Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 3

02.08.2011 (12:45) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2086×

Šéf vyletěl ze zasedací místnosti rychleji než veverka nadopovaná kofeinem a jako obvykle za sebou ani nezavřel dveře. Nikdo kromě Isabelly už se nad tím nepozastavoval. Z porad obvykle odcházel ve spěchu a Jima i Samira už dávno omrzelo častovat ho za zády – pro pobavení ostatních i své vlastní – poznámkami typu, že už se nemůže dočkat Bručounova chrápání, třebaže mají v týmu nováčka, který tento způsob odreagování nezná.

„Dneska žádná zábava na šéfíkův účet?“ zeptal se pobaveně Jake a vzpomínal na mnoho jejich hlášek, z nichž některé by jen těžko mohl veřejně interpretovat.

„Změna je život, ale hádám, že ty o tom víš svoje,“ odpověděl Jim, pokrčil rameny a blýskl svýma modrýma očima po Isabelle. Její nechápavý výraz by stál za vyfocení. Jistě by získal čestné místo na nástěnce vtípků v Jimově kanceláři. Ihned ho však vystřídal výraz anděla pomsty, který v Isabellině podání jasně signalizoval, že by brzy mohl také někdo přijít k úrazu. Za ten by se nemusel stydět ani šéf, když v záchvatu vzteku nemá daleko ke srovnání celého komplexu budov se zemí.

„Tys jim o nás něco řekl?“ otočila se na Jakea a snažila se zachovat klid, aby mu neublížila. Sice je její přítel z minulého života a ráda ho vidí, ale ani tyto skutečnosti by ho nezachránily, kdyby se rozhodla udělat z něho pět malých do party. Všichni věděli, že může být hůř.

Jim se Samirem přispěchali Jakeovi na pomoc, protože zastávali názor, že v množství je síla, i když stojíte proti jinému živočišnému druhu, zatímco Dawey se takticky stáhl do nejvzdálenějšího rohu místnosti.

„No, nejspíš mi něco málo uklouzlo, když jsme se bavili, jako se chlapi normálně baví. A jak oba víme, tomu vy ženy prostě nemůžete rozumět,“ odpověděl s úsměvem. Ať se Isabella tvářila jakkoli, on ji přece zná, a tak z ní nemusí mít strach. Přece pozná nebezpečí a s tím ona nemá ani vzdáleně nic společného.

„Určitě víš, co to něco málo bylo, viď?“ snažila se z něho dostat informace, které ji zajímaly z mnoha důvodů. Touha po vědění u ní jako na povel zvítězila, takže Jakeovi přestalo hrozit nebezpečí poškození vnějšího pláště vlivem neopatrného zacházení, ale Jim i Samir byli přesto stále připraveni v případě potřeby zasáhnout. Za těch pár měsíců spolupráce si ho vcelku oblíbili, a i když jim osobně by připadalo hanebné, kdyby je někdo bránil před Isabellou, jeho neznají natolik, aby měli jistotu, že by to zvládl sám.

„Jediné, co s naprostou jistotou vím, je, že až do dnešního večera nevěděli, že jsi to byla ty.“

Z nastalé situace bylo evidentní, že za rozebírání vztahu mezi Isabellou a Jakem takto veřejně si to někdo pěkně odskáče. To si aspoň mysleli oba Jakeovi „ochránci“. Ale nakonec se Isabella jen shovívavě usmála a nadále to již neřešila. Atmosféra tím nabyla znatelného uvolnění.

Dawey se pohodlně usadil na židli ke stolu, stále v bezpečné vzdálenosti od možného ohniska nebezpečí, a z tašky, kterou nosí všude s sebou, vytáhl termosku s kávou a jakousi objemnou složku. Do hrnku si nalil trochu černého, kouřícího nápoje a začal procházet papíry ve složce. Aroma kvalitní černé, mlékem neznehodnocené kávy zakrátko naplnilo celou místnost a všichni přítomní kafaři potvrdili existenci Pavlovova reflexu.

Kanceláře Jima a Samira se nachází v budově C, kde z praktických důvodů sousedí jak spolu, tak jednou stěnou i s malou kuchyňkou. Isabella by vsadila své nejpohodlnější boty na to, že, ještě než zaplují do svých kanceláří, si uvaří pořádnou dávku své oblíbené drogy.

Za neustálého špičkování opustili zasedací místnost a jejich hlasy postupně slábly, až zbylo jen tíživé ticho, jež podivně dutým a prázdným způsobem zahalovalo všechny spoře osvícené chodby.

Isabella ještě hodnou chvíli pohledem provázela Jima a Samira, kteří jí dávno zmizeli z dohledu, a přemýšlela nad jejich vztahem, dokud ji nevyrušil Jake.

„Půjdeme do mé kaceláře?“ zeptal se a nepočítal s odmítnutím, protože věděl, že ona žádnou nemá. Jeho pracovnu lze sotva nazvat kanceláří, přesto o ní mluví vždy s láskou, protože jen tam má k dispozici nejnovější verze jeho oblíbených hraček.

Rozloučili se s Daweym, který byl natolik ponořen do své práce, že jim pozdrav ani neopětoval, a vyrazili do suterénu budovy B, kde se nachází laboratoře.

Ztichlými chodbami se rozléhaly jen svižné Jakeovy kroky. Ovšem ne na dlouho.

„Hele a vážně jsi toho chlapa v klubu zmlátila do bezvědomí? Tak mi to totiž řekl Jim,“ rozmluvil se Jake, aby nešli celou cestu mlčky a svůj pohled stočil k ní. Jak si Isabella uvědomovala, nikdy neměl rád, když bylo dlouho ticho.

„Vážně to chceš vědět?“ odpověděla mu otázkou. Ve skutečnosti to nebyla ona, ale jiný muž, který ji tím uchránil před jednou z nejhorších zkušeností, jaké žena může získat. Isabelle se to jen hodilo. V práci vědí, že dělá několik bojových umění, ale výhodou pro ni je, že téměř nikdo neví, že nemá ráda násilí. K policii se dala proto, aby zbavila svět zbytečného násilí, stejně jako její otec. Ale to nehodlala vyprávět nikomu, ani svému nejlepšímu příteli. Zvláště jemu ne.

„Asi nechci. Ještě bych se tě bál,“ odpověděl se smíchem. Tím si od Isabelly vysloužil šťouchnutí loktem do žeber.

„Takže jiné téma. Kdo je Bručoun?“ Jake se začal chechtat jako blázen, až se musel zastavit a opřít se o stěnu, aby se nesvalil na zem.

„B... B... Bručoun,“ vykoktal mezi záchvaty. „Je šéfíkova žena.“

„A proč se jí tak říká?“ vyptávala se dál Isabella a přitom se snažila ignorovat Jakeovo chování. Po chvíli to už nevydržela, a tak se sama vydala směrem, kam měli podle ní namířeno. Doufala, že to Jakea přejde a bude schopen opět normálně komunikovat. I když těžko říct, jestli je vyklepávání zpráv morseovkou na hlavu pomocí tužky normální komunikace. Naštěstí ho to už, zdá se, přešlo.

„Issinko, počkej,“ volal na ni a jeho stín se pomalu zjevoval vedle jejího. Věděl, jak spolehlivě upoutat její pozornost.

„Promiň, ale to vážně nešlo zastavit. Víš, proč se jí říká Bručoun?“ Žádná odpověď.

„Protože když Jim po promoci dostával diplom, tak na tu slávu přišel nejen Jimův dědeček, ale tehdy už ho měla vyhlídnutého společnost, takže tam byl i šéfík a jeho žena. No a Jimův děda, když ji viděl – jako tu šéfíkovu ženušku –, tak řekl, že nevěděl, že dnes jsou v kurzu Bručouni... Asi ti to vtipné nepřijde, ale to jen proto, že nevíš to hlavní. Bručoun byla přezdívka bombardéru, který byl natolik přetížený, že nemohl vzlétnout.“

„Aha.“

„Aha? Právě jsem ti řekl vtip století a ty na to odpovíš aha? Holka, ty už se vážně neumíš bavit,“ posteskl si zoufale. Obvykle byl všímavý, ale dnes neviděl, že Isabellu něco trápí.

„Jakeu, jak ses sem dostal? K téhle práci?“ vypálila na něho ještě dříve, než jí mohl slavnostně představit svou kancelář, před jejímiž dveřmi právě zastavili. Otevřel dveře a pokynul Isabelle, aby vstoupila.

„Nehodlám to před tebou tajit, ale předem upozorňuji, že se ti to nebude líbit.“

Pokud se kapitolka líbila, dejte vědět. :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 3: