Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 30.

V dnešním dílku pokračujeme dále k HE. Bella skočila a přežije. Ale jak se to bude odehrávat? To si už prosím přečtěte. Prosím zanechte mi tu nějaké komentáře. Díky moc. PeTi

„Takže to bylo celý marný. Radši jsem sem neměl chodit. Už jsem pochopil, že ti v tom nezabráním a ty si budeš dělat, co si umíníš. Ale jednu věc si zapamatuj… Miluji tě.“ To, jak odříkával tato slova, se mi zapisovala do paměti. Mohla jsem si za to sama. Z ničeho nic začalo pršet. Pršelo dost prudce.

„Jenže je tu menší nedorozumění. Dala jsem na tebe. Omlouvala jsem se ti za své chování. Někdy by vážně bylo lepší, kdybys mi mohl číst myšlenky.“ Tohle mu nedalo, vzhlédnul s nadějí v obličeji i v očích. Rozevřel své dlaně. Pořád jsem byla k němu otočená. Udělala jsem krok zpět v domnění, že tam bude pevná zem a já se budu moct lépe od ní odrazit. Jenže mě čekalo jen prázdno. Vůbec jsem to nečekala. Jak jsem šlápla do prázdna, celá rovnováha těla byla ta tam a já se pomalu řítila dolů ze skály.

„Tohle jsem teď nechtěla,“ zanaříkala jsem, když jsem padala. Stačila jsem se ještě podívat na ten osudný okraj a zahlédla jsem…

Písnička:

Bella:

„Tohle jsem teď nechtěla,“ zanaříkala jsem, když jsem padala. Stačila jsem se ještě podívat na ten osudný okraj a zahlédla jsem, jak se Edward odrazil a řítí se za mnou dolů.

Dopadla jsem na tvrdý povrch, ale pořád jsem žila. Nevěděla jsem, čím to mohlo být, ale byla jsem za to neskutečně ráda.

„Edwarde, tohle její poslední vydechnutí. Nestihli jsme to,“ tichounce a smutně promluvila Alice.

„Poslední vydechnutí? Ne, protože já žiju,“ slabounce jsem promluvila. Pomalu jsem otvírala oči a spatřila Alice, jak mě drží v náruči. Edward stál hned vedle ní a hladil mě po vlasech.

Párkrát jsem zamrkala víčky, pak se chtěla zvednout. Alice mě nechtěla jen tak pustit, ale Edward se na ni smířlivě podíval. Pak mě tedy pustila na zem.

„Bello, co to mělo znamenat? Kdybych nedostala před chvílí vizi, tak nechtěj vědět, co by se stalo,“ promlouvala ke mně maličká Alice.

„Přiznávám, nejdřív jsem chtěla skočit, ale pak jsem si něco uvědomila. Uvědomila si, že nemůžu bez boje opustit svou… rodinu.“ Oba se na mě tak krásně podívali a usmáli.

„Ty nás bereš jako rodinu?“ zeptala se šťastně Alice. Na obličeji se jí pořád činil ten překrásný úsměv.

„Zajisté. Ani jsem nemusela přemýšlet, abych to věděla. Vždyť mi pomáháte, bavíte se se mnou, zapojujete do různých akcí a v neposlední řadě se můžu zúčastnit tvých nákupů. Příště bych asi neměla dělat unáhlené rozhodnutí, ale zkus mě pochopit.“ Při zmínce o nákupech se jí zablýskla očka. Zajisté už přemýšlela, na kdy je naplánuje.

„Víš, Bell, tohle nám už nedělej. Ani nevíš, jak mi v tu chvíli bylo. Myslel jsem, že tě ztratím. Ta představa nebyla nejkrásnější. Jen mi slib, že se o to znovu nepokusíš. Kdybych byl u toho, jak naposledy vydechneš. Našel bych způsob, jak se sprovodit z tohohle světa,“ docela zdrceně promluvil Edward k mé osobě. Přistoupila jsem blíž k němu a jemně ho pohladila po tváři.

„Už ne,“ zmohla jsem se jen na krátkou odpověď. Edward mě chytl za jednu ruku. Pevně ji uchopil, nevypadala to, že by ji někdy chtěl pustit.

„Teď bychom už mohli jít domů. Tak pojďme.“ Rozhodla Alice o další naší cestě.

Mokrým lesem jsme šli velice pomalu. Raději jsme nepovídali, protože by určitě jeden z nás sklouzl k předešlé situaci.

Přišli jsme k rozcestí. Já chtěla jít raději domů. Esmé by se určitě ptala, proč tak najednou všichni zmizeli. Nechtěla jsem, aby si o mně myslela něco špatného.

„Já půjdu raději domů. Ještě se uvidíme.“ Myslela jsem si, že mi to jen tak projde a já budu moct jít sama domů. Oba se na mě otočili a koukali, jako by se mi mělo něco stát.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se jich nejistě.

„Ty před chvíli zažiješ šok. Měla si sklon k sebevraždě a to chceš, abychom tě pustili samotnou domů? Promiň, ale jsi blázen, jestli si to myslíš,“ podotknul Edward.  Chápala jsem ho, ale chtěla jsem svobodu. Ne aby se někdo o mě staral.

„Co? Tak půjdu sama. Nebylo by to poprvé, co bych šla lesem sama. To si nepamatuješ, jak jsem šla od vás, když byla tma?“ Edward se zamyslel… Objevila se mu vráska na čele.

„Právě že vím. Sice jsme se moc v tu dobu moc nemuseli, ale i tak jsem měl o tebe strach. To nemůžeš pochopit, že mi na tobě tolik záleží? Mám pocit, že tě musím chránit i ve spánku, aby se ti nic nestalo. Vezmi to i z té mojí stránky.“ Měl pravdu, už zase měl pravdu. To je hrozný, když má někdo neustále pravdu a ani jednou se v něčem nesekne.

„Uznávám, že máš opět pravdu. A teď zkus pochopit mě, že chci být samostatná, dělat si někdy věci tak, jak chci. Nemít starost o někoho, protože má on starost o mě. Vezmi v úvahu obě strany… Je to nerozhodně, protože každý má v něčem pravdu, Edwarde.“ Jen na mě zíral.

„Tak já vás tu nechám o samotě. Zatím se měj Bell,“ pověděla tajemně Alice, protože opět něco viděla. Zase jsem byla v nevýhodě. Odběhla pryč do hlubokého lesa. Opět se rozpršelo.

„Mám to chápat, že chceš ode mě pokoj? Že ti překážím a vadí ti můj strach o tebe? Jasně, chceš pauzu, klid. Tak si to měj. Já odcházím,“ pověděl smutně. Avšak já se nikdy vyjadřovat neuměla. Povětšinou jsem řekla jen polovinu toho, co jsem si myslela. Pomalu ode mě odstupoval. A já mu zírala na mizející záda.

Těžce jsem dopadla na kolena. Uvědomovala jsem si svou chybu.

„Takhle jsem to, ale nemyslela. Rozchod s tebou jsem nikdy neplánovala. Mrzí mě, že sis to tak vzal,“ smutně jsem pronesla do ticha. Viděla jsem, jak se jen otočil, podíval se na mě a pak jednoduše odešel.

Docela dlouhou dobu jsem tam jen seděla a plakala. Pak jsem se rozešla do hlouby lesa. Nevěděla jsem, kde se nacházím. Když okolo mě něco prosvištělo. Věděla jsem, že to je určitě upír. Párkrát se opět okolo mě prohnal vítr. Pak dotyčný zastavil.

Spatřila jsem Jaspera.

„Takže ty jsi opravdu tady v lese a bloudíš,“ z ničeho nic promluvil.

„Jak si mě našel?“ napadla mě první otázka, na kterou jsem nenašla odpověď.

„Alice mě vyslala na lov. Prý že něco zajímavého potkám. Taky že ano. Ale měla jsi vidět Edwarda. Je celý nešťastný z toho, že se s tebou rozešel. Jen jsem nepochopil, že tobě naznačil, abys nedělala unáhlené rozhodnutí a sám tak činí.“ Jasper měl pravdu. Ostatně jako jeho celá rodina, když promluví.

„Nedá se nic dělat. Za chyby se platí. Já kecala pořád o smrti a takhle to dopadlo. On kecá o tom, že mě musí chránit a pak se z toho vyklube tohle. Nevím, co si o něm mám myslet. Snad jen to, že život půjde dál.“ Zdálo se mi, že jsem mluvila po delší době moudře. Jasper zakýval hlavou, že mě naprosto chápe. Pak mi, ale dal skvělou nabídku.

Shrnutí

Kapitola 28. » Kaptola 31.

Doufám, že se vám kapitolka líbila a zanecháte mi tu nějaký komentíček. Raději předem upozorňuji... Ničeho se nebojte. Já už mám předepsané kapitolky a taktéž jsou tam useklé konce. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 30.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: