Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 19. kapitola

10.08.2011 (18:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1316×

19. kapitola – Zakletí v čase

„Musíme rychle vypadnout!“ křičela jsem na něho, ale bylo vidět, že ho už dostali.

„Emmette! Emmette!“ křičela jsem.

„Alice, běž! Rychle než tě chytí!“ křičel smutně.

„Miluju tě!“ řekla jsem a potom zmizela.

O 10 dní dříve

„To se ti skutečně povedlo,“ řekla jsem mu a sedla si do trávy.

„Promiň, ale neovládám to tak, jako to tvoje budoucí já,“ řekl a dál stál.

„To „moje“ budoucí já jsi ty, takže laskavě přestaň. A nevěřím ti, že svoji schopnost neumíš ovládat. Měl jsi na to celých 220 let a já se naučila svou schopnost ovládat dokonale.“ Lehla jsem si do trávy a koukala se na slunce.

„Neměla bys tady takhle ležet, někdo tě uvidí,“ řekl mi.

„To říká ten pravej. Stojíš tu, záříš jak diskotéková koule a poučuješ mě? Jdi někam!“ řekla jsem vesele a dál se vyhřívala. Lehl si vedle mě a dělal to samé co já.

„Tohle v té své Volteře udělat nemůžeš. Nemůžeš si lehnout a cítit paprsky na svém těle, protože Volterra je pod zemí. Je tam zatuchlo, občas i smrad a žádné Slunce. Miluju Slunce. Je to ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděla.“

„Kdy ses narodila?“ zeptal se a dál se díval před sebe.

„Myslím, že před rokem 2500 před naším letopočtem,“ přiznala jsem.

„Páni, to znamená, jestli dobře umím počítat, že ti je přes 4616 let.“

„Nějak tak, ano.“

„To jsi teda stařena.“

„Ano, to jsem.“

„Jaký je tvůj příběh?“ zeptal se.

„Jak to myslíš?“

„No, každý má příběh. Příběh před tím, než byl proměněn.“

„Aha, ano, jistě. Měla jsem příběh, ale byl… velmi krátký,“ pověděla jsem.

„Rád si ho poslechnu, máme spoustu času,“ řekl a kouknul se na mě.

„Dobře.“

...

„Psal se rok 2500 před naším letopočtem. Má matka se jmenovala Greta a můj otec se jmenoval…, vlastně neměl jméno. Nikdy se o něm nezmínil. Žili jsme v Egyptě a můj otec se v den, kdy mi bylo 17, začal chovat divně. Na konci dne jsem poznala proč. Prodal mě jistému obchodníkovi a já se stala otrokem. Má matka o tom nic nevěděla a vzepřela se mu, když mě chtěl odvézt. Jenže on byl rychlejší než ona a zabil ji. Potom mi bylo úplně jedno, že jsem byla prodána, protože jsem stále měla před sebou obraz své matky, když ji zabíjel. Stala jsem se otrokem jistých bohů. Povídaly se jisté báchorky o tom, že nemůžou vyjít na slunce a že pijí lidskou krev a podobné věci. Postupem času každý, kdo vešel do chrámu, se navrátil. Brala jsem to jen jako jistou povídačku a nevěřila tomu. Jednoho dne mi ale můj zaměstnavatel řekl, že chce, abych vešla do chrámu. V tu chvíli se ve mně probudil strach. Řekla jsem si, že ale horší, než roky pracovat jako otrokyně, to ani nebude. Mýlila jsem se. Vešla jsem do místnosti a uviděla čtyři trůny a okolo spoustu dalších lidí. Věděla jsem, že to ale lidi nejsou. Bylo poznat, že jsou neobyčejní. Předstoupila jsem před ně a jedna žena se až neskutečně rychlou silou zvedla a kouknula se na mě. V tu ránu jsem cítila, že se mnou něco dělá. Jako by něco zkoumala.

„Tak co?“ zeptal se muž na trůnu přímo přede mnou.

„Je to ona,“ řekla a zase si sedla.

„Dobrá tedy. Proměňte ji!“ přikázal někomu a já uviděla, jak dva muži jdou ke mně. Vzali mě do malé místnůstky. Muž se naklonil a kousnul mě. Jenže nemohl přestat. Ten druhý muž ho ode mě odtrhl.

„Je důležitá… pro nás všechny,“ řekl a to je poslední, co jsem slyšela. Potom jsem tři dny cítila jen bolest. Oheň a nic jiného. Myslela jsem si, že mě mučí bůh za to, že jsem nepomohla matce. Myslela jsem, že to je můj trest, a já to přijala. Nenáviděla jsem se za to, že jsem se nevzepřela otci, i když jsem v té chvíli byla v šoku. Po přeměně mi poslali do místnosti hned tři lidi… ženu, muže a malou holčičku. Snažila jsem se nasytit jen mužem a ženou, ale nevydržela jsem to a zabila ji taky. Po celý rok mi do místnosti posílali několik lidí týdně a já byla na lidské krvi doslova závislá. Prosila jsem je, ať mě pustí. Prosila jsem, ať mě zabijí. Prosila jsem je, ať mi už nikoho neposílají, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Rok po mé přeměně jsem začínala mít vidiny. Krátké útržky. Začalo to tím, že jsem viděla, kdy přivedou další oběť. V tu chvíli, kdy otevřeli dveře, jsem vystartovala ven a hledala cestu ven. Jenže to bylo, jako chodit v labyrintu. Jen jedna cesta vedla ven a já ji nemohla najít. Dva týdny jsem se ukrývala v různých pokojích. Vždy jsem věděla, že jdou do toho pokoje, kde zrovna jsem, takže jsem se potom schovala někam jinam. Oni ale skoro byli o krok napřed. Až jednou jsem našla cestu ven, ale bohužel to byla past a já skončila tam, kde před rokem. Před trůny. Muž, co se před rokem ptal ženy, vstal, přišel pomalu ke mně a pohladil mě po tváři.

„Je nádherná,“ řekl a kouknul se mi do očí.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se drze.

„A ještě je divoká, to se mi líbí. Jsem Amun a ty musíš být Alice,“ řekl.

„Jak znáte moje jméno?“ zeptal se.

„Tvé jméno zná každý, drahá Alice, jsi předurčena k velkým věcem. Chci, aby ses tu cítila jako doma, a neboj, vše ti vysvětlím.“ Řekl mi úplně všechno o upírském světě. Po dvou letech, co jsem se naučila kontrolovat svou žízeň, jsem ho poprosila o jednu maličkost a on mi vyhověl. Chtěla jsem se pomstít svému otci a on mi rád vyhověl. Dokonce mi řekl, kde bydlí. Souhlasila jsem, že do týdne budu zpátky a to jsem taky splnila. Po dvou dnech, kdy jsem chtěla překvapit otce, jsem zjistila, že tam už nebydlí. Tak jsem sledovala jeho stopy a o tři dny později jsem ho uviděla, jak se s někým baví. Když mě uviděl, skoro nemohl uvěřit tomu, že před ním stojím. Svítilo slunce, ale já byla zakrytá od hlavy až k patě, takže má kůže nebyla vidět.

„Drahá Alice, jak rád tě zase vidím. Ano, vyřiď mu to!“ řekl nějakému chlápkovi a potom muž odešel. Vypadal skoro stejně jako ty, Emmette.

„Taky tě ráda vidím…, otče,“ řekla jsem mile a šla s ním do jeho přístřešku. Nabídl mi pití, ale já věděla, že v tom je nějaký jed. Proto jsem to před ním vypila a dělala, že mi je blbě. Plazila jsem se po zemi a viděla, jak můj otec vzal nějaké dřevo. To samé dřevo, kterým praštil mou matku. Rychle jsem mu vzala dřevo z rukou, praštila ho jím do břicha a odhodila ho pryč. Usmála jsem se a viděla, jak je můj otec vystrašený k smrti.

„Na tenhle den jsem čekala tak dlouho a teď je tady. Víš, tím, že tě zabiju, prokazuji lidem na tomto světě ohromnou službu,“ řekla jsem a jedním pohybem, kdy jsem mu zlomila vaz, jsem ho zabila. Potom jsem vzala jeho tělo a nechala ho hluboko v poušti. Jeho obydlí jsem zapálila a vrátila se domů. Celých 3000 let jsem se zdokonalovala. Pár set let jsem žila na lidské krvi, ale potom jsem zvážila svoji situaci a rozhodla se, že začnu pít zvířecí. Amun si mě chtěl udržet, takže mě v tom plně podporoval. Taky jsem začínala všechny brát jako svoji rodinu a začala brát chrám jako svůj domov. Ano, byl to můj domov do roku 500 našeho letopočtu, kdy Volturiovi svrhli Rumuny a my byli na řadě. Nejdřív samo sebou Volturiovi šli po jiných smečkách a všechny dostali. V roce 600 našeho letopočtu jsme ale byli na řadě my… Egypt. Amun to bral všechno na lehkou váhu, ale to jsem si jen myslela, nebo spíš měla myslet, protože jednoho dne mě poslal na misi. Řekl, ať si sbalím věci a jdu na sever. Učinila jsem tak. Potom mi ještě něco řekl.

„Neotáčej se a spěchej. Miluju tě jako vlastní dceru.“ A potom ještě pár dalších věcí o tom, jak jsem silná a že o tom nemám pochybovat. Dal mi pusu na rozloučenou a já běžela, co mi síly stačily. Řekl, že ta mise je důležitá a zaručí naše bezpečí přede všemi. Potom jsem ale pochopila, proč to udělal. Dozvěděla jsem se totiž pomocí své schopnosti, že celou mou rodinu vyvraždili Volturiovi a na mě se chystal další jejich útok a zbytek už znáš. Jasper mě před nimi zachránil a od té doby jsem jen utíkala. Nikdy jsem se nechtěla přidat k Volturiovým. To jen kvůli tobě jsem tam, kde teď jsem."

...

„Páni,“ řekl Emmett.

„Jo,“ řekla jsem.

„Víš, chtěl jsem ti něco říct,“ řekl.

„To o Clare?“

„Ne, o mé minulosti. Já… nejsem tak starý, jak si myslíš,“ pověděl a já se zvedla a opřela se o ruce.

„O čem to mluvíš?“

„Moje přeměna proběhla dřív než ta tvoje,“ řekl a já ztuhla.

18. kapitola - 20. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 19. kapitola: