Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 6.

27.04.2010 (13:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3582×

6. Víkend

Cestou domů, jsem se občas s nenávistí kouknul na tu zrádkyni, do které jsem byl blázen.

Mysl se zaobírala nad mou pomstičkou. Alice přikázala, abych zastavil před jejím domem.

Stalo se tak. Jen zamávala a já už ujížděl domů.

Edward:

Pořád jsem přemýšlel nad tou pomstou, napadl mě nápad, že bych jí nechal odtáhnout auto. Bez něho prý nedala ani ránu. Jenže to by se nesměla ozvat Alice, která to všechno viděla, podle mého rozhodnutí. Takže, musím nad tím přemýšlet až ve škole.

A další věcí bylo Alicino vidění do budoucnosti a moje čtení myšlenek v blízkosti Belly.

S Alice jsme si naplánovali konzultaci s Carlislem. Jestli by nevěděl, čím by to tak mohlo být.

Rosalie si z ničeho nic změnila názor o Belle. První dny ji nemusela. Prý se jí zdála moc uzavřená, skoro jako by nevyhledávala společnost, a namyšlená, což vůbec nebyla.

Ale když jí viděla na nákupech. Tak hned musela přehodnotit její žebříček hodnot na Belle.

Byla moc ráda, že je tu ještě někdo, kdo má rád nákupy tak normálně. Ne až moc přehnaně jako Alice.

Nejvíce se jí nelíbilo, jak jsem se Belle posmíval, když upadla na těch nehorázně velkých podpatkách.

Alice si taktéž pořád myslela, že Bellu nesnáším, ale ona mě okouzlila hned na první okamžik na mé louce. Jen je trochu těžší se držet v blízkosti její voňavé krve.

To si vemte, jako byste nemohli sníst vaše oblíbené jídlo. No, jde to velice těžko.

Ani ve svých vizích Alice neviděla, že ji mám rád. Připadalo mi to, jako kdyby měla prohozené vize.

A Jasper? Tak ten moje pocity cítil, tak jako vždy. Žádné oblouznění nic… ale já jsem byl z ní oblouzněný a… to se dozvíte později.

Carlisle zavolal mě a Alice na konzultaci o vývoji našich schopností. Předpokládal, že ač je to téměř nemožné, Bella má nějaký dar, který nebyl zatím probádán. Navíc nám přišlo velice divné, že jako člověk by mohla mít nějaký dar.

Na jednu stranu jsem byl rád, že semnou nic není, ale pořád tu měl být ten neobjevený dar, který vrtal hlavou, jak mně tak i Carlisleovi.

Alice na tom byla podobně. Carlisle nám nabídl více možností, čím by mohl vysvětlit výpadek našich schopností.

Mně se nejvíc zamlouvala ta, ve které Bella měla aspoň dva dary, protože je téměř nemožné, aby mohla ovládnout tu moji a Alice schopnost najednou. Zase, jako člověka by ji to mělo vyčerpávat. Co jsem si všiml na nákupech tak téměř nebyla vyčerpaná a to ani nejedla.

Začal mnou procházet červíček pochybností, jestli je Bella vůbec člověk. Kdyby byla upír byla by zatraceně nadaná. Protože v našem světě existují jen dva upíři, kteří mají dvě schopnosti najednou.

Jsou sami sobě úhlavními nepřáteli, Aro a Stefan.

Aro nyní nejhlavnější upír ze všech, má gardu, která ho ochraňuje a přibírá do ní další talentované upíry. Vidí vše, co se kdy komu honilo v hlavě pouhým dotekem ruky na jeho kůži. A při tomhle činu dokáže danému upírovi způsobit bolest, na kterou jen stačí pomyslet.

Stefan je úhlavním nepřítelem Ara, protože ho před mnoha stovkami let shodil z funkce nejhlavnějšího upíra na světě. Stefan touží pomstít Ara, takže taktéž staví gardu nadaných, ale na jiné účely. Má dva velice užitečné dary. Dokáže hned na místě určit, jestli daná osoba mu lže a pro něj přednější -> rozpoznává talenty v upírech, ale i v lidech.

Tak to by bylo něco z historie.

Jak už jsem přemýšlel, že by si jako upírka vedla dobře, nechtěl jsem, aby se stala něčím, jako jsme my. Krvelačná zrůda, která je jako novorozená nebezpečná sobě a okolí i rok po přeměně. A kdyby na ni přišel Aro, bylo by zle. Já bych jí nikomu nehodlal dát bez boje. Jen jestli by stála o moji pomocnou ruku? Těžko říct.

Byl pátek večer a já se chystal na lov se svou rodinkou. Všichni až na Emmetta šli. On nemohl, protože mu v televizi dávali karate. A on jako správný fanda tohoto sportu si nemohl nechat ujít poslední zápas v sezoně.

Jeli jsme daleko do hor na pumy a medvědy. To jste měli vidět, jak byl Emmett po příjezdu smutný z toho, že taky nemohl na ty malý chlupáčky.

Bylo všude uklizeno a čisto. Esme se divila, že nic nerozbil při uklízení. Hold už se to chlapec naučil. Po menším zkonzultování zápasu s Emmem jsem se odebral k sobě do pokoje a přemýšlel jsem nad svým dosavadním životem.

Jakou jsem to byl vlastně zrůdou, která si ani nezaslouží žít v tomhle světě.  Chtěl jsem své předešlé činy nějak napravit, ale zatím jsem nevěděl jak.

Bella:

Noc byla bezesná a za to jsem upřímně byla ráda, protože mně se zdají jen krvelačné sny.

Ráno jsem se probudila okolo sedmé. Rychle jsem udělala ranní hygienu a přitom zabalila potřebné věci do báglu. Charlie už čekal v kuchyni, podle řeči stával jen o pět minut dřív než já. Odjíždět se mělo v osm hodin. Takže bylo dost času na snídani a přípravu nějaké té svačiny.

Vyšli jsme před dům a nastupovali do novějšího auta značky citroen C5.

Vešly se tam všechny bágly. Já byla celá napnutá, kam to vlastně jedem, protože mně to Charlie neřekl.

„Charlie? Kam, že to vlastně jedeme?“ optala jsem se tatíka, který právě vyjížděl z městečka.

„Nech se překvapit, holčičko. Určitě ti udělá radost to, co uvidíš,“ s klidem odpověděl a dál jel směrem Seattle. Dojel na zdejší letiště.

Tam jsme nastoupili do letadla, což jsem se divila, že bychom jeli oslavovat moje narozky nějak daleko od domova.

Letěli jsme tak čtyři hodinky, když jsem z okýnka zahlédla, Golden Gate. To mohlo být jen a jedině San Francisco. Jen mě nenapadalo, proč zrovna San Francisco.

Letadlo se chystalo přistát hladce na dráhu a dokonce se mu to povedlo.

Před letištní halou si mě odchytl Charlie.

„Teď pojedeme do Berkeley a ukážu ti to překvápko,“ pověděl mi s radostí.

Půjčili jsme si auto v servisu na víkend a odjeli na určené místo.

V Berkeley jsem dříve bydlela s Charliem, ale dům nejspíš prodal.

Přijeli jsme, pro mě do známé ulice a vyšli před povědomý domek podobající se tomu, ve kterém jsme kdysi s tátou bydleli. V tu chvíli mě napadlo, že by se mohl chtít stěhovat, ale mě se z Forks nechtělo. Bylo tam pěkně. Ne pěkně, jako pěkně, ale pěkně po stránce duševní.

„Doufám, jen že se nechceš stěhovat, protože se mi ve Forks velice líbí,“ řekla jsem možná až moc hystericky.

„Ne, tohle má být…“

„Všechno nejlepší Bells. Opravil jsem náš bývalý domek, ale není ve vnitř zařízený. Objednal jsem nábytek do kuchyně a obývacího pokoje. Příště bychom to mohli dodělat. Mohl by se to hodit později na odpočinek. Taková městská chalupa,“ popřál mi a se smíchem dořekl větu.

„Jé, díky moc tatí. Tak to jsem opravdu nečekala. Nejdřív auto, teď městskou chatku a potom? Doufám, že ne letadlo. Tohle zdaleka stačí. Už se moc těším, až sem někdy pojedu na víkend, i když tohle bude první víkend strávený zde, po více jak deseti letech. Tolik se toho tady změnilo,“ řekla jsem své pocity přešťastně.

Bylo něco málo kolem páté odpoledne a my se chystali předělat obývák a kuchyň. Nábytek už tu byl, jen ho stačilo sestavit a následně dát na vybrané místo. Po téhle menší přestavbě jsme odjeli do hotelu v San Franciscu.

Po ubytování jsme s taťkou zašli do hotelové restaurace. A já jsem tam zahlídla mého bývalého kamaráda Enriho. Občas jsme si zavolali nebo poslali pár dopisů. Musela jsem ho jít pozdravit. Omluvně jsem se koukla na Charlieho a s tím, že za chvíli přijdu ho obšťastnit, jsem odcházela za Enrim.

„Enri?“ zavolala jsem na něj a on se pousmál a hned šel za mnou.

„Bellíku? Jsi to opravdu ty? Tak dlouho jsme se neviděli,“ objal mě a povídal spousty otázek a vyřkl zase to děsný slovo. Bellík, nikdy jsem nechápala, jak na něco takového mohl přijít.

„Ano Enri. Jsem to opravdu já. Teď tu budu s tátou do zítřka. Občas bych mohla přijet. Opravil náš bývalý domek v Berkeley. A ty tady pracuješ? A kde, že vlastně bydlíš?“ zahrnovala jsme ho salvou otázek.

„To je škoda, jsem si myslel, že ses nadobro vrátila. Jo, já tady pracuju jako barman. A bydlím s mamkou v Oaklandu. Táta ji neustále podváděl a ona se rozhodla od něho odejít,“ pověděl trošku smutněji.

„To mi je velice líto. Tak to aspoň máš docela kousek do práce, i když nechápu, proč sis něco nenašel v Oaklandu,“ pověděla jsem zaujatě.

„No, protože tu mám i ségru a ta chce, abych jí každou chvíli navštívil. Mě to nijak nevadí,“ odpověděl na jednu z mých otázek.

„A jak se vůbec má Adrienne? Tu už jsem taky dlouho neviděla. Nejspíš se mě nebude pamatovat,“ promluvila jsem docela smutně.

„Ta? Bude mít za tři měsíc svatbu. Prej nepamatuje. Ta o tobě povídá každou chvilku. Vždycky jaký jste byly rošťandy. Jestli chceš, můžu ti dát na ní kontakty,“ dořekl a já se začala radovat, že opět uvidím svou bývalou kamarádku.

„Tak to má krásný život. Byla bych moc ráda, kdybys mi na ní dal kontakty, přeci to byla má nej kamarádka,“ pronesla jsem šťastně ta slova.

Enri mi dal kontakty a já se s ním prozatím rozloučila, poděkovala a napochodovala ke stolku k Charliemu.

K večeři jsme si dali boloňskou omáčku s těstovinami. Popovídali si o mém dětství a zavzpomínali na časy, kdy jsme byli úplná rodina. Na pokoj jsme se odebrali něco okolo půl dvanácté večer.

Na pokoji byly nádherné vodní postele. Nikdy jsem na nich nespala a tak mě překvapilo, když byly na tomhle pokoji zrovna tyhle postele. V noci se mi zdálo zase o Edwardovi. Nešlo pochopit, proč zrovna o něm vždycky mám ty sny. Vždyť jsem jím úplně zblblá.

Ráno nás probudil svit slunce. Na tohle krásné probuzení nikdy není. Proto měl Charlie zase dobrou náladu. Tu nemíval tak často. Toho jsem si musela vážit.

Snídani přinesl až na pokoj. Moje mysl se podobu snídaně zaobírala tím, co dělala za mé nepřítomnosti Alice se svými sourozenci. Měli jít přeci na ten večírek k tomu Mikeovi.

Po snídani jsme se zbalili a odjeli na letiště. Cesta opět probíhala v klidu. Žádné turbulence. V letadle mě opět pohltil spánek. Charlie mě vzbudil deset minut před přistáním. Za to jsem mu byla vděčná.

Do Seattlu letadlo přiletělo v půl čtvrté odpoledne. Charlie nastoupil hned do jeho auta a já hned za ním. Cesta dnes trvala o něco déle než jindy, protože jsme si ji chtěli pořádně vychutnat. Kdypak se nám zase podaří vypařit se na víkend? Asi za hodně dlouhou dobu.

„Charlie, moc ti děkuji za tenhle víkend i za tvé dárky a hlavně za to, že tu s tebou můžu bydlet,“ pověděla jsem nadšeně.

„Já jsem taky rád, že ses opět ke mně přistěhovala, ani si nedokážeš představit, jaké to tu bylo být sám v domě. Taktéž díky za ten víkend. V poslední době jsem neměl dovolenou ani nepamatuju. A dlouho ji nejspíš mít taky nebudu,“ dopověděl a to už parkoval před naším domkem.

U něho stálo auto a u dveří zvonili ti indiáni jako minule. Docela jsem se divila, co tu zase chtějí, protože v poslední době tu jsou nějak moc často.

„Ahoj Bille a Jackobe. Co vás sem přivádí?“ optal se jich Charlie.

„Nazdar Charlie, jeli jsme tě přivítat a Jack chtěl vidět tvojí dceru,“ pověděl Bill.

„Hm, celá šťastná,“ odpověděla jsem ironicky na tu část věty, kdy byla zmínka o mně.

„Bello, jestli chceš, můžete jít s Jackobem se projít, já to tu zatím přenesu do domu a kouknem se s Billem na sport,“ dořekl a já byla z toho celá nesvá.

„Dobře tati, za hodinu jsem doma, půjdeme do obchodu a při té příležitosti tam něco koupím“ vyřkla jsem nezaujatě.

Ušli jsme jeden blok a poprvé za tu dobu Jackob promluvil.

„Bello, chtěl jsem ti něco říct,“ sdělil s jistou dávkou naděje.

„Spusť.“

„No, jak bych ti to jen řekl, ale nějak jsem se do tebe zakoukal,“ řekl hned na rovinu a já si pomyslela, že mi tím přivodí mrtvičku.

„A co s tím mám jako dělat?“ pronesla jsem až moc nezaujatě.

„Za prvý. Nechodím s mladšíma. Za druhý. Nic proti, ale nejsi můj tip. A za třetí. Mě už laskavě nech být a nedolejzej, jak malý štěně,“ oznámila jsem mu tak krásně od plic.

„Já ti stejně pokoj nedám, s tím počítej. Chlupáč se nikdy nevzdá,“ pověděl a já hned začala přemýšlet, co zase myslí tím chlupáčem. Tohle bylo na mě moc.

Nasadila jsem rychlejší krok a šla domů. Můj obdivovatel se odloučil v půlce cesty.

Za což jsem mu byla ráda.

Po příchodu domů byl Charlie už v posteli a já se rozhodla neotálet nadále se spánkem.

Po večeři jsem se tedy odebrala do postele s myšlenkou. Co s sebou přinese pondělí.

Shrnutí

Kapitola 5. » Kapitola 7.

Tak zase doufám, že se to aspoň trochu líbilo. A vy napíšete aspoň nějaké momentíky. Za které vám moc děkuju.

A napříště připravuji pondělek, na který se moc těším, jak vlastně dopadne. Protože ještě není napsaný.

PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 6.: