Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 8.

05.05.2010 (08:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3319×

8. Naše pomsta

Toť byla odstrašující vzpomínka na to, jaká dokáže být Tanya.

Omluvu jsem plánoval na nadcházející víkend. Pozval bych ji na večeři, byl bych dost rád, kdyby nabídku přijala.

Jenže to jsem netušil, co mě čeká v úterý odpoledne doma.

Bella:

Táta zavolal do opravny a nechal auto převést. Hotové mělo být tak do dvou dnů. Už jsem se nemohla dočkat mého miláčka. Jen aby tu už byl. Vím, nejdřív jsem ho nechtěla přijmout, ale nyní bych už bez něj nemohla vydržet.

Popravdě, na učení jsem se vybodla. Mysl se zaobírala nad další a krutější pomstou. Nic jiného mě nenapadlo, než opět zavolat Alice a zeptat se jí na další plán.

„Prosím,“ ozvalo se z druhého konce.

„Ahoj, Alice, tady Bella. Promiň, že otravuju, ale potřebovala bych opět poradit, co mám vymyslet na Edwarda. Takhle náhodu tě něco nenapadá?“ ptala jsem se, protože ona by něco tušit mohla.

„Nic mě v tuto chvíli nenapadá, ale Rosalie tu poskakuje a chce ti něco říct,“ odpovídala a od ní si brala telefon Rosalie.

„Ahoj, Bello, něco mě napadlo, ale není to nejlehčí. Takže ani nevím, jestli bys do toho šla,“ pravila velice pomalu Rosalie.

„Čau, Rosalie, sem s tím. Beru všechno, protože mě nic nyní nenapadá,“ mlela jsem si svou.

„Takže mě napadlo, že Edward rád a velice často poslouchá klasickou hudbu. Nesnáší techno, jungle a vše tomuhle podobný. Mohly bychom si od někoho ze školy půjčit tyhle tucačky a vyměnit je za ty Edwardovy klasiky. Také si tu hudbu pouští dost nahlas, takže už tě napadne, jaký to bude mít následek. A jeho nejoblíbenější věcí je klavír, ale na to radši sahat nebudu. Druhou nej věcí, je sport. Ten je i Emmettův, ale ten to přežije. Mohli bychom z programu vyřadit sportovní kanály. Bylo by to odlehčení i pro ostatní. Místo nich by se mohly nainstalovat módní kanály. Co na to říkáš Bello?“ chrlila na mě svoje báječné nápady. A já nemohla odmítnout.

„Rosalie, to není možný, byly by to moc pěkný pomstičky. Plně s tebou souhlasím. Ty tucačky poslouchá Mike, ale já s ním nějak nejsem v dobrým. Mohla bys jít semnou k němu? On, je mi to blbé tě tím zatěžovat, ale dělá si na mě nároky a dost nevhodně mě oslovuje. Takže kdybych šla sama, nechtěla bych vědět, jak to dopadne,“ pověděla jsem Rosalii svoje strasti.

„Jistě, Bells, půjdu klidně s tebou. Co takhle zítra? Alice by vymýšlela, kdy přesně by nebyl Edward doma. Rovnou bych tě mohla i hodit k nám a všechno bychom připravily. A mohla bys být i u toho, jak on se nehorázně zhrozí. Tahle představa se mi líbí, Bello, takže mi jí nenič jo?“ dále mlela, jak nezavřená. Ale taky tahle představa byla dosti pěkná.

„Zajisté, Rosalie, semnou můžeš počítat. Ani nevíš, jak se na to ták těším. Asi víc než ty. No, budu si, ještě dělat úkoly. Takže moc díky za nápady i za hezkou představu o zítřejším dnu. Pac a pusu Rosalie. A abych nezapomněla, pozdravuj ještě Alice,“ odříkávala jsem už jen ze setrvačnosti.

„Tak pa, Bello. Ještě si ve škole všechno ujasníme,“ dopověděla a ukončila hovor.

Má nálada byla hned o dva stupně lepší. Nejenže už vymyslela Rose pomstu za mě. Ale i mi předhodila plány na zítra. Mise by se mohla jmenovat Naše pomsta.

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych si školní dny tak užívala s kamarády. Tenhle třetí začátek se moc povedl a já byla velice ráda, že Renné mi dovolila se přestěhovat k taťkovi.

Z tohohle rozjímání nad mou budoucností mě vyrušil křik. Ozýval se zvenčí. Hned jsem seběhla shody, bez sebemenšího zaškobrtnutí. Otvírala jsem domovní dveře a uprostřed ulice se potulovala nějaká dívka. Nemohla jsem pořádně zaregistrovat, o koho jde.

Přikulhala se přede mne. Já si všimla, že je to Jessica. ´Co ta tady proboha dělá? V tuhle večerní dobu?´, lítla mi myšlenka hlavou.

„Jessico? Co tady děláš? A co se ti stalo?“ zeptala jsem se z ostychu o ni. Už mě sice moc nemusela, ale pomoct člověku v nouzi se musí.

„Bello, stalo se něco hrozného. Holky mi říkaly, ať si nic nezačínám s Mikem, že je to sukničkář, ale já jim nevěřila. Pořád jsem za ním chodila a on mě jen odhazoval. Štvalo ho to natolik, že mě dnes zbil a odvezl do lesa. Toulala jsem se tam a uviděla velikého přerostlého vlka. Hrozně vrčel, tak jsem utíkala a nesledovala cestu. V té rychlosti nešlo se nevyhnout stromu, který se vynořil z té tmy. Tak vidíš důsledek,“ poukázala na svou nohu, ze které čouhala kost, „nevím, co teď mám dělat,“ mluvila už velice vyčerpaně a hrozně se třásla.

„Odvezu tě do nemocnice. Nic jiného teď pro tebe nemůžu udělat. Vezmu tě mým autem. Neboj se, všechno se vyjasní a bude už jen líp,“ zaplavovala jsem ji slovy útěchy.

Rukou se mně podpírala a já jí odtahovala před náš dům, v tom mi cvaklo. ´Vždyť to auto je v opravně´.

„Néééééé,“ zaúpěla jsem zoufale pod nastávající salvou emocí.

„Co se děje?“

„Jen že auto mám v opravně. Edward mi ho propíchnul. Ten bastard jeden.“ Moje pusa se otevřela na špacír a mlela pořád slova nehodící se k dívce.

„Nic se neděje. Snad jen, co se škádlívá, to se rádo mívá.“ Tak to bych od ní nečekala. Takovouhle urážku, že on by mě mohl mít někdy rád.

„Ha, ha, ha. To jsme se pobavily. Teď tě budu muset vzít do nemocnice starou herkou, která tu je víc jak deset let. A modli se, aby se vůbec chytla, protože o tom silně pochybuju.“

Mé nohy se odebraly k té, jednou už nazvané, herce. Jessice jsem pomohla nasednout do (říkejme mu auto), auta a odjela směr nemocnice.

Sestřička na chodbě ji hned odchytla a odvedla k doktorovi, který nejspíše byl také upír, ale jistá jsem si nebyla. Až jsem si všimla, že na pracovním oděvu bylo jeho příjmení – Cullen. Byl to nejspíše otec Alice, Edwarda, Rosalie, Jaspera a Emmetta. Kdo jiný by se mohl jmenovat Cullen než právě on? Chtěli si prohlídnout i mou naraženou holeň, ale já jim řekla ne! S naraženou nohou se dalo normálně chodit, tak nebyla potřeba, aby mi ji někdo prohlížel.

Naštěstí auto zvládlo zpáteční cestu domů, takže zde nebyla možnost jít pěšky. Což se mi líbilo.

Po příjezdu před dům Charlie zaparkoval auto. Já se odebrala do pokoje, osprchovala a následně se uložila do postele. Už jsem se moc těšila na další den.

.      .      .

Budík mě pro dnešek vzbudil. Když jsem scházela schody, podklouzla mi noha a já se skutálela ze schodů. Podařilo se mi uhodit do té holeně a přidělat si pár modřin na boku a levé ruce. Ani mě to nepřekvapilo.

Dojedla jsem snídani a odcházela, směr dveře. Myslí mi proletělo, ´Vždyť se nemám, jak dostat do školy. Auto je v opravně. Zase abych šla pěšky´.

Ruka šáhla na kliku od dveří a vzápětí je otevřela. Nemohla jsem uvěřit mým očím. Přede mnou stálo mé opravené auto, jen bylo přestříknuté na bílou barvičku. Nehorázně jsem se tomu divila, že se to stihli tak brzy.

Ale chtěla jsem trochu více potrápit Edwarda. Třeba by mohl mít výčitky svědomí, že kvůli němu se musím plahočit pěšky. Co bych pro to neudělala. Bylo rozhodnuto.

Došla jsem na parkoviště ani ne za půl hodinky.

Tam už stála Rosalie s Alice a smály se na mě. Kluci stáli opodál a pozorovali nás.

„Ahoj, Bello, dnešek teda platí?“ ptala se Rosalie s Alice unisimo.

„Ahoj, holky, jasně že ten dnešek platí. Musíme si ho pořádně užít,“ pověděla jsem až moc podezřele s radostí.

Alice zase měla první hodinu se mnou. Politologii. Zavedla mě zase do poslední lavice a já si vedle ní usedla. Zase jsme začaly krafat.

„Jak to, že jsi nepřijela autem? Vždyť jsi ho měla před domem,“ ptala se na začátku hodiny Alice.

„Protože jsem chtěla potrápit Edwarda, třeba by ho mohlo hlodat svědomí, že se kvůli němu musím plahočit pěšky. Navíc, jak ty to vůbec víš?“ pověděla jsem popravdě a zkoušela přijít, jak to zase může vědět.

„Když jsi včera volala, tak mě tak zběžně napadlo, že bych se ráno mohla pro tebe stavit. Přijela jsem před váš dům a před ním bylo tvé auto. Jinak se neboj, že by to Edward věděl. Ten ráno nejel se mnou,“ povídala, aby objasnila mou otázku.

„A tak to jo. Jen mě zaráží jedna věc. Nešlo slyšet, že by někdo přijížděl po příjezdové cestě. Jak jen tohle, Alice, objasníš? Nebo už mi konečně povíš to, co jsi mi nabulíkovala v té nemocnici?“ Zase mě zaráželo pár nejasností, které naprosto do sebe nezapadaly.

„Já… ehm… zastavila jsem na kraji vaší ulice a zahlédla, že máš auto před domem. Tak mě napadlo, že s ním pojedeš hned do školy.“ Musela opět objasnit mou pochybnost.

Z hodiny si zase nic nepamatuji. Ostatně asi tak ze všech, co mám s Alice.

Další na řadě byla hodina s Emmettem. S tím se vždycky dobře bavím a stíhám i látku z hodin. Po druhé hodině jsem vylezla na chodbu a tam stála Rosalie.

To už mě táhla na třetí hodinu. Světová literatura. Měla ji se mnou a Mikem. Takže byla dobrá příležitost na optání. Přede dveřmi jsem řekla Rosalii, že se zeptá ona.

„Ahoj, Miku, vím, že rád posloucháš techno a podobnou muziku. Proto se na tebe obracím, jestli by si mi na odpoledku přinesl, co nejvíce téhle muziky. Zajisté bych ti ji přinesla do zítřejšího dne,“ řekla velice svůdným hlasem, který kluky nažhaví a přislíbí vše, co jim daná osoba navykládá.

„Čauky, Rosalinko, bez problémů. Doma mám víc, jak padesát CD s touhle hudbou. Takže není problém. Odpoledne to tu máš,“ pověděl podle něho svůdně, ale nám se to moc nezdálo.

O tuto hodinu jsem se zase o něco blíže sblížila s Rosalie. Dovolila, abych jí říkala Rose. To prý dovolovala jen kamarádům, nebo rodinným přátelům.

Hodiny až do konce vyučování probíhaly celkem v klidu až na matiku. Přede dveřmi mě odchytl Edward.

„Tak co? Kde máš auto?“ ptal se posměvačně. Kdybych hned vybalila pravdu, dost by se divil hošánek.

„Ále, Charlie mě doma seřval a párkrát po mě šlehnul holí přes tu holeň, bok a povedlo se mu trefit i levou ruku. Jinak je v opravně a budu platit dost tučné peníze,“ pověděla jsem s klidem. On jen vytřeštil oči, jen tak do mluvy mu nebylo.

„A to se na něj ani trochu nezlobíš, že ti ublížil? Klidně ti to zaplatím, protože je to přeci jen moje vina,“ pověděl a v zápětí mi nabízel pomoc.

„Ne, nezlobím. Sama jsem si způsobila to, co se mi stalo s tím autem. Kdybych neprovokovala, nestalo by se. Navíc, nikdy nemůžeš litovat toho, co jsi udělal, v tu chvíli to bylo pro tebe to nejlepší. Takže si zatím stůj, co stůj. A to já přesně dělám.  Platit nic nemusíš, musím se o sebe starat sama a platit za své špatné činy. A teď kdyby jsi mě omluvil. Musím na hodinu.“ Zas jsem mluvila velice klidně a v hlásku byla jistá vina.

„Bello, počkej…,“ křiknul za mnou. Zakroutila jsem negativně hlavou a šla se posadit vedle Alice. Konec hodiny se dostavil až moc brzy.

Alice

Dívala jsem se do budoucnosti Edwarda a viděla, že dnes odpoledne až do večera nebude doma. Měl by být na té jeho louce a lovit vysokou. Krásně se nám povede uspořádat Bellinu pomstu s naší pomocí.

Po konci hodiny jsme s Rose nabraly Bellu k nám domů. Dokonce i kluci si šli zalovit, už dlouho nebyli. Carlisle byl opět v práci a Esmé? Ta uklízela dům a připravovala zahrádku na zimu a přízemní mrazíky.

Bella

Stála jsem před jejich domem a musela se jen divit. Byl tak nádherný, velký, prosklený a ladil s místními lesy. Takové to souznění s přírodou.

Také bych si velice přála bydlet v lese. Na louce a okolo by byly jen stromy, šla by slyšet říčka, jak krásně protéká krajinou. Mít manžela, co by mě měl rád a my si skvěle rozuměli a ladili k sobě.

Takhle bych si představovala mou budoucnost. Jenže na tohle asi nikdy nebudu mít dost štěstí.

Alice s Rose mě provázely po celém domě, i když mně to připadalo jako vila.

Prohlídku jsme dokončily v Edwardově pokoji.

Hned jsme se pustily do vyměňování klasických CD za moderní, elektrické CD. Po dokončení této úlohy byla na řadě televize a s ní i přeladění sportovního kanálu za módní kanál.

Po dokončení i této úlohy mě přišla přivítat paní domu. Vyšší postava, hubená, středně dlouhé, rovné vlasy barvy rzi a jako všichni téhle rodiny, také upír.

„Ahoj, Isabello, tak ráda tě poznávám. Holky dost o tobě mluvily a Emmett se k nim vždy přidal, že si taktéž děláš ze všeho srandičky,“ řekla zvesela ta paní. Mně hned připadala od pohledu příjemná.

„Dobrý den, paní Cullenová, moc mě těší, ráda vás poznávám. A říkejte mi prosím Bello,“ pověděla jsem, co nejslušněji to šlo.

„Prosím Esmé a klidně mi tykej, takhle si nepřipadám natolik stará,“ nabídla mi hned tykačku, což bych od ní nečekala. Cizí člověk a hned na tykačku. Jak už jsem jednou pověděla, velice milá paní. Ještě chvíli jsme si tak povídaly.

Po hodině přišli i kluci a za nimi i naše oběť Edward. Hned, jak už říkala Alice, zašel do svého pokoje a zapnul si hudbu. Očekávaný okamžik přišel.

Z ničeho nic se rozvibroval celý dům, šlo slyšet zadunění. Nejspíš to s Edwardem seklo, jestliže je upír, tak jen slítnul. Až i z toho Emmett poskakoval. Skla se nebezpečně prohýbala. Alice upozorňovala, že takový nápor v pohodě vydrží. Ze skleněného stolku spadla keramická váza. Zvuk někdo v zápětí vypnul a Edward zařval.

„Co jste to udělali a kde vůbec je klasická hudba. Tenhle randál nehodlám poslouchat,“ rozhořčeným hlasem pověděl a do toho se vložila nečekaně i Esmé.

„Moje váza. Naštěstí replika té, co mi dal Carlisle. Stejně si to děcka odskáčete. Tohle vám nedaruju. Pošlu vás za Tanyou, ta už vás naučí přemýšlet, co děláte,“ mluvila velice přísným hlasem.

„Zapněte si sport, zatímco já se budu dávat do kupy,“ křikla ještě Esmé

Druhá pomstička byla na řadě.

Edward se hned hrnul k televizi a už stlačil čísla, pod kterými byl sportovní kanál. Nebyl tam. Prohlížel asi tak dalších pět a nikde nic. Jen samá móda.

„Kde je sport. Nemáme sportovní kanál a to za půl hoďky dávají mistrovství světa v těžké váze,“ velice překvapeně mlel a do místnosti vtrhl Emmett.

„Nééé. Já chci vidět těžkou váhu. Na to jsem se těšil od té doby, co jsem si ulovil medvídka a vysál jeho tekutinu,“ dopověděl a všichni strnuli, protože řekl něco, co říkat vůbec neměl. Těmi slovy byly medvěd a sání jeho tekutiny. V tu dobu mi to došlo. ´Oni se neživili lidskou krví, nýbrž zvířecí krví. A teď čekají na mou reakci. Tak je zase potrápím´, proletělo mi myslí.

„Emmette, říkal jsi, že sis ulovil medvídka a vysál jeho obsah?“ Dělala jsem, že nevím o jejich upírství.

„Ne, Bello. To jsem neříkal. Rozhodně ne.“ Nevěděl, jak se má dostat z téhle situace. Jeho rodina na tom nebyla o moc lépe.

„Ale no ták. Za to se stydět nemusíš, že saješ krvavý gumový medvídky. Ty saju taky. Nejlepší jsou ti červení. Je to speciální edice s příměsí medvědí krve. Vím, jsem člověk a na tom si pochutnávám. Taková vynikající chuť. Nosím je po kapsách.“ Hmatala jsem do kalhot a vylovila dva červené medvídky. Nečekala bych od upíra, že by mohl jíst normální jídlo, i když s příměsí krve. Nabídla jsem jednoho Emmettovi a ten si jej klidně ode mne vzal. Na rodince šlo vidět, jak si ulevili.

„Co se tedy stalo s těmi programy, sakryš,“ bědoval Edward. Pak ho něco napadlo.

„Že by… ale to né… tak s tebou si to ještě vyřídím,“ mumlal si pro sebe, ale i přes to jsem ho slyšela.

„Bello, mohl bych si s tebou promluvit? O samotě?“ dodal to poslední slovo s nadsázkou posměchu.

„Když myslíš,“ prostě jsem odpověděla.

Ukázal hlavou, abych šla za ním. Zavedl mě do nádherné zimní zahrady, o kterou se starala Esmé. Když se zastavil, promluvila jsem k němu.

„Tak povídej, co máš na srdci.“

„Bello, proč tohle děláš?“ ptal se jakoby nic. To mě dost vytočilo.

„Proč to dělám? Ty se mě ptáš na takovou stupidní otázku. Proč to dělám?“ odpověděla jsem s důrazem na každé slovo. Udělal náznak s hlavou na kladnou odpověď.

„Protože to jsi byl ty, kdo si jakoby první začal. Tenisovej míček pamatuješ? Letěl od tebe. Já následně musela do nemocnice, což jsem se nedivila, stejně tam bývám dost často. Pak přibouchnutí dveří před nosem. Dál snad ani nemusím říkat, jak to šlo za sebou. Ty věci dělám proto, aby tě už konečně napadlo, že ses taky mohl omluvit. Omluva a konec. Nemusel by sis dělat škodu s pomstami. Hele, já na tohle nemám žaludek. Myslela jsem si, že se dokážeš omluvit… nic. Oplácím ti to, protože doufám, že si někdy uvědomíš, že by ses taky mohl omluvit a nedělat, že se nic nestalo,“ vypověděla jsem mu všechny své pocity a jen čekala, jak zareaguje.

„Bello, strašně…“ Jeho mluvu přerušil telefon, který mi zvonil v kapse. S omluvným pohledem jsem ho chtěla zvednout a předtím jsem mu stihla říct.

„Promiň, musím to vzít.“

Byl to Charlie, ať už jdu okamžitě domů.

„Musím jít. Tak snad někdy příště,“ pověděla jsem mu a vycházela z domu. Jen se ještě můj hlas rozloučil s ostatními v domě.

Nohy mě donesly až před jejich honosný dům. Když v tom někdo rozrazil dveře a křikl.

„Bello, vezmu tě domů, přeci je jen tma. Nechci, aby se ti něco stalo,“ zavolal hlas Edwarda. Nešla pochopit ta část věty, kdy říkal, že nechce, aby se mi něco stalo. Vždyť on ubližuje jeho chováním mně.

„Ne, díky. Musím si něco promyslet v hlavě,“ odpověděla jsem rázně.

„Vždyť neznáš cestu,“ zavolal nešťastným a zdrceným hlasem.

„Prdnu to přes zdejší les a už se nějak doplahočím domů. Nemusíš mít o mě strach. Co by se mi tak mohlo stát,“ zvolala jsem už zdálky a šla si to lesem.