Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 36.

Tak máte tu další díleček. Jelikož je trošinku zlomový, tak se tam děje více věcí. Edward najde Bellu. Avšak, jak na to všechno zareaguje? To se prosím přečtěte. Přeji pěkné počtení vaše PeTi

Napadlo mě, že třeba mohu být jeho adoptivní dcera, ale v papírech se o ničem takovém nepsalo. Nevěděla jsem zoufalostí kam jít. Jedno bylo, ale jisté u jeho domu se nehodlám zdržovat. Skoro všechny osobní věci jsem nechala tam. Mobil, peníze a možná duši.

Za mrazivé noci jsem zahlédla lavičku v parku. Nikde nic nebylo. Stala se mou postelí. Připadala jsem si jako bezdomovec. Cítila jsem, jak chlad pomalu, ale jistě proniká do mých svalů a z nich až do morku kostí…

Edward:

Bella se mi svěřila, že pojede najít svou nevlastní sestru. Podpořil jsem jí v tom, aby tam tedy jela. Nechtěl jsem, aby se neustále trápila kvůli své rodině.

Den předtím v noci odlétal Carlisle s Esmé na dovolenou do Afriky. Nechtěli, aby jim letenky propadly. Rosalie se chystala s Emmettem vypařit. Chtěli někam do hotelu, aby měli nachvíli od nás všech klid. Plánovali si to tak na týden. Jasper neustále přemlouval Alice, aby s ním šla do jejich srubu, který měli hluboko v lesích.

Alice se tam moc nechtělo, nevěděla, co se bude dále dít. Pak se ale po škole rozhodla a odjela s ním do lesa.

Odpoledne jsem měl volné. Ani Bella nebyla doma. Celkem jsem se o ni strachoval, že by nemusela dojet. Ale slíbil jsem ji volnost, takže jsem se nesměl tolik ochranářsky chovat, protože by nemusela nakonec nic dělat.

Byl to nezvyk mít o někoho strach. Nikdy jsem to tolik nepociťoval až u Belly, která vyvolala ve mně ochranářský instinkt.

Seděl jsem v klidu na pohovce a četl si nějakou knihu, kterou jsem vyštrachal u Carlislea v knihovně. Nemohl jsem ji dočíst, protože mi někdo volal. Podíval jsem se na display. Byla to Alice. Začínal mnou kolovat strach o Bellu. Co nejrychleji jsem ho zvedl.

„Edwarde, jde o Bellu. Chce pozvat její sestru k Charliemu, ale ten na Bellu nebude normálně reagovat. Je podnapilý… Přijdou k němu domů a už nic jiného nevidím,“ povídala neklidně Alice, která byla v přítomnosti Jaspera.

„Dobře, Alice, hned tam budu,“ vyhrkl jsem ze sebe rychle a už jsem jí chtěl položit telefon, ale to by nebyla ona, aby mě nezastavila.

„Edwarde, ty tam nesmíš přijít, bylo by to ještě horší, napiš jí SMS. Ať to nedělá, určitě bude vědět, o co se jedná. Prosím, hlavně tam teď nechoď. Všechno by se jen zhoršilo,“ to už panicky křičela do telefonu. Jasper ty její emoce nejspíš nezvládal a ona je propustila na povrch.

„Jistě, Alice, ale teď se uklidni. Slibuji, že jí okamžitě napíšu. K ní se vydám až v noci. Dobře? Přijdu k ní na dvanáctou večerní. A teď běž za Jasperem, potřebuješ ho. Tak zatím,“ s těmi slovy jsem ten telefon típnul.

Zhluboka jsem se nadechl a sednul jsem si k počítači. Odtamtud jsem napsal SMS. Nevěděl jsem, proč z počítače. Byl jsem natolik rozrušený, že mě nenapadlo poslat z mobilu. Tohle by se, ale upírovi nemělo stávat.

Naťukal jsem:  Nedělej to! Seber se a jeď okamžitě domů.

Pak jsem vypnul počítač a nadále jsem nervózně seděl na pohovce a čekal, až se setmí a bude zimní večer.

Už jsem viděl na obloze první hvězdy. Vydal jsem se tedy k Belle. Běžel jsem celkem rychle, ale pořád jsem se bál, co se tam vlastně stalo. Přiběhl jsem k domu. Cítil jsem tu vůni Belly a její sestry. Neřešil jsem, to co bylo venku. Vyskočil jsem na parapet od jejího okna.

Bylo divné, že bylo zespod zavřené. Nikdy ho nezavírala. Poradil jsem si a odjistil ho. Pomalu a potichounku jsem ho otevřel. Z pokoje šly cítit dvě vůně. Ty samé, které byly venku.

Dostal jsem se z parapetu k ní do pokoje. Všiml jsem si, že někdo leží v posteli. Přiblížil jsem se blíže, ale Bella to nebyla. Nejspíš tam ležela její sestra. Pak mi to došlo. Ona mě neposlechla a vrátila se sestrou k nim domů.

Takže Charlie musel udělat scénu. Porozhlídl jsem se po pokoji a spatřil jsem, že z nástěnky zmizela naše společná fotka. Muselo se opravdu něco vážného stát. Rozhodl jsem se proto prohledat celý dům, jestli tady není. Ale něco mi říkalo, že tu není.

Slyšel jsem bít jen dvě srdce, ale naděje jsem se nevzdával. Prohledal jsem patro, ale nikde nic nebylo. Pak jsem se vrhl na přízemí. Jenže v jedno z prostředních schodů byla celkem velká díra. Bylo to cel divné.

V přízemí taktéž nikde nic nebylo. Tedy až na rozbitou vázu z růžového porcelánu. A zahlédl jsem ještě politý koberec od piva a od něho pohozenou plechovku.

Uchopil jsem jí do ruky a přičichl jsem k ní. Cítil jsem na ní Bellin pach. Také jsem cítil z kuchyně mnoho alkoholu. Byl to skoro nejodpornější smrad, který jsem kdy cítil. Rozešel jsem se do kuchyně. Cestou jsem omylem lehce kopl do flašky. Nestačil jsem se divit, když jsem viděl plnou kuchyňskou linku, na které byl jen tvrdý alkohol. Doufal jsem, že se Belle nic nestalo.

Nedalo mi to a já se šel podívat i do sklepa. Prohledal jsem ho celý a opět nikde nebyla k spatření. Tělem mi projel strach. Strach o ni o mou jednou a milovanou. Raději jsem to nevzdával.

Zajímalo mě, co se tam stalo, že v domě nebyla Bella a v její posteli spala její sestra. Šel jsem zpět do jejího pokoje a vylezl jsem oknem a za sebou ho zavřel. Skočil jsem z parapetu na zem a šel jsem se podívat po okolí. Měl jsem strach, že si něco udělala a mohla by v téhle zimě zmrznout a nikdo by ji nemusel zahlédnout.  Byl jsem zoufalý z toho, že jsem ji nikde nespatřil.

Byly dvě v noci a stále jsem ji nenašel. Chodil jsem po okolí a lese. Nenašel jsem jedinou stopu. Proto mě napadlo, podívat se do města, tam by třeba jen mohla. Prošel jsem obytnou zónu a náměstí. Tam taktéž nebyla. Strach se neustále zvyšoval.

Nakonec jsem zašel do parku. Bylo tam pár laviček a na jedné z nich jsem zahlédl dívku v slabém kabátku. Neviděl jsem, že by se jí hýbal hrudník. Přišel jsem blíž a chtěl jsem jí pomoct, aspoň někomu, když ne Belle.

Jenže… Byla to Bella. Ležela na té lavičce schoulená a pod hlavou měla batoh. Hrudní koš se jí jen nenápadně zvedal, ale pořád to dokazovalo, že je naživu. Chtěl jsem ji vzít do náruče a odnést ji ke mně domů. Ona se však probudila.

Když odlepila své oční víčka, tak zaúpěla. Nejspíš jí trochu zamrzli. Podívala se smutně na mě a snažila se posadit, ale nešlo jí to. Musel jsem jí pomoct. Když seděla, omluvně se na mě podívala. Pohladil jsem ji po vlasech v gestu, že se skoro nic neděje.

„Bello, co se to dneska včera stalo? Nikde v domě si nebyla. Hledal jsem tě tam. V tvém pokoji ležela tvá sestra a z nástěnky zmizela naše společná fotka, kterou jsme udělali o Vánocích. V kuchyni byl jen samý alkohol… Prosím, řekni mi, co se to dneska stalo,“ žádal mě a přitom vzal do ruky moji levou. Chtěl mě po ní pohladit. Když to udělal, tak jsem bolestí zakřičela a z očí se mi vydralo pár slz.

„Já tě moc uchopil? Promiň, to jsem nechtěl,“ ihned se mi omlouval. S uslzeným obličejem jsem zakroutila hlavu.

„Ne, to mi udělal otec. Omylem jsem rozbila ceněnou vázu a on silně uchopil moji ruku a sevřel ji pevně. Nejspíš se zlomila nebo tak něco,“ objasnila jsem mu to. Viděla jsem na něm, jak si oddychl, že to neudělal on, ale zase byl více naštvaný na mého otce.

„Pojď, ať mi nezmrzneš. Všechno mi cestou povíš,“ řekl mi Edward.

„Ale já nemám kam jít. Z domu mě vyhodil a tak jsem bezdomovec. Nespíš…“ objasnila jsem mu to. Zvedla jsem se, ale má pohmožděná noha se mi podlomila. Edward mě velice rychle chytnul do své náruče a tázavě se na mě podíval. Takže chtěl znát všechno do největších detailů…

Shrnutí

Kapitola 35. » Kapitola 37.

Doufám, že se vám díleček aspoň trošinku líbil a vy mi zde zanecháte nějaký ten komentík. Budu za ně všechny ráda. Děkuji všem. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 36.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: