Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 1. kapitola

05.05.2010 (19:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2491×

Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Ve Volteře bydlím už týden, pořád je to, ale docela, velký nezvyk. Nikoho tu zatím neznám, lidé mi zde přijdou trochu podivní. Je to hezké, ale tak trochu tajemné město. Každou chvíli se tady ztrácí spousty lidí, neustále je někdo pohřešovaný, ať už jsou to místní lidé, nebo turisti. Zatím jsem pochopila z místních novin a televize, že téměř nikoho, kdo byl kdy pohřešovaný, už nikdy nenašli.

Bydlím asi pět minut od náměstí a hradu, tam je to asi nejvíc zvláštní. Když člověk stojí pod tou věží, dopadá na něj takový divný tíživý pocit. Zajímalo by mě, jak to asi vypadá vevnitř. A kdo tam vůbec žije? Párkrát jsem viděla vejít do něj houf turistů a párkrát jsem už přemýšlela, že jej možná taky někdy navštívím.

O Volteře panují zvláštní zvěsti, existují legendy, které vypráví o tom, že zde kdysi dávno žili upíři, kteří byli navíc o to nebezpečnější, že vypadali jako obyčejní lidé. Někteří dokonce věří, že zde žijí dodnes a navíc mají na svědomí ty nezvěstné lidi. Podle mě jsou to naprosté hlouposti, já na upíry nevěřím. Ale ať si každý myslí, co chce.

Mé dny byly téměř stejné. Nepracovala jsem, zatím jsem práci jen sháněla a nikdo se mi neozýval. Pořád jsem jen prohlížela internet, posílala svůj životopis na různé pracovní nabídky, pořád ale nic. Nějaké peníze mám naspořené z předchozí práce v Římě, byla jsem kadeřnice. Taky z nich ale nevyžiju napořád. A protože jsem nepracovala, svůj den jsem trávila tak, že jsem si obhlížela město nebo si někam zašla. Moc se mi tu líbilo, bylo to hezké historické město plné uliček, docela bludiště.

Ovál mě lehký vánek z venku. I večery zde byly dosti teplé, takže jsem na noc otvírala okno do ložnice dokořán. Bydlela jsem až v pátém patře, takže jsem se nemusela bát, že mi sem někdo vleze. Pomalu jsem začala usínat. Když jsem se probudila, venku už bylo světlo, do očí mi svítilo letní slunce. Podívala jsem se na budík, bylo něco málo po desáté. To jsem tak dlouho spala? Vyhrabala jsem se z postele a hned zamířila do koupelny.

Zahleděla jsem se do zrcadla. Hnědé dlouhé vlasy jsem měla poněkud rozcuchané a tmavé hnědé oči jevily známky toho, že jsem se právě probudila. Tátovi jsem vděčila za od přírody opálenou pleť. Nepotřebovala jsem se opalovat, abych jí dosáhla. Táta byl Ital, takže jsem byla tak trochu po něm. V zimě jsem trochu pobledla, přesto jsem nikdy nebyla úplná bledule. A v létě na mě trochu zasvítilo slunce a dostala jsem bronzový nádech.

Lidé říkávají, že jsem hezká. Ano, věděla jsem to o sobě, přesto jsem však nebyla žádný namyšlený typ, který by toho využíval. Naopak jsem byla spíše uzavřená do sebe. Sundala jsem ze sebe lehkou saténovou košilku a vlezla do sprchy. Pustila jsem si vlažnou vodu na probuzení a užívala si ty chladivé kapky dopadající na mou kůži. Ranní sprchu jsem nikdy neprotahovala, ani jsem při ní nepoužívala mýdlo, jen jsem se opláchla, abych se probudila, namydlila a navoněla jsem se vždy až večer před spaním. Zastavila jsem proud vody a sáhla po bílém hebkém ručníku, do kterého jsem se následně zabalila. Vyčistila jsem si zuby a opláchla obličej.

Došla jsem do pokoje ke skříni a vytáhla z ní lehké žluté až zlatavé letní šaty na ramínka, které hezky seděly k mé opálené kůži, a na nohy nazula bílé boty na klínku. Rozčesala jsem si vlasy, nechala jsem je rozpuštěné, jen si přetřela řasy černou řasenkou a byla jsem hotová. Ještě jsem popadla svou malou bílou kabelku na nejdůležitější věci a zamířila jsem ke dveřím. Nesnídala jsem, nikdy jsem nebyla zvyklá ráno snídat, navíc už bylo docela dost hodin na snídani. Takže jsem vzala z háčku klíče, vyšla na chodbu, zavřela a zamkla dveře. Klíče jsem hodila do kabelky a zamířila k výtahům. Netrvalo dlouho a už jsem vycházela do dalšího již od brzkých hodin horkého dne. Rozhodla jsem se, že si město trochu nafotím, zatím jsem jej jen obhlížela a snímky nedělala. A tak jsem fotila historické uličky a domy, než jsem došla na náměstí. Všude bylo plno lidí, už tak brzy ráno město žilo. Zastavila jsem se hned na začátku náměstí, aby se mi do objektivu vlezl celý hrad a vyfotila jej. Poté jsem vyfotila i další okolní budovy i velkou kašnu uprostřed a nakonec se posadila na lavičku. Vytáhla jsem z kabelky velké hnědé sluneční brýle a nasadila si je. Pomalu jsem zavřela oči a nechala na sebe dopadat paprsky horkého letního slunce.

Na oběd si zajdu do nějaké z restaurací, nechtělo se mi doma nic vařit. Vařím si každý den a ono opravdu není zábava vařit jen sama pro sebe. Nevím, jak dlouho jsem tady takhle seděla, když jsem však otevřela oči a podívala se na hodinky, bylo skoro dvanáct. Takže jsem se zvedla a odkráčela do jedné z postranních uliček. Vešla jsem do restaurace, která už z venku vypadala sympaticky a objednala si talíř špaget.

Několik hodin jsem se procházela po městě a pořizovala různé snímky, když se začalo stmívat a já se vrátila domů. Vyzula jsem se, cestou do koupelny jsem si sundala šaty, které jsem následně hodila na postel, a spodní prádlo a ihned zapadla do sprchy. Tentokrát jsem tam byla déle, než ráno. Když jsem vylezla, venku už byla tma. Oblékla jsem si noční košili a usadila se k televizi. Přepínala jsem postupně programy, na žádném jsem nevydržela déle, než tři sekundy, když jsem usoudila, že tam vlastně nic není, takže jsem se nakonec přesunula do pokoje, otevřela okno a padla do postele.

Pomalu jsem usínala, zatímco venku řvaly cikády a občas se ozvaly hlasy kolemjdoucích. Netrvalo dlouho a už jsem spala. Nikdy jsem neměla problémy usnout a tak tomu bylo i dnes. Najednou mě však v noci probral ze spánku nějaký šramot. Otevřela jsem oči a nadzvedla se na loktech. A hned jsem strnula. Na druhé straně místnosti u okna někdo byl! Úplně mě to vyděsilo. Pohledem a rukou jsem hledala vypínač od stolní lampičky, když jsem však rozsvítila a podívala se zpět k oknu, nikdo tam nebyl. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Přísahala bych, že tam někdo stál! Nejspíš to byla mužská postava, muž a sledoval mě!

Pak mi však došlo, jak je to nemožné. Vždyť bydlím v pátém patře, jak by se tu asi někdo dostal? Navíc by určitě ze sekundy na sekundu jen tak nezmizel. Ani to mě však příliš neuklidnilo. Ustrašeně jsem si přitáhla deku až k bradě a zpátky si lehla. Zhasla jsem lampičku a pevně zavřela oči. Ze všeho nejvíc jsem si teď přála usnout a probudit se až ráno. Jak jsem však vždy bez problémů usnula, teď se mi to nedařilo ani za nic. Občas se mi za ten týden stávaly večer zvláštní věci. Slýchávám občas divné zvuky, nebo třeba i kroky, ale poprvé za celou dobu jsem viděla stát někoho u mě v ložnici.

Za chvíli jsem usnula neklidným a bezesným spánkem. Ráno jsem se probudila o něco dříve, než včera, už o půl deváté. A tak jsem na nic nečekala, vstala jsem, vypořádala se se sebou v koupelně a už jsem mizela z bytu. Obcházela jsem různá místa, kde by mě třeba mohli přijmout do práce, neměla jsem však štěstí. Jako vždy. Odpoledne jsem si zase zašla na oběd do restaurace a večer, když se pomalu stmívalo, jsem zapadla domů.

Ale co doma? V televizi nic není a pořád chodit spát v deset hodin se mi taky nechtělo. A tak jsem se rozhodla, že si zajdu na skleničku. Oblékla jsem na sebe džínovou sukni a top na ramínka, přes to jsem si však přehodila ještě lehký svetřík, nějaké ty sandálky na podpatku a vyšla jsem do ulic. Už byla tma a cítila jsem trochu úzkost, když jsem procházela temnými a tichými uličkami, když skoro nikde nebylo ani živáčka. Zatímco přes den bylo všude plno lidí, večer bylo město naprosto prázdné. Jako by se snad báli vycházet večer ven kvůli upírům, pomyslela jsem si ironicky. Ani bych se nedivila, kdybych měla pravdu. Spousty lidí na ně totiž opravdu věřili, a protože upíři údajně nesmí na slunce, přes den se ničeho nebáli a večer se zavírali doma.

Byla jsem ráda, když jsem došla na menší náměstíčko, kde bylo hned několik kaváren a hospůdek a já do jedné vlezla. Posadila jsem se hned k baru a počkala, až si mě mladá barmanka všimne.

„Co to bude, slečno?“ zeptala se s úsměvem.

„Dám si sklenku červeného vína,“ řekla jsem.

Jen kývla a za chvíli už ji přede mě stavěla. Mírně jsem usrkla a rozhlédla se kolem. Bylo tady docela dost lidí, z reproduktorů vycházela příjemná italská hudba a všude se linula vůně teplé pizzy. Neustále někdo přicházel a odcházel, nevšímala jsem si toho, dokud se neotevřely dveře a dovnitř nevešla podivná postava.

Byl to nejspíš muž, měl na sobě dlouhý černý plášť a kápi na hlavě, která mu házela stín do tváře, jediné, co šlo vidět, byly jen jeho rty. Posadil se hned ke vchodu stranou od ostatních lidí. Jakmile k němu zamířil jeden z číšníků, jen němě zvedl ruku na znamení, že nic nechce. Zkoumavě jsem si jej prohlížela. Co tady chtěl, když si nepřišel nic dát? Vypadal zvláštně, tak nějak tajemně. Nelíbilo se mi to. Vzala jsem do ruky sklenici a napila se, pořád jsem jej nespustila z očí. A jeho rty se najednou pomalu rozšířily do úsměvu. Zamrazilo mě. On mě určitě sledoval! Rychle jsem vytáhla z peněženky nějaké drobné, položila je na pult a vyrazila ke dveřím. Jakmile jsem procházela kolem něj, pootočil hlavu mým směrem. O to víc jsem spěchala pryč. Vyšla jsem před hospodu. A kam teď? Absolutně jsem se neorientovala, navíc v té tmě osvícené jen pouličními lampami bylo dosti těžké uhádnout, kudy jsem přišla.

Pamatovala jsem si jen, že z uličky, kterou jsem tady přišla, jsem vyšla hned vedle baru s diskotékou. Pohledem jsem těkala kolem. Hudba vycházela jen od jedné ulice a tak jsem zamířila tím směrem. Šla jsem rychle a neustále se otáčela, měla jsem divný pocit, že mě snad někdo sleduje. Rychle jsem prošla kolem onoho baru a zapadla do tmavé neosvícené uličky. A z té uličky do další uličky. Všechny vypadaly naprosto stejně.

Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Cítila jsem, jak mě zamrazilo v zádech a rychle jsem se otočila. Jediné, co jsem viděla, byl stín. Rychle se mihnul a zmizel. Polilo mě horko. Otočila jsem se zpátky a vyděšeně se rozběhla pryč. Několikrát jsem klopýtla, jak mi podpatky znemožňovaly běh, bylo mi to ale jedno, ze všeho nejvíc jsem si přála být už doma v bezpečí. Děkovala jsem všem bohům, když jsem doběhla ke vchodu, roztřesenýma rukama jej odemkla a vletěla dovnitř. I kdyby mě někdo sledoval, tady už na mě nemohl. Vešla jsem do výtahu, následně do bytu a rychle jsem se zamkla. Teprve teď jsem byla klidná.

Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 1. kapitola: