Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 3.

Jak už název napovídá. Bude se jednat o omluvu. Kdo se bude omlouvat? Osoba, o které si Bella myslí, že by se měla omluvit? Nebo se omluví zcela někdo jiný? Přečtěte si a uvidíte. Jinak moc díky za předešlé komentáře. Doufám, že zde dnes taktéž některý zanecháte. Nebo aspoň smajlíka. Moc díky. PeTi

V tu chvíli jsem se svalila na zem a jen si pamatuju, jak mě nejspíše Alice odnášela na ošetřovnu.

Ale počkat. Alice? To by se prozradila, že má takovou sílu. Tak to asi nebyla Alice. Kdo potom? To si nepamatuju.

Probudila jsem se až na nemocničním lůžku. „Nééé,“ zakřičela jsem na celý pokoj. Už zase na tom samém místě. Po mém výkřiku se něco hnulo v tmavém rohu pokoje.

Bella:

Pokud jsem viděla dobře, tak to byla Alice. Krčila se v rohu, jako by jí někdo něco provedl, ale nenapadlo mě, co by po ní někdo mohl chtít.

„Ahoj, Bell. Promiň, za to můžu já, kdybych se koukla do budoucnosti, tak by se to nestalo,“ pravila velmi potichu. Mě zarazila ta část, kde něco mlela o budoucnosti. Věděla jsem, že je upír. Ale aby viděla do budoucnosti? To nemohlo zůstat bez povšimnutí.

„Ahoj, Alice. Nic se neděje, já s tím počítala, že se zase za nějakou chvilku podívám do nemocnice. Ale, co jsi to říkala o tý budoucnosti?“ zeptala jsem se jí a ona v tu chvíli ztuhla.

Přemýšlela, jak mě setřást, abych se na nic nevyptávala.

„No, víš, já si nechávám od kartářky udělat výklad karet do budoucnosti. A zapomněla jsem se jí zeptat na tebe. To ona mi říkala, že na školu přijde nová zajímavá osoba,“ dopověděla, ale že by si tím byla zcela jistá. Tak na to nevypadala.

„Alice? Kápni božskou. Nevypadáš na to, že by to mohla být pravda.“ Teď už mě propalovala pohledem. Zaryla ve mně červíčka pochybnosti.

„Ehm, Bell, odpočiň si ještě. Moc si toho nenaspala,“ snažila se ignorovat mou předešlou otázku.

„Dokud mi neřekneš pravdu, nebudu ležet,“ odporovala jsem jí vzdorovitým hlasem.

„Bell, dneska ti to neřeknu. Ale počítej s tím v bližší době. Ano? Ber to tak, že teď na to není nejvhodnější doba. Slibuju,“ snažila se to ukecat.

„Hm, dobře. Počítám s tím a já ti na místě říkám, že vím jednu zajímavou věc, kterou ti taky budu muset dříve nebo později povědět. Takže, až ty s tím půjdeš ven, tak já taky. Tak zatím. Půjdu si tedy ještě lehnout,“ dořekla jsem už v polospánku.

Probudila jsem se asi tak za dvě hodinky. Na dveře někdo zaklepal.

„Dále,“ ozval se můj hlas. Dveře se náhle otevřely a já se nestačila dívat, kdo v nich stál. Charlie. Tak tady se nic neudrží v tajnosti.

„Jé, Charlie, co tu děláš?“

„Ahoj, dcero, copak nejsi ráda, že jsem se stavil pro tebe?“ ptal se trochu udiveně.

„Ale zajisté, jak pak bych nemohla být ráda? Jen mě trochu zaráží, jak zde každý ví všechno o všech za necelých pár hodin,“ zareagovala jsem  na otázku.

„Uf, už jsem si myslel, že se ti odtud nebude chtít,“ řekl se smíchem a rýpnutím k mé osobě.

„Ha, ha, ha, jak by se mi tady tak asi mohlo líbit, nevíš? Co říkal doktor?“

„Mluvil jsem s Carlislem, prý si měla silnější otřes mozku. Takže žádný rychlý pohyby a hlavně klid. A teď už tě tedy vezmu domu,“ dopověděl a pomáhal mi na nohy. A potom i do auta.

Domů jsem přijela něco okolo osmé večerní. Takže má nálada po dnešním dnu nebyla nejlepší. Proto jsem se odebrala do sprchy a pak huráá, do hajan.

Ráno se mi moc nechtělo stávat, ale copak jsem mohla začít chybět hned druhý den po nástupu do školy? Ne, nemohla. Takže, nezbývalo nic jiného, než udělat ranní hygienu, nasnídat se a jen tak, tak dojet do školy.

Na parkovišti už čekala Alice se svými sourozenci. Nejspíš jak už říkala včera, chtěla mi je představit.

„Ahoj, Bell, ráda bych ti představila mé sourozence,“ řekla přátelským hláskem.

„Ahoj, Alice, tak začni, než začne hodina a my zameškáme,“ zareagovala jsem.

„Takže, Emmette – Bella, Bello – Emmett,“ podával mi ruku, tak jako včera Alice.

„Těší mě, Emmette.“

„Mě taky, Bello.“

„Ták, tady je Rosalie, chodí s Emmettem. Rosalie – Bella,“ ta jen kývla znuděně hlavou a odcházela ruku v ruce s Emmettem.

„Bello, vedle mě je Jasper, s tím chodím já. Jaspere – Bella,“ zopakovala jsem gesto Emmetta a podala mu ruku. On jí přijal a my si potřásli.

„Á, poslední je Edward. Edwarde – Bella,“ podávala jsem mu ruku, ten se jen na mě podíval a mazal pryč do školní budovy. Alice ho nenávistně propalovala očima do zad.

„Omlouvám se za svého bratra, jen si nechce zničit pověst. Platí tady pro něj kamenná tvář a s nikým jiným, než s námi se nebaví. Ostatní včera nemohli překousnout, že se s námi vůbec dokážeš bavit,“ řekla smutně a brala mě za ruku do další hodiny.

Tu prokecala o nejnovější módě. Takže mi bylo hned jasný, že má ráda nákupy. A to jsem si vzpomněla, jak jsem Jessice říkala, že radši na nákupy půjdu s Alice, než s ní.

„Alice? Nechtěla bys jít někdy na nákupy?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Vážně? To by ti to nevadilo? Já jen, že se mnou nikdo z rodiny jezdit nechce, protože je to pro ně utrpení. Takže bych i docela ráda,“ dopověděla s radostí v hlase.

„Tak jo, super. Co takhle v pátek po škole? Já to tu neznám, takže bys mi mohla i ukázat bližší města s nákupními středisky.“

„Platí. Zajedem do Port Angeles a někdy bychom mohly i zajet na víkend. Nakupovací víkend, jaká krásná představa,“ řekla její teorii.

Jen jsem kývla na souhlas a začalo zvonit k ukončení hodiny. Teď jsem si připadala, Alice znám víc jak jeden den. Jako bych jí znala už měsíce. Moc dobře se s ní povídalo.

Další hodina měla být anglická literatura. Tam byl zapsaný  podle všeho největší vtipálek na škole… Emmett. Takže jsem se mohla blíže seznámit s dalším členem.

Napochodovala jsem si to do třídy a učitel mě posadil vedle Emmetta, kde bylo záhadou zase poslední místo.

„Ahoj, vítám tě na tý nejhorší hodině, co je na týhle škole,“ začal mile rozhovor Emm.

„Ha, tak to není, tedy anglická literatura, nýbrž  tělocvik,“ odporovala jsem mu a Emm se náhle začal dusit smíchy.

„Jo, to sem taky včera viděl. Co to jako mělo být? Se teda Edward strefil do… čer… nýho,“ ke konci slov se už začal zadrhávat pod nárůstem nastávajícího smíchu.

„Cože? To byl Edward? A já si myslela, že  jsi to byl ty. Neříkej, že ses o to nepokusil?“ rýpla jsem si v tu chvíli do něj.

„Já? No dovol. Neublížil bych ani živý mouše. Musím ti říct jedno. Holka, udělala jsi na mě dojem,“ podíval se na mě významně.

„Jak bych mohla udělat dojem? Když jsem tu jen pouhý dva dny?“

„No, skoro nikomu se nepovedlo si s náma jen popovídat. Oni se nás, jak už to tak vypadá, všichni bojí. A to nevím proč. Dost mě to překvapilo, když se k tobě Alice vrhla. A to tě ještě musím varovat před ní,“ dořekl klidně a já jen čekala, co z něj vypadne.

Hlava pokývla na znamení, aby mě dál nenapínal a pokračoval.

„Jak už jsem zaslechl, tak si jí prý nabídla nákupy. A před tím tě chci varovat. Je to úplnej blázen do nákupů. Mě vytáhla jednou dobrovolně a byl jsem tam s ní od otvíračky až do zavíračky. Si nedokážeš ani představit, co za kraviny kupovala. Já si mohl koupit pár kostkovaných košil s jeany. Zatímco ona si dále vybírala trička, sukně, šaty, kabátky, bundy, mikiny a to jsem ještě takovou dobrou polovinku zapomněl. Vypadal jsem jak vánoční stromeček, ale místo ozdob haldy tašek. A nechtěla bys někdy místo mě jet s ní ty?“ zeptal se s nadějí v hlase, jako já bych byla jeho opatrovnice.

„A to myslíš, že mě to odradí? Na zkoušku nic nedám. Musím to zkusit, co si na mě vymyslí. A to chce někdy odjet na víkend a semnou tak udělat Nakupovací víkend. Klidně to za tebe vemu. Jsem z New Yorku, tam jsou nákupy na denním pořádku. S mamkou jsem chodila každou středu. Takže mám výcvik, jako sparťan,“ podotkla jsem s vtipem.

„Holk,a ty jsi moje záchrana, tohle bych ti měl něčím nahradit, ale nevím čím. Budu si muset na tebe něco vymyslet.“

„Tak s tím si nedělej problém. Nic za to nechci. Přece tě nemůžu nechat se trápit, aby sis nade mnou lámal hlavu, kvůli vyrovnání. To je dobrý, jen to nech být,“ řekla jsem ustrašeně, protože už z vyprávění jsem pochopila, že nic jen tak neponechá náhodě a hned by se vrhl do vymýšlení nějaké bejkárničky.

„Emme, jestli ti tak můžu říkat?“

„Klidně, říkej mi, jak budeš chtít,“ odpověděl a mě napadlo, že toho by se dalo škodolibě na něj později využít.

„Díky, jen jsem se chtěla zeptat, kdo mě včera nesl do nemocnice na vyšetření?“

„Jo ták, to byl Edward.“  A já se tak trochu zarazila, jestli jsem mu něco hnusnýho neřekla v tom mém výpadku. Pak by tu byl důvod jeho chování.

„Nějak ses zasekla. Nad čímpak přemýšlíš?“ vyzvídal, jako drbna.

„Ale, jen nad tím, co jsem mu nejspíš řekla v mým výpadku, když mě nesl. Pak by tu bylo vysvětlení jeho chování.“

„Nic si mu neřekla. Takhle se chová jen ve škole, doma je naprosto v pohodě.“

„Aha, tak to nic.“

„Nebuď z toho nesvá. Není to tvoje chyba,“ dopověděl a skončila hodina, ze který si totálně nic nepamatuju.

„Emme, díky moc za pokec.  Zatím ahoj!“

„Taky dík. Měj se, Bell,“ křikl a já odcházela vstříc další hodině.

Uběhla v klidu, a tak i další do oběda.

Tam zase chtěla Alice, abych si k nim sedla. Po delším přemlouvání, jsem tedy svolila a šla si k nim sednout. Když už se moje sedinka posadila, Edward odstoupil od stolu a šel ven.

Celá rodina se jen zamračila. Pokračovali v příjemném rozhovoru a vyzvídání všeho o mé minulosti, sokonce se připojila i Rosalie. Ale všechno jsem jim neřekla. To čekalo na odtajnění až někdy příště.

Po obědě byla řada na španělštině. Ta byla mimochodem s Jasperem.

Zase k té zajímavé náhodě bylo jen jediné místo vedle něho a já ho mohla ´o samotě´ vyzvídat.

„Ahoj Bell,“ hned mě pozdravil.

„Ahoj Jaspere.“

„Tak, jak se máš? Nevypadá, že by ti bylo nejlíp. Něco tě trápí. Můžeš se svěřit, jestli tedy chceš,“ dořekl a já si pomyslela ´Sakryš, ten dokáže dobře odhadnout pocity lidí´.

„Jo trápí. Hloubám pořád nad tím, proč musím být zrovna já taková nemotorná. Ani nevíš, jaký je to hrozný být všem na posměch,“ dopověděla jsem smutně.

„Ale Bello, z toho si nic nedělej. To se časem spraví,“ řekl procítěně a mě začínalo být trochu lépe, že semnou někdo soucítí.

„Prej, to se časem spraví. To jsem si taky namlouvala a nikdy žádnej pozitivní výsledek.“

„Když myslíš.“

„A jak se ti líbí ve škole?“ zaplavil mě další otázkou.

„Nad moje očekávání. Aspoň se tu se mnou někdo baví a…“ nedopověděla jsem větu.

„A? Co má být to A?“ vyzvídal s nadějí a já tedy šla s pravdou ven.

„V New Yorku se semnou nikdo nebavil. Jen mě ignorovali a dělali mi potíže, které bych nikdy neudělala. Ani nevíš jakej je to pocit, být normálním člověkem. I když někdy si říkám, že zas tak normální nebudu. Přestěhovat se znovu sem to bylo mé nejlepší rozhodnutí,“ odpověděla jsem na jeho předešlou otázku a mně se ulevilo.

„Ty už si tu někdy bydlela?“

„Ano, od mých čtyř let až do deseti.“

„Tak to jo,“ dořekl a učitel se na nás jen divně podíval. Hodina ubíhala rychlým tempem.

Po skončení španělštiny jsem vyšla směr matematika.

Šla jsem chodbou, když v tom mě předběhl Edward. Celou cestu šel přede mnou. Vstoupil do třídy a začalo zvonit. V tom já jsem chtěla vejít do třídy, ale on mi přibouchl dveře před nosem a já do nich napálila a svezla jsem před nimi.

Pak se prudce otevřely a v nich stála Alice. Smutně se na mě dívala. Pomohla mi na na nohy a mně se motala hlava. Přidržela mě a vedla k její lavici. Za ní seděl ten, který to všechno zavinil. V tu chvíli mi nebylo jasné, jak on mohl být pan Božský, když ani nezareagoval, že jsem za ním šla a jen tak bez ohledu na druhé přibouchne dveře.

Od té chvíle jsem na něho měla čím dál tím větší vztek. Čekala jsem od něj aspoň to pitomý ´Promiň,´ale nic. Tohle mělo mít pro něj tragické následky. Pomstu. Sice byl jen druhý den od mého nástupu, ale já se narodila prostě taková, která bude mít poslední slovo a ránu. Ale i přesto k němu něco cítím. Cit, který jsem doteď k nikomu necítila. Nebyla to pomsta, zlost ani smutek, nejspíš jsem se do něj zamilovala. „Ježiš, co to zase plácáš? Vždyť on tě nenávidí, tak jak bys ho ty mohla milovat?“ okřikovala mě moje mysl.

Shrnutí

Kapitola 2. » Kapitola 4.

Nevím, jestli jsem vás tím neunudila. Ale musím se přehoupnout přes tohle období.

Další dílek by mohl být i z pohledu Edwarda, ale to si ještě rozmyslím. (Jo bude)  =D

Jinak moc díky za komentáře. Moc mě vždycky napíchnou k tomu napsat další dílek.

Takže, ještě jednou díky. .

Ještě jednou děkuji za komentáře. PeTi.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 3.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: