Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 34.

V dnešním dílku se Bella pohádá s otcem a vydá se na mýtinu. Dále se rozhodne, že někoho navštíví. Prosím za nechcejte mi tu komentík. Díky moc. PeTi

Charlie už byl doma a já si to s ním mohla konečně vyříkat. Prudce jsem otevřela dveře. On seděl na sedačce a v rukou třímal pivo. Lekl se tak, že se tím pivem polil. Šlehl po mně vražedným pohledem.

„Ahoj, tatíku,“ řekla jsem dost nakvašeně.

„No tohle? Co se děje, dcero? Nikdy si mě takhle neoslovila,“ vyzvídal vyjeveně, ale já na tohle neměla.

Bella:
„Tak se podívej!“ Podstrčila jsem mu papír do ruky. Pivo mu slítlo na zem a rozlilo se na koberec.

„Co mi k tomu povíš? Nejdřív si vylíváš zlost na mně, že ti neřeknu o Peyovi. A já se dozvídám, že mám sestru? Nepřijde ti to ani trochu nespravedlivý. Kord když si mou mamku podváděl? Nedivím se, že s tebou nevydržela,“ křičela jsem za plného vzteku.

„Ty malý, drzý parchante. Co si to vůbec dovoluješ? Já o tom nevěděl. Navíc, co máš co koukat do spisů?“ Dal mi pořádnou facku. Já pod tím náporem sletěla na mokrou zem.

„Ne? Tak se podívej na alimenty. Každý měsíc. Hm? Navíc to byl domácí úkol z práv,“ šila jsem nadále do něho, protože mi pomalu celý život lhal. Už jsem mu nevěřila.

„Tobě budu tak něco říkat. Co ti je do toho. Navíc Piper byla skvělá holčička. Ale hlavně kvůli tobě jsem se jí musel vzdát. A tvojí matky taky. S Peyem to bylo to samí. Za to můžeš jenom ty. Nebýt tebe, tak je tu mám pohromadě“ zakřičel na mě v zápalu zlosti.

Naštvaně jsem vyšla ven a zamířila si to do lesa. Pořád jsem si promítala otcova slova. Tušila jsem, že mě nemá rád, ale až tolik? To ne! Pořád jsem běžela. Dýchalo se mi čím dál tím hůř. Nemohla jsem popadnout dech. Každou chvíli jsem sletěla na zem, a tak si přivodila další velké modřiny.

Až jsem nakonec neměla dostatek dechu, svalila jsem se na zem do mokrého mechu. Byla mi zima. Měla jsem na sobě jen obyčejnou slabou bundu. I když byl leden. Sníh nikde nešlo zahlídnout. Chvíli jsem se tam válela. Chtěla jsem vstát, ale mé nohy byly celkem ztuhlé.

Najednou se mi to podařilo rozhýbat. Nedaleko od toho místa byla malá mýtinka. Posadila jsem se na jeden pařez a pořád jsem zpytovala, co jsem v dětství udělala špatně.

Po delší době ke mně někdo přišel. Nevnímala jsem ho. V podstatě jsem nevnímala nikoho a nic. Ani čas. Ačkoliv jsem nechtěla plakat, slzy se mi spustily proudem po tváři. Neutírala jsem si je. Až ten dotyčný, co přišel, mi je setřel. Posadil se naproti mně.

„Belli, co se ti stalo?“ zeptal se starostlivým hlasem Edward. Nečekala jsem, že by se mnou chtěl promluvit, dokud se mu neomluvím. Jenže zdání klame.

„Edwarde, moc se ti omlouvám za to odpoledne. Nechtěla jsem ti nějak ublížit. Zajisté, že tě pořád miluji. Na tom se nikdy nic nezmění,“ povídala jsem a mé slzné kanálky produkovaly více slz.

Přisedl si ke mně a objal mě. Já ho taktéž objala, ale co nejvíce jsem si ho tiskla na sebe. Začala jsem ho líbat a on se zapojil. Do toho polibku jsem dávala všechnu bolest, co jsem za dnešek pocítila, beznaděj a zoufalství. Pak jsem se odtáhla a zrychleně dýchala.

„Belli, to je v pořádku. Jen mi prosím řekni, co se děje, protože já nevím, jak ti mám pomoci. Nechci tě vidět zničenou, nebo aby bylo s tebou něco v nepořádku. Prosím, řekni mi to. Už takhle tě vidět mě sžírá zevnitř. Prosím,“ prosil hrozně procítěně. Smutně jsem se nadechla.

„Dneska jsem ti říkala, že si něco musím zařídit do školy. Byl to domácí úkol z práv. Měli jsme zjistit kořeny naší rodiny. Zašla jsem si tedy na matriku a začala hledat. Našla jsem tohle,“ podala jsem mu zmuchlaný papír, kde byly informace o mé sestře. Velice pečlivě si ho přečetl a vyvalil oči.

„Takže ty máš bráchu i ségru. No to je bezva! Jen nechápu, co se tedy dělo dál. Nebo ti snad vadí, že máš sestru?“ zeptal se mě. Docela dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se odhodlala k odpovědi. Nechtěla jsem ho tím nějak zatěžovat. Ale přemýšlela jsem i o tom, že se přestěhuji do města a do školy budu dojíždět.

„Tak si přečti její narození. Když moje je 13. 9. 1993. Nadále jméno matky a snad ti to dojde,“ rozkřičela jsem se na něho pod náporem zoufalství. Začala jsem plakat, protože mě hrozně štvalo, že otec zahýbal mé mamce. Možná, že to věděla, a proto se odstěhovala a ne kvůli práci. Docházelo mi, když jsem byla malá, nechával mě otec samotnou v domě. Nejspíš za to mohly návštěvy, které učinil.

Vstala jsem pomalu s pláčem. Šla jsem do lesa. Musela jsem jít domů, protože bych zmrzla. Edward jen na mě smutně zíral. Ale došel až ke mně. Svalila jsem se opět na zem. Neměla jsem sílu něco udělat. Plně jsem se rozplakala a ničeho si už nevšímala. Až na to, že začínala být tma.

„Bell, stávej! Nastydneš mi. A už neplakej. Bude to všechno v pořádku. Tím jsem si jist,“ domlouval mi Edward.

„Ne, nic nebude dobrý! Přišla jsem domů a ukázala to otci. Rozkřičel se na mě, že všechno je jen moje chyba. Kdybych nebyla na světě, tak by tu mohl mít Peye a Piper. Že mě vlastně nemá rád. Já… přemýšlela jsem, jestli se nemám odstěhovat k mamce. Ta by mi tohle neudělala…“ Nestačila jsem dopovědět, protože mi do řeči vstoupil Edward.

„Takže na mně ti nezáleží? Nechala bys mě tu „samotnýho“? Bell, to mi nesmíš udělat. Já bych to bez tebe tady nejspíš nevydržel,“ umlouval mě. Ale já nic takového neřekla.

„Ale vždyť jsem nic takového neřekla. Nenechal jsi mě domluvit. Zajisté že mi na tobě záleží… Hrozně moc. Jen mě musíš někdy nechat domluvit. Jinak se budeme zas hádat a to bych nechtěla.“

„Byla to chyba? Ukázat to Charliemu?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Tak asi ti měl říct pravdu a ne ti pořád lhát. Takhle víš, na čem jsi.“ Vstala jsem a šla směrem k domu.

„Jdeš domů?“ optal se mě po chvíli Edward.

„Bohužel ano. Vůbec se mi tam nechce,“ smutně jsem odříkávala. Chytl mě povzbudivě za ruku a kráčel dál po lesní cestě. Po delší době jsme dorazili před dům. Zmučeně jsem se na něho podívala.

„Ale jedno bych si přála,“ pověděla jsem mu mou žádost.

„Co by to mělo být, Lásko?“

„Chtěla bych vidět Piper. Třeba jí jen povědět, že jsem její sestra. Prostě abych věděla, o koho se jedná.“ Dozněla má prosba a já otevírala domovní dveře. Kývnul na mě, že mé přání vyslyšel. Edward se se mnou polibkem rozloučil a někam odešel.

Pořád naštvaně jsem procházela okolo otce. Jen se na mě zašklebil.

„Kde jsi byla?“ zeptal se autoritativním hlasem.

„Co ti je do toho,“ odsekla jsem. Chtěla jsem jít do kuchyně, jenže on zase prudil.

„Takhle se mnou nemluv. Pořád bydlíš pod mojí střechou. Tak kde si byla?“ Znovu to na mě zkoušel.

„Venku?“ Dělala jsem, že o ničem nevím.

„Kde a s kým?“ Nedal si pokoj.

„Nevyslýchej, nejsem na výslechu.“ Jednoduše jsem odsekla. V kuchyni jsem si udělala bezvýznamnou večeři.

Potom jsem odešla do svého pokoje a připravila si na další den do školy. Nějak mě ten celý sled událostí natolik vyčerpal, že jsem si šla lehnout velice brzo.

Další týden probíhal celkem v klidu. Jenže ten další jsem si chystala splnit své přání. To jsem ale nevěděla, do čeho se vrhám. S bojem o život.

Edward:
Bella si přála vidět svoji sestru. Jen jsem kývl. Cestou domů jsem se coural. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co říkala Bella. Charlieho myšlenky byly velice klidné, takže se nic nestalo. Protože kdyby řekl to, co mi vylíčila Bella, tak by přeci jako normální člověk musel nad tím přemýšlet a litovat toho, co jí řekl. Ale byla tu ještě další možnost, že toho opravdu nelitoval, a tak se tím nadále nezatěžoval.

Cesta ubíhala nějak moc rychle a já se už ocital před naším domovem.

Celý týden se Bella chovala odměřeně. Moc nekomunikovala, což u ní nebylo zvykem. Pak se mi jednou svěřila, že se už psychicky připravila na setkání se svojí sestrou. Říkala, že bydlí v Port Angeles. Vypravil jsem ji na cestu a popřál mnoho štěstí. Ten týden se toho stalo natolik, že vám to celé s Bellou převyprávíme.

Shrnutí

Kapitola 33. » Kapitola 35.

Snad se dílek líbil a opět mi tu zanecháte nějaký ten komentář, který mi dělá vždycky velkou radost.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 34.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: