nic víc, nic míň, nikdo jiný. Totálně mi zamotal hlavu. Tu blízkost a náklonnost, to jsem necítila ani k Jacobovi, ten pro mě byl spíš jako bratr, ale Edward…tohle bylo jiné, neznámé. Stačilo si vybavit jeho tvář a moje srdce se rozbušilo rychleji a vehnalo tak krev do líček, které zrudly. Co se to semnou jen dělo? Co to bylo za cit, který ve mně rostl, jako křehká květina? Čas se nelítostně vlekl, ale nakonec jsem se dočkala a nadešlo pondělní ráno.

Vstala jsem dřív než jindy, pečlivě vybrala oblečení a vydala se do školy. Když jsem přijela na parkoviště, všimla jsem si, že jeho auto už tam stojí, ale Edward nikde. „Alespoň, že je ve škole“ napadlo mě. „Čau Izz“ vítaly se semnou Jessica a Angela, ale já myslí bloumala někde jinde. Připojila jsem se ke zbytku party a vydala se do budovy. Kráčela jsem chodbou a téměř nevnímala šveholení Jess o jejím rande s Mikem, nezajímalo mě to. Pohledem jsem pátrala po Edwardovi. „Ahoj Izzie“ zaslechla jsem za sebou ten nejkrásnější hlas…hlas, který jsem si celý víkend přála slyšet. Otočila jsem se a pohlédla do očí člověku, který mě den po dni přiváděl o rozum.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 4. Věříš na upíry?: