Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 3. Já a moje druhé já

14.08.2009 (20:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2091×

3. Já a mé druhé já

  „Tak co Cullenovi, Izz?“ ptal se mě hned mezi dveřmi Joe „Co jako?“ sykla jsem zlostně „No co asi, viděla si je? Bavila ses s nimi?“ vyzvídal „JO!“ zakřičela jsem na celý dům a vyběhla k sobě do pokoje. Zuřila jsem, ovšem tím svým, na první pohled neopodstatněným, hněvem jsem maskovala jinou emoci. Smutek. Už je to skoro pět let, co naši zemřeli, pět let, co navždy z tohoto světa zmizely osoby, které mě opravdu milovaly. Ne na oko, jako moji náhradní rodiče z FBI, ne když sem jim byla k něčemu dobrá, jako Jacob, ale doopravdy a skutečně, bez podmínek a výhrad z celého srdce. Po dlouhé době mě zase přepadl pocit osamění a nepochopení. V L. A. nebyl čas se zabývat, jak by řekl Jacob, hloupostmi. Tam strávíte celý den  zajišťováním něčeho k snědku nebo jinými pochůzkami pro gang, ale tady…tady kde není co dělat a není tu nikdo, kdo by vás rozptýlil, vyvedl z temnoty, přemýšlíte o ledasčem. To toho chci opravdu tak moc? Vždyť nechci nic jiného než lásku! I zvířata v přírodě milují svá mláďata a tvoří rodiny, proč někdo nemůže milovat mě? Kéž by alespoň Jacobovy city byly opravdové, co bych za to teď dala, kdybych se zase mohla stulit do jeho hřejivé náruče. Místo toho, jsem ve městě, kde nechci být a jehož nevlídný chlad se mi zabodává do srdce. Ve městě, kde žije anděl, ale není takový, jako v pohádkách a legendách. Tento anděl akorát přivolává bolest a zlé vzpomínky. Co jsem mu udělala? Proč ve mně tohle všechno vzkřísil? Vždyť jsem mu nic neudělala. Ano, možná jsem zlá, vztekám se a kleju, ale jsem tohle doopravdy já? Ne, já sama vím, že ne. Musím být silná, odolná, prostě taková, jak na venek působím, aby mi nikdo nemohl ublížit. Moje povaha je jako můj štít a on jej přesto zdolal.

    Několik dlouhých a tíživých hodin jsem seděla v posteli a v náručí svírala polštář. Venku se začalo stmívat a listí stromů šumělo ve větru. Moje myšlenky se ubíraly tím samým směrem - Edward Cullen to byl jejich cíl. Čím déle jsem uvažovala o svém chování vůči Edwardovi, tím víc mi bylo, jasné, že se mu musím následujícího dne omluvit. Jednala jsem příliš impulzivně. Edward o mně nic neví, nemohl tušit, jak citlivého místa se dotknul. Vlastně nikdo tady o mě nic neví, nebýt v situaci, v jaké právě jsem, mohla bych začít úplně od začátku, a kdo ví, třeba bych se zbavila masky, svého brnění, které mi chrání už tak dost pochroumanou duši.„Izz, nesu ti budík“ vstoupila do pokoje Meg „Díky“ vzala jsem si ho od ní a položila na noční stolek. Meg se mě na nic nevyptávala a otočila se k odchodu „Meg? Co semnou bude, až tohle skončí?“ zastavila jsem ji svojí otázkou „Budeš volná“ odpověděla mi „A budu tu moct zůstat?“ „Proč by ne, za chvíli budeš plnoletá, takže budeš moct žít, kde budeš chtít“ usmála se na mě a odešla. Ještě dlouho jsem přemýšlela o své minulosti, bez které nemůžu začít budoucnost a jaký byl výsledek? Rozhodnutí začít od začátku a to hned zítra!

    Následujícího rána mě probudilo řinčení budíku. Vstala jsem plna odhodlání, že dnes bude všechno jinak, tedy hlavně já budu jiná. Nechám všech jízlivých poznámek a budu se snažit zapadnout. Natáhla jsem na sebe pár nových hadříků a cestou na snídani se zastavila v koupelně. Meg a Joe pro mě měli překvapení „Měla ses to dozvědět už včera, ale nevystrčila jsi nos z pokoje“ ujal se slova jako první Joe „Co jste mi chtěli říct? Že jste se zmýlili a je konec s touto habaďůrou? Že jdu přece jen do basy?“ „Ale ne Izz“ usmála se Meg a podala mi klíče od auta „Cože? To jste vážně tak naivní?“ nechápala jsem, jak mi můžou dát auto a taky mi nebylo jasné, kde na to FBI bere prachy. „Tomu se říká důvěra a věř mi, můj nápad to nebyl a teď už bys měla jít“ zamračil se Joe a vystrkal mě ven z kuchyně. Před domem na mě čekal postarší modrý Chevrolet „Všichni tu mají auto, jestli jsme chtěli, abys opravdu zapadla, bylo to nevyhnutelné“ vysvětlila mi Meg, která mě doprovodila, ale na prahu dveří se otočila a zmizela v domě. „Paráda ani se mě nezeptali, jestli mám řidičák“ řezala jsem se smíchy v duchu, protože jsem jej samozřejmě neměla a jak bych taky mohla? Což samozřejmě neznamená, že neumím řídit, to ne. Jacob mě to naučil, a když byli kluci nalití, tak jsem je odvážela z hospody. Celá nadšená jsem nasedla do auta a strčila klíčky do zapalovaní. Měla jsem pocit, jako by to auto bylo opravdu moje. Jemně jsem prsty přejela po volantu a pak jsem se rozjela do školy. Vždycky jsem měla menší problém s parkováním, tak jsem auto nechala stát na konci parkoviště, kde nikdo nechtěl parkovat. Díky tomu jsem měla větší prostor na otáčení.

   Jen co jsem vystoupila, jsem začala pohledem pátrat po Edwardovi, ale nikde jsem jej neviděla. Spatřila jsem pouze jeho sourozence, kteří na po mě házeli nevraživé pohledy. „Copak jsem jim něco udělala?“ nechápala jsem v duchu a spěšně zamířila do budovy školy, ale Edwarda jsem nenašla ani tam. To samé se dělo celý týden. Den za dnem jsem pohledem hledala Edwarda, ale marně až konečně v pátek moje oči našly svůj cíl, který tak dlouho toužily spatřit. Bylo to až dopoledne při obědové pauze. Seděla jsem s Jessicou a její partou, vlastně už jsem do té party taky patřila či spíše se o to snažila. Jess zrovna líčila svoje problémy s matkou, když Edward vstoupil do dveří jídelny, samozřejmě v doprovodu sourozenců. Naše pohledy se na vteřinku střetly, ale Edward jako první uhnul a dál se vesele bavil s tou malou Alice. Nevím, proč, ale cítila jsem určité zklamání. Den po dni jsem se těšila, až jej znova uvidím a budu se mu moci omluvit. Těšila jsem se na jeho melodický hlas, kterým mě odzbrojil už tehdy večer, a když tu konečně byl, nestála jsem mu ani za pohled. Společně s rodinou prošel kolem mě ani se nenamáhal mi říct ahoj. Svým způsobem jsem se mu nedivila, ale přesto mi to přišlo líto. Přemýšlela jsem, jestli se mu mám jít omluvit, nebo to nechat být, až jsem se nakonec odhodlala. Uznávám, asi jsem si nevybrala vhodnou příležitost, lepší by bylo, kdyby byl sám, ale kdo ví, kdy by to bylo. Svoji chybu jsem poznala, jen co jsem se přiblížila ke stolu, kde seděl Edward s rodinou „Co chceš?“ vyštěkla na mě bloncka Rosalie „Tobě nic!“ instinktivně jsem ji zpražila, stejně, jako bych znovu byla v té špatné části L. A. mezi šlapkama. „Do háje, do háje. To jsem neměla“ panikařila jsem v duchu a stála jako opařená. Mé druhé, zlé já zase vykouklo na světlo světa. Všechny ty omluvy, které jsem si pro Edwarda nachystala v předchozích dnech, se rozutekly do nicotného prázdna a já netušila, co říct. Podívala jsem se mu do očí a vykoktala ze sebe „Jen…chtěla jsem…promiň mi…“ Celá rudá hanbou a zlostí na sebe samou jsem se otočila na podpatku a svižným krokem opustila jídelnu. Chtěla jsem zmizet, chtěla jsem uniknout všem zvědavým pohledům, hlavně pohledům Cullenových a Edwardovu nejvíce. „Do prčic, já jsem taková koza, takhle to zvorat! Neměla jsem za ním vůbec chodit. Jako by nestačilo, že jsem tu ta nová, teď budu ještě ta blbá a trapná. Sakra, sakra, sakra“ nadávala jsem si v duchu, dokonce mě napadlo se sebrat a pro dnešek školu zabalit, ale místo toho jsem zapadla na holčičí záchody, abych si opláchla tváře ledovou vodou. Musela jsem z nich smít tu zahanbenou červeň. „Bože Izz, ty jsi ale…“ posteskla jsem si a polkla poslední slovo.

   Vyšla jsem na chodbu a chtěla jít na hodinu, když jsem spatřila jeho, Edwarda. Stál naproti WC a ledabyle se opíral o zeď „Ne, ne, ne. Chci být neviditelná, chci být neviditelná“ mumlala jsem si v duchu a cítila, že už mi zase rudnou tváře. Poplašeně jsem nabrala směr učebna a snažila se Edwarda ignorovat. „Počkej Izzie“ zavolal na mě „Co chceš?“ otočila jsem se na něj a zase jsem měla ten svůj nenávistný tón. „Do háje“ zašeptala jsem a skryla si tvář do dlaní, které jsem měla od vody ledové. Edward mezi tím došel až ke mně, vzal mě za ruce a sundal mi je z tváře. Chtě nechtě jsem na něj musela pohlédnout. Jeho oči byly jasnější než dřív a jeho rudé rty se na mě usmívaly „Ne, ne na tebe, to se směje tobě ty huso“ problesklo mi hlavou a reflexivně jsem natočila tvář tak, abych se na něj nemusela dívat. „Izzie“ vzal mě jemně za bradu a donutil mě pohlédnout mu do tváře „To mě chce utrápit pohledem na svoji dokonalou, bělostnou tvář?“ honily se mi hlavou myšlenky, ale ústa jsem měla zkamenělá „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě „Asi si myslíš, že jsem pošahanej cvok“ zašeptala jsem „Ne, myslím, že ti někdo v minulosti hodně ublížil“ i on šeptal. Kolem nás se začali rojit ostatní studenti, kteří mířili na své hodiny a tak mě Edward pustil „Taky bych měl jít“ pousmál se a odešel. Zůstala jsem stát uprostřed chodby. Někteří spolužáci do mě strkali taškami, ale já se stejně nebyla schopna hnout. Nebyla jsem schopna mluvit, dýchat, myslet. „Izzie, pojď, nebo přijdeme pozdě“ zatahala mě za ruku Angela a já jsem konečně začala vykazovat známky života. Celý zbytek vyučování jsem musela myslet jen na něj. Jak se mi z něj klepou kolena a ruce se nezadržitelně chvějí, dech ustává a srdce pulzuje jako o závod. Dostával se mi pod kůži….

   Po poslední hodině jsem vyběhla ze školy na parkoviště. Už toho na mě za celý den bylo opravdu hodně a netoužila jsem po ničem jiném, než zalézt pod peřinu a dělat, že jsem neviditelná. Jo, je to praštěný, ale i toto jsem se naučila v děcáku. Pod peřinou, byl můj svět snů a fantazií, tam na mě nikdo nemohl. Žádné z dětí, žádná z vychovatelek. Pod peřinou jsem byla neviditelná, nebo jsem si to spíš přála a ještě někdy přeju, třeba dnes, jako bych pořád byla ta malá holka. „Uvidíme se v pondělí Izzie“ volaly za mnou Angela a Jessica a já jim mávla na rozloučenou a vydala se k autu. „Co…co ty…“ vykoktala jsem ze sebe, když jsem spatřila anděla, chci říct Edwarda u svého Chevroletu „Napadlo mě…co děláš zítra?“ zeptal se mě se zvláštním, přímo dokonalým, pokřiveným úsměvem. „Já?“ „Jasně že ty Izzie“ „No…nic…řekla bych“ kuňkala jsem jako malá holka „Fajn, kolem třetí se pro tebe stavím“ usmál se a odešel. Zase mě nechal vyklepanou a šokovanou nehnutě stát na místě. Otočila jsem se za ním a chtěla se ho zeptat, co to má znamenat, ale můj hlas mě zradil. Zrak však ne. Viděla jsem, jak jeho sourozenci propalují pohledem nejen mě, ale i Edwarda a já stále netušila proč a popravdě, v ten moment mi to bylo v celku jedno. Snažila jsem se přemoci chvění a nastoupit do auta. Po jisté chvíli se mi to podařilo a já se konečně vydala domů…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 3. Já a moje druhé já: