Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 19

07.10.2012 (22:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1896×

„Kvůli tvému zmizení ho vyslýchala vaše společnost. Vězní ho v oblasti padesát jedna. Tam se nedostaneme ani my.“

„Vyslýchali ho? Proč jsi to řekla v minulém čase… To bylo schválně?“

„Ano, teď ho studují. Zdá se totiž, že má nějakou neobvyklou nemoc... Nebo se u něho projevilo něco jiného, co by co mu dokázalo rychle zhojit veškerá zranění a nenechalo ani jizvy...“ Isabella si velmi dobře uvědomovala, proč to říká právě takto... Jake se mění. A to právě v tu nejméně vhodnou chvíli. Na druhou stranu to znamená jediné...

„Takže tam s ním je někdo vašeho druhu,“ konstatovala po chvíli přemýšlení a vzpomínání.

„To nám dělá největší starost. Za předpokladu, že k proměně potřebuje přítomnost úplného upíra, to znamená, že vláda o nás nejen ví, ale někoho už dokonce chytila a teď ho zkoumá. Z toho vyplývá, že našli nějakou slabinu, o níž nevíme ani my. A k tomu všemu mají nyní i měniče.“ Její hlas se dutě nesl místností a vyřčená slova všechny přítomné zahalovala do závoje strachu a nejistoty.

„Sice nám do toho nic není, ale měli bychom vyřešit také problém té tajné společnosti. Evidentně si s tím případem nevědí rady. Čas se znatelně krátí a – jak už poznamenala Isabella – jistě je v tom zapletený i někdo, kdo nebude tak úplně člověk,“ pronesl do ticha Carlisle, aby odvedl pozornost. „Pokud všichni souhlasíte, rád bych se na to s vaší pomocí podíval.“

„Jistě, mrkla jsem i na tohle,“ odpověděla pohotově Tanya a začala něco hledat v počítači. „Vytáhla jsem záznamy tajných. Tedy až poté, co jsem si pohrála s jejich zabezpečením. Jedná se o všechny jejich nashromážděné informace a ještě jsem proklepla pár společností, které s tím vším nějak souvisí a dle mého názoru nejsou tak úplně čisté, a zjistila jsem, že jedna z nich dělá nábory zaměstnanců na kurzy kreativního myšlení. To by samo o sobě nebylo nijak zvláštní, pokud by se mi ovšem nepodařilo vypátrat někoho, kdo popisem velmi nápadně sedí na jednoho zmizelého upíra. Jistě se musí někde schovávat. A pokud je to skutečně on, tak podle toho, co jsem se dozvěděla od Eleazara, byl měl být schopen jakéhosi druhu hypnózy u lidí.

Dala jsem to dohromady s informacemi získanými společností a přišla jsem na to, že na posledním kurzu, který se konal před rokem, byli lidé z šesti různých měst – Los Angeles, Houston, Philadelphia, San Diego, Indianapolis a Memphis. Což jsou místa, kam dorazily i ty knihy. Pátrala jsem dál a zjistila, že lidé, jimž byly určeny, jsou zapsaní na seznamu účastníků kurzu...“

„Smím něco navrhnout?“ ozvala se nejistě Esmé. To bylo vůbec poprvé, kdy od příchodu promluvila. Odpovědí jí byly upřené pohledy všech přítomných. „Šest z nás půjde a ty lidi bude sledovat. Nejdříve jen pozorovat.. Zůstaneme ve spojení, a pokud by se začali chovat neobvykle nebo podezřele, zakročíme.“

„A jak vybereme, kdo tam půjde?“ zeptal se Emmett. Zdálo se, že on je jako jediný natěšený na nějakou akci.

„Dobrovolníci?“ zeptal se Carlisle. Alice, Jasper, Emmett, Esmé a Tanya přikývli na souhlas. „V tom případě je to vyřešené. Rosalie, Kate a Edward zůstanou, s ostatními se za soumraku sejdeme v garáži.“ S těmi slovy se odebral pryč. Všichni kromě Tanyy ho následovali.

„To bylo rychlé,“ poznamenala Isabella a nestačila se divit, jak takhle velké společenství upírů může tak dobře fungovat.

„Čím déle otálíš, tím více námitek. Carlisle už to má zmáknuté,“ odpověděla Tanya s úsměvěm. Isabella ovšem její náladu nesdílela. Už jen samotná představa, že zůstane se třemi z nich – právě s těmi, kteří ji nemají rádi – sama v upíří vile, ji zneklidňovala.

„Iss, to bude dobré. Se soumrakem by měla dorazit naše sestra se svým druhem, takže Kate s Rose nebudou mít čas, a Edward si jistě najde nějakou zábavu, aby je nerušil. Takže se může stát, že budeš mít dům sama pro sebe,“ snažila se ji povzbudit, ale zdálo se, že to nepomáhá. „Navíc, kdyby Alice viděla něco, co by se jí nelíbilo, jistě by nedovolila, aby se rodina rozdělila právě takhle. Myslím, že se nemáš čeho bát. Jen si budeš muset asi týden sama vařit.“ S těmi slovy zadala do počítače poslední příkazy, vypnula monitor a vstala.

Isabella ji tiše následovala a cestou si prohlížela auta, na něž dopadalo bílé světlo zářivek. Kanárkově žluté porsche, červené BMW, stříbrné volvo, černý mercedes, jeep a nějaký nízký sporťáček pod plachtou.

„Čí jsou ta auta?“ zeptala se Isabella a mohla na nich oči nechat. Všechno to byly velmi luxusní kousky.

„Porsche má Alice, kabriolet je Rose, volvo Edwarda, mercedesem jezdí Carlisle a jeep patří Emmettovi.“

„A co to vzadu?“

„Ach, skoro bych zapomněla,“ usmála se. „Aston Martin Vanquish. Auto Jamese Bonda. Jak jinak než Edwardova libůstka. I mě by přizabil, kdybych se ho jen dotkla, takže od něj raději ruce pryč.“ Smrtelná výhrůžka v jejím hlase sice nezazněla, ale Isabella se přesto otřásla. Zrovna s tímhle upírem nechtěla mít společného pokud možno vůbec nic.

Sama sobě slíbila, že i když je na něho pěkný pohled a dívat by se vydržela opravdu hodně dlouho, nebude se mu ve vlastním zájmu plést do cesty.

„A kdo se o ně stará?“ zeptala se a přemýšlela, jestli vůbec pouští nějaké lidi do svého domu.

„Rose ráda pitvá auta,“ odpověděla Tanya, stále s tím stejným úsměvem.

„A nejen auta,“ ozval se ledový hlas ze stínu u schodiště, kam právě mířily, přičemž na Isabellu jako ledová sprcha zapůsobil její všeříkající pohled. Žhnoucí oči ve tmě a lehce zlatavá záře, která vycházela z jejích vlasů, na něž dopadalo trochu světla ze schodiště, jí vyhnaly z hlavy představu Rosalie v montérkách, umazanou od oleje a s vlasy schovanými pod čepicí.

„Takhle se chováme k návštěvám, sestřičko?“ pokárala ji Tanya mírně a starostlivě pohlédla na Isabellu. Ta potřásla hlavou a snažila se ignorovat jediné tlukoucí srdce v domě, jež se právě snažilo vyskočit ven z těla.

„To ona za všechno může,“ pokračovala stejně ledovým hlasem a Isabella nemusela ani přemýšlet, koho tím myslí. „Kdyby nepřišla, nic z toho by se nestalo.“

„Tak to není a ty to víš. Za to, že vláda chytila někoho od nás, ona asi těžko může. Kdo ví, jak dlouho už ho tam drží...“ Snaha o urovnání situace sice byla, a to skutečně znatelná, ale nijak to nepomohlo. Rose jen rozhořčeně zavrčela a zmizela kdesi v útrobách domu.

„Opravdu to musí být?“ zeptal se Jake otráveně, když pro něho přišli, aby se přestěhoval.

„Nařízení shora,“ odpověděl stroze strážný a víc se s ním nebavil. Jake se zvedl z postele, vzal si s sebou deku na zahřátí, protože jím chvílemi třásla zimnice, pokud mu zrovna nebylo vedro, a následoval uniformovaného muže se zbraní, kterou ještě neviděl.

Věděl, že se nachází v oblasti padesát jedna a do včerejška to pro něho nebyl zrovna příjemný pobyt. Ovšem když se ukázalo, že má nejspíš nějakou nemoc – nebo genetickou deformaci? –, která mu léčí povrchová zranění, přestali ho vyslýchat a začali s výzkumem. Ne, že by se mu nelíbilo, že už po něm nechtějí informace, ale ta vyšetření taky nebyla nejpříjemnější... Ještě nyní cítil tu obrovskou jehlu na odběr kostní dřeně, jak narazila na kost. A to si do té doby myslel, že zažil skutečné mučení...

Dovedli ho do prosklené, vzduchotěsné místnosti, kde byly dvě postele, u stolku dvě židle – opět plastové – a jeho nový spolubydlící.

„Matte,“ pozdravil ho Jake nejistě a poprvé od svého příchodu sem si ho mohl prohlédnout zblízka.

„Zdravím,“ oplatil mu Matt pohodovým úsměvem. „Přidáš se?“ zeptal se a ukázal na šachovnici s figurkami na stole.

„Šachy?“

„Ještě jsi je neviděl?“ Mattův sarkasmus mezi těmito zdmi zněl skutečně zvláštně.

„Už jsi tu dlouho, co?“ zeptal se Jake a na tváři se mu usadil soustrastný výraz.

„Pár let tomu bude. Stejně ven nemůžu.“

„Aha...“

„I kdyby mě pustili, tak jak bych vysvětlil tohle?“ vrátil mu a v tu samou chvíli ho cosi bílého švihlo do nohy.

„To je nechutné!“

„Dá se zvyknout... Posadíš se nebo tady hodláš stát příštích pár let? Jestli jo, tak na to si rád počkám...“

„Co máš ještě?“ zeptal se Jake nedůvěřivě a opatrně si sedl na kraj postele, co nejdál od Matta a jeho... ehm... ocásku.

„Myslíš kromě ocasu, fialových vlasů a žlutých očí? Snad jen mozek fungující jako počítač – stačí mu jednou něco ukázat a už to nezapomene... K tomu vylepšené matematické a logické schopnosti...“

„A jak jsi k tomu přišel?“

„Pokusy s genetikou. Mimo jiné bych měl být také imunní vůči většině virů a bakterií i bez toho, abych si musel tvořit protilátky, protože v sobě mám nějakou superbakterii, která ničí všechno cizí. Je to náhražka za imunitní systém, který mi potlačili... Celkem vzato nic, o co by normální člověk stál. Ale bránit se jim stejně nemůžeš... Co ty?“

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 19: