Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 35.

V dnešním dílku se Bella potká se svou sestrou. Pozve ji domů. Co na to Charlie? Jak on zareaguje na svou dceru? Snad se bude líbit. Přeji pěkné počtení. PeTi

Bella si přála vidět svoji sestru. Jen jsem kývl. Cestou domů jsem se coural. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co říkala Bella. Charlieho myšlenky byly velice klidné, takže se nic nestalo. Protože kdyby řekl to, co mi vylíčila Bella, tak by přeci jako normální člověk musel nad tím přemýšlet a litovat toho co jí řekl. Ale byla tu ještě další možnost, že toho opravdu nelitoval a tak se tím nadále nezatěžoval.

Cesta ubíhala nějak moc rychle a já se už ocital před naším domovem.

Celý týden se Bella chovala odměřeně. Moc nekomunikovala, což u ní nebylo zvykem. Pak se mi jednou svěřila, že se už psychicky připravila na setkání se svojí sestrou. Říkala, že bydlí v Port Angeles. Vypravil jsem ji na cestu a popřál mnoho štěstí. Ten týden se toho stalo natolik, že vám to celé s Bellou převyprávíme.

Bella:

Před tím, než jsem Edwardovi pověděla to, co jsem potřebovala. Sdělil mi, že Carlisle s Esmé se vydali do Afriky. Nechtěli, aby jim prošly letenky.

Edwardovi jsem pověděla, že se chystám navštívit svou sestru. Plně mě v tom povzbuzoval, za což jsem ho měla ještě radši. Nastal onen osudný den a já usedala do svého auta. Edward mě na rozloučenou políbil a řekl, že v noci za mnou dorazí.

Do Port Angeles mi to trvalo něco okolo tří hodin. Dorazila jsem do dané ulice, před určený dům.

Velice opatrně jsem vystoupila a pomalu cupkala k domovním dveřím. Na zvonek jsem se řádně podívala a přečetla si v duchu jméno majitelky. Opravdu tam stálo: Ember a Piper Swan.

Zlehounka a nejistě jsem zazvonila na zastaralý zvonek. Zvonek se rozezvonil tak, že ho bylo slyšet až ven. Majitelčin dupot ze schodů taktéž nešel přeslechnout.

„Už tam budu, strpění,“ zakřičela zvonivým hláskem, až jsem se bála, jestli ona není upírka. Zrychleně se otevřely dveře a v nich stála dívka, příjemně oděná dívka. Nejistě se na mě podívala a pak se v očích začaly tvořit blyštící jiskřičky.

„Ahoj, Bello, ráda tě poznávám,“ pověděla klidně, ale já měla co dělat, aby to se mnou neseklo. Vždyť to měla být ona, kdo se měl divit, že má nevlastní sestru. Přitom v tu chvíli mohla volat záchranku ona.

„Ahoj, Piper. Odkud víš moje jméno?“ zeptala jsem se pro mě na nejdůležitější věc.

„Dostali jste ve škole v právu taky vyhledat kořeny své rodiny?“ Beze slova jsem přikývla a všechno mi v tu ránu došlo. Pousmála jsem se.

„Tak pojď klidně dovnitř. Popovídáme si, seznámíme se. Co ty na to?“ ptala se velice přátelsky. Byla milá, to se muselo uznat. Pootevírala mi dveře. Já vešla do jejich honosně nazdobené verandy. Šlo vidět, že měla velice dobré zázemí.

„Usaď se na pohovku, prosím,“ pověděla a já tak učinila. Jejich pohovka mi připadala jako pohovka šejků. Veliká nadýchaná ze zlatavého povlaku.

Posadila se naproti mně a my si začaly povídat o našich životech, škole, láskách a věcích, které děláme velmi rády. Až jsme si to všechno vyříkaly. Tak jsem přišla s mou nabídkou.

„Piper, chtěla bys vidět svého tátu?“ optala jsem se a jí se zablýskalo v očích.

„Jasně, že bych ho chtěla vidět. A kdy by to tak mohlo být?“ Usmála jsem se na ni. Ale přišla mi SMS. Omluvně jsem se na ni podívala. Kývla hlavou, že pochopila.

V SMS stálo: Nedělej to! Seber se a jeď okamžitě domů.

Byla odeslána z cizího čísla a ani tam nebyl dotyčný podepsán. SMS jsem vymazala a navrátila se k předešlému tématu.

„Jestli chceš, tak ještě dneska. Pokud máš čas a nechystáš se něco podniknout s kamarády.“

„Ne, dneska nic nemám. Ježiš, to je tak super. Tátu uvidím po tolika letech a ke všemu mám ségru. Sem šťastná jak bleška.“ Radovala se a skákala po pohovce.

„A to nevíš, že máš ještě jednoho sourozence. Bratra Peytona. Můžu ti doma ukázat jeho fotku, pokud budeš chtít.“ Kývla na znamení. Vydaly jsme se k autům. Já si vzala BMW a sestra Peugeota. Vyjely jsme po známé cestě, která vedla do Forks.

Cesta byla nově mokrá, protože se po delší době pořádně rozpršelo.

Zastavily jsme na naší příjezdové cestě. Piper mi řekla, že má tři dva dny ředitelského volna.  Takže kdyby mohla, přespala by tu. Táta už byl doma.

Otevřela jsem vstupní dveře. Charlie stál hned za nimi i s pivem v ruce.

„Tak jaká bude pro dnešek výmluva? Že ¨jsi ani nedala vědět, že vůbec někam jdeš?“ vyptával se nepříjemným hlasem.

Poodstoupila jsem ze dveří a před ním se zjevila Piper. Odhodil pivo a ihned se k ní rozběhl. Pivo dopadlo a rozlilo se. Plechovka byla prázdná a já taktéž.

„Dcerunko moje, kde si jen byla? Už jsem tě dlouho neviděl. Nechtěla bys tu u mě přespat? Musím ti tolik toho povědět.“ Ten jeho lichotivý tón mě zarážel. Zvedla jsem plechovku.

„Isabello, udělej kafe a čaj. Moc to neslaď a hejbni sebou!“ zakřičel. Plechovku jsem vzteky zmáčkla a odhodila na zem. Šla jsem tedy udělat kafe a čaj. Když to bylo hotové, tak jsem to donesla do obýváku. Sestřička poděkovala. Otci se opět něco nelíbilo.

„A koukej utřít prach, nebyl víc jak měsíc utřen. Přeci tu nebude tak vzácná návštěva v prachu. A přitom hlavně neshoď tu vázu, kterou jsem dostal od babičky,“ poručil ostřeji, než bylo zvykem.

„Charlie, to je v pohodě. Mně to nevadí,“ omluvně se na mě podívala a domlouvala Charliemu.

„Ne, ať se naučí makat,“ zakřičel mým směrem.

„Jenže já ho utírala předevčírem. Nemůžu za to, že si toho ani nevšimneš!“ oplatila jsme mu to stejně.

„Neodmlouvej, si tu pod mou střechou.“ Raději jsem se pustila do práce.

S roztřesenýma rukuma jsem zvedala skleničky a otírala prach. Já byla od přírody nešikovný člověk. Venku se ozvala rána z pistole. Lekla jsem se natolik, že se mi povedlo rozbít vázu od mé babičky. Byla z růžového porcelánu, který někdo dovezl z Číny. Roztříštila se o kamennou dlažbu před krbem. Malé kousky dopadly i do huňatého koberce.

„Isabello, ta váza byla ze 17. století, víš, jakou měla vůbec cenu? Dědila se z rodu do rodu,“ rozkřičel se na mě a já si chytila uši. Nemohla jsem za to, že mi to přikázal, když věděl, že mám nešikovné ruce.

Přistoupil ke mně a silně uchopil moji levou ruku. Možná, že jsem cítila, jak něco prasklo. Vyzvedl mě na nohy.

„Běž aspoň umýt schody, když ne nic jiného.“

Vzala jsem tedy bez keců kýbl se saponátem a hadrem. Moje levá ruka se často ozývala tak, že hrozně bolela.  Z obýváku jsem uslyšela jednu jedinou větu a věděla jsem, že už zde líp nebude.

„Piper, jestli chceš, tak budeš spát u Isabelly v pokoji. Tedy, jen co si odklidí pár jejích věcí.“ Takže jsem čekala, až přijde a nechá mě ubytovat se ve sklepě.

Měla jsem půlku umytou, ale stoupla jsem tak šikovně, že se pode mnou jeden dřevěný schod prolomil. Ozvala se rána. Noha mi uvízla hluboko ve schodu. Podle ohmatu jsem poznala, že schody byly ztrouchnivělé. Otec se přišel podívat, za tím zvukem.

„Isabello, to jsi takový tele? Nejenže zničíš vázu, ale dokonce i schody. Poslední dobou jsi velice škodná. Mám pro tebe novinu. A mazej z mého domu. Přemluvil jsem Piper, že jí daruji tvůj pokoj. Takže tu bude spát pokaždé, když přijede. Poslední dobou nějak moc vzdoruješ, takže si laskavě sbal svý saky paky. A auto nechej doma. Do hodiny, ať tě tu nevidím,“ zakřičel nepříjemným hlasem. Piper se snažila mu to rozmluvit, ale na něho to nezabíralo.

Raději jsem neodporovala, jinak by to bylo ještě horší. Všimla jsem si, že poslední dobou více pil. Takže jsem tipovala, že to bude silný alkoholik. Přeci se mi zdálo lepší vypadnout, než se za čas stát jeho otrokem.

Vyšla jsem do svého pokoje. Měla jsem jednu středně velkou tašku, kterou jsem ihned naplnila. Nevěděla jsem, kam půjdu. Teple jsem se oblékla. Venku byl přeci jen mráz. Vylezla jsem raději oknem, už jsem ho nechtěla vidět. Možná, že jsem opravdu byla ráda za to, že od něho vypadnu. Den ode dne se situace jen zhoršovala.

Napadlo mě, že třeba mohu být jeho adoptivní dcera, ale v papírech se o ničem takovém nepsalo. Nevěděla jsem zoufalostí kam jít. Jedno bylo ale jisté, u jeho domu se nehodlám zdržovat. Skoro všechny osobní věci jsem nechala tam. Mobil, peníze a možná duši.

Za mrazivé noci jsem zahlédla lavičku v parku. Nikde nic nebylo. Stala se mou postelí. Připadala jsem si jako bezdomovec. Cítila jsem, jak chlad pomalu, ale jistě proniká do mých svalů a z nich až do morku kostí…

Shrnutí

Kapitola 34. » Kapitola 36.

Dnešní dílek byl více dramatičtější, ale snad se líbil. Doufám, že mi tu zanecháte nějaké komentíky. Velice děkuji za předešlé. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 35.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: