Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 32.

Bellu navštíví známá osoba. Ke konci je to trochu vážnější, ale doufám, že se vám to bude líbit. Zanechejte zde komentáře, dělají mi velkou radost. PeTi

„Miláčku, promiň, že kvůli mně sis na to musela vzpomenout. Je mi to líto. Teď tě opravdu chápu, že jakoby nemáš „žádnou“ úlohu v tomhle životě.“ Jen, co to dořekl, tak jsem ho objala.

„Díky, bez tebe bych to asi nezvládla. Ve škole v Pheonixu se musel nahlašovat zdravotní stav. A nějak se to rozneslo po celé škole. Ten prvák byl opravdu hrozný. Nikdo se se mnou nebavil a vrhali po mě opovrhující obličeje. Jsem ráda, že můžu bydlet tady.“ Pak se na mě opět dral spánek a já mu podlehla. Usnula jsem Edwardovi v objetí.

„Ztratil jsem tě proto, abych tě našel,“ uslyšela jsem poslední slova dne z úst mé lásky.

Bell:

Probudila jsem se opět ve své posteli. Edward seděl v nově koupeném houpacím křesle a s láskou se na mě usmíval. Vyhrabávala jsem se z peřin, ale okolo mého trupu se obmotaly studené paže. Ohlédla jsem se a spatřila Edwarda. Jednu ruku sunul výše k mému krku. Nahmatal mojí tepnu. Nějak se v tom vyžíval a jeho ruku přesunul k místu, kde mi bije srdce.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, protože se choval opravdu divně. Nikdy totiž nemakal na má tepající místa. Přisednul si ke mně. Chytnul mé ruce do těch jeho a podíval se mi do očí.

„Nic, snad jen, že jsem se tě tolik nenabažil a už musím jít domů,“ odpověděl celkem smutně.

„Proč musíš odejít pokaždé, když tě tu potřebuju?“ vyzvídala jsem, protože mi to stále nešlo do hlavy.

„To bych tu musel být napořád a ty by ses určitě nevyspala. Navíc tě dneska čeká náročný den. Já bych tu jen překážel. Měj se, Bell. Miluji tě.“ Nestačila jsem ani zaprotestovat a už byl venku. Smutně jsem koukala na rozmazanou šmouhu, která mizela za kmeny stromů.

Udělala jsem ranní hygienu, a pak se šla nasnídat. Charlie opět nebyl doma. Jenže jsem si nestihla udělat ani na čaj, protože někdo právě zvonil na zvonek. Šla jsem otevřít a nestačila se divit.

„Ahoj, Bells,“ pozdravila pro mě osoba známá.

„Tak tebe jsem teda nečekala. Pojď dál,“ pozvala jsem svou mamku do domu.

„Bello, jak se máš? A co Charlie?“ vyptávala se hned má mamka. Přisedla jsem si k ní na gauč.

„Jo, celkem to ujde. Vánoce jsem si užila. Mimochodem moc ti děkuji za ty dárky. Bylo to od vás krásné gesto. Charlie? Tak ten je pomalu pořád v práci, ale jednou se mu povedlo uvolnit na víkend, tak jsme odjeli do Berkeley přestavět dům. Na jak dlouho tu budeš, jestli se tedy smím zeptat?“ optala jsem se maminy zvědavě.

„Maximálně bych tu přespala přes noc, jestli to nevadí? V Port Angeles našli nějakou starou vázu a chtějí ji identifikovat. Rozhodla jsem se tedy zajet za svou dcerou. Ale jedno mi pověz. Máš někoho?“ Tou otázkou mě dost překvapila, ale když to věděl Charlie, tak jsem se chystala říct i mamce. Jenže jak ji znám, tak bude vyšilovat, protože to chtěla vědět jako první.

„Ano, někoho jsem si našla,“ pověděla jsem celkem v klidu a mamka na mě vykulila oči.

„Tak se už vymáčkni, Bello! Charlie to už jistě ví a já opět nic, tak koukej dělat!“ poroučela mi. Šlo vidět, že ji to štve.

„Jmenuje se Edward Cullen. Chodí do místní školy, má čtyři sourozence. Je z adoptované rodiny, dobře se učí. To by mohlo být tak vše,“ dořekla jsem a mamka očekávala zřejmě něco víc.

„Bell, jak dlouho že spolu už jste?“ Zakručelo mi v břiše, protože jsem měla neskutečně velký hlad.

„Jestliže teď máš začátek ledna, tak to bude za chvíli třetí měsíc. Teď mě prosím omluv, ale musím si udělat jídlo, jinak už nevydržím,“ odvětila jsem a šla si udělat snídani. Pak jsem připravila ingredience na oběd.

„Bellíšku?“ zeptala se mě na něco mamka. Já mohla v tu chvíli vybuchnout, protože tohle oslovení jsem nesnášela.

„Mámo! Takhle mi neříkej nebo si ublížím na zdraví, abych to nemusela nadále poslouchat,“ zařvala jsem tak, aby to slyšela do obýváku.

„Jen jsem se tě chtěla zeptat na brášku. Co jste si řekli? Nebo jak jste na sebe reagovali?“ Po delší době se zeptala na něco, co se tolik netýkalo mě. Přicupitala do kuchyně a usadila se na dřevěnou židli.

„Pey je vážně skvělej bráška. Dokonce mě bránil před Edwardem, protože si myslel, že mi chce ublížit. Tohle gesto bych nikdy od něj nečekala. Takže mě velice mile překvapil. Navíc je povahově podobný jednomu sourozenci od Edwarda. Jmenuje se Emmett. Je s ním stejná zábava jak s Peyem,“ líčila jsem jí své pocity ohledně setkání se svým bráškou.

„Tak to je dobře, že jste k sobě našli cestu tak brzy. Docela bych vás někdy chtěla mít u sebe pohromadě.“ Usmála jsem se na mamku a nadále pokračovala tiše ve vaření.

Z ničeho nic zazvonil mamce telefon. S někým si povídala víc jak půl hodiny. Pak za mnou po delší době přišla.

„Bell, najím se tu. Moc mě to mrzí, ale po obědě se budeme muset rozloučit. V Port Angeles došlo k nehodě a potřebují mojí pomoc. Snad to chápeš.“ Pokrčila jsem rameny.

„Mami, já s tím počítala, že tu nebudeš tak dlouho. Vždyť ty to víš sama nejlíp.“ Nandala jsem jídlo na stůl. Mamka se hned k tomu vrhla, jako hladová vlčice a pochutnávala si na tom.

„Bell, ještě ti pomůžu s nádobím a pak opravdu pojedu.“

Nádobí díky její pomoci šlo rychleji umýt. Nakonec mamka odjela okolo třetí hodiny. Doma jsem jako vždy zůstala sama. Šla jsem do pokoje si připravit učení, protože nadcházející den už začínala škola. Zimní prázdniny opravdu utekly jak voda. Sněhu bylo celkem dost.

Před dům přijelo nějaké auto, myslela jsem si, že je to Edward. Jenže to byl Charlie. Divila jsem se, že si pořídil nové auto. Nebo že od policie dostal služební auto. Co nejrychleji jsem seběhla do sklepa a přiložila do kotle.  Pak jsem se vrhla do chodby a zadýchaně otevřela taťkovi dveře.

„Ahoj, tatí, koukám, že ocenili tvojí dlouhodobou práci. Gratuluji.“

„Díky, Bell,“ odpověděl celkem odměřeně. Raději jsem to neřešila.

„Byla tu mamka. Ráno přijela a před půl hodinou odjela. Prý tě mám od ní pozdravovat,“ zašvitořila jsem zvesela.

„Hm,“ utnul mě jen zamručením. Pomalu jsem šla do koupelny, protože jsem se snažila rozdýchat to, jak se Charlie chová. Napustila jsem si plnou vanu. Zamkla jsem ve svém pokoji. Odtamtud taktéž vedly dveře do mé koupelny. Já jsem chtěla mít od táty klid. Do plné vany s teplou vodou jsem se položila. Sklouzla jsem pod vodní hladinu a zkoušela v ní přemýšlet. Šlo mi to celkem dobře, dokud se mi nezačalo chtít spát.

Potřebovala jsem i kyslík, ale mé tělo bylo najednou k nepoužití. Něco studeného se mě dotklo…

Shrnutí

Kapitola 31. » Kapitola 33.

Vím, opět tak useknutý konec, ale já to píšu i pro sebe takhle. Musím si při vážnějším ději všechno pořádně promyslet. Snad se vám dílek líbil a vy mi tu zanecháte komentáře. Díky za ty předešlé. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 32.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: