Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 4.

V tomhle dílku se snad už trošku rozběhne týden. Bude tu pohled Edwarda, ať víte, jak je to doopravdy z jeho strany. Dále Bella s Alice vymýšlí na Edwarda pomstu. A ke konci pojedou na nákupy s jednou osůbkou. Od které by to Bella nepočítala. PS: Edward to není. Prosím zanechte nějaký ten momentík. Díky moc. PeTi

Od té chvíle jsem na něho měla čím dál tím větší vztek. Čekala jsem od něj aspoň to pitomý ´Promiň,´ale nic. Tohle mělo mít pro něj tragické následky. Pomstu. Sice byl jen druhý den od mého nástupu, ale já se narodila prostě taková, která bude mít poslední slovo a ránu. Ale i přesto k němu něco cítím. Cit, který jsem doteď k nikomu necítila. Nebyla to pomsta, zlost ani smutek, nejspíš jsem se do něj zamilovala. „Ježiš, co to zase plácáš? Vždyť on tě nenávidí, tak jak bys ho ty mohla milovat?“ okřikovala mě moje mysl.

Edward:

Šel jsem si zalovit a pak projít se na moji louku. Když už jsem stál na kraji lesa, můj bystrý zrak zahlédl dívku, která ležela na zemi a spala. Divně sebou ošívala, nejspíš se jí něco zdálo.

Chtěl jsem se na ní podívat blíže, ale to mě do nosu praštila ta její krásná vůně. Vůně, po které se mi sbíhal jed v ústech. Monstrum ve mně si ji chtělo vzít, když v tom jsem si uvědomil, že nemohu zabít něco tak nevinného a krásného. Její vůně krve byla v tak velkém kontrastu, že by se jednomu z toho točila hlava. To se však mně stát nemohlo, protože jsem byl krvelačná zrůda, nazývaná upír.

Z ničeho nic se začala probouzet a já se rychle odebral na druhý konec lesa. Nejspíš mě uviděla, aniž by o tom věděla, nevědomky se na mne usmála. To se mé mrtvé srdce znovu nepatrně zachvělo. Cítil jsem nový pocit, ale nemohl jsem si uvědomit, co přesně za pocit to je. Znal jsem ho. Ale já ho neprožil. Byl přijímán díky mé rodině.

Esmé byla za celou dobu, co jsem s nimi smutná z toho, že nikoho k sobě nemám. A oni vždy najdou útěchu v tom druhém. Tohle téma nebylo mé oblíbené. Vždycky jsem jen odpověděl, že nikoho druhého nepotřebuji, že mi stačí jejich štěstí k mému štěstí. Ale v hlouby své duše – ´neduše´ jsem v to doufal. Doufal, že si někdy někoho najdu a nebudu sám po celou věčnost. Najdu si lásku, vezmu si ji a budeme spolu až na věky. Jak v dobrém tak i zlém. Jenže já na tohle nikdy neměl štěští. Nikdy jsem si nenašel děvče. Ani za mého lidského života. Jak jsem teď litoval toho, že tu není má spřízněná duše. Snad někdy. Tohle mé rozjímání netrvalo ani pět vteřin.

Zahlédl jsem to děvče, jak bloudí lesem. Něco bylo divné. Neslyšel jsem její myšlenky. Buď na nic nemyslela. Nebo je něco semnou. Nejspíš si nepamatovala cestu, tak já k ní doběhl a v rychlosti jí ukázal daný směr, kudy se měla vydat.

Po dvou minutkách mi brnknul telefon a já ho vzal. Byla to Alice, měla strach o tu dívku. Na můj vkus se o ní zajímala až přespříliš. Myslela si, že ji chci zabít, ale to nebyl můj plán.

Ve zkratce jsem jí popsal, co se stalo a pak uháněl rychle domů.

Tam Alice vyzvídala o té dívce. Musel jsem popsat snad každý okamžik. Jak ona je někdy tak neúnavná, ale světe div se, je to upír.

Celou noc jsem si četl a poslouchal hudbu. Nic jiného se nedalo dělat, protože zdejší obyvatelé dělali nekalé věci.

Pondělí na parkovišti

Edward:

Uslyšeli jsme kvílení pneumatik, když v tom vjelo na parkoviště zcela nové auto. Tohle vyčnívalo stejně, tak jako ty naše auta. Takže nováček.

Když ta osoba vystoupila z auta. Nestačil jsem se divit. Byla to ona dívka, která byla na mé louce. Porozhlídla se po okolí a nás si měřila nenápadně po očku. Pak odkráčela směr kancelář. Tam si vzala formuláře i rozvrh. To by nebyla má sestra, aby jí nepomohla.

Měla s ní většinu hodin. I já jsem měl s ní velice dost hodin. Přečetl jsem si to v Aliciný myli. Jak rád bych se s ní skamarádil, ale na zdejší škole jsem byl nedostupný vůči holkám. Protože, jak bych se sešel s jednou, chtěly by i další.

Alice si s ní dobře pokecala a už by jí nejraději brala za svou kámošku. Přeci se s námi lidi báli jen promluvit.

Alice ji na obědě chtěla představit nám, ale když ji brala za loket, vylil se jí kelímek s kávou na tílko. V tu chvíli mi bylo Isabelly, tak se podle mysli Alice jmenovala, líto. Každý se jí jen posmíval. Jen naše rodina nepoukazovala na své emoce.

Alice Isabellu vedla pro nové tílko. Když došla do jídelny, každý ji jen obdivoval a hned by jí na místě využili. To se mi nelíbilo. Nevinnému káčátku se ubližovat nebude, proletělo mi myslí.

Další hodinu měla s Jessicou, největší drbnou na škole. Odposlouchával jsem jejich rozhovor přes Jessičiny myšlenky a dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí, jak o sobě i naší rodině.

Jen jsem mohl doufat, že všemu Isabella nebude věřit. I nastala taková část rozhovoru, kdy se nás zastala a to se mi ulevilo. Zbytek proběhl v klidu.

Pak měla mít hodinu semnou. Sedla si ke mně a já nemohl vydržet tou bolestí z jedu, kterou vábila její krev. Musel jsem zatnout jednu ruku v pěst a druhou přidržovat lavici. Jen té síly bylo trochu moc a už se drolila lavice. Za celou dobu jsem si zase uvědomil, že neslyším její myšlenky. To nemohlo zůstat bez povšimnutí. Mé oči se nemohly odtrhnout od její přirozené krásy. Tak jí propalovaly celou hodinu.

Tak končila hodina. Další byl tělocvik a na něm měla být i Isabella. Hráli jsme tenis ve dvojicích. Nevím, jak to bylo možné, ale při mém odpalu míčku, se jeho trajektorie vychýlila a napálila tak Isabellu do hlavy.

Bylo mi přikázáno od Alice, abych jí odnesl na ošetřovnu a potom do nemocnice, kde ji měli vyšetřit. Hrozně jsem litoval toho, co se jí díky mně stalo a nemohl si to odpustit. Alice byla na mě velice rozzlobená a já na sebe taktéž. Doma mi bylo řečeno, že měla silnější otřes mozku, ale do školy může.

Úterý – Alice představuje Bellu rodině

Edward:

Alice všem zvlášť představila Bellu. Když byla řada na mne, Bella mi podala ruku, ale v tu chvíli na mě řvaly něčí myšlenky, že někdo seškrabuje lak na mém Volvu. Musel jsem to vyřídit rychle než by bylo pozdě. Mé nohy rychle kráčely a já si uvědomil, že Bella tam stála s nataženou rukou.

Zase jsem si musel v duchu nadávat, co jsem to za vola.

Na oběd ji Alice donutila, aby si k nám zase šla sednout. A zase se ozvaly něčí myšlenky, jak někdo lepí na hlavní nástěnku inzerátů, že jsem gay a hledám kontakty na zdejší chlapce. Viník musel být mnou opět potrestán.

Zase moje mysl jednala moc rychle a pozdě si uvědomila, že Bella se jen nevěřícně za mnou dívala, jak odcházím.

Z vyprávění Belly  Emmettovi  jsem zjistil, že prý Bellu nesnáším a vyhýbám se jí. Ani má rodina nechápala mé jednání. Ale na to nebyl čas, abych je seznámil, jak se situace má.

Na poslední hodinu měla být i ona. Šel jsem chodbou, co nejrychleji a nedíval se před sebe. Začalo zvonit, já nakráčel do třídy a zabouchl za sebou dveře. Něco do nich náhle hlasitě bouchlo.

To už jsem seděl na místě, když se Alice zvedla a šla otevřít dveře, před kterými ležela Bella. Nyní mé myšlení pochopilo, že to co narazilo do těch dveří, byla Bella. A já si mohl znovu nadávat do volů.

Alice mě zase zpražila jejím smrtelným pohledem, který říkal ´Tak to si doma vypiješ chlapečku´. Bella se na mě s nenávistí podívala a pak se jen věnovala hodině.

„Takže ona si opravdu myslí, že ji nenávidím? Zatímco ji jen obdivuji. Tak to je hodně blbá shoda náhod,“ prolítalo mi myslí.

U vchodu ze školy

Bella:

Jelikož to byla poslední hodina. Tak po skončení jsem se chtěla domluvit s Alice na menší pomstě. Odchytla jsem jí u vchodu ze školy.

„Alice? Mohla bych s tebou na chvíli o samotě mluvit?“ zeptala jsem se jí.

„Zajisté Bells, spusť,“ odpověděla a podezřele se na mě podívala.

„No, tak jsem přemýšlela, jak se Edwardovi pomstít za to, že se nedokáže ani omluvit. Nenapadlo by tě něco, co se mu třeba příčí nebo naopak má rád?“

„Bylo by tu víc možností. Jedna ta hlavní by byla, že bych ho v pátek s námi zatáhla na na nákupy. Ty on hrozně nesnáší. Musel by s námi chodit celou tu dobu po obchodech. Co ty na to?“

„Jo, určitě. Na nic lepšího bych stejně nepřišla,“ odpověděla jsem jí a ještě se s ní rozloučila. Odjela jsem domu.

Připravovala jsem si věci do školy, když v tom zazvonil zvonek od domovních dveří. Někdo mě otravoval při mé rozdělané práci.

Sešla jsem tedy dolů a otvírala dveře. V nich stál mladý snědý kluk, někomu by se z něho podlamovala kolena, ale mně se hnědouši moc nezamlouvali. Vedle něho na invalidním vozíčku seděl postarší muž s dlouhými šedými vlasy. Vypadali na indiány.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala jsem se mile.

„Ahoj, je tu Charlie? Jezdíme se k němu koukat každé úterý na zápasy.“

„Jinak já jsem Billy a tohle je můj syn Jacob Black,“ představil tak sebe i svého syna.

„Já jsem Isabella, dcera Charlieho a jeho exmanželky Renné,“ řekla jsem na oplátku já.

„Pojďte prosím dovnitř. Charlie co nevidět přijede.“

„Děkujem ti děvče,“ odpověděl stařík a jeho syn ho dovezl až do obýváku. Usadil ho následně do pohovky a zapl televizi. V tu chvíli se otvíraly dveře a v nich stál Charlie.

Přivítal se s návštěvou a šel se s nimi koukat na sportovní kanál. Já odběhla s odpovědí, že nebudu rušit.

V pokoji jsem musela pořád myslet na něj. Nevím proč, ale chtě nechtě se držel v mé mysli. Pořád padalo v úvahu, jestli ta malá pomstička stojí za to. Když se hoch neomluví dívce, je to dosti nezdvořilé.

Na posteli začal brnkat telefon. Vzápětí má ruka vystřelila po něm a už zmačkla zelené tlačítko.

„Ano?“ ozval se můj hlas.

„Ahoj Bell, jen jsem se chtěla zeptat. Nevadilo by ti, kdyby s námi jela i Rosalie?“ optala se Alice.

„Jistěže by mi to nevadilo. Jen jsem se chtěla zeptat. Ty pro mě zajedeš nebo mám se stavit na školním parkovišti? Přeci jen končím dřív než vy.“ Musela jsem se ujistit, jak to tedy bude.

„Já bych se pro tebe stavila, tak okolo třetí. Budu končit zatím.“ Vypnula hovor a já mohla udělat svoji povinnou hygienu.

Po umytí jsem se stavila do obýváku za Charliem a optala se, jestli bych mohla jet v pátek s Alice Cullenou a její sestrou na nákupy. Naštěstí svolil a vybavil mě i platební kartou.

To jsem od něj nečekala. S díky už jsem kráčela do postele a následně v ní usnula.

.   .   .

Středa se čtvrtkem uběhla velice rychle. Ve škole se nic nestalo. Začala se semnou bavit i Rosalie, to bych od ní nečekala. Edward se stále neomluvil ani semnou nepromluvil. Tohle chování nešlo prostě pochopit.

Blížila se třetí hodina odpoledne. Před domkem zastavilo ono Volovo, ze kterého vylezla Alice a šla přímo k domovnímu zvonku. Než stačila zazvonit, tak už byly mnou otevřené dveře a já je jen zamkla a mohla se s Alice za zády vydat do auta.

Sedla jsem si dozadu vedle Rosalie. Ta pozdravila, jen pan Ignorant ne. To bych se divila, kdyby semnou někdy promluvil.

Cesta nebyla nijak zvlášť dlouhá. Po hodince jízdy autem se objevil nápis města Port Angeles.

Shrnutí

Kapitola 3. » Kapitola 5.

Nevím, jestli vás tohle zajímá. Mě se tenhle dílek líbí, protože se psal krásně rychle. Jakoby se psal sám. Jinak zanechte prosím nějaké komentáře. Díky moc.

PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 4.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: